Adam El Chaar

***

moje duše, moje tvorba, její proudy, v nichž se chci koupat a prožít radost z plavby, z neprospaných a nepopsaných jitřních kocovin a osvícení, moje láska, moje upřímnost, její podoby ve světě zahlceném prvoplánovými projevy
moje mysl je temné zatuchlé podkroví, jehož vrata jdou otevřít jen zvenčí, někým jiným
fascinují mě stíny předmětů zplozené světlem z děr ve střeše a deštěm, který jimi proteče je moje mysl živá
ty stíny podněcují mou představivost a rozptylují mou snahu sdělit pravou podobu předmětů
bojácně, ale zvědavě šátrám do té tmy, ale z nějakého důvodu není možné vyslovit pravá jména těch věcí beze studu
ve své tvorbě, tedy procesu, kterým uchopuji sebe sama, se dotýkám mnoha lidí, kteří více či méně obývají můj svět
ty rozmanité předměty si hýčkám, schovávám a z toho jimi zase štědře mrhám, ničím
jako když člověk hledí na každou korunu a šetří na nějaký sen, který si chce koupit
a najednou o všechny ty peníze přijde a všechny oběti se zdají zbytečné
jeho život je najednou o pár kroků napřed a on nemá sílu se sebrat a chytit ho zase za pačesy
zborcený svou zmrzačenou touhou
a proto nesmím tolik toužit, tolik věřit, tolik šetřit sebe ani druhé
neb život je tady a požehnaní jsou všichni v jeho říši osudu a náhod

BŮH

Otevřel jsem při odchodu z knihovny dveře neznámému muži, dal jsem mu přednost a on prošel beze slova díku. Vplul do hukotu maloměsta a ten okamžik ho celého pohltil. Napadlo mě, že ten městský život je jako zrychlený hokejový zápas s děkovačkou až na konec. Až na smrtelné posteli nás zahltí nevyslovené díky, a protože už je není kam směřovat, náhle děkujeme všem a milujeme všechny, kdo jsou zrovna k mání. A snad právě to, a nic jiného, je Bůh.
Poděkování, vděk. Má oči hnědé, jako když se zhoubovaní díváte do kůry majestátního zdravého stromu. Jsem z toho trochu nervózní, když moje očekávání podvědomě přesahuje její, když ty její oči mě zase nevědomky budou nutit zůstat dýl, než by bylo zdrávo, když tam budu stát a nebudu moct z ní ty svoje spustit, bylo by bezesporu lepší vůbec tam nechodit, ale je třeba žít a tvořit nové pocity, které by spláchly mrtvé slupky těch minulých, aby každý den byl štědrý. Připravuju si koncepty vět, jak jí ukázat svůj svět a zároveň vím, jak je to zbytečné, protože jediné, co mě snad v tomhle smyslu spasí, bude, když to nechám vyplynout a nechám nás splynout s tou situací, kde ona, mladá žena za pultem mi dělá čaj.
Nehty mi trošku povyrostly a ve fontáně na náměstí mi chybí voda - ten vodotrysk, co letí nahoru, chvíli tam zůstane, pak zase dolů a já tam stojím a čumím a nic se nestane. Na stěně je nečekaně pěkná báseň od Pitínského a já čekám, že se stane něco hrozného, třeba se mi odlepí dáseň, bude mi trčet z huby, napíšu o tom báseň a dám ti ji, budu ji chtít vrátit, abych tě mohl zase vidět a dát ti lízátko a ani nevím, proč to chci, snad proto, že se mi líbí slovo lízátko, nebo proto, že jsem postava z Baudelairovy knihy Umělé ráje a ty jsi postava z australského seriálu Škola zlomených srdcí, ale ne, nebudu se hroutit, jen svěsím hlavu, pobrečím si bez slz, na mé tváři se doširoka roztáhne propast a přejde to jako to přišlo, pokud se s tou propastí neskamarádím a nezačnu se k ní chovat jako k vzácné soupravě čínského nádobí a nedám ho do vitrínky, aby si ho návštěvy mohly užasle prohlížet, prapodivný stařec, kterému se zapalujou lejtka, i když i to má něco do sebe, zvlášť když v kocovině louskám buráky a dívám se ti na zadek, teda do polochápavých očí a ty mi taktně naznačíš, že ztrácím smysl pro divnost, tak ti vysvětlím, že dívka je od slova dívat se a pivo od slova pít a vyjdu ven, město je jako rozlehlá katedrála s věřícími v saku, cítím se jako naložený v okurkovém láku, když pochopím, že jinde musím hledat skrýš, vesmír je plný beztvarých možností a nedává nám moc na výběr, těm vybíravým se rád vysměje do ksichtu.

Ostatní tvorba Adama El Chaara publikovaná v Divokém víně:
DV 96/2018: Monet, V pořádku a další
DV 95/2018: Za rohem
DV 91/2017: Lípa
DV 90/2017: Fucklid
DV 89/2017: Všude, Hladina
DV 88/2017: Portugalstalk
DV 87/2017: ***
DV 86/2016: Negace
DV 85/2016: Vrkat po výtce a další
DV 84/2016: Sardinský spánek v Sassari a vlak do Calgiari a další
DV 83/2016: Lehkost bolesti, Mnich
DV 82/2016: Listí, Směr a další
DV 81/2016: Bouřka, Pláž a další
DV 80/2015: Příště je taky den a další
DV 79/2015: Famózní Soňa z FAMU a další
DV 78/2015: Jablka Nového Zélandu a další
DV 77/2015: Anastazia Christina Praha a další
DV 75/2015: Líbání, pivo a elektro a další
DV 74/2014: Dehonestace a další
DV 73/2014: Švédka v mojí posteli
DV 72/2014: Samsára oslovení a další
DV 71/2014: Sex a nirvána, Teď
DV 70/2014: Vír, Hoření
DV 69/2014: Útulnost spirály, Holky
DV 68/2013: Utéct
DV 67/2013: Celý vesmír možností a další
DV 66/2013: ***
DV 65/2013: Psát
DV 64/2013: Milenky jsou mé myšlenky
DV 63/2013: Óda na konec světa
DV 62/2012: Zoufalé louky a další
DV 61/2012: Vír, Na dně
DV 60/2012: Prosvity, Upřímnost a další
DV 59/2012: Film, Tok a další
DV 58/2012: Nýty usilovných slov
DV 56/2011: Vin Zlín, Za chvíli a další
DV 53/2011: Stalker jako postmoderní dobyvatel, ***
DV 48/2010: ***
DV 47/2010: Synopse ticha
DV 44/2009: Podzimní skici
DV 41/2009: Kráska a klobáska, Náhody a další
DV 40/2009: Vzpomínka, Láska a další
DV 100/2019: Jamajka, Čtení a další