literární časopis založený v roce 1964

Adam El Chaar

PŘEDSEVZETÍ

Když muž okouzluje ženu vtipem, žádá od ní, aby ho brala, ale ne vážně. Zlehčuje situaci, klame tělem. Doplatí na to a zbudou mu oči pro pláč. Začne škrtat. Sklouzne do patetické snahy být lepší, než je. Vyhodí do papíru jmění, které nastřádal. Octne se na kluzkém a tenkém ledu věčného soukolí. Musí sebrat veškerou pozornost, aby vypozoroval, že neví. Nezřídka před ním vyvstane vize nějakého úkonu, který v něm probudí převratný, přesvatý pocit. Nesmí ho přespříliš analyzovat, beztak odkazuje na komplex jiných úkonů a pocitů, které zahaluje svou symbolikou, což má nějaký smysl. Neměl by ho ani zapisovat, myšlenky zabíjejí realitu.

Možná psaní moc démonizujeme. Psaní je prodloužená ruka myšlení. Neměli bychom na něj příliš myslet. Přestat všechno svádět na psaní. Myšlení je pravý viník. Je třeba zbavit se bludu, že psaní zabíjí realitu. Přestat psaním realitu obcházet jako mechanický had. Když si to vsugeruješ, tak se to děje. Taky proto, že to není pravda. Nezabíjí ruka, ale hlava. Hlavně pýcha. Myšlením získáváme balanc. Psaní realitu zabíjí, když ji exploatuje. Když špatně reprezentuješ sebe a druhé. Neautorizovaně. Když o někom píšeš, odkládáš ho na neurčito. Pro to psaní, protože o čem psát?

Psaní je nástrojem sdělení, ale taky uměním, vášní. Když máš něco pod kontrolou, můžeš něco jiného pustit. Když máš uklizeno, můžeš si dovolit iluzi. Život je čekání na život. Musíme mu přijít na kloub. Když člověk nereflektuje, ušetří si spoustu hnusu. Když obsesuje, uštědří si spoustu hnusu. Je těžké si nevšímat. Když to napíšu, je jednou provždy rozhodnuto. Chytlavá chyba psaní je, že obsazuje prostor pro spor a optimismus. Předsevzetím je nedělat věci tak vážně. Osvojit si floutkovství.

Všechno se děje souběžně a příběhově, jako by nešlo šlápnout vedle. Vždycky ale jde šlápnout na ostrý klacek, který vám zajede do nohy jako nůž. Zoufale si ho vytrhnete, ale kus tam zůstane. Způsobí mokvání, kvašení, hnití a všechno to. Šlápnete přímo na něj, ne vedle. Jste vedle jak ta jedle, která na vás ověšená blyštivými koulemi vrhá necitelná prasátka. Je tohle ta správná cesta, nejlepší z možných vesmírů? Jen se zase vyhoupnout zpátky do sedla ezo koně, bohorovný jako tisíc černých děr svobody, z nichž každá je miliardakrát hmotnější než naše slunce? Proč jsme neopatrní? Proč riskujeme?

Když riskujeme, většinou opatrní jsme, abychom to vykompenzovali. Adrenalin zostřuje pozornost, třeba když řídíme auto, ale riziková situace zůstává. Adrenalin je návykový, hrozí mánie, havárie a panika. Od jistého risku už je opatrnost k ničemu. Spadne klec. Člověk si může miliónkrát říkat, že se mu to stát nemůže. Ten adrenalin právě je, že může. Odměnou je, že se mu to nestane, ale z té nadržené, namyšlené pohody, že se to nestalo, se může stát to, že se to stane. Stane se to jako nic. Stalo se míň než lusknutí prstů, jen je najednou všechno jinak. Újma, problém. V lepším případě na autě, v horším na těle, které je osobnějším automobilem.

Nehoda nám má něco říct, odhalit, co nám adrenalinový aktivismus zastiňoval. Problém s aktivismem je, že protežuje svůj předmět a všechno ostatní mu uniká. Tvrdý, koncentrovaný adrenalin katastrofy je psychedelická droga vyžadující radikální integraci. Přežít, v lepším případě prožít, aby nezbylo trauma, až k nové bezstarostné, chytřejší pohodě. Na psychický vývoj člověk nehledí, protože na něj nevidí. „Jen ten poznal život, kdo dokázal porušený běh tohoto života navrátit normálu,“ řekl I. P. Pavlov. A taky: „Pohanění – žádná překážka díla.“

Ultrazvuk vám v noze najde cizí těleso. Další zobrazovací metody jako počítačová tomografie nebo magnetická rezonance zjistí, kde přesně je, aby ho chirurg mohl vyříznout. Na magnetické rezonanci vás sestra jak z filmu Četníci a mimozemšťané zasune úzkým tubusem do obřího válce s nápisem Philips. Začne hrát to nejprimitivnější a nejhlasitější tekno. Máte na sobě noční košili a v místnosti je zima, protože magnet se přehřívá. Jedinou výhodou je, že tu není škodlivé záření, to magnet snímá záření z vás. Počítačová tomografie je tři dé rentgenový snímek. Snímá vás z mnoha úhlů, takže hodně ozařuje. Je toho na ní vidět méně než na rezonanci, ale je v mžiku hotová. V rezonantním tubusu ležíte půl hodiny až hodinu a výstup se pak ještě musí sestavovat a popisovat. Lhostejná zrzka mi sděluje, že u mého vyšetření, které není akutní, to bude trvat dva týdny. Na rezonanci jsem čekal tři. Noha zatím neakutně hnije.

Na pokoji byl pán ročník padesát se sešitou hlavou a špatně upevněným nákrčníkem. Na přechodu v Luhačovicích, jak je ten velký kruhový objezd, ho i s manželkou srazil řidič rozvážkové služby – ročník čtyřicet čtyři. Schoulil jsem se pod peřinu a sledoval nově příchozího. Vypadal jako trestanec. Měl holou hlavu a potetované ruce. Jeho nemocničním mundúrem byly kraťasy a tričko. Učil se angličtinu. Děda usnul a jevil známky spánkové apnoe, při které spáč i několikrát za minutu přestane dýchat. Když zase začne, uslyšíte to.

Naštěstí mě převezli na jiný pokoj, že potřebují mít pohromadě podobné diagnózy. Byl tam peaceful černoch. Bývalý profesionální tenista, teď tester strojů. Jeden mu sežral ukazovák, zbytek visel na sválku. Záchranáři ho pochválili, že si ho držel rovně, než přijeli, jinak se to prý těžko rovná. Jeho sestra je doktorka, má v Ghaně s manželem kliniku. Ghana patří na africkém kontinentu mezi vyspělé země. Žije v ní množství etnicit mluvících devadesáti jazyky, z nichž jen deset si je podobných. Státním jazykem je angličtina. Ghana byla britskou kolonií, ale z afrických zemí se osamostatnila jako první.

Sampsonovou prababičkou byla anglická běloška, což na něm není vidět, ale na jeho sestře ano, jak mi ukazuje na mobilu. Do Evropy a Česka se dostal při tenisovém tůrování. Navštívil prababiččinu větev rodiny, ta se s ním ale nechtěla bavit. Dědeček jeho české ženy byl zmocněncem Tomáše Bati mladšího pro Ghanu. Její otec tam studoval, ale k seznámení je to prý nepřivedlo. „Byli jsme kamarádi, a pak jsme se zamilovali,“ říká prostě.

Pomlouvali jsme sestry. Terapeuticky jsem se mu vyzpovídal z fuck-upů své čtvrtletní anamnézy. Z nemocničního se stal hotelový pokoj, jen s poněkud rude personálem. Vyměnili jsme si kontakt, že někdy zahrajeme tenis, až budeme óká. Doktor mu řekl, že nový vyztužený ukazovák pozbude plné flexe. V tenisu je stěžejní držet raketu pevně všemi prsty. Řekl jsem něco o Petře Kvitové a pozval ho do své oblíbené kavárny plné vzrostlých palem, banánovníků, fíkovníků, kávovníků a další flóry.

Zmrzlá voda dělá klid, leduje whatever zranění, killuje whatever bakterie there is. Začalo mrznout a sundávají vánoční výzdobu, přičemž mrznou. Zelený čaj je příčinou přečinu. Vkráčela do propasti mého zorného pole, zatímco se sčítaly rušivé faktory. Byla jedním z nich a navíc nebylo, co číst. Jen nějaké latinskoamerické povídky, a pak Linhart. Papír obživne, začne se cukat. Možná jsem ten Nonstop amok neměl dávat do antikvariátu. Ale jo, nakonec jo. Někdy je to prostě moc.