literární časopis založený v roce 1964

Štěpánka Saadouni

DISIDENT

„Už ho máme,“ vykřikla hospodářka Houžvičková jako prospektor, co konečně objevil zlatou žílu, a rozrazila dveře u starostovy kanceláře bez zaklepání. Velké věci nesnesou odkladu. Starostovi Aloisi Koblížkovi zaskočila tlačenka a hlasitě se rozkašlal.

„Co blázníte Houžvičková, málem jsem se udusil, to nemůžu mít ani v poledne klid?“

„Máme ho,“ opakovala Houžvičková a oči se jí leskly fanatickým nadšením. „Teď Kobylovským konečně vytřeme zrak.“

Nenávist mezi obcemi Kobylov a Údolí sahá až do hlubokého středověku. Do časů kdy tudy táhl v létě král Jan Lucemburský na jednu ze svých válečných výprav. Vesnicí Údolí jen projel, ale v Kobylově se prý zastavil na návsi, přilbou nabral vodu ze studny a prohlásil. „Zaplaťpánbu, tady mají aspoň studnu, v tý díře vedle není snad ani voda.“

Kobylovští to slyšeli a plesali. Od té doby dělali na svoje sousedy dlouhý nos a vzájemná nevraživost se táhla historií jako červená nit. Kluci z Kobylova a Údolí po sobě přes hranice katastru házeli kameny. Ženské při okopávání brambor si navzájem vyhrožovaly motyčkami. V době kolektivizace obě vesnice závodily v tom, kde nejdřív založí družstvo a pořádaly hony na kulaky. Kvůli soutěži o nejvyšší výnosy skončili postupně předsedové obou družstev Kobylov i Údolí v kriminále za falšování výsledků hospodaření. Po převratu zase obě obce soutěžily v tom, kdo rychleji obě družstva rozkrade. Teď ale měli Kobylovští proti Údolí v ruce trumf nejvyšší, měli svého disidenta.

Profesor Josef Nechleba byl pražský historik, filozof a překladatel. Ke své smůle a z přesvědčení podepsal Chartu, Několik vět i Dva tisíce slov. Za to si vysloužil nepřízeň mocných. Z fakulty ho vyhodili, kolegové se mu na ulici vyhýbali, proto se rozhodl odstěhovat na chalupu do Kobylova kde pracoval jako zemědělský dělník a obecní kronikář.

Pád režimu ho zastihl už za hranicí starobního důchodu ale v naději, že dobro zvítězí nad zlem a on se bude moc vrátit na fakultu. Když přijel do Prahy na návštěvu v domnění, že bude konečně oceněn a rehabilitován, na fakultě ani netušili, kdo Nechleba je. Jeho mnohem mladší a drzejší kolegové mu neomaleně naznačili, že by ve svém věku měl na akademickou půdu zapomenout a spíš jako důchodce má trénovat skoky do rakve. A tak se profesor Nechleba rozhodl, že si splní svoje poslední velké přání. Vydat knihu o Masarykovi. Dílo v počtu několika stovek stran nabídl postupně asi deseti nakladatelstvím. Všude ho odmítli. „Víte pane profesore, ono je to trochu nuda,“ konstatoval šéf nakladatelství s příznačným názvem Nová doba. „Kdybyste tam měl aspoň něco pikantního, nějaké drby ze soukromí, třeba milenky, lidi to mají rádi,“ podotkl šibalsky nakladatel, kterého profesor Nechleba okamžitě pasoval na Blba. „Co to mluvíte, člověče, přece nebudu zesměšňovat našeho největšího státníka,“ ošil se Nechleba. Nakladateli byl ale ten prskající děda v oblýskaném saku, který sem zabloudil z filmu pro pamětníky, bůhví proč sympatický, nebo mu ho bylo spíš líto.

„Pane profesore, umíte aspoň řeči? Potřeboval bych něco přeložit, když se domluvíme, tak to s tím vaším Masarykem nějak uděláme,“ vemlouval se Blb, který o Masarykovi věděl jen to, že to že se u nich ve městě se po něm jmenuje náměstí.

„Samozřejmě, mluvím německy, italsky a anglicky,“ rozzářil se Nechleba. „Tak to asi znáte americkou spisovatelku Jackie Coocoolisovou. Moc oblíbená, knihy jdou na dračku, ani to nestíháme dávat přeložit. Jen by vám nesmělo vadit, že je to takovej lehčí žánr. To víte, lidi se chtějí bavit po tý době krutý totality,“ konstatoval Blb, který s ohledem na svůj věk, totalitu zažil maximálně ve školce. Knih bylo hodně. Coocoolisová se činila. Knihy měly barevné obaly a zajímavé tituly. Hřebci. Svět je plný rozvedených samců. Co rozvedenou svrbí. Hned na první stránce spisovatelka barvitě popisovala soulož. To téma jí vydrželo na tři další stránky. „Člověče, to je hnůj. Já jsem překládal Shakespearovy sonety. K tomuhle se nepropůjčím,“ zavyl profesor Nechleba a celý brunátný vyběhl na ulici.

Profesor Nechleba zemřel ve vlaku z Prahy cestou domů na srdeční příhodu. V Kobylově se dozvěděli o jeho disidentské minulosti a vzdělání teprve až když přijel právník z Prahy vyřídit pozůstalost. V souladu s novou dobou se Kobylovští rozhodli umístit na domečku kde profesor žil, pamětní desku a udělat z něho památník, sousedům v Údolí na vztek. Přesto že ještě dva měsíce před tím zastupitelé v Kobylově odhlasovali, že tu kůču po potrhlém Pražákovi je potřeba zbourat. „Uděláme tam muzeum disidenta. Je to dneska moderní prohlásil starosta Tonda Mach. Názor podpořil celou vahou své osobnosti 120 kilo. Neprotestoval nikdo. Existence památníku pražského disidenta v Kobylově byla pro zastupitele v Údolí jako rána kladivem. Ale teď se mělo všechno změnit.

„Už ho máme, že jsem si na to nevzpomněla dřív,“ vyla Houžvičková, jako šakal svolávající smečku. No přece Franta Brož!“ Franta, kdysi traktorista v JZD byl v sedmdesátých letech v Údolí známou postavičkou. Měl pověst kverulanta, který se s každým hádal, na schůzích družstva vykřikoval, kritizoval a jednou dokonce veřejně prohlásil, že mu soudruzi komunisti můžou s celým osevním plánem políbit prdel, protože není otrok, aby dřel i v neděli. Pak z vesnice záhadně zmizel. Nicméně se vědělo, že jeho máma dostávala před převratem dopisy ze západního Německa. Franta emigroval, ale revoluce se nedočkal. Měsíc před tím ho na přechodu v Hamburku přejel ožrala v mercedesu.

„No jestli je to tak, Houžvičková, tož já to nadnesu na zastupitelstvu a vy sepíšete životopis toho Franty. Hlavně zjistíte, kde přesně bydlel. Myslím, že to bude v tý ratejně, co nikdo nechtěl koupit, a tak jsme z ní udělali obecní skladiště. Hasiči si tam mají hadice a sudy od piva. Když to dobře pude, v září tady máme slávu. To by v tom byl čert, abychom těm Kobylovským nenatrhli triko,“ usmíval se spokojeně starosta Koblížek a drbal se tužkou za uchem. Prohlásit Frantu Brože čestným občanem Údolí a bojovníkem proti komunistickému režimu bylo na zastupitelstvu pouhou formalitou. Snaha pokořit nenáviděného souseda byla tou nejlepší motivací. Hospodářka Houžvičková se pustila do sepisování životopisu prvního Údolského disidenta, ale pořád nevěděla, co tam má napsat. Chyběly jí hlavně vzpomínky pamětníků. Frantu skoro neznala, až jí někdo poradil, že Fantova máma Marie Brožová za svobodna Sušilková, měla prý nějakou sestru, starou pannu co žije v domově důchodců ve městě. Jediný žijící příbuzný, to bude terno. Starou Sušilku přivezla pečovatelská služba. Frantova tetka byla sice na vozíčku, ale hubu měla jako meč. Jen dorazila, vynadala starostovi Koblížkovi, proč jí sem tahají takovou dálku. Když se dozvěděla, oč jde, smála se tak, že jí málem vypadla protéza.

„Tak Frantu budete oslavovat! No to byl výlupek všech ctností. Moc hodnej kluk. Sestra ho vyhodila z domu, protože chlastal s každým se štěkal, a ruce mu šly dozadu. Moc dobře si to pamatuju. Od tý doby se doma neukázal. To že zdrhnul za kopečky, bylo jeho jediný štěstí protože jinak by asi skončil v kriminále a ….“

„Odvezte tu bábu,“ zasípal starosta Koblížek, zatímco se mu v obličeji vystřídaly všechny odstíny zeleně. „Tohle zůstane jen mezi náma, Houžvičková. Jestli to někde vyslepičíte, tak vás uškrtím vlastníma rukama. Kdyby se to dozvěděli v Kobylově, roznesou nás po celým okrese. A to má na tu slávu přijet kupa novinářů, televize i nějakej poslanec.“

Věta, nějak si s tím musíme poradit, se stala na obecním úřadě v Údolí heslem dne. Všechny ostatní události se řídily v jejím duchu. Konečně nastal velký den. Starosta a hospodářka Houžvičková vybrali tu nejlepší místnost v bývalé chalupě rodiny Brožových, když z ní před tím vystěhovali hasiče s hadicemi i sudy od piva. Židli a stůl si půjčili na úřadě, nanosili dovnitř kytice, sehnali i nějakou starou fotografii dětí ze základní školy, doufajíce, že se nikdo nebude pídit po tom, jestli je na ní opravdu i malý Franta Brož.

A pak se to hrnulo. Na zdi Brožovic chalupy zářila pamětní deska. Přijel hejtman a krajský poslanec, lídři politických stran, několik podnikatelů z města, tlupa novinářů z okresních plátků i z televize. Také Údolští sousedé, zvědaví na tu slávu. Samozřejmě celé zastupitelstvo z Kobylova které se tvářilo, jako kdyby jim uletěly včely i s úlem. Starosta Koblížek a starosta Tonda Mach se měřili vyzývavými pohledy toreadorů v aréně a na čele měli napsáno: „Tak s čím přijdete příště, vy zmetci.“

Starosta Koblížek se dmul pýchou a vychutnával svůj okamžik triumfu nad nenáviděným sousedem. Univerzální expert na řečnění z městského úřadu dělal kustoda, ukazoval místo, kde si disident Brož jako malý hrál, předváděl jeho fotografii z dětství. Fotoaparáty cvakaly, okresní pisálkové měli žně. Lidé, kteří Frantu Brože vůbec neznali nebo ho nemohli ani cítit, se slzami v očích vyprávěli do televizní kamery o společných hrách s velkým kamarádem o výpravách za dobrodružstvím do cizích zahrad a hlasy se jim zadrhovaly dojetím. Pak promluvil poslanec, který před tou slávou o nějakém Frantovi Brožovi z Údolí nikdy neslyšel. Zdůraznil jeho zásluhy i jeho činnost v disentu, rozebral jeho osobní život i odvahu v boji s nenáviděným komunistickým režimem. Ani na věnec nezapomněl.

Nastal čas loučení. Slavní hosté se rozjížděli domů s mastnou hubou, zastupitelé z Kobylova byli nenávistí zelení. Nikdo si ani nevšiml staré babky na vozíčku, která se celou dobu smála tak, že jí málem vypadla z pusy protéza a opakovala si pro sebe: „Kdybyste věděli…“