na další stranu
Petr Havel
Poetický démon
Text nebyl redakcí korigován
DO PODZIMU DÉŠŤ PLÁČE
Do podzimu pláče
smutný déšť,
když se dráp slunce zaťal
do kůže mraků
v podmáčené stráni
nad řekou Kamenicí
dozrály šípky,
jak krvavé kapky, kanoucí
z nahých těl keřů
Déšť čeří kroužky na řece,
nad níž se povyšuje
starý viadukt,
po němž vlak zahouká
dlouhé blues
když do podzimu déšť pláče
zní to jako když na okno
ťukají slzy anděla
Jeseň mne unáší,
na sametových křídlech
sivých jeřábů
léto bylo křehké
jako chomáče prachu
pod postelí,
jež se nakonec
na tenká vlákna rozpadnou
FONTÁNA V PARKU
Voda, jak Míšeňský porcelán
čeří na hrnčířském kruhu hladiny
kulaté talíře jež rozbíjí
nepatrný poryv vánku
jdoucí přes fontánu v parku
z blízkého kostela
odbijí baryton zvonů
pravé poledne
všem lidem do daleka
k táhlým úderům
se vítr hlásí
k rozhoupání tak těžkých
kovových srdcí
však nemá dost síly
k jihu táhnou
hejna prvních vlaštovek
jež mají naspěch
jako by se v povětří
ztrácely stříšky křídel
když jim z peří pelichá čas
LUNA BEZ KŘÍDEL
Nad tmavým jezerem nebe
vyletěla luna
jak bílá labuť
s uříznutými křídly
smrt nemilosrdně škrtá
v objemné knize života
slovo za slovem
jméno za jménem
obloha povlékla sivé cíchy
z kterých crčí déšť
jenž jako zloděj
bez ohlášení
vtrhne do lidských obydlí
když se po okraj naplní
žíznivá koryta potoků
a než se kdo naděje
s lupem mizí v polích
Zvony zbaběle zvoní za zády
když doprovázejí
nebožtíka na dalekou cestu
do neznáma.
Jsi věrná,
jak pohřební kůň,
jenž černý kočár s rakví
za sebou táhne
NA KONCI LÉTA
Šel jsem podzimním hájem
dlouhou pěšinou, kde
pod nohama tavila se měď,
když listy pomalu tlely
mlha oblékla smuteční rubáš,
jen občas zpoza kapuce
vykoukne tvář slunce,jež v červenci žhnula,
jako šťavnatá dužina melounu
do kterého se v létě
s chutí zakousnu
Léto je v posledním tažení,
jako mula jdoucí
přes zlatou pláň Sahary
na obzoru hořel soumrak a měsíc se skryl
pod bílou hřívou oblaků
krátkým dnům už dohořívá
zápalná šňůra,
která na konci roku exploduje
a jako petarda vyletí
do povětří
Končí léto, doba
horkých dnů, zralých plodů ovoce
a líných těl vystavených
na obdiv slunci, jež se dívá
skrz nebeskou výlohu.
Čas je starý tesař a dny se
zvolna krátí, jako trámy na pile
hodiny mají v obličeji tik
když jdou nějak rychleji, ač
mají zkrácené šlachy
musí spěchat, jako lidé
do fabrik a továren
|
