Adam El Chaar

FILM

Žil žal žížal styl snů
stále víc k oprátce lnu
obracím se k pokoji stálých hrobů
ve městě lásky stoupá dým z komínů
krutě klidná je cesta ke spleenu
sytím se z kopretin jeho stínů
sykavky stromových hadů
světlo slunce stálých sadů
prchavost pravosti
palce zmrzlé starosti
na okně z pojízdných obrazů
mé myšlenky míjejí kolem mě v obrovských peřejích
veřejích dnů a jícnů
žít psát a umrtvovat naději
nýty notných nuancí orderu
na rty napsat lásku
nasrat na nové strasti
nemějte obavy bratři z hvězdy
hledejte dál hranaté cesty
fantazie pradávného Jericha
jitřní jalovost břicha poleptaného podstatnými jedy
jinakost ještě lépe upřímnost úletu
dikce mrazivých vzpomínek, jež jediné mají barvy
nastrojená do sloupů statně se šňoříš
já včera měl toho dost
včera večer

TOK

vynoří se zničehonic kra jako zabahněný krokodýl vehnaný tam spodními proudy a zůstane tam trčet na dosah mé ruky žalostně zpomalený na své dráze ve fázi, kde většinu šíře ještě ovládá, během hodiny se řeka z hnědé promění v černou, obří kry se na splavu lámou a řítí do smrtivých vírů, vrány spolu s krami míří ke slunečnému západu zlínskou industriální zónou, dívka, na kterou jsem čekal nepřišla Óm! lodní siréna a vytí na srpek měsíce, tak živoucí, tak majestátný pavouk bloudí mi po riflích, věší se na znavené stíny, miluje, podřizuje se hádce dobra a zla, nové dmutí síly! věc se dává do pohybu, zvuky se linou jako by z prázdnoty, z děr vyplouvají dětské drahokamy, kyselina tepla a proudu rozleptává tu zbytečnou nádheru, láká mě přiložit ruku k dílu, ale jen se dívám jak dřevničtí krokodýli čekají na svůj turnus jak parníky ve zdymadle, voda je obírá, probírá, obtéká, nasávám k kusu kůry všechny odstíny zelené, promočený bílý krov pozlacený sluncem a pomodřený nebem neklidně praská, na mého krokodýla tlačí další a další a ten hnědák trpělivě vyčkává svého odplutí, pádu království, na chvíli jako by navždy zajde slunce za posledního žoldáka olověné temnoty, zlobná voda lynčuje znavené pochopy někdejší moci dál k již tyrkysovému obzoru, pláče památku mizející zimy, poselství řízeného osudu se nezastaví, pulzuje, pracuje, vory ker bez ladu se lísají k nepochopitelným přístavům, zvrásněné kusy dávného jasu hledí hladině ukázat své živé čepele, archipely trčí na jak dlouho? k raně jarnímu slunci v olověném závoji, srdceryvný zrod poupat utiší jen slunce, jen slunce vrátí řece jednotu, která nás pýchou proudu dělí od poznání, kry jak rty s rykotem do sebe narážejí, o sebe se otírají a rozpadají, jejich zacházející čirost omývají vlnky teplých slin, kry ve slunci se derou vpřed a kde je překážka, tam s pomocí mocné vody proráží blánu nesvobody, symboly života a smrti se navzájem prolínají, jeden druhého potřebují jako lidé, kteří se pomlouvají, led se rozpadá v synaptických vláknech jako my přehřátí rozumem, nemůžu opustit své myšlenky, pavouček pokračuje v krasojízdě, svažuju se, kloužu po trávě blíž a blíž k řece, padám do kalné vody mezi průzračné ledy protkané sloupovími synapsí, jež je dělí do nejmenších celků

LETNÍ LÍTOST VPŮLENÍ

její oči
kolesa, krátery rozlehlých místností
nabalují se na ně sekundy a tvoří skutečnost polomáčených zkušeností
démony barev netušených sekvencí
její oči
mírně přivřené, lhostejně odpočívající
nenaplněné dny nutného žití
myšlenky jemně i drsně proplouvají vědomím
soustavné srdceryvné loučení v minusu smrti
kroky na chodbě tikají sekundy ticha
trpělivého trčení do tirád nadějí
blyskot blaženosti chemických náhod
ticho tajuplné bezbrannosti při vstupu do světa krutě krystalických emocí
řev postav předstírajících necítění
oddělenost lepých lotosových kurev
po ránu snů do bezesných dnů
moták černých stop ve sněhu
zkroucená postava nekonečně libovolné pózy
pátravě se odvrací od naděje
bezpříčinné oči poplatně pláčí
navždy dovnitř navždy ven
kontinuita geometrických sadů září vzadu
sirény zvou k porušení řádu
svlečené za úsvitu
k ochutnání plodu
ke koitu za pět litrů krve
šarmantní nuda znavených údů
neonová kunda zve k průletu propastí
k masturbaci vesmírného napětí
vše pulzuje, koluje, osciluje a koliduje
historie ejakuluje do našich tváří
v energetických proudech žoviálního archetypu těla
sitáry směrů hrají satirickou mantru
vyzývavé stesky vyslyší děvky
ztrápené samotou poskytnou útočiště údu
útočně chřadnoucímu dělu v sociálním studu
sinusoida sakrálních snů
sypu se v přesýpacích hodinách prchavých chvil
přesypu se do syla prcavých víl
které odněžní astrální nic
planá rozhodnutí navždy z nichž jsme souzení
momenty prchavého souznění a drobné rány osudu
snad vykoupí tu vesmírnou ostudu
vidíme v dálce vodní prozření nebo si jen vytíráme z očí prach komety zběsile až jsme ztratili vědomí?
síť symbolů, jež pošla sama ze sebe
z nedostatku prosté mezilidské komunikace
která se může tak nesnesitelně zeskutečnit za mřížemi deprese
všemi barvami září půlměsíc když svým jemným svitem odhaluje hvězdy snů
prchliví v touze po zážitku který by udal tón rytmus noc
dne
naplnil a ukončil dílčí soužení
starání se o sebe samé i o sebe ostatních
nedal nám ukolébávat se večer falešným úsměvem či horoucím pláčem vypůjčených slz
ani sápat se po plápolajících chimérách mládí
ale aby nám dal těžce zkoušeným sílu sami do sebe se pohltit
utopit
rozzářit zítřejšími slunci, která přesvítí spojnice
dají spát zcizeným zárukám účasti v nichž se zrcadlíme
aby byla hora hoře poctivě zdolána každý den
v neurosynaptických vláknech přímou čarou osudu

JÁ CHCI KOUŘIT

luisa by si dala éčko
„já jsem Francii prožila v největší své blbosti“
„Jessico Fletcherová ty jsi vážně kunda“
Výstřih a knoflíčky
Jde dolů s vidinou vrcholu
Nikdo nemá fakt nikdo nemá
Já asi dneska nebudu kouřit nebo co
Svlečený trumpetista fouká Louise do výstřihu
V ozvěně dme svěřené světlo
Na stěně svitlo sklo
Opilé ženy jsou hezčí, než opilí muži
Muž který zjistil že došlo víno chvíli tančí pak křičí a odchází
Dosáhnout ničeho
Noc ožije nesčetným beatem
Vážné je vlažné
Znásilňuje ji svou trumpetou a Louisa říká: „Snažím se, aby mi bylo fajn. Nejisté, bezmocné, tak, asi tak. Život je krutý, život je na nic, někdy to vypadá, ale pak spadneme stejně do sraček, mě nechtěj poslouchat,“ usmívá se promiskuitní pesimistka Louisa 723 560 844. „Dělá to každý, vládne to všude, nevěra je hrozně skvělý pocit, dokud o tom všichni neví, nevěra je strašně strašně příjemná, než ti na něm začne záležet, pak jsi v totální sračce, chlapům víc, ač si to nepřiznají, chlapi jsou vždycky uspokojení po sexu, určitě všichni, po dnešku, co mi tam utíká ten milenec, to vím. Tvrdil, že skončil čtyřletý vztah, tak jsem skončila dvou a půlletý, je to všechno momentální nálada a chtíč, člověk není věrný, nebude, nikdy, i kdyby chtěl. Tam už to není nevěra, ale lidská touha, přirozenost, nepřirozené je snažit se být jen pro něj, jen po určitou dobu, monogamie neexistuje.“
Jaro je tady holky lozí na stromy
Chceš spát u nás? Já budu spát u vás
Oči roztažené dokořán u čtení se tančí
Haluzivní vidění dění venkovní vyklidnění
Tys nás dohonil

KOCOVINA

Steskem vyhrocených se na sebe smějí smíchem cizích
Jiný čas nastoupil
Boha ďas zastoupil
Není to lehké, není to těžké
Být nic jako kapka deště
Ta kunda zoceleného stínu
K její vůni stále tíhnu
Na letní louce se šťastně smála
Moudrost lesů do plic vála
Jako dítě šťastně stála
Se zlou se však potázala
Loď snů zrovna odplouvala
Prapodivně zaváhala
Skála ji přelákala
Není moc dobře chtít
Může přijít paleolit
Vyléčený spleen
Sklenky rudých vín
Jen tupě civím
Psychu se divím
Proč jsem se oddal hříchu?
Nechtěl jsem zemřít v tichu
Zabořil jsem prst do nosu ve snaze zbavit se závislosti na prsu
Prvotního chaosu, sublimace strojeného stylu
Urážka úlu včely uletěly
Mám smůlu na včely
Něco se jí lehce hýbe když mluví
Potahuje z cigarety
Vládne mi svou hrudí
Jde do knižnice pod skleněným stropem s vrásami sněhu
Telefonuje mému zmoklému mozku
Usmívá se na mladé tváři
Onanuje po příchodu do ložnice
Všechno vysvětluje suše
Spolubydlící bez duše

Ostatní tvorba Adama El Chaara publikovaná v Divokém víně:
DV 96/2018: Monet, V pořádku a další
DV 95/2018: Za rohem
DV 91/2017: Lípa
DV 90/2017: Fucklid
DV 89/2017: Všude, Hladina
DV 88/2017: Portugalstalk
DV 87/2017: ***
DV 86/2016: Negace
DV 85/2016: Vrkat po výtce a další
DV 84/2016: Sardinský spánek v Sassari a vlak do Calgiari a další
DV 83/2016: Lehkost bolesti, Mnich
DV 82/2016: Listí, Směr a další
DV 81/2016: Bouřka, Pláž a další
DV 80/2015: Příště je taky den a další
DV 79/2015: Famózní Soňa z FAMU a další
DV 78/2015: Jablka Nového Zélandu a další
DV 77/2015: Anastazia Christina Praha a další
DV 75/2015: Líbání, pivo a elektro a další
DV 74/2014: Dehonestace a další
DV 73/2014: Švédka v mojí posteli
DV 72/2014: Samsára oslovení a další
DV 71/2014: Sex a nirvána, Teď
DV 70/2014: Vír, Hoření
DV 69/2014: Útulnost spirály, Holky
DV 68/2013: Utéct
DV 67/2013: Celý vesmír možností a další
DV 66/2013: ***
DV 65/2013: Psát
DV 64/2013: Milenky jsou mé myšlenky
DV 63/2013: Óda na konec světa
DV 62/2012: Zoufalé louky a další
DV 61/2012: Vír, Na dně
DV 60/2012: Prosvity, Upřímnost a další
DV 58/2012: Nýty usilovných slov
DV 57/2012: Bůh
DV 56/2011: Vin Zlín, Za chvíli a další
DV 53/2011: Stalker jako postmoderní dobyvatel, ***
DV 48/2010: ***
DV 47/2010: Synopse ticha
DV 44/2009: Podzimní skici
DV 41/2009: Kráska a klobáska, Náhody a další
DV 40/2009: Vzpomínka, Láska a další
DV 100/2019: Jamajka, Čtení a další