na další stranu
Adam El Chaar
PIRUETY LÍNÉHO BÁSNÍKA
Filip Topol
Krasobruslař
Pořád vidím krasobruslaře
Jak tetuje do ledu znaky
Tajný vzkazy nebo klikiháky
Ach jak by chtěl
Aby tomu někdo rozuměl
Občas se mu povede
Zachytit moře v spánku
A nebo zlomený ptáky na nebi
Ale on by chtěl
Aby si s ním někdo vyprávěl
Ta silueta na ledu
Bruslí jako o život
A led pomalu a bez soucitu taje
Až jednou provždy pohřbí
Ty jeho srdceryvný jinotaje
Někdy musíme roztát a nesmíme se toho bát. Nebo možná musíme, a proto nám Filip Topol nedává žádnou naději. Necpe nám dýmku opiem, neroztahuje projekční plátno. V jeho poezii se snoubí brilance a neobratnost, talentovaná ladnost a opilecká neohrabanost, chlapeckost a vyžilost. Pořád vidím krasobruslaře. Kde a kdy? Líný vstup kompenzuje frenetický klavír, který krasobruslaře dokonale ilustruje. Prsty běží po klávesnici nahoru a dolů, což evokuje vzdalování se a opětovné přibližování.
Básníka fascinuje rození slov pod jeho perem, které tančí po papíře v bludných kudrlinkách. Znaky, řeč ticha. Není to řeč obyčejná, básník si ji tetuje. Tetování je navždy a kůže málo, těch opravdových básní lze napsat jen omezené množství. Krasobruslař své znaky tetuje do ledu. Básník podléhá vizím, které vidí jen on sám. Vracejí se mu jako bumerang. Rotují kolem něj jako memento mori.
Tajný vzkazy nebo klikyháky. Ve výsledku je to jedno. Ale on by chtěl, aby tomu někdo rozuměl. Procitá do přítomnosti, viditelnosti, do pohybu. Sdělení vzniká jen v konfrontaci s jiným člověkem, ale aby za něco stálo, musí ho básník hledat v zrcadle. Nervózní saxofon mu radí, aby podlehl gravitaci a se vším sekl, sekl sebou. Kolem sedí publikum a on je sám.
Vyjíždí na další kolo a najednou vystřihne dva trojité rittbergery – metafora na metafory – moře v spánku a zlomení ptáci na nebi – sémioticky i rytmicky vybroušené diamanty, navždy čerstvá, šťavnatá jablka právě utržená ze stromu - nikoli štěstí, ale věčnosti. Vnitřek a vnějšek kolidují, znak a pohyb si konvenují, uvolňuje se všesmírná energie provázená klavírními erupcemi jako od Rachmaninova. Topolovi se daří zachytit vážnou hudbu v rokenrolu.
Ta silueta na ledu bruslí jako o život. Už je to jen silueta, básník se odcizuje. A led pomalu a bez soucitu taje. Když se řekne, že někdo roztává, je to pozitivní, ale úspěšný básník je líný básník. Přestává těžit metafory. Žádná změna se nekoná, ani další sloka. Krasobruslař se stočí do podřepu. Potlesk.
V celé písni jsou jen dva rýmy – znaky-klikyháky a taje-jinotaje. Oba jsou odbyté, těžiště tkví ve slovních spojeních. Rýmy jsou jen triky, slova vedle sebe jsou blíže pravdě. Nechte slova být spolu stejně jako lidi, ať se k sobě nevyhnutelně přibližují a zase od sebe vzdalují jako planety na svých drahách. Nechte slova být, nesnažte se je kontrolovat, stejně jednou roztají jako každý duševní stav.
Reálný je jen pohyb. Myšlení je pohyb. Psaní je pohyb. Pohyby jsou různého původu a mají svoje vlastní zákonitosti. Jsme ledovce odlomené od mateřské masy. Plujeme, tajeme, měníme skupenství. A tetujeme se.
|
