Adam El Chaar

LÍBÁNÍ, PIVO A ELEKTRO

Asi mě trochu inspiruješ dívčí hebkou uzavřeností, kterou jde otevřít jen tím, co v sobě hledám – chlapeckou drsnou jemností, ale já jsem jen buď drsný, nebo jemný, skloubit to neumím, snoubit, jen loudit, protože se nepobírám o nic víc, než ti kolem mě, mě, sebe, to kolem, to, co vane kolem jako nevysvětlitelný dojem, to kouzlo. Zdravé zaujetí kontra nezdravá obsese. Zaujatý je člověk sám sebou, tím druhým musí být posedlý, posednutý.
Všude kolem je láska, jen si ji vzít, ale jak? Člověk je zmrzlý jako listy v druhoprosincovém mrázku, které nestihly opadat jako naděje, které s sebou vlečeme jako koně se zakrytýma očima vozy svých nálad.
Nestihl jsem pár objednávek a tím se kolem mě rozhořel svět plný obrazů, které je třeba vidět, které stojí za to vidět, vstoupit do nich, ale jen když tě vyzvou. Nahý ve vytopené noční kukani myslím na ty výzvy, které štubujeme jako fízli místo, abychom zvolili něžný cit.
Koukáme po sobě, neznámí, hádáme, vstupujeme do svých projekcí a zase vystupujeme ze siluet svých známých jako do metra nebo z tramvaje, které když zrovna nejedou, zasekneme se na zastávce svých nadějí a jen tak tam stojíme, ač to nejede.
Přestáváme se někam chystat a bohulibě ztrácíme kontrolu, protože všechno se beztak chystá na nás a jednou nás dějiny schramstnou jak maliny. Naše omyly budou běžnými milníky, ztratí se v abstrakci tohohle žití, které světedivse půjde dál i bez nás.
Nechceme v tu chvíli nic chtít, nikam spěchat, plundrovat svůj čas domněle nezbytnými závazky, protože kolem se zdánlivě nic neděje. Musíme to stihnout někde jinde, vystihnout svůj život v cílené podstatě, v níž si dokážeme vlastní důležitost.
Ale já zavřu oči a nechám to být. Nechám se jít. Už to vyvstává. S pompézní parádou to na nás mává váma. Ztratils směr, ale náhle našel kontury a neznámé detaily, třeba čísla na dveřích dávají smysl. Standard je Karolíny Světlé dvacet tři. Ulice, kde bydlím, se jmenuje Brdličkova. Z toho nemůže vylézt nic kloudného. Najednou je to jako nějaký výlet. Svět známý je svět nový.
Už ne chronicky známé kontury stého jitra. Najednou je to láska ňákého páska a ty jsi ten pásek, který měl sto let zásek a teď na prchavý ztracený moment žije. Proudíš tmou a tvé kroky jsou jisté. Nespals celou noc, ale nic v tobě nepláče. Všichni se ti smáli a ty ses smál s nimi. Ženské nikdy nebyly krásnější. Den není krásnější, než když nečekaně začíná. Nový život, žádný judgement.
Vypadá jako Tereza Brodská. To je vše, co o ní můžu říct.
„Co tady děláš?“ ptá se. Dnes se mi líbí.
„Koukám tady po té holce. Sluší jí to,“ ukážu na servírku z Paula.
„To ji tady jako očumuješ?“
„Ne, to je shoda okolností. Chtěl jsem nakoupit, ale měl jsem v kapse dva pomeranče. Tak jsem si je tady oloupal. Je tu zábradlí. No a ta holka.“
„Líbí se ti?“
„Je zajímavá.“
„Ty jsi normálně legrační.“
„Dívej, jaké mám nechutné nehty.“ Nemám to srdce dát je pryč.
„Tak to je hnus.“
„Holkám se to nelíbí, že?“
„To teda ne, ale tohle je extrém.“
„Víš, jaks posledně říkala, že bych si u vás mohl vyprat. Tak já jsem si ještě nevypral.“
„Zítra nemůžu, pozítří taky ne, pak jsem v Liberci.“
„Já v Berlíně. Musíme někdy někam zajít. Jak jsi na fejsbuku?“
„Ty ani nevíš, jak se jmenuju? To je trapas.“
„Já vím. Ale chtěl bych ti poslat, co jsem o tobě napsal.“
„Vždyťs říkal, že o mě nikdy nic psát nebudeš, protože mě nechceš zneužívat.“
„Já říkám vždycky všechno naopak. Chceš to poslat?“
„No jo.“
„Jak tam teda jsi?“
„Ne, podruhé ti to říkat nebudu. To je pod mou úroveň. Užs mě měl jednou v přátelích. Byla jsem tvůj jediný přítel.“
„Tak dobře. Budu zkoušet první písmena a ono mi tě to najde. Ale jisté to není. Lepší bude, když mi ho ještě jednou řekneš.“
„Takže ty o mně prostě přemýšlíš jako o té oplácané malé holce.“
„Nejsi oplácaná.“
„Jsi jenom takový sběratel dívčích kontaktů. Já tě tady nechám, pěkně to zkus na tu servírku.“
„Ne, za ní chodí sekuriťák. Chceš to teda poslat?“
„No, chci. Pošli to.“
„Ale kam?“
„Znovu ti to fakt říkat nebudu. Čau,“ pojí se do víru Opletalovy a je pryč.
Sice jsem to nezaznamenal, ale pořád jsme se smáli. Je to ten typ náhodného setkání, které vás vytrhne z prohnilých kolejí. Kdybyste se setkávali častěji, kdybych znal její jméno, kdybychom byli pořád přátelé na fejsbuku, tenhle efekt by to nemělo. Měli bysme se v nějaké skupině chronicky známých neviditelných vošoustů, které máme denně na talíři a vyjadřujeme jim modrou soudružskou náklonnost. Ale proti gustu...
Jsem v tomhle fakt jiný. A ve všem jiném taky. Jsem až do morku kosti jiný a s gustem si vás přidám a zase odeberu a budu se tetelit, že nejsem nasáklý těma internetovýma konvencema, které postupně vytlačují ty běžnobezprostřední. Nebo je stlačují a bouchá to v těžký depce.
Jen tak z rozmaru jsem vyjel po schodech nahoru do papírnictví. Rád jezdím po schodech. Uviděl jsem ňákou kočku. Rád vidím ňáké kočky. Uviděl jsem pěkné propisky a měl jsem chuť si je koupit, ale odolal jsem impulsu.
Sjel jsem dolů a koupil lečo, fazole a zázvor.
„Haló,“ vyjekla na mě prodavačka, když jsem se na vteřinu zasnil a zapomněl přiložit kreditku ke čtečce.
„Jo, už?“ Kolega za mnou se zasmál.
Je to jinak moc příjemná paní. Povzbudivé napomenutí je lepší než hejtující pohled.
Šel jsem zase ven na mrázek, který vyřadil všechny tramvaje. Lidi chodili beze strachu ulicemi, neohrožovaly je ty potvory s absolutní přesností, které hučí a piští majestátně nedotknutelné, ale aspoň nesmrdí jako auta. Venku bylo hodně ňákých koček, líčka červená od věčného studu a střetu své teplosti s okolním chladem.
Člověk podvědomě i vědomě hledá teplé tělo na zimu. A ony taky hledají, když ne vědomě, tak podvědomě. Vypadají tak nevinně. Moje oči se za tu procházku setkají se stovkami párů dívčích očí a někdy se ohlédnou zpátky, jestli se ony taky ohlédnou. Nohy se zastaví a zůstanou stát uprostřed dlouhé prázdné ulice a dívají se zpět za tím sympatickým pohledem a někdy se vydají za ním, ale dnes ho nechají jít.
Radši píšu pár zpráv, stalkuju pár očekávaných zjevů poslední doby, ze kterých ve mně ještě zůstaly nějaké zplodiny vilnosti, než zase vyhasnou a nebudou pro mě ničím, přeřadí se do nějaké škatulky vyčpělých uhlíků a nahradí je jiné.
V konceptech nacházím tudle holku, která se se mnou přestala úplně bavit, protože jsem o ní psal. Tak jí pošlu ten koncept: „Spousta lidí se tu spolu baví nějak moc rychle.“ To jsem zrovna v létě přijel na náplavku a chyběla mi klidná Haná, kterou ztělesňoval její úsměv.
„Kde? Kápls mi do noty,“ přichází vzápětí.
„Všude. Kape to a mrzne. Uvidíme se?“
„Dnes v noci ne a příští půlden taky ne. Víc nevím.“
„Co takhle phone call?“
„To neprovozuji, pane. Nikdy z toho nevzejde nic, než ticho.“
„Nevadí, když budeš ticho, dítě.“
No a tak. Mobil, předvoj internetu, klid před bouří. Prej nevaž se, odvaž se. Ale zkuste se odvázat po takovéhle konverzaci. Myslíte už prostě na ni. Chcete ji vystalkovat, ale dělí vás tři sta kilometrů a námraza znemožňuje jakýkoli pohyb po dálkových komunikacích, i když kdyby nabídla provoz, tak je člověk ochotný udělat leccos.
„Jaké to je mít třicet a pořád stejné pudy, akorát najednou dospěle rafinované?“ ptá se mě tahle jiná.
„Myslíš jaké to je, když se z tebe stane pičus? Nic moc,“ odpovídám nostalgicky. Muset si hýčkat, ztrácet a těžce hledat vlastní nevinnost, zatímco čas běží jak Lola o život, nebo zcyničtět a posedávat v zahulených kavárnách u piva, bláznit a soucitně mrkat na barmanky, kterým jsi putna. Nic moc, baby. Mohl bych se šťastně potulovat mrznoucím večerem a z posledních sil příjemně tát v pohledech kolemjdoucích, ve kterých je opravdu všechno, jen to zkuste.
Ten život, který vás ovane, když vylezete ze stanice metra Národní třída, projdete kolem Ypsilonky a Máje a dáte se buď ulicí Na Perštýně do Vzorkovny nebo spletence Starého města nebo po Národní třídě na Most Legií, po kterém přebrodíte Vltavu.
Tam na vás dýchne zas něco jiného. Decentní decentralizace nočního proudu, stíny Střeleckého ostrova, lákavá tepna Charles Bridge. Tam jsou zase úplně jiné holky. A jinde zase jiné. Jsou všude jak nervózní Nirvána. Můžete kolem nich chodit, můžete to na ně zkoušet, jsou tu jenom pro vás.
Ale člověk potřebuje dát času tvar. Uchytávat ho na nějakých bójkách. Lidi kouří, chlastají a telefonují. Domlouvají se na pivko. Předvánoční čas je časem impulzů. Nakupujeme, domlouváme se, děláme věci, které bysme normálně nedělali, protože pomalu končí další rok. Šel by ještě vyšperkovat, ale je tak krásné říct si lepší už to nebude a prostě se s tím svézt.
Už to nechat být a jít. Ztratit klíč, ztratit byt a najednou být sám tam v těch ulicích v zoufalé potřebě cizí ruky v beznadějné zemi. Na vrcholku hory je krásný výhled, ale tíživá samota jako plíživá kokota mě chytla kolem krku a začala líbat.
Líbání, pivo a elektro. Napřed jsem po své slam poetry, při které jsem zapojil i slavného Rudiše, který seděl v první řadě a byl tam i Násilník, který mě stalkoval s žádostí o pivko, ale už dříve jsem mu řekl, že pivko mu koupím jen za povídku, což mu přišlo pod cenu, a byla tam Petra, která vypadala šukatelně, trauma vás prý zkrásní a ona nedávno usnula v metru a přišla o noťák i ajfoun, což se rovná ztrátě končetin, ne-li pohlaví, a Metoděj tentokrát nevyhrál a Vasquez byl pěkně zdrblý, jak se máš, na hovno, kdybych byl v Americe, tak by to byla pohoda, ale tady na hovno, nepostoupil do druhého kola, ale chtěl jsem slamovat dál, a tak jsem slamoval bál na blondýnu u baru, balil jsem ji teatrálně nejlíp, jak dovedu, šel jsem k věci blíž a blíž, až jsme se líbali, ale ona pak najednou odchází.
Šel jsem za ní, jeli jsme do Vzorkovny a tančili, ale už jsem jí nějak nedokázal projevovat sympatie, nemiloval jsem ji a já se nedovedu přetvařovat. Zval jsem ji k sobě domů, ale nešla. Když jsem se nějak necitlivě vyjádřil o našem líbání, brutálně mě kopla. Asi hledala lásku jako my všichni.
Šel jsem na Famu fest a potkal Mihu. „Já už vůbec nekalil, byl jsem tam nahoře, už úplně na prahu osvícení, ale vrátil jsem se, chyběli jste mi,“ zdravím ho. V poslední době to bylo všechno ňáké vachrlaté. Můj bývalý nejlepší kámoš, který se se mnou už vůbec nebaví a kterého Miha zaměstnával ve své kavárně, která byla jeho splněným snem, mu šukal ženu.
„Teďka se stavil na pivko a byl jsem to já, kdo mu podal ruku, protože kašlu na nějakou zasranou zášť, i když byl vlastně genezí rozpadu mě a mojí ženy,“ tasí mi Miha z kapsy Henryho Millera a začne se smát. „Tys možná nekalil, ale já když tě vidím, tak jsi vždycky stejný, jediný konzistentní člověk, kterého znám,“ objal mě a dal mi pusu na líčko, až jsem se začervenal.
Jen tak jsem pak očumoval a najednou potkal tudle výkonnou ředitelku toho festivalu a bez delších cavyků jsme se začali líbat. Ta bloncka měla jazyk jako dead fish, ale tahle holka líbala úžasně a voněla, i když bylo pět ráno. Chtěl jsem se s ní líbat dál a dál, jít s ní do postele, byla fakt příjemná, ale řekla, že jde spát. Nadiktovala mi telefon.
„Mám ti napsat zítra nebo až za tři dny?“
„Radši až za tři dny,“ odpověděla, ale já jí psal už za tři hodiny, kdy jsem zjistil před barákem, že nemám klíče, nějak jsem je vytančil, ale ztratit klíče od bytu je symbolické, protože byt je symbol vědomí a já byl najednou úplně venku bez jakýchkoli vazeb na berličku smyslu, kterou si vytváříme,
která je jako stereotyp, ve kterém žijeme v domnění, že je nám líp, ale ve skutečnosti nás dělí, dělí nás od toho venku a dělí nás i uvnitř, dělí nás mezi sebou, dělí nás na všech frontách, to vědomí, do kterého se projektujeme z nedostatku nějaké smysluplné aktivity, protože nikdo neví, jaký je smysl života.
Teď jí píšu a neodepisuje. Zase jsem přepálil start nebo jsem možná smrděl cibulí. Cibuli mám rád jako holky. Když pěkně odlupujete slupku za slupkou, dostanete se ke krásně hebkému a lesklému srdíčku, ale když ji hned přeříznete, tak brečíte. A pálí to v puse a smrdíte a jste šťastní.

POSTŘEHY

Hlas večera v noční temnotě začíná mluvit. Rotace zevrubností, stále sebevztahující souznačnost. Luna tě líbá v duze stínů tvých prstů. Její sympatická, symptomatická intimita mě prosí o spor. Zjistíme spolu správné polohy, pohodlí. Chtělo by to euforický rytmus.
Na papír vychází slunce. Písmo do něj klouže ze svých zákoutí, rozpouští se v něm.
„Backpacking in here,“ opakuje monotónní beat týpka, co to zkouší nebo dělá koncert sám pro sebe. Bubeník z Bristolu říkal, že vede normální lajf, a pak mi klofl rande. V zásadě jsem mu ho přenechal, překonal hradbu ega, protože byl fakt v pohodě a já jsem chtěl jen... Už nevím, co jsem chtěl.
Chorus backpacking in here se slívá do fucking in here. Ten bubeník tu hrál v pátek a má dost neortodoxní bicí. Je dobrý jako všichni tady. Klepe do toho, šplíchá, šustí, buší do takové té bedny, co má sypavý sound. Vjemy vibrují v hypotalamu, vnímám nádhernou hudbu jen tak, načež přestane.
Dělám si věci moc složité. Okamžitý impakt málo píše, musí být žitý. Beat klidně bije jako bujná nálada. Holky mají rády grázly. Nenucená imitace píše dějiny. Svědectví o době, o sobě, o osobě tobě nepodobné. Něco jako osobní duchovní orgasmus. Altruismus vzduchotepců, truismus.
Co je uvnitř, je i venku. Takže žádná normativní zkušenost až na repulsivní sebenaplnění skrz převzetí kontroly na základě zodpovědnosti, která ale evidentně není organická, takže ji těžko nějak vyvolat, oslovit.
Přiznávám empirický egocentrismus, ale jen z altruistické upřímnosti. Má motivace je věčný mír, soulad sil, sounaplnění, ale tam se to tříští. Kdo to všechno dýluje, uděluje identitu ducha, doktorát dechu? Jogíni, manažeři nebo podvyživení žebráci z úpatí Himalájí?
Neupřímnost lemuje můj blog. Bigbeatové osudy bábovky z Balúčistánu, ale neustanu. Něco mě k tomu solení oslovuje, něco, čemu musím odpovídat, co čeká na mé tlumočení s netrpělivým bičíkem, udílí mi lukrativní sny a systém nadějí jako kolegiální pavouk. Kdo zase viděl můj úděl? Přestylizace.
„Pohoda,“ ťukají si týpci svými nápoji na pomezí ducha a do toho náhle vstupuješ ty, tvář soboty. Zasmál jsem se s tebou a ani tvůj face nebyl poker. Pohodáře halí dým.
Nahlíží mě introspektivní tvář, musím jí dát život. Ptá se jako ta holka, která se na mě ani nepodívala. Musím doplnit kontury její tváře nebo obtáhnout aspoň rysy. Za barvy poslouží současná scéna. Ať nezmizí úplně. Byl bych sám.
Pohlédni do tváře smrti. Co ti říká? Je to tvoje tvář, jinou smrt nemáš. Ten, kdo se ptá, takže není zatížený vinou odpovědi. Tu ti přenechává a chválí tě, jak dobře všechno víš. Zase se zeptá. Ta neoddělitelná ironie prózy, póza poezie, všechno tě poutá pojmy, trápí, ale je to prostor ke hře. Když je vše nevyslovitelné, najednou je spousta času. Můžeme tančit nebo se přenechávat kolegům.
Voníš tibetskými bublinami a tvrdohlavě přirážíš. Já už jsem si to ale rozmyslel. Je skvělé znát tempo. Něco v tobě ho bohapustě indikuje. Najednou nepotřebuješ tmu matoucího dneška. Godzilla Nirvany Sidhárty Gautamy už nešíří strach.
Tvá identita je v puzzle jiných identit. Omývá se a mění v bájné sprše zjančené zjemnělým systémem smyslů. Po náročném vyztužování lanoví domnělé lodi bodne. Je to hra, ve které můžeš i prohrát jako každý v zenu. Nová míza bezdůvodné volnosti.
Volíš, kam plout, empaticky měníš směr. Koncipuješ a kormidluješ v komorním beatu veden spletitou vyšší tenzí vzdělaných neuronů. Nitě tvé loutky, kytky tvé louky. Každý musí být trochu hloupý, trochu třeskutě tolerantní, aby našel svou tvář nebo nastínil všechno nebo něco, někam kynul. Co tě provokuje, tě oživuje, obtéká. Staré věčné problémy.
Živíš vidinu osvícení vidinou smrti až se v ni změní věčné zatracení a ty budeš...
Bolí ty příběhy, trochu víc. Jak někdo může prostě jen tak zmizet? Je možná ta smrt? Můžeme jí věřit? Nebo je to jen jeden divný sen? Jas života ho vždycky přesvítí, a pak, pak snad. Smrt je kamarád, intimita její nevyhnutelnosti. Jsi souputnice opačným směrem, současným stylem. Jsi absolutorium, které to končí, orgasmus, smrt, orgasmus, smrt, orgasmus.
Have you seen my girlFreud?
Smrt je konec vyzvánění, kdy dotaz toho druhého zahalí tma. Smrt je smrt toho druhého, nikdy má. Má poselství jsou příliš fyzická. Neb nezáleží na ničem, než na teď.
Vím, volalas, ale zrovna jsem meditoval. Nechal jsem to vibrovat v kapse, znělo to jako sténání umírajícího, který kašle na bonton. Nechal jsem to jít, což o tom není život? Nech to tak, jak to je, věř mi. Vítej v tom. Life is beautiful.
Kundera mluví o formách jako dopis či román, já o tónech hlasu, v nichž se odráží tvary tváře, její sváření. V neposlední řadě trash netu. Praním špinavých myšlenek se osvobozuju od života, plním ho a držím se ho.
Musím se podívat, kdo mi volal. „Jsem na Malé scéně Národního divadla. Dojdi, jestli chceš,“ píše Denisa.
„Doraž do vzorkovny,“ odepisuju a začíná tenis. Setkáme se nebo ne? Napomáhání virtuální Práně. Když já nejradši jen tak sedím a poslouchám good old beat.
Vzorkovna je univerzální jako náplavka, proto ji budu psát s malým vé.
Pročistit kanál od vlasů, ať zas teče voda.
„Tak jo, budu tam za hoďku.“
Bude se sem hodit. Todle je o hodnotách. Dáváš jim čas, sdílíš sebe a oni na tom plujou taky. Čekáš tak dlouho, až ten cíl vyvstane ze ztracené energie toho, jaks na něj myslel. Píšeš v pozadí, vycházíš a zasvěcuješ, dokud to jede. Slepí ti, kteří nevidí blaho souvislostí, které přináším na stříbrném tácu.
Hola. Ahoj. Tropické úsměvy, místní oslovení, mezipatra svobody, strach suterénu. Ještě něco pověz.
Za chvíli to bude zas o něčem jiném. Tvořit vztahy omrzí. Chtěl jsem tě milovat, ale co je špatného na troše vkusné masturbace? Vysvětlím vše sochou. Trochu se svlékni, obtáhnu tě, ano, zvěčním sensací a svědectvím. Smutek, radost, láska, úcta. Vyváženost.
Dojímám se sám sebou, jako by tvůj příchod měl něco změnit. Jaký mi chystáš příběh? Nebo to není o tobě, jen o mojí touze snít? Sny jsou stále to nej, tak mi dej, mrdej. Realizace snu, brutální něha sexu. Specifický pocit, když roztáhne fena stehna. Tak to má beat.
V roce šedesát šest Ginsberga na Národce zmlátili vébáci a řvali na něj: „Buzerante!“ Mám teď ke Ginzymu celkem blízko, začal jsem číst jako on.
Čas v náruči ženy. Svou četností mě čistíš. Rytmus začíná prvním úderem. Dvořím se ti kopčením tvé životosprávy.
„Ahoj,“ píše P.
Chce to nějakou vizi sebe, abych nemusel mít ten trapný úsměv. Vydýchaná vzorkovna chladí jako žalář snů. V jejích katakombách se vznáší dým myšlenek. Hrdost a smích mi sype víc, než kdy jindy. Dobrovolně ve vězení voláš po válce zakotvený ve vlaku.
Prostota slov je stylová. Nic není vidět. Někdy stačí dát jen dech.
„How ya doin?“ píšu P. Líbí se jí, jak mumlám. Hned odepisuje. Bude to banálně roztomilé jako její hlas, když jsem jí v noci volal. Trvalo to hodinu a půl a to nemám tarif na nekonečné plkání.
Zájem o dívky je děs z chlapců. Jsou stejní jako ty, stejně vypočítavě nadržení? Jako ten Anglán včera. Představil jsem ho Tereze, grafičce, kterou jsem potkal v létě na náplavce na němém filmu. Její nezájem narušil magický fejsbuk. Jako by mělo dojít na zrušení stran, jako motherfucking love.
Hrdý na své hradby jsem ji postavil do světla vzájemnosti s Anglánem. Pil červené víno a polonahý bubnoval. Vsakoval ji, zatímco já jsem se snažil narovnat. Přecenil jsem svůj přehled a ublíženě sklopil zrak.
Úplně mi nepomáháš. Jen těmi postřehy, prostřihy.
P. prej: „Cestuju teď vlakem a je mi trochu smutno. Co ty?“ Asi si myslí, že jí zase zavolám.
„Zkama kam a proč smutná?“
Bubeník se grafičky bezskrupulózně zeptal, jestli přijde zítra. Předtím se ptal, jestli jsme pár. Když ne, dal průchod pudu.
„Z Brna do Pardubic. Přijeď od Olomouce.“ Ta holka dává smysl.
Místo Sartra Miller, místo Bukowského místnost plná míru samoty, smířená samsára. Jen pár postav, max jedna nová zpráva naráz. Zpětná realizace, retrospektivní stylizace. Nikdy se neděje to, co se děje. Něco se vždycky děje jen předtím, než se to děje. Něco a to.
Pár opravdu zajímavých lidí, čarodějů, kteří ti ukážou život. Máš ho, je tvůj skrz úžas, že cítíš, že zapadáš, že se něco děje a zároveň se to děje.
„Spánek u tebe?“ píšu P. poněkud přímočaře.
Krásní mladí lidé. Vždyť jsem je k tomu sám pošťouchl.
Někdy se musíš stát něčím jiným, aby ses mohl stát tím, čím jsi. Někdy potřebuješ, aby ti někdo přizvukoval. Někdy potřebuješ, aby
a pak jsem přišla

ZHASLI

Píšu na Millerovi, hraje symfonie a potlouká se tu malý týpek v kombinéze, kosmonaut, objevitel světa jedva chodící, vyjadřující se k obveselení osazenstva. V kamnech vlajou plameny jinam v čase, ale ne zpátky. Je to teď, ale jiné. Jitrocel, Yoko Ono ostentativně ukrytá v ulitě své fotogeničnosti mnoho měsíců, než jsem ji objevil hýřit v nadšených podnájmech. Ne, že bych nechtěl, chtěl jsem moc, ale momentálně upozaděný se nemůžu dostat dál.
Karikuju lyriku zvláštního vzezření. Soustavně se loudám a zažívám průzory. Denisu pronásledovali v kině. Teda mínila, že si pro ni přišli a opravdu tomu věřila. Řekla tomu svému, že musí pryč a on řekl, že sám se na to dívat nebude. Šel dom, protože tam nebyla a ona šla pryč, protože měla psycho. Film Interstellar.
Chodí sem hipsteři a rozhlížejí se, co se děje, jestli sedět nebo hledět. Někteří už sedí, tito se k tomu teprve chystají. Ptají se mě, jestli můžou přisednout. Odpovídám, že na někoho čekám. Odcházejí.
Uhájil jsem klidný kout. Byli to Češi.
Dva těžcí hipstři naproti mají ve svém středu kundu jak z hipísáckého plakátu. Široký úsměv odhaluje horní dáseň. Dekorativně masivní tlama přitahuje můj pronikavý pohled. Přituhuje, ponurá hudba.
Jeden z Čechů v kapuci u piana něco dělá na klíně. Honí si nebo balí. Vzhlédne, shodí kapuci a v náhlé katarzi se napije piva.
Vejde žena s usměje se na mě. K pianu přijde druhý Čech s pivem. Sedí v přímé linii mých očí, jako bych seděl s nimi na své uhájené pohovce, ve svém tichu. Tohle je náplavka, tušíš trable. Do toho ta utahaná symfonie.
Uvolňuje se jiná pohovka, ale týpci zůstávají u piana. Asi se jim tam líbí. Přichází kytarista, ale jiný, než bubeník minule. Bubeník byl i kytarista.
Pohled na hipstří slečnu osvěží. Není to o hadrech, ale o vizáži. Musíte prostě evokovat někoho, koho všichni viděli na nějakém plakátu ze šedesátých let. Já jsem třeba něco mezi Jaggerem, Jonesem, Corsem, Morrisonem a Marleym, takže to mám pořešené. Taky píšu.
Každý hipster musí psát, to je základní póza. Český týpek upíjí pivo na pianu a tváří se jako Lister, znuděný v té nejzábavnější epoše dějin, a já jsem jediný hipster na světě a můžu všechno, klidně se i zabít.
Škrábe se na krku, ale spíš škádlivě, než nutkavě. Někdo začíná hrát na kytaru. Bodře to rozjíždí krev. Rytmus na sebe nenechává čekat. Hraje bubeník, který tu hraje každý den, někdy na pódiu, někdy má jen zkoušku vzadu. U jedné jsem včera meditoval.
Čeští týpci jsou v klidu jako všichni.
Hipsteří slečna je celá N´Šoči, ale hezčí. Housle ječí. Její tvář je tmavá, ale prosvětlená usměvavou aurou. Dívá se jako Sofia Loren. „It´s your element,“ zaslechnu ji říct iritujícně americkým přízvukem. Myslel jsem, že je z Chile. Loká si piva. Její lícní kosti se boulí jako muldy na sjezdovce za jasně mrazivého dne.
Někdo aportuje podtácek psovi. Zachytí se v kapuci kamaráda hipsteří slečny. Všichni se smějou.
Přijde holka, sedne si naproti mně a významně se na mě dívá. Upozorňuju Turka.
„I think she´s opened to everybody,“ reflektuje Maloasiat.
„Yeah, she´s a one big wet cunt,“ odslabikuju a Cařihraďan se začervená. Zajímá se o mé psaní. Vysvětluju mu to. Prej cool.
Holka je atraktivní, ale zároveň se dívá atraktivujícně – ve snaze vypadat atraktivně. Takže je atraktivní, ale zároveň chce vypadat atraktivně, čímž se stává neprůhlednou. Američanka je naopak průzračná jako potůček. Přeněžně mě registruje v letmých dotycích zurčících očí.
Přijde malý týpek. Zamávnu na něho. Mávne zpátky. Několikrát si máváme. Smějeme se. Atraktorka se na mě směje. Směje se tomu, jak se směju a docela roztávám. Přisedne si k ní korpulentní kámoška, ke mně zády. Aktraktorku mi celou zakryje a periodicky se otáčí na píšící úkaz hající klidnou zónu, tedy mě. Literární orgie.
Američanka si loká. Její držka mě latentně rajcuje. Vzdychne. Je v ní něha starých španělských obrazů. Její kamarád má zelenou kšiltovku obrácenou dozadu na mě. Stojí na ní Catalina, England a trčí z ní kudrnatá pochcaná sláma.
Nějaký týpek nahlídne dovnitř a zase zmizí, ale i zlomek vteřiny mi stačí, abych v něm poznal týpka ze Zlína. Potkával jsem ho v kině a tak různě. Byl mi sympatický. Pak jsem jednou ve vlaku četl Respekt a najednou ho vidím v rubrice Jeden den v životě. V textu se doznává americkému manželovi své sestry, že je na kluky poté, co se ho tento v určitě fázi rozhovoru zeptá: „Jsi snad gej nebo co?“
"Jo."
Ty dvě jsou po mně fakt vilné, tak jim dál pózuju, ať si myslí, že jsem nějaký myšáček. Nějak nedokážu jít do konfrontace s jejich vilností. Vlastně už vůbec nechci šukat. To je ten moment, kdy se zdroje začnou sypat.
„Ten tejpa, to bude nějaký spisovatel,“ říkají si asi a já píšu nerušen jako zvíře, které něco instinktivně ryje, něco na způsob datla, ale spíš rytec, rytec obecný. Ryje do kůry svého stromu pravidelné kontury života jako Topolův krasobruslař. Rytník hloubavý, Rikatan, to je Foglarův skautský nick. Foglar psal. Foglar psal a já hltal jeho knihy v časech, kdy jsem ještě nečuměl po ženských.
Kapela začíná. Je dobrá jako všechny tady. Irský beat, ó, slušně to valí do mně, po mě, mnou, mou aurou, ou ou ou, bodrý beat, jen se roztleskat, ska ska ska.
Přichází další definice hipstera. Zastřižený plnovous a vyholená hlava. Majitel vypadá taky tak. Majitelka si stoupá na můj gauč v botách, aby zapálila svíčku na stěně. Pokračuje v celé cimře. Kytarista zpívá a je to dost husté, vycizelovaný sound. Vycizelovaný je slovo, které se mi s hudbou hodně pojí.
Holčina na mě čumí. Ta její kámoška, co stínila, je na hajzlu. S takovým pousmáním čumí. Já na ní neulpím ani jediným pohledem. Nakonec jo. Je ovíněná a znuděná. Její kámoška se vrací. Slečna Chile se vrací. Taky byla na hajzlu.
Všude už hoří svíčky, za chvíli asi zhasnou, což mi zakryje tuhle racionální realitu topazovitých tváří a já...
Kam se poděla romantika?

BLŮS

Výzva k náboženství. Být fakt zelený, zvolený atraktor mas. Plavat vědomím národa jako mastné oko. Neslaný, mastný. Plave i ve vás stejně jako vy plavete jako ono, ontologie války. Píšu na papír ve tvaru ebolového zálivu a piju čaj ze zavařovačky. Barmanka mi přikládá do krbu. Tvářím se jako Miller. O tom by to taky mohlo být, ale byla by to coververze.
Dospělí cizinci se porozhlídají a něco řeší vemlouvavými hlasy, načež docela ztichnou. (Je to přes sex. Pro ni to bude divný.) Všechno je o něčem jiným a slévá se to v nich. Pero sviští po papíru jako zélandský vánek. Dostávám signály z centra Země. Zima ve mně. Vše se hrozí vylít. Moc možností, botulotoxin naděje.
Cizinci mluví hlasy jako ozvěna v jeskyni. Když jsem přišel, byla tu tma, jen dva týpci hovořili na pohovce ve světle lampy z ulice. Mírně, nepřehledně si propisuju cestu přítomností, příbuzností, společností, vesmírný duch obalený hvězdným prachem a bahnem netu. Hraje blues, který znám nazpaměť, jen už nevím ze kdy. Asi na střední.
Afrika. Všude znamení nového pokolení, jako generace. Pokolení zní divně. Měl bych jen tak upadnout do mýtické role. Early in the morning and I ain´t got nothing but the blues. Blues je postbeatová tendence semlít všechno do moc stavu.
Přehlušuji jejich hlasy svými myšlenkami. Možnosti jsou granulózní. Můžu šukat. Nebudu říkat s kým, otevřenost mi ničí vztahy. Žádný obdiv k dílu. Teda u té poslední. Vadí jí, že jsem ji jmenoval. Vadí jí, že jsem ji miloval. Ten rythm. To znáš. Byla nebyla virtuál minimál vztah, který se zapsal.
Afrika. Woo woo the bogie, přichází bubeník. Take me right back to the track, Jack.
Změna alba, ale podobné, taky dobré. Vypadají jako akademičtí kaliči. Jo, ta holka. Jak to s ní rozvést, zaplést, rozvést, když jsem s ní ani ještě nemluvil oko v oko. Jen mi na slamu řekla, že jdu pozdě. Romantické. Pak mi napsala email, že jsem dobrý. Roztomilé. Taká bloncka.
Telefonovali jsme. Moc zajímavé. Pozvala mě na chatu, ale pak to nedodržela. Poslal jsem jí video ze svého jiného slamu. Psala, že jsem důmyslně trapný. Nechal jsem se okouzlit. Pak mi napsala eemesku: „Ahoj.“ Roztomilé.
Napsal jsem na net, že je banálně roztomilá. Tož blondýna. Myslel jsem to jako poklonu. Jako že bych ji nejradši pokolil. Banální roztomilost is the shit. Možná jsem se jí na tom druhém videu už nelíbil. Nebo právě že jo? Těžko je mi, když na ni teď myslím. Jdeš pozdě. Jdeš pozdě. Jo, jdu pozdě. Nebo jedu? Co je to gradace?
Psát něco, co bys nikdy nečetl. Tohle nejsem já, ne moc. Ne doopravdy, tohle je moje transcendentálně trapná zábava, debat, který oblbuje smysly, jen teď v tom hledáš duši. Převýšení je fakt strašný. Bém je typický horolezec-turista. To je jako lehké? Ne, musíš chodit. Bára by to s tím, co teďka dělá, nedala. Cože?
Kam se poděl poděl? Žal duše, fertilizér. Kvantita. Kverulantství stáda, isolace, křesťanství a kaša dnešní přetvářky. Asi tady umřu.
Někdy začnu být reálný. Cítíš, jak to dávám líp? Je to v tobě, v tom je vtip. V isolaci látek, nedotknutelnosti atomů, v jejich oficiálně zázračné touze. Jsem zbytečný člověk, uzavřený ve své iluzi vlivu na vlastní vítání podzimu. Hele, jak píšu.
Inspirativní, inovativní, provokativní impro, což ty nevíš, když nevidíš, jak píšu. Co nejradši dělám na prvním rande? Píšu. Ksakru, jako Miller poskakuju skrz větný celky a provokativně poutám pozornost. Netrvá to dlouho. Celé to hrbení nahání hrůzu. Popisuji přítomnost prvoplánově, abych se za ten popis před ní skryl. Párovitost nadějí. Všechno vítám.
Někdy se ale naseru a jdu dovádět do lesa. Blondýny v silonkách můžu. Podívala se na mě. Pak na mobil. Stabilně rozptýlená. Přítomnost. Fotí, dívá se na fotky a na mě skrz ajfoun. Je jak z Básníků. Přítel přináší drinky. Voní feromony. Její hadry jsou absolutly supa. Její vlasy, její prsty, její party, její aura. Blbý slovo pro todle. Bolí se na ni dívat.
„Kdybys tu radši nebyla,“ říká moje mysl. A moje tělo-duše? Go, Johnny, go, go, Joe, go.
Přítel jí přinesl kafe. Její reakce nebyla nepodobná orgasmu. On má pivo. Už tam nebudu čumět.
Sype si tam velkou dávku bílého cukru. Je satisfied, ne láska, ňáká, nejde to odhadnout, prostě blondýna. Dánsko bych tipl. Fakt, že jo.
Zvláštní situace se dějou, a to nemyslím ji. Utekl jsem se do minulosti. To se tak říká prej. Utekl jsem se.
„I´m busy,“ říká bloncka. Má hlas jako erotická telefonistka, u které si říkáte, že má určitě sexy jen hlas, ale tahle ne. Rozlítaná, v jízdě, v beatu, v otevřených očích pravda. Je to směs všeho, i téhle nálady, bezvýchodnosti, jisté bezvládnosti a špetka fanatické extáze v týdle cimře.
Týpek je taky hezoun. Jsou jako Scott a Zelda. Zleva jde jazz a zprava první elektrobeaty bubeníka. Bádáš po úniku, utíkáš se k jeho vizi jako mukl v koncentráku, který blouznivě myslí na úprk. Slabost. Je krásná.
Beat sílí, někdo píská, pak zhasne. Středa večer, světlo svítí jako chlácholivá schíza a ty čekáš na notifikaci naděje, věříš v jeji evidenci, kodrcáš jako plechovky za autem s nápisem Just married. Bože, ti dva jsou uvolnění jak někde v botelu.
Vždycky tě popadnou verze zaniklého příběhu. Nechceš být nikým nikam hnán. Horuješ za hrátky, ale nevíš, co to je. Hledáš to.
„Tenhle blábol se mi líbí,“ napsala mi na jednu esemesku a já? Jak bývá v kartůnech to srdce, které vyskočí nad Mickeym, když mu dá Minnie pusu. Tak se cítím. Teda cítil jsem se tak. Teď cítím frustraci. Fakuje mě! Je ležérní.
Miluju ty různé stupně odpočatosti. Barmanka přijde přiložit. Stáhnu se jako houba. Hned to hoří, je to nějaké předhořené. Tejpek zleva se srandovně snaží vidět tu blondýnu vpravo. Radši psát, než šukat. Pak jsi znavený. Cenzura zabíjí duši, jako ji ponurý jazzový hlas křehké divy oživuje. Jak ale být něco víc? Něco robustního. Co s ňou?
Asi bych jí měl callnout. Jsem už skoro na dně. Teď ten typos, co mě tu stalkuje, bezďák z náplavky, sedá si přímo za mě. Zmenším písmo a užívám si tu intimitu. Chvíli je až moc malé, tak ho trochu zvětším. Vzpomenu si na dobu, kdy jsem psal velké j s oblým hrotem. Komunikuji s vámi i se sebou. Jaký je vlastně rozdíl? Všechno je v masu. Je to spravedlivé? Je to přibržděné.
Já, Lothar, vás zvu na lov, slovo za myšlenku. Zítra. Byla krásná, ta myšlenka. Nejsem nikde. Bubeník staví reprák a hraje tibetské mantry. Jsem ohřátý. Bezďák už tam není, je tam krásná holka v bílém. Smrká a já se rodím. Má všechny klady i základy univerza. Přichází přítel a pak bard, který předtím flirtoval na baru.
Na holkách se mi líbí blbost. Myslím to z lásky. Každý je trochu blbý. Miluju blbky. Bezďák se vrací.
Je tu pět párů, bubeník, bezďák a já.
Vzpomenu si na Karotuska. To, jak je fakt jiný, Denisa řekla čistý. Jedna jeho odpověď. Vědomí Filipa živé v Berlíně. Vězení Danzana v Garáži, kde recykluje své ego. Domnělý zen všech tady. Všechno je lež. Proč je to zjištění tak příjemné? Že by to byla pravda? Ona je pravda, ona vpravo. Ona je vláda. Měl bych se někam vypařit.
Afrika. Na černošky. Navždy bych se tu rozplýval nad tou blondýnou, až bych zhebl. Má v sobě cukr a je jako cukr. Zkrocení zlé vůle se stane buď jejím naplněním, nebo uspáním. Preferuji obojí v uvedeném pořadí.
Holohlavý týpek se zastřihnutým malovousem rozsvěcuje svíčky všude po stěnách a zavěšené vprostřed místnosti, taky svícen na pódiu. Bloncka s týpkem na to fascinovaně hledí. Potřeboval bych někoho, kdo by to zahrál. Bylo by to takové, jaké to je.
„Jak sis to prostě mohla vzít osobně?“ píšu nejhorší esemesku všech dob, včetně těch opravdu šílených. Je tak multizenová, že zmnožený význam znaví danou zenu.
Zájem o Denisu ve mně vzbuzuje zájem o Kartouska. Nebo spíš jeho toleranci. Být jako kaskadér. Krásné tóny šera. Krásný pár. Táhlá dehonestace. Spěch. Do oleje. Ztrácíš světlo. Jitrocel voní. Jako ta barmanka. Ta kokota. Svoboda čistého dechu. Jen psát, i potmě.
Volala.

Ostatní tvorba Adama El Chaara publikovaná v Divokém víně:
DV 96/2018: Monet, V pořádku a další
DV 95/2018: Za rohem
DV 91/2017: Lípa
DV 90/2017: Fucklid
DV 89/2017: Všude, Hladina
DV 88/2017: Portugalstalk
DV 87/2017: ***
DV 86/2016: Negace
DV 85/2016: Vrkat po výtce a další
DV 84/2016: Sardinský spánek v Sassari a vlak do Calgiari a další
DV 83/2016: Lehkost bolesti, Mnich
DV 82/2016: Listí, Směr a další
DV 81/2016: Bouřka, Pláž a další
DV 80/2015: Příště je taky den a další
DV 79/2015: Famózní Soňa z FAMU a další
DV 78/2015: Jablka Nového Zélandu a další
DV 77/2015: Anastazia Christina Praha a další
DV 74/2014: Dehonestace a další
DV 73/2014: Švédka v mojí posteli
DV 72/2014: Samsára oslovení a další
DV 71/2014: Sex a nirvána, Teď
DV 70/2014: Vír, Hoření
DV 69/2014: Útulnost spirály, Holky
DV 68/2013: Utéct
DV 67/2013: Celý vesmír možností a další
DV 66/2013: ***
DV 65/2013: Psát
DV 64/2013: Milenky jsou mé myšlenky
DV 63/2013: Óda na konec světa
DV 62/2012: Zoufalé louky a další
DV 61/2012: Vír, Na dně
DV 60/2012: Prosvity, Upřímnost a další
DV 59/2012: Film, Tok a další
DV 58/2012: Nýty usilovných slov
DV 57/2012: Bůh
DV 56/2011: Vin Zlín, Za chvíli a další
DV 53/2011: Stalker jako postmoderní dobyvatel, ***
DV 48/2010: ***
DV 47/2010: Synopse ticha
DV 44/2009: Podzimní skici
DV 41/2009: Kráska a klobáska, Náhody a další
DV 40/2009: Vzpomínka, Láska a další
DV 100/2019: Jamajka, Čtení a další