Adam El Chaar

NEGACE

Míjejí a jsou jen, když míjejí. Nesnaž se je měnit, něžně ani jinak. Tahle část je příjemná – nevím, koho vidíš. Vidíš někoho jiného a já tvoje kontury, jak vystupují z paměti jako ze snu. Musím se hýbat, to je dobře. Taky se vzdát. Ne tobě, potřebě mluvit. Hlavně nemlčet, mlčení je mizení. Mizerné mlčení v davu tváří, které jsou. Sají každou anomálii na tobě. Hledají potvrzení svého stereotypu. Ty jsi potvrzení i vytržení toho mého, protože jsi hyperaktivní. Protože se usmíváš a máš růžové tkaničky, někdy. Máš výčitky na moje ledy a tedy, já s nimi souhlasím. Souhlasím, nic bych neměnil. Nic nejde změnit, a tak klidně všechno změním, aby to vyšlo najevo.
Vezmu tě všude. Chtěl bych, aby ten polibek prostě jen tak vyplynul. Ne aby to byl orgasmus, osvícení, zlom, revoluce nebo snad utržení plodu. Spíš něco, co tu vždycky bylo, akorát pod hladinou. Teď se to vynořilo a já jsem zase s jinou. Prostě víme a mluvíme. Ani jeden neneguje, nesnaží se být sám sebou. Je jen tím, co vidí ten druhý. Svobodou pohledu, který ten druhý vítá. Jednolitá realita je lítá a nejde na ni nic namítat. Je to tady jako hradby. Uvědomíš si, že žiješ a držíš se toho poznání jako klíště. Díváš se, jak padá hvězda. Nic by tě od toho pohledu neodtrhlo. Miluju tě pohledem. Nejzazší pohled ne očí do očí, ale pohled do pohledu. Dvojitá přítomnost, něha.
Sluníčko svítí venku, příslušníci cizích věků. Věc: Klávesnice. Já a můj kec. Akce Zima. Volala mi dívčina, co se rozešla s týpkem s temnýma očima. „Jsem Bůh a ty jen člověk,“ byla jeho poslední slova k ní. Ona teď trpí a nechce ctitele, kteří jí přitom přijdou zajímaví. Lajf. Netas najf na ty, co se ti ve tvé pýše znelíbili, protože jdeš dál na další schod do nebe. Pak ti třeba dojde dech a někdo jiný si došlápne na tebe. Lidi jsou lidi a ti se nemění, to ty. Ale dost moralizování. Líbí se mi kundy a jejich usmívání. Stoupání vzduchu z horkého topení. Tetelí se na zdi v ranním slunci. Voda teče po hlavě, po vlasech. Vůně šampónu trochu perverzní. Jsme kokoti, co nekotví svoje šlápoty na krvi této planety, protože se nebojí, nepojí s temporalizovanou hmotou. Protože jsou boží, zboží si mohou dovolit, protože vědí, že jednou zemřou, a tak můžou plodit dobro i zlo, protože jsou přece zvířenou, hladinou, a tak to vždycky bylo. Ale dost moralizování.
Moje všechno visí na ní. Když bude chtít, nebudu první ani poslední, kdo se vzdá svého blahorodí a bude čímkoli, co se bude hodit. Rekvizitou. Až se na mě vybodne a já tam zůstanu ležet vestoje, bude to bolet. Budu oběť, co se vzdala sebe bez boje pro toho, koho milovala, kým se fascinovala, až úplně zmizela a s tím zmizel i on a teď tu není nic. Nic víc než nic ani nic míň. Ona přesto pořád dýchá. Občas slyší svůj smích, svou budoucnost, jak se line ve zvucích oknem dovnitř. Jak se line ve zvucích z jejích úst ven. Jak se line ve vůních z jejích vzpomínek tam z těch míst, která už měla být mrtvá a v dotycích známých věcí jako je klávesnice, mobil, komunikace. „Jsem debil,“ říká si. Kam jsem se to ztratila? Proč jsem se tak zhatila? Jediné, co se nad ničím nepozastavuje, je čas, příroda. Síla, která léčí i ničí. Slunce, světlo, život, který v ní klíčí. Každou chvíli nový. Ona plodí, i když teď v iluzi tmy.
Yeah, rise up, sad people, to the light of the new, reborn actualization of the dead stars. Start the new start. Life. Sartre.
Bez Prahy je klid. Praha je past. Písmo je past. Slast je past. Past je negace. Nemusí být. Nemusí, nemusí být negace. Škrt je negace. Dopsat je negace. Všechno je negace. Když chceš. Nic je negace. Když nechceš. Nic není negace. Nic než negace. Jen je, není negace. Význam a čekání je negace. Ulpívání. Nuda, stres a žal. Negace. Platí na ně jen uplývání. To, čeho se bojí. Nevědět, cítit. To, co vím, nevím. Jen si myslím, že to vím. Vím, že nevím, co vím. To mě omlouvá, ale diskvalifikuje. Anachronismy mysli, smysly v pytli. Drze jedu mlhou. Drbu vrbu, která chtěla jen naslouchat. Deset depek internetu, virtuálně metu. Zabásni si o virtuálnu. Jak je to past. Zabásni Zuckerberga v básni a v báni ho zkásni. Negace nic neřeší. Vyčistili nápis Kontrafakt. Je tam zase jen cihlová zeď.
Praha je vryp, který se začal šířit, což vyústí v to, že si budu chtít ublížit. Láskou ke Smíchovance. Mít o ní psycho sny a ráno pocity vlny. Ráno se sžívat s tou ránou, s pocity pé. Doufat, že vzplanou. Bondy v Buddhovi tvrdí, že nejsou mé, jsou obecné. Karma, katarze mě kotví. Vždycky hledáme nejlepší cestu, ale jsme zkreslení sami sebou, svými pocity, co se samy sejí. Sejdou se v nějakém člověku, situaci. Padáš zpátky k sobě, rodíš se nově. Neguješ a táhneš to dál nebo přijmeš, čím ses stal a jsi o to lehčí. Paradoxně, negace je vlastně přijetí. To, co nejsi, tě nejvíc definuje. A láska? Co to je? Všechno je na tobě. Hrbení, postoje. Hrbení je postoj. Postoj je prostoj. Nikdo neví víc než ty a ty nevíš víc než nikdo. Každý občas dostane ránu z prány. Tu a tam tmu, tu a tam světlo. A peklo a lásku jako trám. Stalo se to vám?
Říct to matce? Co ona s tím? Dala mi, co vím, což je to, co nevím, což je to, s čím musím žít. Dala mi, co musím mít. Tělo, zodpovědnost, že jsem něčí a brouka v hlavě, že jsem svůj, jen svůj. Probuzený na pomezí dvou světů. Externího a extrovního. Podvodního a ostrovního. Do ní ho. Moje hledí se do ní vpíjí, pod ní se svíjí, pod ní kvílím. Vlivná víla jde do tuhého. Uh, eh, oh. Volím únik. Přitom stačilo zůstat. Proč jsem se bál? Proč jsem se usmíval, a pak uhýbal? Reagovala vilně. Muselo to být ze mě, zárodek přízně. Zapředla. Vzdal jsem to, jen jsem míjel. Nějak jsem to propásl. Místo, abych to manifestoval ve světě, nechal jsem to žít v nicotě. Tam to můžu uchopit a zrelativizovat. Zařadit a zastavit. Zůstavit. Být tím, pozřít to, zničit, darovat, ne-mít.
S tím být. S modrookou blonckou, co kráčí v moudrých riflích jako ničím nezatížený prosincový den. Vlastně to nic nebylo a vlastně to je všechno. Jop, poj. Poslední záchvěv země, než pojdu do ní a ona do mě. Podpěrná platforma pletich. Musím zjistit, co vlastně chci a kdo jsem. Nejsem písařem. On je mnou. Nejsem věčnou větou sečtělou. Nejsem vikýř velkého večera. Nejsem rým ani tečka na konci věty. Nejsem hráč rulíkové rulety. Byl jsem. Nejsem kopec starostí psát. Jsem. Nejsem unylý. To řekni ty. Jsem spíš volba než past, slovo než hlas, negace než souhlas. Spíš, pak se probudíš. Víš, pak ne. Sníš, pak se strojíš. Jsi, nejsi s to. Říct kdo. Kde jsem?

Ostatní tvorba Adama El Chaara publikovaná v Divokém víně:
DV 96/2018: Monet, V pořádku a další
DV 95/2018: Za rohem
DV 91/2017: Lípa
DV 90/2017: Fucklid
DV 89/2017: Všude, Hladina
DV 88/2017: Portugalstalk
DV 87/2017: ***
DV 85/2016: Vrkat po výtce a další
DV 84/2016: Sardinský spánek v Sassari a vlak do Calgiari a další
DV 83/2016: Lehkost bolesti, Mnich
DV 82/2016: Listí, Směr a další
DV 81/2016: Bouřka, Pláž a další
DV 80/2015: Příště je taky den a další
DV 79/2015: Famózní Soňa z FAMU a další
DV 78/2015: Jablka Nového Zélandu a další
DV 77/2015: Anastazia Christina Praha a další
DV 75/2015: Líbání, pivo a elektro a další
DV 74/2014: Dehonestace a další
DV 73/2014: Švédka v mojí posteli
DV 72/2014: Samsára oslovení a další
DV 71/2014: Sex a nirvána, Teď
DV 70/2014: Vír, Hoření
DV 69/2014: Útulnost spirály, Holky
DV 68/2013: Utéct
DV 67/2013: Celý vesmír možností a další
DV 66/2013: ***
DV 65/2013: Psát
DV 64/2013: Milenky jsou mé myšlenky
DV 63/2013: Óda na konec světa
DV 62/2012: Zoufalé louky a další
DV 61/2012: Vír, Na dně
DV 60/2012: Prosvity, Upřímnost a další
DV 59/2012: Film, Tok a další
DV 58/2012: Nýty usilovných slov
DV 57/2012: Bůh
DV 56/2011: Vin Zlín, Za chvíli a další
DV 53/2011: Stalker jako postmoderní dobyvatel, ***
DV 48/2010: ***
DV 47/2010: Synopse ticha
DV 44/2009: Podzimní skici
DV 41/2009: Kráska a klobáska, Náhody a další
DV 40/2009: Vzpomínka, Láska a další
DV 100/2019: Jamajka, Čtení a další