Adam El Chaar

SEX A NIRVÁNA

Vedle profetlého týpka s neskonale modrýma, vyhaslýma očima lapěla pětičlenná rodinka plná života jak z Na samotě u lesa. Férově vyhlížející táta rouboval děti, aby s ním jely do Hradce Králové prořezávat stromy. Máma se bavila s dcerkou - blonďatou patnáctkou, která dělala důležité obličeje. Bylo vidět, jak důkladně filtruje všechno, co máma řekne. Co se procedí, s blahosklonným úsměvem nechává odtéct do odpadu zvaného puberťácká rebelie. Máma vstřebává její starosti a ukládá je do svých letokruhů, zatímco její jasnost dcera prosvěcuje útroby metra studentskou spontaneitou. Dva kluci, tak druháci, třeťáci sedí na klíně tátovi, nešetrně ho šťulcují nebo mu jinak drásají nervy, ale on nedává najevo ani nejmenší nervozitu. Opře si neoholenou hlavu o madlo a dumá, jak to bude s tím výletem a jak to bude se vším a jak to vlastně je.

Vystoupil jsem na Můstku a nohy ma zase zavedly do Duende. Hrál tam Jamiroquai. Chvíli jsem potančíval, a pak si sedl vedle černovlásky. Nikdy jsem si netroufl na starší ženu, ale kámoš má čtyřicítku a říká, že u starších má člověk mnohem větší šanci. Pro mě je to španělská vesnice a ona trochu španělsky vypadala.

Vyplňovala nějaký formulář a zapisovala si něco do diáře. Občas jsem na ni koukl a ona na mě taky, ale žádné náznaky neproběhly. Přesto jsem si řekl, že to zkusím. Ale jak říkám, nikdy jsem si netroufl - nevím jaký zvolit tón, abych nebyl neuctivý, ale ani abych se k ní nechoval jako k učitelce.

„Nevíte, co je tu dneska za koncert?“

„Nějaký jazzový.“

„Mohl bych s váma udělat rozhovor?“ zeptal jsem se a bylo to opravdu, ale opravdu nepatřičné. Podívala se na mě podezřívavě, jako by nevěděla, co si o tom myslet.

„Proč se mnou?“

„Já si z vás nedělám srandu. Fakt mě zajímáte. Nejste slavná?“

„Ne.“

„To je dobře. Já právě chci dělat rozhovory s náhodnými lidmi.“

„A pro koho?“

„Pro sebe. Pro inspiraci. Co děláte?“

„Jsem maskérka v divadle.“

„Je těžké se nalíčit?“

„Ne.“

„Líčí se i chlapi.“

„Jo.“

„Malujete i obrazy?“

„Moc ne.“

„Ale trochu jo.“

„Trochu.“

„Kdo je váš nejoblíbenější malíř?“

„Nikdo.“

„Nejoblíbenější herec?“

„Taky nikdo.“

„Vy nemáte žádný idol?“

„Ne,“ nelhala. Tohle jsem zažil naposledy u Marty.

„Ahoj,“ pozdravila se se svým rande.

„To je váš manžel?“ zeptal jsem se, když si borec odskočil.

„Ne,“ zasmála se. Když se stěhovali do vedlejší místnosti, kde už začínal jazzík, řekla mi: „Ahoj, měj se pěkně.“

„Čau,“ odpověděl jsem, jako bychom se znali dlouho. Kompatibilita dvou lidí je daná archetypálně a je možné ji nazřít pouhým pohledem do očí. Přesto je třeba mystifikačních frází k rituálnímu seznámení podle pravidel. Vždyť i já jsem součástí takového systému, a když mě někdo, i holka, osloví moc bezprostředně, tak nejsem schopný k ní nic cítit. Jsme herci, kteří si nahrávají, a tím se někam dostávají. Musíme na tom druhém něco vidět. Můžeme si i zahrávat, improvizovat, ale jsou tam určité esenciální, pomocné mety, jako třeba říct své jméno. Je to jako tanec.

Krátký pokec s tou ženou mi dal mnoho. Nasál jsem její absenci přetvářky a pocítil něžný závan normality, v jejíž jemné akustice se dunivě rozezněly mé težkopádné kroky, jimiž směřuju k vytyčenému cíli, ke stanovenému terči potěšení, jako bezvládný šíp. Nenucenost, s jakou mě ani nepřijala, ani neodmítla, byla odzbrojující a pravdivá. Uvědomil jsem si svou škatulkovou stěhovavost, zaplatil a šel ven.

Spontánní pointa. Vždycky se spokojím s nějakou pointou, která mě v zásadě poníží. To je výborné pro buddhismus, ale ne pro ženismus. Možná je problém, že v těch dvou ismech vidím takový rozpor, a odděluju je. Nebo už to, že to dávám do ismů a dělám z toho vědu. Božena Správcová, která mě publikovala v Tvaru, mi napsala, že pokud se budu moc soustředit na realitu, tak z toho vždycky vyjdu jako posmutnělý intelektuál před zrcadlem.

Byla distinktní noc půlměsíce, kdy nejvíc ožívám. Graduje to v úplňku, vzápětí stagnuje a zaniká jako vlna, kde každá vlna je složená z vlnek a vlnky z vlniček a možná celý vesmír je jedná velká vlna.

Když je měsíc poloviční, tak se dá dobře pozorovat dalekohledem. Když je v úplňku, moc září a oslepuje. Tak je to i s mou psychikou. Nejvíc živá je právě v polovině, ve vidině dalšího vzestupu. Na vrcholu už je napůl vyhaslá. Moje duše miluje budoucnost.

Prošel jsem kolem morového sloupu a Národního divadla na Most Legií. Na Vltavě spal houf labutí. Střelecký ostrov po revitalizaci na noc zavírají. V parku na Kampě pobíhali joggeři s čelovkama a štrádovala si to tam početná úklidová četa. Zpíval jsem „I´m the Backdoor man. Men don´t know but the little girls understand“ na náměstíčku u Karlova mostu, kde bydlel Jan Werich. Nikdo tam nebyl. Policista otevřel dveře své stanice a zapálil si cígo.

Asi před osmi lety jsem podnikl týdenní stopovací výlet po Česku a zrovna když jsem byl na Václaváku, přišel ke mně bezdomovec jak Švejk a vyprávěl mi, jak jezdí vždycky spát na nějakou stanici za Prahu, protože na Hlaváku ho vždycky okradou. Pak vytasil telefon a vzal si moje číslo. Pak mi za pár měsíců zavolal, že jen tak, jak se mám.

Teď se tam šourá kolem turistů a děsí je svou morbidní intimitou. Co noha nohu mine, oslovuje jiné v posvátné scéně Karlova mostu. Drží si jen odstup základního pudu sebezáchovy jako racci a holubi. Ztrácí se v tlupách Asiatů, jimž nejde odmítnout úsměv.

Pražáci na most nepáchnou, páchnou v kavárnách, kde nekonečně nekonvenčně mluví v síti, kde cítí cenu volného zenu, volného času - zápasu času. Vnímám dívky v rudých kabátech jako povinný rozptyl od hejn racků, kteří hoří obrazy jako živé ohňostroje. Tvoří vzruchy a zápletky v organismu svého druhu jako galaktické výboje totálních mlhovin nad sebou - jen sto kilometrů vzhůru je absolutní mrtvo, krásno.

V tomto ponoru nechci být rušen, cítím satisfakci v této izolaci, že všechno za to vlastně stojí, a raději bych skočil do brutálního ticha únorového pomíjivého průtoku Vltavy, která přemýšlivě zurčí někde vzadu v mém mozku a reflektuje, co se děje - tenzní provoz Smetanova nábřeží, řídící Petřínskou věž, disco z Občanské plovárny, než procitnout zpět.

Jazz Boat se chystá vyplout. Sebevědomě bezvědomé elektriky protínají Most Legií zářivou mutací. Litografie neonového strachu lamp se tetelí na hladině. Ještě je živíme v naivitě cvalu proti proudu tmy, která zrodila zázrak svět(l)a a zase ho pohřbí. Nevíme, jestli bude další zázrak, protože je to zázrak. Zázrak v iluzi nehybnosti zrovna takhle rozsetých hvězd a papíru- systému, který se postí v pospolitosti. Hostí se navzájem a svěřují se se svou samotou.

Prolomená sila naběhlé spontaneity se ustalují. Každý člověk je stejně platným a věrohodným vyjádřením světa. Každý jeden člověk, který zemře, chybí. Stoupl jsem si na zábradlí a trochu se morrisonovsky prošel po hranici kontrolované spontaneity. Amreričanka mě stáhla dolů a chtěla mě stáhnout i na pivo, ale já jsem musel psát inscenovanou improvizaci na pódiu obscénního mostu v interakci s lascivními gesty soch.

Mžitky racků s nesnesitelnými trajektoriemi na pozadí prioritní pointy půlměsíce se mísí s pocity chodců ve zvídavých, nepřítomných očích koloběhu odvratu, v cirkulaci odvrácené strany citu. Co vidíme v zrcadle, nejsme my - není to víc, než pohled do tmy.

Stylové slunce se v zimním výseku kloní k panelákům a skrz okno mi z chodidel extrahuje boží kroky do němoty. Ničím nerušené hlavy soch jsou posrané holuby v honbě bůhvízačím. Sklání se na nás našimi pohledy v honbě bůhvízačím. Pára dechu prchá reflektorem jako náhražka nikotinu.

Kouzlo pomalu prchá s proudem a já chci, aby si vzal i tenhle papír, ale zároveň to neudělám. Chtěl bych skočit sám, ale těžko se odhodlám.

„Není kýčovitější procházka, než je tady ta. Nemáš to ještě vokoukaný?“ konverzuje pubertální Pražák na rande. Je jasné, co nemá ještě vokoukaný. Je v tom historie, přírody i vesmíru mnohem víc.

Jdu se ohřát zpátky do Duende, dokonat kruh. Hraje tam ten jazz a je tam volné místo přímo vedle kapely, takže sedím a se silnou katarzí vnímám filmové plakáty a s averzí zpěv severoafrické zpěvačky, která piští příliš nahlas a ještě se u toho směje takovým tím bezdůvodným, neživým smíchem, který kromě veselí obsahuje i dávku omluvnosti, jako že „sorry, že žiju, ale když už, tak si užiju.“

Dává veselou verzi The lady is a tramp v ich formě. Když jsem ji slyšel od Sinatry, tak jsem si tu lady takhle vůbec nepředstavoval, ale člověk míní, život mění. Krása tkví v oku pozorovatele.

Kousek ode mě sedí blondýnka a směje se stejným stylem, jen trochu unaveněji. Kromě radosti a omluvy tam má ještě laskavost a krásu, takže je neodolatelná a jen trošičku iritující, zdravě vzrušující. Nábožně vzhlíží ke zpěvačce, jako by šlo o Arethu Franklin v nejlepší formě. Má úžasnou kůži.

Typ holky, do které byl nejspíš zamilovaný Percy Sledge, když psal píseň When a man loves a woman, sleeps out in a car, truns his back on his best friend if he puts her down. He gives up all his comfort, sleeps out in the rain. Typ, který myslím, když říkám, že se ožeru až potom, co se zamiluju, a už nikdy naopak. Typ, který je schopný být tou hvězdou, a já se najdu ve zbytcích jejího vzniku a rozjedu soustavu planet, ve které možná vznikne život, pokud se stane zázrak. Typ, který mě uvádí v nekonečný zmatek, protože ho zaměňuju s Nirvánou. Pokud neseženu ženu, budu sám se sebou v zenu. Pokud ženu seženu, budu ji mít za zenu. Typ, který pohřbí obavy, že jednou budu mít ženu jako z nouze ctnost, nebo mě pohřbí úplně. Tak jako tak se vše vyřeší. Archetyp ženy a muže, života a smrti. Let it flow, baby.

Po koncertě šla na záchod. U stolku vedle se machisticky a anglicky u pivka bavili tři borci o televizních seriálech ve stylu How I met your mother. Nějaká holka čekala na záchod a smála se jim. Mluvili totiž tak, jako by se bavili o tom, kolik vážil mamut, kterého zrovna skolili. Pak jsem nazřel, co bylo důvodem té koncentrace testosteronu. Ze záchodu za nimi zaplula ta kočka. Přes hradbu moderních týpků bylo nemožné se k ní dostat. I když ona se po mě ohlédla. Pak ještě jednou. Pokusil jsem se usmát, ale bylo to jen takové rezignované: „Co už?“ V jejích očích byl zájem, ale v mé moci nebyl kontakt. Popíjeli tam pivko a já jsem byl naladěný na jinou vlnu, na vlnu nesourodé nenucenosti a netouhy. Toužil jsem po ní, ale zároveň to bral jako rozptyl, ne cíl. Uvědomil jsem si příšernou dvojakost žití a psaní, fyzična a duchovna, romantické lásky a Nirvány

„Pretty girls make graves,“ píše Kerouac v Dharmových tulácích. Myslí to tak, že ženy rodí děti, a tak vlastně působí v důsledku smrt, protože ty děti pak jako starci umírají. To měl své čisté, buddhistické a trampské období. Nakonec se ukalil.

Jít do ní a zjistit, že to za to nestálo? Nebo jít domů a napsat, že to stojí za hovno?

Posadil jsem se na stejné místo, kde jsem prve dělal rozhovor. Bylo tam rušno. Kde seděla ta čistá duše, prdelil teď šedovlasý, charismatický ožrala s mladou přítelkyní - tou, co se u záchodů uculovala machům mluvícím o seriálech. Pořvával na opodál sedící společnost, která se s ním taky vesele bavila, jak to umí jen přátelští Pražáci. On veselý moc nebyl, spíš jenom charismatický. Určitě to vše měla na svědomí ta uculovačka. Byla celá v černém a opravdu hezká. Musel v tom být háček. Ten pán vypadal nešťastně, ale sebevědomě, jak to u mužů s krásnou ženou bývá. Chválil holkám kozy a kluky oslovoval: „Maličký.“

Pak se bodře přitočil ke mně. Taky jsem býval takový, než jsem konvertoval k abstinenci. Od té doby mi trvá chvilku dýl, než se rozpumpuju ke komunikaci, ale zase je to skutečnější a nevyžaduje to žádnou snahu. Takže jsem před tím Bukowskim seděl jako nesmělá školačka a on si nebral servítky. Jeho mladá přítelkyně zpoza něj zvědavě i omluvně vykukovala.

Seděl jsem na stejném místě jako předtím se Španělkou, ale tentokrát byl v defenzivě. Bylo to zrcadlo. Došlo mi, co myslel Lou Reed tím: „You´re gonna reap just what you sow.“ To, co vyvoláváme ve druhých, později v jiné situaci a pozici sami cítíme. To je to Ježíšovo: „Dělej druhým, co chceš, aby dělali tobě.“ Vrátí se nám to jako bumerang. Je to logické. Cítíme z druhých jejich reakci, ta se nám uloží do podvědomí a později se vynoří jako naše reakce.

Ve chvíli ponoření jsem uzavřený, až zanevřený, izolovaný a spokojeně zakuklený. Ve chvíli rozptýlenosti jsem zase interesovaný, až povrchní. Ten nejlepší pocit pak následuje pád do ztráty.

Na čem to závisí?

Nechci být teď rušen ničím citem, ničím svůj život žasnoucím písmem a nudou odkládající návrat na neurčito v úctě k bohorovnosti nepřebíhám sám sebe aspoň na chvíli.

Chvíli CH.

TEĎ

Vzlínání levotočivého schodiště prý začíná ve 3. Stav se. Stav se nemění. Teď je jen psycho ega, nesnesitelná vlna naděje, kterou cítíš, jen když ji chytneš a vezeš se na ní, a když ji nechytneš, tak ji jen smutně sleduješ nevěda, že ve stejný okamžik vznikají triliony dalších neméně, neměně mocných teď. Žádné teď za to nestojí, protože jich je tak moc. Teď je svatá děvka. Teď je typické, ale ne stereotypní. Teď je teplo těla. Teď je risk. Teď je rys ostrovid, téměř vyhynulý rys času, takže když ho potkáš, tak nevíš, co dělat, protože je to teď, a teď nevíš, kdy je.
Teď je pařížský třpyt zlínské fontány, padlý list louhovaný touhou ve večerním větru metající přemety na kočičích hlavách. Teď je dílo kolemjdoucího. Teď je být míjejícím i míjeným, mínícím i míněným, vinícím i viněným, dunícím démonem duální metafory. Teď je dno distinkce, nedochvilný zásek. Teď je vyměnit lesní pramen za virál tekoucího displeje, žár kamen za elektrické exploze pozitivního mozku. Teď je strašlivý sykot stíhaček shazujících bomby na domy. Teď je moci pomoci živým v sutinách a zásek je nemoci.

Teď je tep toho, co bylo i bude. Život je boj, ale teď ne. Teď je cizí dotek, který nelze odmítnout, a když se stane, už není cizí. Teď je totem(po), přilnavé jako břečťan, fakt, pakt, past v kulturním martyriu, kde teď zaniká, když ho chci uchovat, mizí každým vyslovením, teď je totiž ticho, schizofrenní kvalita neutuchajícího ticha, neplodná tendence sdílet samotu.

Chtělo by se říct: „Tohle všechno je teď“, ale teď není to, ty jsi to, teď jen je. Chtělo by se říct: „To je teď, teď to je“, ale to je teprve začátek a teď nemá začátek, ty máš začátek. Teď je jako by absence smrti, ale teď je dělající vše pro své zrušení, teď netouží se uchovat, nepotřebuje, nemůže. Teď je ta neschopnost ovlivnit realitu, protože ovlivnit lze jen to, co je venku, ne sebe, ač se to může zdát naopak. Teď je neodvolatelné čekání - momentální i všeobecné a jejich neustálé neochotné prolínání v případných smyčkách.

Teď je naděje, že přijde, již nejde zastavit. Teď je možné, že přijde. Teď je, že přijde, když nepřijde a nepřijde, když přijde, protože teď je naděje. Teď je, že na tom nesejde.

Ale mohla přijít.

Ostatní tvorba Adama El Chaara publikovaná v Divokém víně:
DV 96/2018: Monet, V pořádku a další
DV 95/2018: Za rohem
DV 91/2017: Lípa
DV 90/2017: Fucklid
DV 89/2017: Všude, Hladina
DV 88/2017: Portugalstalk
DV 87/2017: ***
DV 86/2016: Negace
DV 85/2016: Vrkat po výtce a další
DV 84/2016: Sardinský spánek v Sassari a vlak do Calgiari a další
DV 83/2016: Lehkost bolesti, Mnich
DV 82/2016: Listí, Směr a další
DV 81/2016: Bouřka, Pláž a další
DV 80/2015: Příště je taky den a další
DV 79/2015: Famózní Soňa z FAMU a další
DV 78/2015: Jablka Nového Zélandu a další
DV 77/2015: Anastazia Christina Praha a další
DV 75/2015: Líbání, pivo a elektro a další
DV 74/2014: Dehonestace a další
DV 73/2014: Švédka v mojí posteli
DV 72/2014: Samsára oslovení a další
DV 70/2014: Vír, Hoření
DV 69/2014: Útulnost spirály, Holky
DV 68/2013: Utéct
DV 67/2013: Celý vesmír možností a další
DV 66/2013: ***
DV 65/2013: Psát
DV 64/2013: Milenky jsou mé myšlenky
DV 63/2013: Óda na konec světa
DV 62/2012: Zoufalé louky a další
DV 61/2012: Vír, Na dně
DV 60/2012: Prosvity, Upřímnost a další
DV 59/2012: Film, Tok a další
DV 58/2012: Nýty usilovných slov
DV 57/2012: Bůh
DV 56/2011: Vin Zlín, Za chvíli a další
DV 53/2011: Stalker jako postmoderní dobyvatel, ***
DV 48/2010: ***
DV 47/2010: Synopse ticha
DV 44/2009: Podzimní skici
DV 41/2009: Kráska a klobáska, Náhody a další
DV 40/2009: Vzpomínka, Láska a další
DV 10/2001: Jamajka, Čtení a další