|
na další stranu
Františka Vrbenská
ROMANCE TŘEBOŇSKÁ
Z hodovní síně zazníval rozjařený hluk, třesk pohárů, ryčná hudba, opilé hlasy. Petr Vok z Rožmberka, jenž dal vystrojit svatbu pro svého sekretáře, však neusedl za slavnostní tabuli, nepřipil novomanželům vlašským vínem. Ženich Theobald Hock ze Zwaibruku bujaře oslavoval sňatek s pannou Anežkou z Kolekrejtu již třetí den, třeba nepřijeli vzácnější hosté a co hůř, jeho vladař a pán těžce churavěl.
Bodavé zvuky pronikaly prostorami zámku až přes příkrov ložnice, černý a němý jako krypta. Mastné, kyselé pachy pokrmů a vína se vetřely pod závěsy lůžka. Mísily se s oparem nemoci a medikamentů, zvyšujíce nevolnost.
Alespoň jsem tak na oslavě účasten, pomyslel pan Vok ve vrozeném smyslu pro šprým. Spočíval v mdlém polospánku na vlnách bolestí. Projížděly útrobami - bylo lépe nebránit se jim, plynout... Jen když příliš zasekly ostří, pohnul prsty a dotkl se teplého, měkkého kožíšku psa, stočeného vedle svého boku. Zvíře tiše zakňučelo, přejímajíc pánovo soužení. A zavrčelo ztemna, zvedlo hlavu.
Otevřel oči.
Na lůžko usedla žena ve stříbřitém šatu, uzel černých vlasů zdobil šlojíř rudý jak výšleh čerstvé krve. Její tvář se podobala sochám z bílého mramoru, stvořených za časů okřídlených lodí a bronzových bojovníků: patřila kněžce, i nevěstce, i vládkyni. Zaváhal, není-li přízrakem. Viděl, jak dech pohybuje její hrudí, cévy na útlém hrdle tepaly, přikrývka se zvlnila pod oblými boky.
Vždy zvyklý myšlenku ověřit, ztěžka vztáhl paži. Ucítil chladnou svěží pleť a odmítavé plesknutí mu strhlo ruku.
„Myslil jsem,“ přiměl ústa a hlas k řeči, „že jsi Bílá paní... Přišla k mé kolébce - proč ne ke smrtnému loži posledního z rodu?“
„Jsem Lilith,“ pravila, svítíc šikmými zornicemi topasových očí, „královna démonů. Opustila jsem prvního z lidí pro lásku Knížete světla, mocného mezi rebely. Nosím trýznivé sny, horečky nedělkám, mámením obluzuji lidské mysli.“ Slova zněla, jako by vítr hrál na starodávnou harfu. „Odvádím Nejvyššímu duše těch, kteří stojí mezi nebem a peklem, zlem a dobrem.“
„Nebojím se zemřít,“ řekl a semkl víčka. „Nevím jen, čeho nepravého jsem se dopustil v pokoře k Bohu a úctě k bližním.“
„Příliš jsi četl a uvažoval, dokonce o víře,“ děla. „Hýřil a hřešil jsi obžerstvím a smilstvem, ještě nepříliš dávno. Nezpytuješ svědomí, kdys byl jiným nadmíru přísným soudcem? Proč nechceš žít dál? Prodloužila bych tvé dny a zbavila tě utrpení, ochutnal bys znovu, co těšilo tvé srdce.“
„Snažil jsem se nikomu nekřivdit,“ zašeptal, bolesti vyšlehly pekelným plamenem a braly sílu.
„Šidils věřitele,“ namítla suše. „Co tvá choť Kateřina? Nemáš, co si vyčítat?“
„Byla hloupoučká a bláhová,“ pravil něžně. „A nešikovná do postele. Ale měl jsem ji rád, i když se zbláznila.“
„Byl jsi k ní vlídný, jak je dobrý člověk hodný na svého psa. Pošetila se kvůli tobě, pro tvůj povýšený chlad chytrého muže zcizoložila.“
„Odpustil jsem jí,“ opáčil suše.
„Kdo bez viny, hod kamenem,“ sekla jízlivě. „Přiznej si, že v duši jsi jí neprominul - nedala ti potomka... Nechceš se pozdržet alespoň kvůli dílu, jež jsi vybudoval, pro cenné věci, cos nashromáždil, pro své jmění?“
„Kéž by dědil Janoušek, syn mé milé sestry Evy a Mikoláše Zrínského, zahubeného Turky... Nemyslím, že mne o mnoho přežije, zdraví mu neslouží. Ať pak podle smlouvy připadne majetek Švamberkům! Všechno tu opouštíme jak přejedená liška uvízlá v kurníku; až stráví kořist, dřív neproleze ven.“
„Těžko se ti dýchá,“ řekla nelítostně, „v plicích vězí nůž, hanba mluvit o ostatních vnitřnostech. Podívej se na sebe: tvář jako zmačkaný cár, břicho žluté a naběhlé jako žába, hnáty jako vědra. Pomysli, jak by bylo krásné vládnout zas štíhlými pružnými údy, rukama, schopnýma tasit kord a obejmout dívčí dřík, nohama, které tě ponesou na lov či ples, očima hotovýma vidět krásu...“
Tleskla, k loži přistoupil mladík.
Vok sám, vzhledný a silný, složil svému chorému já poklonu dvornou a půvabnou. Roztál do tmy...
Až ho zarazil vlastní hrkavý smích - smál se, třeba to bolelo. „Ani nehádám,“ prohodil, „jakou cenu bych platil. Ten obchod, paní, je lákavý a příliš drahý.“
Pokrčila sličnými rameny. „Nadmíru si tu duši hýčkáte, vy lidé. K čemu je, pokud nepřináší užitek?“
„K tomu,“ řekl namáhavě, „abych odmítl tvou nabídku, paní. Netoužím žít za věku krutosti a hrubosti, který nadchází… přebývat mezi mocnými, kteří používají životy svých poddaných jako hrací známky, mezi lidmi tupými a zlými tak jako hliněný obr, kterého stvořil učený pražský Žid.“
Toho se vždycky bál, té ztráty křesťanského citu. Proto kdysi odsoudil k smrti mladíka, co se rouhal rodičům... Viděl pasovské soldáty zabíjet... Pro peníze by zničili hráze, zaplavili celou třeboňskou kotlinu, fajánsový talíř krajiny zelený, sněžný a modrý - rašeliniště a lesy, hladiny vod, v níž se odráží nebe, bělost stavení a mlh.
Neváhal vynaložit veškerou vůli a poslední sílu ducha, aby jednal a prosazoval, sám jediný, vojensky ochránil své panství a za stříbrný poklad Rožmberků vyplatil žoldnéře Čech. Viděl také ty, kteří Pasovské napadali a utloukali: i oni měli tváře Golemů, oči prázdné jako střep nádoby.
„Ty mi nevěříš...!“ sykla zle.
Zmizela z lůžka, stěny se rozestoupily. Spatřil pokojík Barborky, staré trpaslice z jeho fraucimoru, a Lilith, jak přistupuje k jejímu loži, pokládá bílou ruku na seschlý dětský obličejík liliputky. Tělo pod peřinou se zazmítalo. Útlé prsty sklouzly, odhalily Barborčina pootevřená bledá ústa a vytřeštěné sklovité oči.
Otřásl se... Pes zakvílel, přitiskl se k pánu.
„Chci se vrátit k Bohu,“ řekl tiše Petr Vok.
„Její léta se nachylovala, tak či tak,“ pravila zlehka Lilith, usedajíc zpět. „Budiž - měj si svůj věčný klid.“
„Věčnost několik dní sečká,“ opřel se. „Připoj velkorysost ke klenotům své krásy. Dej mi pouhý měsíc! V umění literatury se už nezdokonalím... ale chci učinit odkaz pro svůj fraucimor, pro Zuzanku Vojířovu, aby spokojené žila. Musím jí splatit dluh...“
Usmála se, zlatá královna na trůnu z netopýřích křídel. „Škoda, že jsi zestárl, Petře, a že nejsem lidská žena. Až se vrátím, změním tu chybu.“
A stříbrná noční můra odlétla oknem vstříc svítání, kolem hodovní síně, v níž pokřikovaly veselé hlasy nad vínem.
|
