Emil Machálek

***

Padesát let - půl století, více než 18 000 dnů. O tolik dnů jsme dnes starší a „moudřejší“. O tolik dnů je dnešní vzpomínání bolestnější a nostalgičtější. V roce 1964 jsme byli mladí, zamilovaní, romantičtí a plní ideálů a tužeb do budoucnosti. Když jsme k tomu přidali přátelství a jeho sílu, byli jsme ve své době zlatých 60. let schopni „lámat skály“.
Právě přátelství a vzájemná důvěra byly naší obrovskou devizou, která stála u kolébky Divokého vína. To byl základní kámen, který jsme položili do základů naší společné myšlenky vytvořit platformu pro mladé lidi, „kteří píšou poezii“ a chtějí se o své dílo podělit se svými soukmenovci. Tyto snahy nakonec, po dlouhých diskusích na březích říčky Rokytky, vyústily do vydání prvního čísla Divokého vína, pro které jsme zvolili naprosto zvláštní formát, který naši čtenáři nazvali „nudle“. Kolem této nudle se velmi rychle vytvořila soudržná a dělná skupiny mladých básníků a nadšenců spojených společnou myšlenkou vzájemné sounáležitosti.
Co mladých básnířek a básníků nám posílalo své verše, kolik osudů, lásek, bolestí, ale i radostí jsme najednou měli možnost poznat, kolik lidí chodilo na naše večery poezie do sklepních místností v domě v ulici Krejčího 4 v pražské Libni. Náš Klub poezie, na který dodnes vzpomíná řada jeho návštěvníků i účastníků autorských večerů, které navazovaly na komponované pořady, věnované našim oblíbeným básníkům, zapsal do svého díla Bohumil Hrabal. Ten „skupinu mladíků, kteří jsouce dojati a rozrušeni podivuhodným zákoutím, napnuli nad ten prostor (náměstíčko v Praze 8 Na Korábě, blízko bývalému libeňskému kinu U Ferklů) černý transparent s bílým nápisem Klub poezie“ navždy vtesal do kamene. Díky snímku Hrabalova dvorního fotografa Ladislava Michálka se tento symbol zachoval i pro budoucí generace. Hrabal pojmenoval svoji knížku Kluby poezie.
Nad touto fotografií bych rád vzdal hold všem přátelům a nadšencům, kteří s námi stáli u zrodu Divokého vína. Je jich hodně a záměrně neuvádím jednotlivá jména. Všichni to byli lidé, které jsem měl ve svých sedmnácti letech velice rád, a kterých jsem si pro jejich nejrůznější vlastnosti a zvláštnosti velice vážil a řadu z nich i velice obdivoval. Vedle našich vrstevníků se však moje vzpomínky vracejí i k řadě dalších lidí, kteří se zapsali do historie Divokého vína. Bez nich bychom určitě první číslo nikdy nevydali. Byli to naši profesoři a profesorky z libeňského gymnázia, kteří pro nás měli pochopení a tolerovali naše někdy dost nestandardní přístupy k plnění studijních povinností, ale i řady dalších lidí s kterými jsme se při realizaci naší myšlenky setkali. Nikdy nezapomenu na to, když jsme do jejich kanceláří vcházeli fousatí a vlasatí, ve vytahaných svetrech a botách - pohorkách, které za sebou, díky své výrazně profilované podrážce, zanechávaly nepřehlédnutelnou stopu, a odcházeli s nepsaným potvrzením našich, na svoji dobu, dost odvážných záměrů.
Ve svém životě nejvíce cením lidské vztahy a stavím své životní hodnoty - lásku a přátelství. Se svojí ženou Marií společně žijeme již téměř 40 let, s Luďkem Hessem jsme nejlepší přátelé již víc než 50 let, v září 1962 jsme se poprvé setkali na chmelové brigádě ve Hředlích u Rakovnika. Do dnešních dnů nás Divoké víno spojuje a vzhledem k našemu věku nás již rozpojí pouze smrt.
Divoké víno stojí a padá s mým nejlepším přítelem Ludvíkem Hessem. Co tomuto fenoménu, který přežil 50 let popřát? Divoké víno je Ludvík Hess. Ještě dlouhý život našemu Ludvíkovi, bez kterého by Divoké víno určitě až do dnešních dnů nepřežilo. Naprosto upřímně: Všechna čest. Slávu nám někdy možná vzdají naši milovaní potomci.

Ostatní tvorba Emila Machálka publikovaná v Divokém víně:
DV 90/2017: Jezdecká socha v evropském středověku
DV 50/2010: ***
DV 9/2004: (Až spolu půjdeme…), (Každé ráno mi usedáš na klín…)
DV 7/2003: Symfonie pro housle a tebe, (Nenašel jsem nikde kraj…) a další
DV 3/2003: (na kolotoči se vozí…)
DV 1/2002: Když v únoru roste tráva, Má víra