na další stranu
Petr Havel
SRPNOVÁ CHVÍLE
Po dešti stoupá z lesa dým
kamsi k Muchovu
kde zrodil se Muhu
z horské mlhy a větru
teprve k ránu
obloha rozcuchala bílé vlasy
jako když anděl složil křídla
Je srpen
a podzim číhá v lesích
v nichž si léto líže krvavé šrámy
jen nezralá jablka se
ještě z haluzí tváří kysele
přesto píšťaly trav hrají
nažloutlými tóny
jako krysař jenž vyhání
hlodavce z města
Takhle píská i můj vlak
který mne odváží letní krajinou
co se náhle
do podzimního hávu odívá
vedle kolejí jde kocour
černý jako smrt
jenž zmizel kdesi v křoví
u božích muk
KLÍČ RODNÉHO KRAJE
Od rodného kraje držím v rukou klíč
jež otevírá bránu
kdesi pod bájným Ještědem
na dohled Jizerských hor
až k samému cípu Českého ráje
Hučící Nisa, Jizera a Kamenice
jsou cévy
jež protínají rodný kraj
a voda v nich je jako mléko
co nás kojí do konce dní
V dálce se zaleskla dýka Ještědu
co trčí z hrudi zimních kopců
nikdo ho však nikdy nevytáhne
jako bájný Artuš že skal
jen kolem Tanvaldska visí
provazy lesů
které nás k Jizerkám
navěky svazují
NA BŘEHU JIZERY
Ty Jizero tajemná
zas sedím na břehu tvém
ve stínu mlčenlivých stromů
s nimiž jen vítr rozmlouvá
ve dnech májových
ač chladná voda k osvěžení zve
ranní paprsky se v ní rozpouští
Ach Jizero zrádná
na břehu tvém
s Tebou se klidně ožením
když se ti do hlubokých očí podívám
ztrácím hlas
jako když andělíčky polykám
místo kapely nám hrdličky budou pět
a vítr ten skvělý řečník nás oddá
Jizero kdesi v mateřských horách
začal tvůj zrod
odkud na své pouti
míjíš města, louky a lesy
teprve k večeru, když slunce zapadá
lovíš že dna ohnivé rubíny
až rudě zbarví se hladina
ač nejsi mojí rodnou řekou
přesto na břehu tvém
mohu navěky spát
ZATOULANÝ BERÁNEK
Bylo pozdě v noci
když potkal jsem v dešti
zmoklou tramvaj
jíž zkřížil cestu zatoulaný beránek
který utekl ze zatopené ohrady
aby zachránil svou kůži
žel jen na chvilku pouhou...
V odraze pouličních luceren se třpytí
říčka zvířecí krve s kalnou vodou
jež tiše stéká do kanálu
jsem jako jehňátko
co se potlouká sám černou tmou
až ke křížku u cesty
Déšť mne pronásleduje
celou cestu jak hladový vlk
do temného chřtánu lesa
kde mne žádná tramvaj nesrazí
Plechový zvonec na mém krku
cinkal jak železniční přejezd
však místo vlaků
vábil dravou zvěř z širokého okolí
tak se skrývám v tmavém hvozdu
dokud nezahynu hladem
|
