Adam El Chaar

PSÁT

Znova a znova podléhám zapeklité naději zádumčivého dýmu. Emoce stále jedoucí, jeboucí, se zatínají do pravoúhlé dimenze gradující hudby stále přicházejících postav. Z některých slov čiší stesk prosící o proslov na téma propadlých dokumentů, chtění teď zapomnět, lesk lákavých vět, laskavý net, vzít vatu vet na výlet, ničím ničím let let. Zlovolné zázemí zítra. Za mých mladých časů blá blá blá. Dýchám ti na rty, neustále mi vyskakují momenty ze snů, ten film pořád běží v podkresu hmoty. Bezvýsledné trápení ročních období, která znova vrací, co se stalo. Ozvěna nevyslyšených instinktů barví záclony do žluta. Její hlas, její bolest, její život, její vidiny, její touha, její přiznání, mlčení, mě pohlcuje v různých úrovních porozumění a uvězňuje ve vině, že jsem nedokázal říct víc.
Po každém loku to klouže k boku do louže, v toku roků jsem soužen úsměvy a básněmi. Náhlé útěky vpřed, náznaky vzpomínek se sypou jako sníh a přikrývají zem nezaměnitelným povlakem říční nostalgie, která protéká vedle nás, v nás, bere nás i nechává být. Plameny souvislostí hasí poznání náhod.
Přirozená opilost oprýskaných rukou, návraty do myšlenek, neustálá neprodejná minulost. Opilost jako prazákladní svobodná vůle rozptylu, jako láska, kterou necháváš jít jako bys nechal jít svůj život. Nový prázdný prostor čeká na vyplnění kterýmkoli momentem, který v příští chvíli přijde. Necháváš to na vyšší vůli.
Teenageři mají pravdu, když se zběsile sbíhají v endorfinovém smíchu, spěchají a jsou spolu, i když jsou sami, střídají se v názorech. Ty jsi tam, kam ses uvrhl. V presu dštíš nenávist, ale způsobil sis to sám. Přitom stačilo jen zhluboka se nadechnout a přijmout inspiraci.
Některé páry si dávají volnost a polemizují nad svou párovitostí u svíčky a vína, ale ta starosvětská věrnost má pořád svoje místo. Potřísnit jí třísla medem, dát na krk nůž a říct: „Já jsem vesmír a ráno prasknu, zbude jen černobílé prázdno a spousta smetí. Sytá sténej za úsvitu.“
Život je uspořádaný pohyb ve zkratce času s propastí, kterou je strach. Vyhrává ten, kdo si věří. Ostatní na tobě vidí jen to, co na sobě vidíš ty. Ten, kdo ukáže strach, je snadnou kořistí. V mezilidských vztazích to nefunguje o nic méně, než v africké stepi. To, co jsi, se v tobě pomalu vytváří každou situací, slovem. Vdechneš kyslík požehnané inspirace, vydechneš oxid uhličitý marného zápasu. Celý život se připravuješ opravdu si uvědomit svět a říct svoje. Nevidíš nic přes proud smyšlenek. Ve skrytu duše doufáš, že se jednou zastaví ta realita banalit a tenze. Ale když se tě ptají, co chceš k Vánocům, tak nevíš.
To jsme my a naše sny. Nereprodukovatelné, nepublikovatelné, zatemněné do změn, se kterými musíme žít. Erotično tvých pachů, plaše se po tobě pachtit po předchozí odluce. Přišlas posté, sto tváří lásky. Přivádím tě do varu. Myšlenky do žíly rozžaté ve tmě traumat. „Přijdu brzy,“ řekla láska a zakuckala se ve vlasech mé lásky. Upachtěný v plachtě plicht pátrám po tobě, protínám očima tmu. Hledám tvé naděje dosud nezničené mou zkorumpovatelností ve světle nečitelné pravdy ticha, tiká, toká časovaná bomba rtů. Necítím nic ve tvé útěšné náruči. Tma displeje mobilu bez kontaktů, zpráv a signálu. Zamknutí kláves nefunguje. V mé kapse napsaly dlouhou řadu šestek. Šílím ve tvém něžném přítmí na pobřeží polopravd, chátrám po tvém němém slibu náhrad. Na notách ulpěly kapky krve, platím za upřímnost mříží v oknech kavárny. Nečitelné včely volají po útočišti v mrazové tmě. Nenávidím tě, tmo, nevidím tě. Zveš mě na svůj hrad na očistu do vlnobití, kde zapomeneš na zacyklenost v depresi. Ta beznaděj má jméno, je potvrzená symptomy. To nejsi ty. Všechno je jinak. Svést to na depresi, nebýt depresivní. Ve svých černých chvílích se schováš do svého světa hodinových ručiček a obíháš, konečně plně zneužitá svalem času, čistá v čase. Smějeme se a naše úsměvy jsou tak jiné. Oba potřebujeme pohlazení saxofonem. Deprese je stav, ne přístav. Když jsi chycen kruhem svých intencí a tvé hradby jsou strženy žoldáky lásky, té iluze stejnosti a jinosti, stejnojinosti, blaženého smutku bez intencí, který nemusí znamenat nic kromě spontaneity. Nechte toho muže mluvit, když odehnal publikum, kdo mu zbyl? Chtěl spatřit světlo na konci tunelu nebo pohlédnout do tváře slečně Temnotě, již neví, zda chtít, protože neví, jak vypadá? Jen otáčí diagramem emocí v záseku vědomí sebe sama, toho momentu, který neznamená nic, než smrt, jež není definitivní, neustálé ujišťování, že není definitivní. Nejsme přátelé, nejsme milenci, tak co jsme? Dokud to nezjistíme, nebudeme nic.
Neznámý člověk skýtá možnost jako každá další vteřina, známý člověk je minulost. Když máš pocit, že někoho otravuješ, tak ho opravdu otravuješ- tím pocitem, kterého se skrz něj snažíš zbavit. Je to propast tvého strachu, do níž padáš. Dopadneš na svou oběť celou svou tíhou s prosebnou grimasou o soucit.
Musíš se prostě zeptat tady a v tomto čase, který tím nebude nijak roztrhán. Tak jako tak se ti uleví. Dívka nebude oběť ani krutá odmítačka, ale rovnocenná partnerka v konverzaci. Dotaz ji lidsky potěší a žensky jí polichotí, i když ho třeba bude muset objektivně odmítnout, třeba kvůli tvé odpudivosti.
Když řekne ne, budeš to chtít zabalit. Soustředil ses na ten moment překonání strachu a už si užíváš odplavující se adrenalin. Hodně žen ale říká ne, aby daly najevo, že nepochází z Horní Dolní, ale z Upper East Side. Měl bys ukázat, že jsi světák znalý této techniky. Už z úcty k ženě bys měl projevit hlubší zájem. Je třeba říct něco, co odpoutá pozornost od již pokročile trapné situace. Zvolání „Hele, Johnny Depp!“ následované rychlým úprkem by mělo stačit.
Co se týká oslovování žen, je dobré předtím nepít, nekouřit a nehulit. Na party sice budete působit jako člověk, kterému někdo umřel, ale zase odpadnou kocoviny a budete se moci seznamovat i v neděli ráno. Problémem se však stane první polibek- ten, po kterém se jí mají podlomit kolena, a vy voláte záchranku, rozuměj taxi, a sebejistě se ptáte: „Ke mně nebo k tobě?“ Jste zvyklý tak činit ve stavu, kdy o sobě nevíte- sice vám u toho smrdí z úst a napodobujete hrdelní řev Jima Morrisona, ale má to jednu výhodu - uděláte to. Teď si však až moc dobře uvědomujete, o co vám jde. Sršíte vtipem, citujete Sartra, ale když přijde na věc, alkohol v krvi žalostně chybí.
Chce to nějaký předmět, kterým bariéru prolomíte. Po tom, co si zamíchá laté, vezměte jí lžičku a proneste: „Víš, že tahle lžička tu ve skutečnosti není? Je to jen výplod tvé mysli.“ Vyvalí oči, zatímco vy je tajemně přimhouříte. Jakoby mimochodem ji lžičkou poplácáte po stehnu. Pak trochu víc, až se po lžičce ožene a bude vám ji chtít sebrat. Vy ji za tu ruku chytíte, přitáhnete k sobě a políbíte. Freud zapaluje vítězný doutník.

Má dáti, dal. Namířit, pal. Kornout pout, včerejší sny. Vlny viny vyčpělými dny. Smích za nocí měsíčných sype mi do ran sůl. Učitelka ze základky čuměla, jak z jara, na můj ksicht, když jsem hledal slova. Komické, když někdo někoho miluje a ten někdo pak odejde. Přitom je to všechno v těle dokonalé, neumělé a v duši, která není vidět. Moje činy mě ničí v noci, která je nad vším a zahřívá neutěšený význam plynoucího času. Jsem divný ze strachu, že budu ještě divnější v bezdůvodné radosti. Když čekám na náhodu N, na jméno jmen, pronásleduji příčinu té radosti, která právě pominula a které jsem se lekl jako malý kluk, naplnila se v tomhle rozervaném vesmíru příměrů jako neznámý cizí úsměv.


Vše je v pozadí. Na chvíli uvěř svým očím. Vem si úvěr od času a účet zaplať úžasem. Kapela hraje před sklem kavárny, za kterým chodí lidi a ohlížejí se. Neslyší hudbu, jen vidí posluchače, z nichž se někteří pohupují do rytmu. Dcerka sólového kytaristy pobíhá po prostoru a tváří se potutelně, ostatní způsobně sedí. Občas někdo vstoupí a bezradně se rozhlíží po volném stole. Ti usazení po nich mrkají se spokojenou lhostejností a užívají si ten pocit, že pro jednou jsou to oni, kdo hledí svrchu. Vstoupí pár a zrzavá žena se koketně usměje na basistu s černou kudrnatou hřívou typu slovenského lamače srdcí a pokrčením ramen mu naznačuje, že si není, kam sednout k poslechu té sexy hudby, v archetypu ženy v úzkých. Basista se kření a dál honí struny po hmatníku. Jeho beat rezonuje místností.
Sólový kytarista se usmívá na místního šedivého sochaře a asi třicet sekund vybrnkává jeden tón, jak činí kytaristé v největší extázi, když si pro to předtím připravili půdu touláním po zákoutích všemožných tónin. Sochař by rád vykřiknul „Yeah!“, ale pije teprve první pivo, a tak se jen usmívá zpátky, což tak nějak nemá valné grády. Dcerka sólového kytaristy je tam jediný nezaujatý člověk kromě týpka přes ulici v modrém tričku, který s latentním šklebem zírá někam nad kapelu. Ostatní jsou zaměstnaní hovorem, kouřením, gestikulací, psaním a jinými divadýlky.
Doprovodný kytarista se tváří jako doprovodný kytarista. Asi by jednou chtěl být sólový, ale momentálně je rád, že vůbec brnká. Střídá znuděný a pečlivý výraz. Upírám pohled skrz kapelu z okna na ulici jako upír. Píšu jedné krásné holce, jestli by nezašla na jazzový koncert. Odepisuje, že raději stráví večer s matkou. Dobrá duše.
Sedím na osamělé židli asi metr před kapelou a odmítám servírku s častým dotazem, zda si něco dám. Rád bych jí vyhověl, ale když pijete jen zelený čaj, musíte se hlídat, protože to není pivo, u kterého je člověku tím líp, čím víc ho vypije.


Padá noc, světla se rozsvěcují, blikají, lidé spěchají. Šedá obloha šedne ještě víc. Vzduch vlhne, v oknech nikdo. Váhající postavy se vymezují v proudu zlínského davu. Doufám, že ti nemusím říkat, že tohle všechno jsi způsobila ty.
Buzny studují nápojové lístky. Dvakrát dvojku tramín a dým. Obloha dostává odstín do tmavomodra.

Těžko říct, je-li lepší, když vám holka řekne, v dnešní době spíše napíše, na rovinu, že s vámi nemíní trávit chvíle plné pohody, nebo když se pokaždé vynalézavě omluví a blahosklonně vás pochválí za výdrž. Asi to druhé. Ale když se člověk udělá tak zranitelným jako při pokusu o sblížení, rádoby upřímná dívka strojovým odmítnutím projevuje mindrák. Vždyť se všechno odehrává v digitálním poli znaků 10101010, takže je absurdní vás v této sféře svévolně anulovat. Je to agrese, která vzbuzuje další agresi. Pokud nejste typ, který rád vyhrožuje smrtí, nezbývá vám, než ji obrátit jinam, třeba na sebe. Jste pak obětí agrese její i svojí a to jen proto, že jste chtěli strávit příjemný večer povídáním. Ta agrese je jako nedogrilované kuře. Kvůli strachu z listerií ho nemůžete sníst, ale není etické ho někomu dát ani vyhodit. Samotnému se vám grilovat nechce, ztratili jste chuť a vůbec, chcete se stát vegetariánem. Zkrátka a dobře, kuře je k hovnu a jeho nuzný život nedostane ani tu křupavou pointu.
Vždycky, když potkám nějakou holku, moc se na ni upnu, protože dynamika mé psychiky mi nedává moc radosti kromě vrcholů v opilosti, zhulenosti a zkouřenosti, které mají jak známo tendenci se vzápětí vzrcadlit a změnit v bohapustou kocovinu. Proto se těmto sensacím, jak tomu říkal Rimbaud, vyhýbám, jako to udělal kdysi on s odůvodněním, že to není dobré.
Ano, chlastání je špatné, ale člověk se bez něj musí naučit znovu chodit. Tělo hodí rukavici a vy ji váhavě zvednete. Ten vysmátý týpek, co dřív přisedával k buchtám a valil do nich, dokud neodpadl teď distinktně upíjí z bílého šálku a jeho výraz postrádá výraz. Není v něm intence, protože od těch patnácti žije v diktátu omamných látek, které mu dávaly pocit, že má pro, co žít. Ze života bral jen tu sílu, která zabíjí, místo aby posilovala a jen se tvářila jako radost. Dionýsos, Šiva, live fast, die young.
Na holkách jsi viděl jen tu masku, kterou nastavují, aby byla stržena s fanfárama frajerem, kterým ale nejsi. Zhostila se tě vždy nějaká, která se ti smála. Takovou nechceš zase ty. Chceš nezávislou, rozparáděnou, obdivovanou múzu, vesmírný zjev, éterickou divu s tváří malé holky. Její uhýbavá maska tě vzrušuje a provokuje, ale nevidíš pod ni a to tě odzbrojuje. Proto ten pocit beznaděje. Myslíš si, že ona je lék na všechny starosti, strachy a smutky jako sis to myslel o chlastu, kterýs denně sál a který tě vždycky rozjařil, ale jen na chvíli. Saješ ji jako upír a nic ti to nedává, tak jí ani nic nevracíš. Proto se nic nestane.
Lidi se k sobě chovají podle toho, jak se sami cítí. Předávají si pocity. Když v tobě nějaká holka probudí strach třeba svým rázným odmítnutím, můžeš si být jistý, že strach cítí sama a posílá ho dál. Cítím někdy odpor a někdy ho někdo cítí ke mně. Někdy jsem taky v pohodě a posílám to dál. Posílat to dál je lidský úděl. Otázka je, jak to přerozdělit. Snažíme se být spravedliví.
Je to jako rozvrh hodin. Ráno pohoda, po obědě pár hodin agrese, v podvečer lekce sentimentality, večer jdeš na nostalgii, v noci děs z nudy následovaný deliriem spánku a sny. Tahle škola času nedává volný čas. Jak nás kdo zastihne, takoví pro něj jsme. Strašně vystresovaní a hledající únik v chlastu, lásce, cestování, náboženství, sexu, magii, marihuaně, sázení, koncertech, spánku, problémech, psech, zpěvu, masturbaci, meditaci, výkalech, smrti. Jediný skutečný únik je posledně jmenovaný. Předchozí jsou jen eufemismy. Málo lidí se ale pro pobavení zabije. Raději hrajeme hry. Aplikujeme smrt do lásky. Skrýváme se v milosrdném hávu hudby, filmů a sexu. V dotycích objevujeme svou přírodní podstatu.
Všichni čekají, až naprší a uschne. O co vlastně jde? Zaplatit a jít? Mezitím se přece musí něco stát, nějaká hodnota, která potvrdí to, co cítíš uvnitř- že se musí něco stát. Ty se musíš stát. Ale čím? Tím, čím jsi. Ale čím jsi? Nemůže to být jenom o tom, že si nabrnkneš buchtu a budeš se s ní chodit chlubit do klubů.

Záleží vůbec na lidech, co se týče našich sympatií k nim? Není to jen o našem momentálním psychickém stavu, jaký postoj k nim zaujmeme?
Rozptyl je nezvolená povinnost předávat druhým emoce, které do nás vložili jiní. Naše tvář je pak rozptýlená a nikdy distinktní. Distinkce je touha po původnosti, o niž se snažíme oddělením od vztahů, v nichž se předávají emoce, tedy od rozptylu. Distinkce je jako vakuum, pomyslná možnost být sám sebou a odolný vůči vlivům z okolí. To by vyžadovalo oddělit se taky od minulosti, ze které pramení spousta rozptylu. Od minulosti, kterou je i současnost. Žít pouze v budoucnosti, kde ještě není žádný rozptyl, protože ten je závislý na čase. Rozptyl je náplň času. Rozptyl je život, žít v rozptylu, předávat a přijímat emoce bez pocitů viny ze své neschopnosti spravedlivě je přerozdělovat, znamená žít naplno, tedy v čase, okamžikem.
Distinkce je obrana proti rozptylu, příprava na život, analýza rozptylu. Dokonale žít by znamenalo spontánně přerozdělovat přijaté emoce, aniž by je člověk v sobě zadržoval, být pouhou přestupní stanicí emocí a zachovávat si tak svou distinkci, ovšem rozptýlenou, tedy živou. Ani na chvíli se nezaseknout ve strachu, zda ta která emoce najde svého adresáta či zda vy sám jste její správný adresát.
V této společnosti, džungli eg, kterou pohání rozptyl, v této síti přestupních stanic emocí, která pokrývá přírodní planetu vědomí jako města a dálnice, které fungují za pro přírodu neznámým účelem, fungují jen pro lidi samé, hledáme své místo, svůj smysl. Jaký je ten smysl z jediného objektivního hlediska, z hlediska planety, která je naším domovem? Vždyť tahle babylónská civilizace se v důsledku svého pokroku přemnožuje a v důsledku své předimenzované touhy po komunikaci zamořuje atmosféru zhoubnými plyny a zároveň kácí pralesy- plíce planety. Jistě, nikdo z nás za to nemůže, všichni dělají jen to, co druzí, protože to vyplývá z naší opičí podstaty. Podvědomě navzájem přejímáme mimiku i gesta a čím dál víc se navzájem fyzicky podobáme. Taky psychicky- masově sdílíme emoce prostřednictvím filmů, zpráv a hodnot. Média diktují módu.
V nadvládě rozptylu žijí lidi své životy naňahňaní ve městech a krysí trochu té distinkce v týdenním rytmu, jemuž o víkendu dodá alkoholová chemoterapie punc novosti, v ročním rytmu posvěceném extází léta a Vánocemi a Silvestrem, kdy jako bychom žili naplno.
Proč to tak je? Protože jsme špatní. Proto jsme na sebe museli nasadit páky, jako jsou peníze. Máme strach, že své emoce nebudeme schopní přerozdělit tak, abychom zůstali distinktní. Vždyť jsou tak strašné! Ale takovými je činí právě náš strach. Strach je bludný kruh stejně jako omlouvání. Omlouváme se sami sobě i druhým za to, že nedokážeme být dobří. Proč to nedokážeme? Máme strach. „Strach- to věčné vědomí v nicotě.“ (Jim Morrison) Dusí nás auta našich emocí, jako ta skutečná dusí planetu.
Kýžená distinkce, to ustání emotivního shonu, je vůbec možné? Napodobujeme čilý ruch přírody, ten uspořádaný pohyb, který se v našem podání stává chaosem. Nechceme se učit od nižších forem, pyšní na výdobytky rozumu. Distinkce je pro nás pouhé pauznutí filmu, po kterém se rozptyl opět rozjede naplno. Pokrok nezastavíš. Je to přece život, jehož jsi součástí, ať chceš nebo nechceš.
Jaké má tedy distinkce místo ve světě, který je v područí rozptylu, ve světě, který je pokrytý jeho emoční sítí? K čemu je jeho bezčasí v našem časovém životě? Je to jen dočasná útěcha tomu oprávněnému strachu, že jsme špatní, který je tak zoufale přítomný v naší rozptýlené tváři? Může nám distinkce pomoci zbavit se křivd nebo je to jen dočasná smrt, únik z rozptylu, který jinak plně vládne životu? Je distinkce puzením ke smrti nebo může nastat už za života? Je smrt životem?

Piště prostě, co vám přijde na mozek, třeba „židle sežrala anděla“. Uvidíte, že nějaká se najde, která na to skočí. Ochotně vám napíše své telefonní číslo a posvětí ho slzou, kterou uroní za vaši rozervanou duši.
Už skoro ztratila naději, že existují nekonvenční gentlemani, kteří nepotřebují čekat tři dny, aby dokázali svou úroveň, a tvář se jí prosvětlí, když jí už za pár hodin zapípá mobil. Buďte originální. Nesmí to být další šablonovitá fráze rádoby dobyvatele, které jí léta zasviňovaly mobil. I před spolubydlící jí unikne vzrušený sten, když si přečte vaše upřímné: „Dy?“
Lidé dnes žijí v podivných archipelech. Kluk miluje holku, ale začne chodit s jinou, kterou miluje ještě víc. Ta, co ji jen miluje, je teď kamarádka. Všichni jsou spokojení, jenže pak se to zhroutí, když si najde milenku. Měl pocit, že mu život protéká mezi prsty. Co má teď? Kámoška, kterou se pokouší dostat do postele, ho nechce, protože má sebevědomí na nule, protože ho opustila láska kvůli milence, kterou on teď nesnáší a co hůř, ani ona o něj nemá velký zájem, takže nemá na kom si vybít všechno to odmítání, jehož je najednou terčem. Ty přirozené skulinky, jimiž nám časem uniká životní elán, se změnily v černou díru, z níž neunikne ani světlo.
Buďte jiný. Buďte jediný. Toho dosáhnete jen tak, že pro vás bude v prvé řadě jediná ona. Nemusíte vydělávat ani vypadat jako prestižní manažer v obleku s cedulkou Hugo Boss. Jde o temný pohled vycházející hluboko z vaší duše. Holky nestojí o žádné rozjařené šampóny. Abyste ji nevylekal, okořeníte ho špetkou samolibosti, aby si nemyslela, že ji doopravdy chcete, to byste byl jen další zamilovaný ťunťa.
Dejte jí najevo, že pro vás představuje důležitost přesahující hmotu. Dokažte, že na fádnost jste prevít a překvapte ji něčím romantickým. Sledujte ji, kudy chodí, a v nočním parku jí zastupte cestu. Pohlaďte ji po tváři, ujistěte, že pro vás jiné ženy přestaly existovat a odmítne- li vás, zabijete se. Přísahejte na smrt své matky. Vaše oddanost ji nepochybně dojme k slzám. Buďte kavalír a trvejte na tom, že ji doprovodíte domů. Jistě, ve své vrozené skromnosti vás požádá, abyste šel pryč. Již ve vás jasně nazřela prince svých dětských snů a to poznání ji tak rozrušilo, že křičí jako o život. V dnešní době aby psychicky zdravého jedince pohledal, vy však víte, jak pomoci při záchvatu úzkosti. Něžně ji obejmete, ale ona začne opravdu šílet. Možná to nebude dívka pro život, vy však nejste z těch, kteří utíkají. Podáte jí pár tablet valia, které pro podobné případy nosíte s sebou, a rytířsky odvedete k sobě domů.
Až se ráno probudíte, možná už ji nenajdete. Bohužel i to se stává. Píšete jí zprávu, ve které ji ujistíte, že ani přes její potíže to nehodláte vzdát, ale neodpovídá. Budoucnost se vám bortí před očima, ale přijímáte to jako rytíř. Holky prostě mají rády trochu toho adrenalinu. Hodní blbci si neškrtnou.

Život je smrt, kterou nesmíš udělat.

Rozptyl je, když úplně zapomenete, kdo jste a dostanete poct, že co říkáte a děláte, je jinak, než to mělo být, ale nezbývá vám, než jít dál po této scestné cestě. Způsobí to nějaká událost, která vás rozptýlí. Třeba přijde do kavárny, kde píšete povídku a zrovna vám to pěkně plynule píše, hluchoněmý muž prodávající průsvitný zelený přívěsek. Položí ho spolu s cedulkou s nápisem „Kupte si suvenýr na památku za 60 Kč“ na stůl dvěma mužům, kteří se u pátého piva teatrálně baví o knihách a muže ignorují. Diskutují o Nesböho detektivkách a muž vedle nich asi deset minut stojí. Nemůžete dál psát, protože víte, že časem budete vyrušen vy. Tato vyhlídka vám znemožní pokračovat v tvorbě děje, protože myslíte na to, co uděláte, až vás muž konfrontuje. Nic vám nepomůže. Píšete dál a děj, který byl dosud mírumilovný jak z červené knihovny, končí jako černá kronika. Jak by dopadl, kdyby muž nepřišel?

Distinkce je škola, knihovna, dobro, sociální agregáty, „co bude dál?“, rodiče, zhulenost, touha, detox. Když se život najednou začne dít jako možnost v budoucnosti, moment, kdy se do ní přehoupneš z minulosti a ucítíš stále živé sny. Když na někoho myslíte, a pak ho najednou potkáte. Rozptyl je město, práce, cestování, kouření, opilost, „proč?“, stárnutí, přátelé, zlo. Když chceš něčeho dosáhnout a máš pocit, že tě od toho něco oddaluje.
Distinkce a rozptyl jsou jako dichotomický jing a jang, jedno se stává druhým jako ve špatné pohádce. Rozptyl je platforma i podmínka distinkce. Distinkce je, když vám něco dává smysl a rozptyl, když ten smysl ztratíte a jste jeden z těch druhých, jako by vás někdo ovládal.
Distinkce je paběrkovat na periferii jako panic polovičatosti, již symbolizuje půlměsíc ve fázi dorůstání na noční obloze severní polokoule. Déčko, nic, jen tělo, které zdánlivě může cokoli. Ve skutečnosti si na všechno může jen hrát. Být někým znamená smířit protiklady, aby nezkreslovaly perspektivu nahoru ani dolů, ale nechaly jí její pravý, jediný možný směr, vpřed. Mít pravdu, ale nejdřív ji získat. Je těžké, ne- li nemožné, smířit se s tím, že nemůžu být, kým chci, ale že musím být tím, ke komu mám ambivalentní pocity. Tím, kým chci být jen napůl. Být jen napůl je kompromis mezi být a nebýt. Být tělem bez duše, která je neustále zaneprázdněná tříděním pozi- a negativ. Stejně ale budu postavený před rozhodnutí, a čím později, tím rezolutněji. Být či nebýt, nehodící se škrtněte.
Lidi se na mě zděšeně dívají, protože po nich chci to, co postrádám v sobě - konkrétní podobu. Můj obličej se buď směje, jako by to byla sportovní disciplína nebo upadne do letargie jako mrtvola houpaná vlnami. Pak ještě pár dalších ksichtů, jimiž se snažím maskovat svou prázdnotu před členitým spektrem druhých. Nechci být jako druzí, prahnu po úplnosti. Asi ve mně někde ten pocit je a já ho chci znovu prožít. Možná ho prožiju až před skonem.
Zbylý lesk patosu nelze vyjádřit. Relativita je základ, ale bohužel z ní nejde vycházet. Snažit se najít zákonitost v něčem, co byly původně jen neartikulované skřeky, je disciplína králů nebo bláznů. Prazákladní impulz vyjádřit se instinktivně přichází na papír pro archetypální pravdu.

Vymeteno, memento dnes a denně. Mlčeti zlato, ale něco říct taky není špatné, když ti na paty šlape čas. Vykouzlit zápletku z jedničky na pětku slovy obit jako Hobit nebo honit? Ret se kouše sám, rád sedávám v kavárnách a dívám se na dívky a nasávám z jimi vyfouknutého dýmu a zapisuji jejich pohyby, jako bych chytal ryby a přemýšlím, co by kdyby, když se opájí svou důležitostí a neví o tom a díky mě to dělají právem.

Šel ven a měl pocit, že v té Baťově budově něco nechal. Učitelka mu vytkla, že je zasněný, ta stará panna s povadlou svatozáří. Stála před tabulí se svým trapným tělem, musel se na ni napojit a s výkladem přijmout i její žluč do své duše, která ještě nevěděla, co je dobré a co zlé. Ona to věděla, a přesto to zlé dala dál v rezignaci, stvořila další generaci trapných ve své hře na dobro. Za pár let to v sobě najdou, až bude pozdě na všechno i na smrt.
Myslel, že je čistý a nezmění to ani její zlo ani ibuprofen, paralen, rohypnol, noveril, marihuana, pervitin, LSD, MDMA, houby, durman, chlast ani nikotin, a tak se ani nebránil a místo toho to do sebe ládoval a nechápal a tápal po zbytcích radosti v temných kulisách manického smíchu, v touze po nesmrtelnosti a kundách, co se zdály normální v análních koridorech Studijního ústavu, v té parodii na poznání, v té frašce ticha dlouhého tónu, v podlé hierarchii na kopci nad městem, kde se zrodily sny o úniku pomocí drog, které jsou nemocí, které tam potírají potom, co je přivolají, pojí se v dozoru nad prospěchem v prázdných číslech ti kamarádi, vůdci, přirozené autority, závistivé stíny večerního lesa, prznitelské týmy monster a loutek tyčících se v teatrální důležitosti nad zajíci sedícími, štvanými v pasivní memoraci, ve vyprázdněném soustředění ryjící své jizvy do lavic, zapisující slova, jež nadiktoval systém nemohoucích ohánějících se mocí, bezprizorně absorbují v nevědomí, že to, co jsou ti nahoře, budou i oni, pokud neutečou nebo nerozeberou ten systém zevnitř, ale na to byli příliš rozptýlení hrou nadhledu a vhledu před zrcadlem trapnosti učitelů, když před nimi hráli, že mají, co říct, oni předstírali, že neexistují a utěšovali se, že život stihnou později.
Co nás naučili? Toužit po smrti, protože ten úsvit nejde nahradit, v undergroundu zakouřených katakomb čekat, až se naše tvář stane nesnesitelnou, zatímco venku marně svítí slunce, a když jsme vylezli ven a potkali lidi, už to nebyli spolutrpitelé a spoluviníci, ale společnost Babylonu, v níž jsme měli zaujmout svou pozici, aby mohla funět ke svému zlovolnému zániku v popelavých mlhách.

Bílé maso s červeným popraškem rozjíveného mládí. Pleť plně vypnutá nešetří úsměvy. Dětské rysy spěchají do naplnění dospělosti, ale kruhy pod očima stále nevinné v náznaku. Mluví do telefonu a tváří se svou krásnou tváří se rty arogantními jako orangutan vytřeštěně vyzývavá, vášnivá ve vlastní šťávě.
Neví, co činit v pátečním večeru, stačí být krásná. Stačí to mě, stačí to Bohu, ale jí to asi nestačí, a tak jí dort. Obnažené paže odhalí její kapradí, její slzy neukápnou, moc ukvapené mokvají v její duši. Nenasytně rejdí jazykem po čokoládových stopách na svých rtech. Čokoláda jejího sexu roní slast do jejího mozku a já po ní netoužím. Její smích mě staví do senilního světla, když čekám, až štěstí vyjde z nitra a objeví se na obzoru pocitů, stavů, vzpomínek a očekávání. Chci se vydat na cestu skrz prokopnutou zeď ze závodu, v němž nechci vyhrát ani zúčastnit se ani prohrát.

Osud je dosud dál nepatrná moudrost na vlnách slunce. Stýská se mi po zimě a přitom mrzne. Klouzavý sníh už nenapadne, a i kdyby, bude se mi stýskat po tom, jak křupá při chůzi pod každým krokem jak relaxační fólie.
Lidé se schovávají ve zdech před mrazem, ale před tím ve svém srdci se schovat nemůžou. Ten musejí rozmrznout někde jinde, v náruči někoho, kdo dozná změn od druhých. Směle do snění, do dokonalosti, která neexistuje. Po pravých úhlech schodů do nebe sluncem, které pulzuje jako bzučení včely, co vyráží opýlit plátno. Odkud se vzala?
Snadno se řekne: „Už to nesmím přehnat.“ Ale když se objeví ta postava a najednou všechno přesně sedí a sousedí vyjádřené nějakou maličkostí, najednou nemůžeš jen doufat, že to nějak přečkáš.
Něco z tebe vyleze a poznáš, jaké to je podílet se na běhu věcí. Nemusels vůbec nic organizovat, nikam psát ani prosit, prostě to přišlo. Snad ses mohl lépe připravit, ale ten záklon do minulosti, jíž ta příprava patří, už se mění v předklon do budoucnosti. Brzy překlene celou tvou bytost na další stupeň a přijde balancování a bilancování, jestli je to dobré nebo špatné. Chvilku tak, chvilku tak, občas obojí, ale to nevíš.
Nevíš na náměstí. Všechny ty věci o společnosti a civilizaci, lásce a samotě nejsou někde tam, ale někde tady. Pocit nepřístojnosti se mění v poslání otevřít oči. Vynoří se pakáž chmur, v jejichž stádu ztratíš směr. Co už máš, bude chřadnout a změní se v prázdná slova, v prázdný život a v nevědomost, co si počít, když zmizí ta zprvu samozřejmá spontaneita.
Slunce mizí, prodírá se dolů rovinami pozdnosti, jednotlivými procity do fází večera, z nichž žádná netrvá dlouho. Plynule přechází jedna do druhé, až se kolotoč světelných vln zastaví do otřesné strnulosti tmy. Jako by ses díval do očí někomu, jehož otevřenost ti není až tak příjemná, když před chvílí jsi o otevřenosti básnil.
To je ta dualita, ať už vznikla proto, že se střídá den a noc nebo se den a noc střídá kvůli ní. Dilema duality dostihuje každého, a čím víc se ji snažíš sjednotit, tím víc se trhá do dalších dualit, roztříštěných realit přemnožených snů, pnutí, upnutí a rozhodnutí, co vlastně chci, zatímco čas čestně ukrajuje z vize nejlepšího možného života.
Sílí snahy naplnit své sebevědomí, aby už nemuselo splasknout. Co zůstane, budu jen já, jak osciluju po orbitu nesmělých sekvencí sebe, sleduju stíny zapadajícího slunce, až se vše octne ve stínu největším, ve stínu jménem noc.

Jízlivý jižní jazz z papíru na severu sleeping stylu, sténající sicny srocené v pleistocénu neznají svou cenu, shání větu na internetu. Kafka s kočičkama slunčícího dne alergický snad na všechno si pohrává s prstokladem a prohrává, projde prostojem, láteří na nápis na dveřích. Ten vzkaz si vyloží mylně, protože se cítí divně ve stínu potlachu dvojic. Chce být jen obyčejný člověk a nic víc, zapálený občan své země, v tobě, v sobě, ve mně, sémě. Přestat ty věci cítit oddělené od sebe. Samota a touha po restartu z regresu, sebevražda, spánek a nový začátek, vztek a nová milost, prolnutí. Realita je sen a sen realita a sex. Pieta, terapie, atopie, apatie, arytmie a ty a rty. Galerie, alergie. Proč je takový hřích usnout na veřejnosti?

Nejsou pro tebe slova, ale dotyky. Ty dotyky, které nejde naplánovat, protože je člověk unesený mimo. Které se stanou, a ty nevíš jak, a doufáš, že se stanou zas, ale nevíš kdy, protože nevíš jestli. Zamiluješ se do toho pocitu a chceš ho zachytit, ale on je svobodný, on je svoboda. Tvoje oči jsou jako kávová zrnka v mléčné čokoládě. Je v nich energie života, živá, tíživá, snáší mě z oblak na zem a najednou tam stojíš ty. Dívám se do nich a sen se prolíná s realitou. Jako bych se ani nedíval očima. Usmíváš se, líčka se ti poulí, špulíš spodní ret. Nechám na chvíli všechno běžet. Jenom se dívám, protože je to krásné a směju se, protože je to zdravé. Je mi dobře. Popíjíme Cappy. Usmíváš se, nesčetněkrát sladší, než ta tekutina, ale málo sladká na to, abych jí nechtěl víc.
Dlouhé dny bez akce proplouváš démonickými dimenzemi beze strachu a slepými náboji na haluz hledáš hinduistické hlody a toužíš po sexu bez nápadu přikován k viskózní vizi vrhu semene inseminační pipetou do sympatické studentky beze strachu. Dohoda děr ve tvém nitru školí a šikanuje šarmantního šulina.

V Idlibu lidé žijí v jeskyních bez vody.

Itálie v jejích očích a v hlase Praha, tvoje snaha a výraz vraha, když se jí vrháš k nohám. Do dokonalé spontaneity trolla tmy se loudí váhavá víra. Pokud to nepohlídáš a přijdeš o pozornost, tak tě to semele, protože to budeš potřebovat, pak ti nebude pomoci. Na nic nenavazovat, nikomu se neukazovat. Je ti souzena hebkost její pleti, je to ona a ty jsi to. Pokud ji nepohladíš tím filmovým stylem, zůstane to ve tvém snu. Buď sám sebou, buď sám. Dej si šanci být viděn. Teď. Protože pak budeš chtít, aby se podívala. Teď, ty blázne. Udělej to. Rozlij to mýdlo. Trýzní tě cesta, čas, táta, bývalá, pes zakouslý do tvé ruky, lhostejnost tvoje i druhých, tak to udělej. Teď. Teď. Nech to jít. Vyplivni tu špatnou karmu. Nech to být. Přestaň bědovat a bloudit. Bojuj ničím za svobodu.

Frčíš vlakem směr Zlín a já tu plavu a sedím. Nastupuješ ve velké Praze, necháváš za sebou přehršli budov, budoucí i minulé milence, po kolejích svištíš do Zlína a den zhasíná. Frčíš směr Zlín a já tu sedím a čekám, až přijedeš do Zlína a půjdeš se mnou do kina. Musíš jít, mám narozeniny. Ne, nechci slavit s přáteli, chci s tebou do kina. Na ten horor. Podle ČSFD je dobrý, ale to je mi jedno. Všechno je jedno, jenom my jsme dva. To je dobře, že je to příjemné... Tobě.

Omotává si kolem lžičky čajový sáček, dospělou mimikou v přítmí prosvěcuje místnost svou mladostí, minulost, přítomnost, příštích pár vteřin, čas se citelně rozpíná tam, kde jí chybí ofina, klidná hladina čela nad jejíma očima, bílý šálek rozzařuje její barvy rozostřené mojí touhou, pistolnice v zákrytu písma, její tvář se stahuje v jazzových vrcholech, tichá duha její unavené mladosti, její úsměv se rozsvěcí se samozřejmostí proudu řeky sycený ze sutin svých důsledků, zmatená spontaneita je v jejím šarmu pátrává, přirozeně zvědavá, neurčitá chvíle, kdy se to zapsalo, světlo, které z ní září pořád letí tmou, ač už tu není nebo tu možná nejsem já, její ruka odhodí vlasy z tváře, aby oči mohly vidět a být viděny očima jiného člověka, víčka tepou poplatně té kráse, protne mi tepny doposud v lásce, její tvář jako z obrazu, který naráz ožije jako země na obzoru, ty rty byl mohl malíř stvořit jedině v největší euforii, kdy je jeho duše opravdu nástrojem boha, aby byl obraz reprodukcí blaha, krása, která bolí a nezná trápení.

Těšíš se na rozkvetlý Petřín a svého přítele. Chci znát tvou definici lásky.
„Musíš to cítit.“
Sny jsou nepřátelé reality. Miluj svého nepřítele.
Jsem muž slov a ne činu, pocity a hmat neužívám rád. Milenci se chápou a tápou. Vidět ve tvých očích zájem je úžasný vjem. Ty a já a jejich rozplynutí. Pálí to, co studí, a co spí, se vzbudí. Samo se to touží vyjádřit skrz tebe. Hledám slova a chvíle pomíjí, čím víc se věty rozvíjí. Touha po názvu je touha po dotyku. Zmocňuji se času v umělých slovech a vtiskuji ho do prostoru. Můj blok se plní slovy. Všechno bude za chvíli, až je chvíle pryč. Vrací se mi ve flashbacích. Usmívám se, ale není to nic bez tebe, nic, když tam nejsi právě teď.
Budu tam a ta chvíle mnou projede jako vlna. Nebudu ji chtít vlastnit, a tak se nebudu ani vinit, když se mi to nepodaří. Jen oči, oči a možná hmat.

Ostatní tvorba Adama El Chaara publikovaná v Divokém víně:
DV 96/2018: Monet, V pořádku a další
DV 95/2018: Za rohem
DV 91/2017: Lípa
DV 90/2017: Fucklid
DV 89/2017: Všude, Hladina
DV 88/2017: Portugalstalk
DV 87/2017: ***
DV 86/2016: Negace
DV 85/2016: Vrkat po výtce a další
DV 84/2016: Sardinský spánek v Sassari a vlak do Calgiari a další
DV 83/2016: Lehkost bolesti, Mnich
DV 82/2016: Listí, Směr a další
DV 81/2016: Bouřka, Pláž a další
DV 80/2015: Příště je taky den a další
DV 79/2015: Famózní Soňa z FAMU a další
DV 78/2015: Jablka Nového Zélandu a další
DV 77/2015: Anastazia Christina Praha a další
DV 75/2015: Líbání, pivo a elektro a další
DV 74/2014: Dehonestace a další
DV 73/2014: Švédka v mojí posteli
DV 72/2014: Samsára oslovení a další
DV 71/2014: Sex a nirvána, Teď
DV 70/2014: Vír, Hoření
DV 69/2014: Útulnost spirály, Holky
DV 68/2013: Utéct
DV 67/2013: Celý vesmír možností a další
DV 66/2013: ***
DV 64/2013: Milenky jsou mé myšlenky
DV 63/2013: Óda na konec světa
DV 62/2012: Zoufalé louky a další
DV 61/2012: Vír, Na dně
DV 60/2012: Prosvity, Upřímnost a další
DV 59/2012: Film, Tok a další
DV 58/2012: Nýty usilovných slov
DV 57/2012: Bůh
DV 56/2011: Vin Zlín, Za chvíli a další
DV 53/2011: Stalker jako postmoderní dobyvatel, ***
DV 48/2010: ***
DV 47/2010: Synopse ticha
DV 44/2009: Podzimní skici
DV 41/2009: Kráska a klobáska, Náhody a další
DV 40/2009: Vzpomínka, Láska a další
DV 100/2019: Jamajka, Čtení a další