Adam El Chaar

ŠVÉDKA V MOJÍ POSTELI

Leží mi v posteli Švédka. Takové ty slámové vlasy a oči modré jako nic. Je trochu opálená, protože dojela ze Španělska. Tam stopovala, ale ňáký Španěl si ji dovezl domů a chtěl po ní, aby mu zatančila. Chtěla se z toho vyvlíknout, ale neměla, kam utéct. Aspoň navrhla, že si losnou o to, kdo komu zatančí. Stejně prohrála, takže se před ním musela trochu zakroutit. "Bylo to absurdní. Říkala jsem si, co to tady proboha dělám?" V kabeli má Sartrovu Nevolnost a Becketovo Čekání na Godota.

Pak byla na couchsurfingu u nějakého pětapadesátiletého, který pro změnu trval na tom, že ji namasíruje. Čím dál víc se nabližoval ke krku. Paralyzoval ji adrenalin, že ji uškrtí.

Teď je v mojí posteli a hajá jako miminko. Včera šla proti mně na Karlově mostu. Otočil jsem to a šel za ní. Něco jako Val Kilmer ve filmu Doors: „Sledoval jsem tě od pláže.“ Zastavila se u mapy metra na Staroměstské.

"Nepotřebuješ pomoct?" nabídl jsem se nezištně.

Teďka se protáhla jako kotě a otevřela oči. Řekl jsem jí: „Hi.“ Zase je zavřela a vrátila se do spánku.

V noci ze spaní sténala. Asi proto, že předevčírem její ségra slavila v jednom z místních klubů osmnáctiny a přijala od někoho dar v podobě extáze. Pak jely do nemocnice, protože měla spasmatické křeče a zvracela. Ségru vzali na jipku, ale ji tam nepustili. Zeptala se, co má jako dělat. Doktor jí řekl, že to není jeho problém, ať se jde třeba projít. Udělala, co jí řekl, tři hodiny bloudila v diskotékových šatičkách noční Prahou a třásla se zimou.

„Kde je vlakové nádraží?“

„Které?“

„To největší.“

„Nejde to z tadyma moc vysvětlit. Zavedu tě tam. Kam jedeš?“

„Kamkoli. Směrem do Řecka.“

Vlak jí jel čtvrt hodiny před půlnocí do Vídně, což byly ještě skoro tři hodiny času. Pozval jsem ji na procházku. U metronomu jsem jí vyložil historii Stalinova pomníku. Rozplývala se výhledem.

"Nechceš ještě zůstat v Praze? Můžeš spát u mě. Nebudu jako ten Španěl."

„Říkala jsem mu, že chci spát, ať mě nechá spát.“

Když jsme šli spát, řekl jsem jí: „Nechám tě spát.“

„Yes, OK, thank you,“ zamumlala a padla do limbu.

Pořád spí. Když vstanu a zavrže parketa, tak jí bezprostředně tikne v tváři. Reaguje na každé zaštěkání psa, ale pořád spí dál.

Před pár dny jsem v metru viděl zrzavou Ukrajinku, jak taky pátrá v mapě metra. Zeptal jsem se jí, jestli nepotřebuje pomoct. Vzal jsem ji na Vyšehrad, a pak jsme seděli na lodi na náplavce. Kolem nás se prosmýkl Skandinávec se synem.

„Vždycky v Praze rád slyším nějaký skandinávský jazyk. V poslední době se mi líbí. Jsou to sympatičtí lidi,“ řekl jsem Ukrajince.

"Proč?"

"Nevím. Asi je to těmi jejich filmy. Taky v poslední době toužím zakusit nekonečný polární den."

Po špatných zkušenostech s autostopem ve Španělsku (je vzorem člověka, který by neměl sám stopovat) si koupila vlakovou jízdenku, která platí neomezeně po celé Evropě. Za deset dní se setká se svou matkou na Krétě, kde bude zase nějakých deset dní, a pak neví. Prej možná Indie, že si tam najde džob v čajovně.

„Ale tam se v poslední době hodně znásilňuje,“ upozornil jsem ji.

„Nemyslím, že je to tak časté.“

„Jasně, média. Jen říkám, co by mi řekl otec, kdybych byl ty.“

Vypadá jako anděl, což mě svádí k trvalému udržování role nezištného domorodce.

„Teď mi zatančíš,“ řekl jí ten Španěl. Co řeknu já?

Od té doby, co jsme vykročili od té mapy metra, jsem měl takový pocit klidu a míru. Mluvili jsme spolu pomalu, rozvážně jako staří známí.

Teď se zase protáhla. Nechce se jí moc vstávat. Zakroutila chodidlem a spí dál.

Takový pocit míru. Rozhodla se, že zůstane ještě v Praze. Šli jsme na náplavku a sedli si na loď.

„Můžeš u mě klidně zůstat těch deset dní.“

„Mám neomezenou jízdenku na celou Evropu. Měla bych ji využít.“

„Neměla bys dělat jenom věci, které bys měla dělat. To dělám já a to není to pravé ořechové.“

„A co bys měl dělat?“

„To, co ty.“

„Tak pojeď se mnou.“

„Dobře. Od teďka už budeš stopovat jen se mnou. Přijedu za tebou do Indie. Napřed na dva týdny si to obhlídnout.“

„Ještě nevím, jestli pojedu do Indie.“

„Pojedu kamkoli, kde budeš. Země pro mě není důležitá, jen potřebuju cíl. Vůbec jsem nevěděl, kam jet. Uděláš mi program.“

"OK. I should wake up."

Chceš něco dělat... V posteli?

Zvedl jsem u večerního čaje nevynalézavě obočí po úporném zvažování všech možností. Mužnosti mi moc nezbylo. Nedokázal jsem na ni jít přímo, protože jsem ji nedokázal číst. Chvílemi jsme se smáli a jinými chvílemi, jako by tam vůbec nebyla.


„Ne. A ty?“

„Jo.“

„Po těch posledních pár špatných zkušenostech na to nejsem."

"Hmm."

"Strávila jsem posledních pár let uspokojováním chlapů, ale už na to kašlu."

"Tak to jsem propásl."

"Vyrazila jsem na cestu hledat přátele, ale stejně se mnou zase všichni chtějí jen spát.“

„To je v pohodě, když nechceš, tak ne... Ale mohli bysme to třeba jenom zkusit. Uvidíme, co se stane. Jestli nic, tak nic.“

„Tak dobře, ale nic neslibuju. Pusť nějakou sex music.“

Dal jsem tam Good day z filmu Sousedi. Neuvědomil jsem si, že tam zpívají děti.

„Tohle je opak sex music.“

Asi deset minut měnila písničky a broukala si u kompjutru. Pak si sedla na kraj postele a vysvlíkla si tričko. Zhasl jsem a taky shodil svrchník. Sedl jsem si vedle ní a cítili intenzivní katarzi, že se za chvíli prolomí vlny. Políbil jsem ji. Na pusu, na prsa, všude. Docela rychle jsem se rozohnil.

Otočila se na bok a zůstala ležet. Měl jsem pod ní uvězněnou ruku, takže jsem ji držel zezadu v póze, jako bychom právě dokonali akt.

„Jsi krásná,“ jezdil jsem jí prstama po zádech, zadku, stehnech, krku. No, nezůstal jsem Španělákům nic dlužen.

„To nejsem já, to je moje tělo.“

„A ty jsi kdo, když nejsi svoje tělo?“

„Já jsem duše schovaná v něm.“

„Ne spíš kolem něj?“

„Jak to mám vědět?“ vstala, oblíkla si tričko a sedla si do křesla.

„To jsme neměli dělat,“ rozsvítil jsem a sklesle se sklátil.

„Proč?“

„Protože teď mě bude bolet srdce,“ zněla dlouhodobá verze, ale řekl jsem tu momentální: „Protože teď mě budou bolet koule.“

„Proč si nevyhoníš?“ zeptala se, jako by se ten úkon příliš nelišil od napití se čaje.

„Teď? Před tebou?“

„Jo. Můžeš se na mě dívat,“ odpověděla a svlíkla si tričko, jako by se ten úkon příliš nelišil od napití čaje.

„Dotýkat se ne?“

„Ne.“

„Můžem si vedle sebe lehnout?“

„OK,“ přesunula se zase do postele.

Lehla si na záda jako neviňátko boží. Sundal jsem si trenky a začal s masáží.

„Jsi úžasná. Fakt se mi líbíš.“

„Můžeš mi šahat na prsa.“

Nabídky jsem využil.

Její oči byly modrý oceán za horkého letního dne, kdy je obloha jako šmolka, nehybně světle modrá, a tmavomodrý oceán se v kontrastu k ní uklidňujícně vlní a přitom sálá nezkrotnou energií. Němě láká vším tím archetypálním životem v sobě, abychom překonali svou bezbřehou bohabojnost, neprodleně do něj skočili a nechali se omladit jeho pravěkou svěžestí.

Bezmyšlenkovitě jsem do nich zíral. Její tvář byl přívětivá. Tak blízko a přece daleko jako letní slunce. Cítil jsem se na té pláži sám. Chvilkama se mírně usmála a podívala se tam dolů, kde jsem nějak ne a ne se pořádně rozběhnout.

„Mohla by ses mě tam dotknout?“

Vzala to za mě. Skočil jsem do toho tmavomodrého stavu a vynořil se v sedmém nebi. Moje tvář byla úplně u její. Když jsem ji chtěl políbit, ucukla. Začala vzdychat, šáhla si pod kalhotky a oddychovala spolu se mnou.

Cupitajíc po obláčku lehčím, než elementární částice duše, jsem s povděkem minul zenit a odpočítával zážeh.

Čtyři, tři, dva...

„Do you want to have sex?“

Slibně se usmála

„Sweedie a Adam už jen čtyřicet minut spolu,“ odpočítávám. Sedáme si na perónní lavičku. Night train do Budapešti, o který jsem ji zdržel dvě noci, nevyhnutelně hučí.


„Spolu? Ty bys se mnou jako chtěl mít vztah?“

„Spolu tady a teď, než odjedeš,“ vyvlíkl jsem se z toho.

„Aha.“

„Ty bys se mnou mohla mít vztah?“ nedal jsem nic za otázku.

„Docela se mi líbí tvoje osobnost, ale nepřipadáš mi moc bezpečný. Chci vedle sebe někoho stabilního,“ neřekla ne.

„Já jsem stabilní. Jsem stabilní jako chemická sloučenina, která je úplně stabilní a za žádných okolností explozivní. Né. Jsem moody jako Hank Moody. Znáš Californication?“

„Ne.“

„Seriál s Davidem Duchovnym. Ale mám i nějaké dobré stránky.“

„To jo, to určitě,“ slibně se usmála.

Byla pokračováním svého tripu vzrušená, já zrušený.

„Něco si přej,“ ukázal jsem na plamen letící k nebi.

"Co to je?"

"Lampion štěstí. Někdo to zapálí, vyletí to a všichni si můžou něco přát. Občas to udělá nějaký požár. Dneska v tom vedru to zrovna moc bezpečné není."

Štěstíčko zmizelo za nádražní střechu.

„Přála sis něco?“

„Jo. A ty?“

„Jo.“

„Co sis přál?“

„Abych tě ještě viděl. A ty?“

„Neřeknu. To se nemá. Teď se ti to nesplní.“

„Přeju si to i nezávisle.“

Zbývalo deset minut. Hodil jsem jí bágl do vlaku a sedl si vedle ní. Uličku ucpali turisté.

„Aspoň pojedeš sama.“

„Ty nechceš, abych si s někým ukrátila cestu?“

„Ne.“

„To bys byl žárlivý přítel.“

„Jo.“

„To nesnáším.“

„Nejsem žárlivý. Spíš popínavý.“

„To taky nesnáším.“

„Mám jít pryč?“

„Ne. To byl vtip,“ slibně se usmála.

„Mohl bych se s tebou jednu stanici svézt. Další město je za hodinu a půl.“

„Měl bys už radši jít.“

„Miluju tě.“

„To mi říká každý.“

„Miluješ mě?“

„Ne.“

„Líbím se ti?“

„Celkem jo.“

„Co se ti na mě líbí?“

„Že jsi inteligentní.“

Free hug a z mé strany spontánní pusa. Návrat do žhavé pražské budoucnosti.

Štěstí se dá naučit.

Nezajímá mě, co říkám já. Zajímá mě, co říkají bohorovné slečny sklánějící se nad hnědým proudem dní. Náhodně se zjevují jako hratelný osud, nesnesitelný soud mé snahy, tik měnícího se světla. Hodiny, dny a týdny míjejí od Velkého třesku přes další a další aktualizace kamsi. Mé životy míjejí téměř neznatelně. Když zaostřím, úplně je vidím divně míjet bez zjevné motivace.

V sedě na náplavce, v šeru, kdy ještě září nebe. Tak jako vždycky sám se na něj neintencionálně zadívám, ale teď ještě s nějakou Verčou, které jsem se intencionálně zeptal, jestli mi nepomůže nakrmit kačenky.

„Ne, díky.“ Žádné tam ani nebyly.

„Můžu si přisednout?“

„To můžeš,“ řekla tónem, že je to pro všechny. Vytasil jsem chleba zelený plísní.

„To bych jim neházela. Ty bys to snad jedl?“

„Já nejsem kačenka.“

„To nevadí.“

„Když ulomím to plesnivé, zbytek můžu použít, ne?“

„To ne,“ popřela mou intenci. Opřel jsem se o chleba. Byl příjemně měkký.

„Dalas mu nový smysl. Díky. Vždycky, když mě něco napadne, dávám za to vinu... Teda úspěch, tomu, s kým mě to napadlo. Jsem takový skromný.“

„Skromný,“ usmála se.

„S tebou mě napadlo opřít se o chleba a taky, že vina je opak úspěchu.“ Chleba byl brzy na padrť, ale kačenky měly s plesnivou večeří utrum. Věřil jsem jí. Bylo hezké, jak to bere vážně. Za chvíli jsme se zapovídali.

Napřed tvrdila, že je dokonale šťastná, ale pak z ní vylezlo, že se nemá ráda, když jsem řekl, že se nemám rád a ona na to: „Já taky. To každý.“

„Nechceš zajít na loďku?“

„Neptej se mě, co chci já. Dělej, co chceš ty sám.“

„Ale já to chci dělat s tebou. A taky mám rád lodičky. Takže je to stejně podle tebe... Takže vlastně máš pravdu. Snažím se ti vyhovět. Asis´ to vycítila.“

„Člověk na druhém vždycky všechno vycítí.“

„Ale pak to často aplikuje na nesprávné motivy a vznikne zmatek.“

„Lidi, kteří si nevěří, nemají u druhých žádný respekt.“

„Tak to jsem přesně já.“

Četl jsem předtím o tom, že prý konspirační teorie jsou něco jako psychická porucha, tak jsem se jí nenápadně zeptal na jedenácté září, o kterém X. psal, že je dokonale prošetřené, že se sice ještě takhle žádné výškáče nesesuly, ale taky do žádných ještě nepřistály boeingy.

„To je úplně jasné,“ zablesklo jí v očích, „že to nebyli Arabové. V těch budovách byly všude nálože. Všude jinde než v Česku je to každému jasné.“

A Ježíš byl miliardář a to, že ho ukřižovali, je mýtus.

Před dvěma měsíci se rozešla s tolerantním Turkem. Jeho rodiče ji milovali, její rodiče milovali jeho, vůbec se nehádali, měla ho ráda, bylo to dobrý chlap, ale vytratila se vášeň, takže to nebyla ta pravá láska. K údivu všech kolem mu dala košem a nechala školy.

Zavolal kámoš a dohodil jí džob v Hard Rock café za sedmdesát tisíc měsíčně.

„Když je člověk šťastný, tak k němu všechno přijde samo.“

Řekl jsem jí o svém cestování, o ruském kolu.

„To je jasné. Protože s sebou bereš tu starou energii. To je pak jedno, kde jsi, všechno je pořád stejné. Když odjedeš, nic se nezmění.“

„Musím to vyřešit.“

„Musíš to přestat řešit.“

„Ale co když je člověk v té špatné konstelaci? Musí něco udělat, ne? Pořád dělám stejné chyby, dějí se mi stejné věci. Nevím, jak z toho ven.“

Přišel pochybný potulný výběrčí příspěvku na slepeckého psa. Hodil jsem mu bůra.

„Nebojte, pane, to se nasčítá a všechno se vrátí. Dávejte na něj ale pozor,“ řekl Verči.

To jméno se k ní hodilo, jak furt básnila o věření. Je fajn, když holka vaří, ale když věří... Zapadlo slunce. Všechno se uklidnilo. Vyšla první hvězda.

„Dneska má být největší úplněk, ale asi nepůjde vidět,“ rozhlížela se bezmocně.

„Půjde, za chvíli vyjde zpoza těch baráků,“ podotkl jsem znale.

Nikdy nic nevykopla sama docela jako Sweedie. Hrála to jen na přítomný okamžik. Neutralizovala mou marnou snahu o zpřítomnění budoucnosti, pojištění dalšího setkání. Stejně by vyšumělo jako všechno, jako jez pod Střelákem. Kolébala mě k náplavkovému rauši a z projíždějících lodí pleskaly o nábřeží vlny jako u moře.

Tvářila se nepřítomně docela jako Sweedie, ale nemávala planou nadějí. Nestála ani o tu otevřenou možnost, kdyby náhodou něco. Líný proud řeky před nás přivanul růži.

„Přinesl ji kluk holce, ona se s ním rozešla a zahodila ji.“

„Já bych si ji nechala.“

„Stýská se ti po tom bývalém?“

„Ani ne. Beru všechno, jak to je. S ničím se netrápím,“ pochlubila se.

„Máš pěkné oči.“ Měla opravdu pěkné pomněnkové oči.

„Fakt? To jsem si ani nevšimla.“

„To ti nikdo neřekl?“

„Nemyslím si. Nebo si nevzpomínám.“

„Já si vzpomínám na všechny, kteří mi řekli, že mám pěkné oči.“

Nevěděla ani, kolik má roků. „To to mám počítat? Dvacet čtyři, dvacet pět, dvacet šest.“

„Tak třeba ročník?“

„Osmdesát osm.“

„Zajímavé číslo.“

Pojede do Peru vypít nějaký iniciační lektvar, který ji odblokuje.

„Vezmeš mě s sebou? Můžem si ťuknout.“

„Každý musí jet sám. A jedu s bráchou.“ Její brácha je taky spiritualista, jen o něco vyklidněnější.

Když jsme přestali mluvit, nenastalo trapné ticho, ale ticho v pohodě. Původně čekala na nějaké kámoše, ale nakonec za nima půjde na Anděla. Půjdou do parku nebo k někomu z nich. Byla to podle všeho normální holka, ale pro mě zjevení. Jako by mi vysvětlila všechno to, co jsem chtěl vysvětlit po Sweedie (napsala jen, že je to komplikované a že chce teď využívat svou energii pro sebe). Určitě je lízlá stejným směrem. Když se člověk oddá mocnému proudu vědomí, je fajn upozornit kolemjdoucí běžné ulpívající smrtelníky.

Chtěl jsem Verči půjčit Sartra, ale byl na ni moc složitý. Sama v kabeli měla Alchymistu od Coelha. Styčný bod s Klusem.

„Ten je skvělý.“

„Aha.“

„Ty ho nemáš rád?“

„Ale jo, ale ty jeho řeči jsou pořád na jedno brdo.“

„Protože tam už dál není co vymýšlet. Všechno je jedno.“

„Ale on vydává za duchovní naplnění něco, co je vlastně materiální úspěch. Že se mu splnilo to, co chtěl – být slavný, je zamilovaný, má dítě. To ale podle mě není osvícení.“

„Může být. Každý den se počítá. Když je člověk šťastný, přijdou i peníze. Všichni šťastní lidi jsou bohatí.“

„Ty bys chtěla být bohatá?“

„Klidně, peníze jsou krásné.“

„Líbí se mi, jak všechno vidíš pozitivně. Ale peníze dělají z lidí blázny.“

„Můžou, ale nemusí.“

„Lidi zaměňují finanční úspěch za duchovní. Když pak peněz dosáhnou, jsou zklamaní, že jim to nepřineslo štěstí. A ještě nešťastnější.“

„Když jsou šťastní už předtím, tak ne.“

„Nechceš být mým guru?“

„Nic takového nepotřebuješ. Autority jsou k ničemu. Řiď se jen sebou samým.“

„Ale ne, s autoritama je to jak s těmi sny, (říkala, že plnit si sny je krásné a ne špatné, jak tvrdí hinduisti, a že společenské uznání je taky dobré a ne dále upoutávající do samsáry, jak tvrdí titéž, prostě měla ráda život, věřila v to, co jsem kdysi zavrhl jako komerční karmu) člověk se učí a jakmile se smíří s autoritou, stane se jí.“

Ta myšlenka se jí líbila, zamyšleně pokývala hlavou.

„Takže ty si myslíš, že všechno, čemu věříš, se stane?“ mapoval jsem ji dál.

„Ano.“

Nevěřila v boha, věřila v UFO. Věřila ve víru.

„Takže když budu věřit, že mi dáš e-mail, tak mi ho dáš?“

„Samozřejmě. Ale ty tomu nevěříš.“ Měla pravdu.

„Kdybych opravdu věřila, že tady a teď před nás do řeky spadne pytel plný peněz, tak by se to stalo.“ Byla na prachy jako každá ženská, ale šlo to z ní přirozeně. Byla zajímavá, čistá a bláznivá.

„Takže ty věříš, že když budeš šťastná, tak budeš bohatá?“

„Jasně, všechno přijde - zajímaví lidé, krása, láska,“ vyjmenovávala extaticky. „Štěstí se dá naučit.“

Připadal jsem si složitý. Ta slunečnice vypadala křehce, pomněnky lehce posypané popelem. Obdivoval jsem její uvolněnost a usmíval se jí. Podle jejích slov jsem o ni nemohl usilovat. Poslechl jsem. Chlap má ale naslouchat, ne poslouchat. Byla pro mě evidentně nemožná, tak jako celý můj život.

„Už jsem strašně dlouho nešťastný.“

Zasmála se.

„Ono to tak nevypadá, ale fakt jo.“

Dokázat nemožné, tedy zdánlivě nemožné. Jen tak je možné vyšvihnout se na koně života. Ne silou ani inteligencí, ale srdcem, intuicí, vírou, jak ona říkala. Já tomu říkám afekt, ale ten je dočasný – můj svérázný koncept zhroucení. Chci aportovat.

„Jsem jako ty, taky je mi jedno, co si o mě druzí myslí. Někdy dělám věci, které jsou objektivně nesprávné, nelogické, ale cítím to tak, tak to udělám, Říká se tomu integrita. Že neděláš jen to, co je správné, ale hlavně to, co cítíš.“

„Jo, člověk by se neměl starat o to, co si myslí většinová společnost, ale dělat, co si myslí sám.“

„Ale co když je to, co si myslí sám, nesprávné a to, co si myslí většinová společnost, je správné?“

To bylo trochu moc sartrovsky komplikované. Poznání pokládám za nekonečná muka, která až se sama vyčerpají, přijde moment prázdné mysli, což bude moje první vteřina meditace. Ona pod vlivem coelhovské bajkovitosti věří v blaženost a ráda by se naučila meditovat pořádně.

„Tak musíš žít, to není o chvilkové meditaci. Ta přichází se životem.“

„Ale já bych chtěla nějakou hlubokou.“

Říká se, že když pro svůj cíl uděláš všechno, tak se to podaří. „Celý vesmír se spikne, aby to přání splnil,“ bájí Coelho.

Ale když se na to člověk moc upne, usídlí se mu to v podvědomí a prosákne to do všech jeho ostatních činností, které s tím vůbec nesouvisí. Člověk začne schéma cíle chybně aplikovat i na ty nesouvisející sféry, obsedantně a podprahově řešit ten cíl. Ty ostatní sféry přestanou fungovat a nastane kolaps, cykly se zhroutí do víru, ruské kolo se zastaví. To je teprve průser.

Všechno bude nedořešené a cíl přestane být na dohled. Je to panika, jako když metro zastaví uprostřed tunelu, vzduchem se nese spálená guma, a vy nevíte, co se děje. Není kam utéct. Jistota jízdního řádu je ta tam. Nebudete v cíli za pár minut. Když se metro rozjede a podaří se vám vystoupit, přísaháte, že už se do něj nikdy nevrátíte. Ale...

To je strach z vlastních rozhodnutí. Je to jed, mazat si kolem huby med a neslyšet, jak se ti hroutí svět. Kognitivní schopnosti nade vše. Rozlišovat lásku od sexu, strach od odvahy, štěstí od úlevy. Říkám já, ale to je jedno, protože už jsem toho řekl až moc.

Ostatní tvorba Adama El Chaara publikovaná v Divokém víně:
DV 96/2018: Monet, V pořádku a další
DV 95/2018: Za rohem
DV 91/2017: Lípa
DV 90/2017: Fucklid
DV 89/2017: Všude, Hladina
DV 88/2017: Portugalstalk
DV 87/2017: ***
DV 86/2016: Negace
DV 85/2016: Vrkat po výtce a další
DV 84/2016: Sardinský spánek v Sassari a vlak do Calgiari a další
DV 83/2016: Lehkost bolesti, Mnich
DV 82/2016: Listí, Směr a další
DV 81/2016: Bouřka, Pláž a další
DV 80/2015: Příště je taky den a další
DV 79/2015: Famózní Soňa z FAMU a další
DV 78/2015: Jablka Nového Zélandu a další
DV 77/2015: Anastazia Christina Praha a další
DV 75/2015: Líbání, pivo a elektro a další
DV 74/2014: Dehonestace a další
DV 72/2014: Samsára oslovení a další
DV 71/2014: Sex a nirvána, Teď
DV 70/2014: Vír, Hoření
DV 69/2014: Útulnost spirály, Holky
DV 68/2013: Utéct
DV 67/2013: Celý vesmír možností a další
DV 66/2013: ***
DV 65/2013: Psát
DV 64/2013: Milenky jsou mé myšlenky
DV 63/2013: Óda na konec světa
DV 62/2012: Zoufalé louky a další
DV 61/2012: Vír, Na dně
DV 60/2012: Prosvity, Upřímnost a další
DV 59/2012: Film, Tok a další
DV 58/2012: Nýty usilovných slov
DV 57/2012: Bůh
DV 56/2011: Vin Zlín, Za chvíli a další
DV 53/2011: Stalker jako postmoderní dobyvatel, ***
DV 48/2010: ***
DV 47/2010: Synopse ticha
DV 44/2009: Podzimní skici
DV 41/2009: Kráska a klobáska, Náhody a další
DV 40/2009: Vzpomínka, Láska a další