na další stranu
Petr Havel
Poetický démon
(text nebyl redakcí upravován)
DUBNOVÝ VÁNEK
Dubnový deštík bubnuje
na obrovský buben
plechové střechy
která syčí jako plotna
když v poledne vaříš oběd
jarní vítr metá kotouly
a před sebou valí
bídnou a ohavnou zimu
máme té babice
už plné zuby
které ona ovšem postrádá
Vítr foukl do svých píšťal
a jako pošťák mi psaní
hází do otevřeného okna
otvírám dopis a v něm
jsou vepsány krásné pozdravy
od milé dívky, jež
bydlí na druhém konci města
A jen pouto dubnového vánku
nás může navždy spojit
déšť ustal a slunko češe
své vlhké vlasy
které od deště jakoby
ztratily zlatý přeliv
už přestal bubnovat
svými stříbrnými paličkami
vítr se mazlí
v dívčině zpocené tváři
kterou chladí
jako hojící mast
ČTRNÁCTÁ KOMNATA
Ztratil jsem v trávě
stříbrný klíček
od svojí čtrnácté komnaty
předchozích třináct
jsou dávno otevřené dokořán
jsem jako klíčník na němž
zvoní rolničky klíčů
v každé komnatě skrývám
plno démonů a běsů
jen v té poslední jsi uvězněná ty
kdo mi pomůže hledat
svazek klíčů,
nebo krásné panny?
Dívky se však nachází hůř
démoni zdá se
umí procházet i skrz
zavřené dveře
netuší že
bez čtrnácté komnaty
nemohu žít
Až se mi podaří
najít lesk klíčku
otevřu vrata od
svého srdce
a pustím do něj dívku
jak napadlý sníh
nedovolím aby
kdokoliv vstoupil
do mé čtrnácté komnaty
a zavřel její dveře
OHEŇ
Déšť ustal
a zahrady halí šedý kouř
když hoří loňské listí, klestí
a suchá tráva
na jedné hromadě
přiletěl kos s peřím
doutnajícího spáleniště
a usedl na betonovou zídku
jež se drolí
jak poslední zbytky ledu
Hřebínky větrů
česají kadeře jisker
a oheň se vymkl kontrole
jazýčky plamenů olizují keře
zlatého deště
jež se pomalu v popel obrací
když v tom nebe obléklo
šat mračen, černých
jak duše vraha
a jarní déšť město v stráni
ochránil před zkázou
Vyhasl žár
a zem trochu doutná
pár domečků rozesetých
ve stráni rozsvítily
prázdná okna bez záclon
zatímco potemnělé město spí
pod dehtovým rounem tmy
několik ohníčků
v pouličním světle plápolá
NA CESTĚ DO PRÁCE
Je potemnělé ráno
a já spěchám
do práce
Jedna hubená lampa
světlo hází
Na chodník s vlhkým listím
sedím ve vlaku
jenž řinčí
Na celé ocelové kolo
jede vlak
tma strhla černý závěs
a já na nebi uviděl
hořet červánky
asi brzo vyjde
slunce lány pozlatit
mojí dívku
za sklem vyhlížím
a dlaní otírám
orosené okénko
poslední krajíc
měsíce zbyl
než ho úsvit přijde posnídat
KŘÍDLA V TRÁVĚ
Pobitá křídla leží
v trávě uprostřed temného lesa
a já nevěděl zdali to jsou
perutě labutí či kusy
zříceného letadla.
Květy ukryté v bodláčí
úzkostlivě chráníš před světem,
jenž okvětí lámal
jako srdce dívkám
mnohem ostřejšími trny
Na vycházce do zimního lesa
jsem náhodně našel složená
křídla andělů
až při bližším pohledu
jsem poznal
že jde o čerstvý sníh
jenž přes noc napadl
Sníh roztáhl své bílé perutě
nad krajinou aby jí chránil
jako mládě před dravou zvěří
Spatřil jsem v příkopu mrtvou srnu
nad níž se tyčí kříže smrků
a skály jak nahrobní desky
Kol hlavy jí svítí svatozář krve
jež mi připomíná rybízové
víno kterým jsme se opili
v zapadlé putyce v cetru Jablonce
|
