literární časopis založený v roce 1964

Emil Machálek

KENTAUŘI – BOHOVÉ NEBO DÉMONI?

Mýtické bytosti, napůl lidi, napůl koně v běhu času.
Když mě můj starý, dobrý přítel Ludvík Hess požádal, abych mu něco napsal do Divokého vína, dlouho jsem přemýšlel nad tématem svého příspěvku. Kdysi jsem taky psal básničky, což byl jeden z důvodů, proč jsme v roce 1964 založili tento časopis, který díky Ludvíkově zaťatosti přežil až do dnešní doby. Od vydání jeho prvního čísla, kdy nám oběma bylo krásných 17 let, již uplynulo celých 56 let. Přestože jsem psaní poezie přenechal svým schopnějším kamarádům a mladým nadšeným básníkům, literatura, divadlo, výtvarné umění patří k mým koníčkům dodnes a spolu s klasikem mohu konstatovat, že:
Ještě že aspoň Múzy se nedaly odstrašit žádnou
hrůzou a cestou mou spějí jako mé průvodkyně.
Kdysi z nich čerpalo slávu mé šťastné zelené mládí,
osudům smutného starce dávají útěchu dnes.
(Anicius Maulia Severin Boethius "Filosofie utěšitelkou")

Po úspěšném cyklu věnovaném životu a dílu Williama Shakespeara pro Centrum celoživotního vzdělávání - Akademii volného času ing. D. Steinové - připravuji další cyklus tentokrát zaměřený na problematiku evropské renesance. S Ludvíkem Hessem se zabýváme tématikou zpodobnění koní v uměleckých dílech a v souvislosti s tím jsme navštívili řadu výstav a prostudovali velké množství podkladů. Kůň je vděčným a věčným tématem, od jeskynních maleb pravěkých lidí, přes antiku až po současnou dobu, a zhostit se tohoto tématu je práce na mnoho let a tlustou knihu. Přemýšlel jsem tedy dál a napadlo mě zaměřit se na mystické spojení člověka a koně do bytosti zvané kentaur – monstrum „napůl člověk, napůl kůň“, vytvořené v lidské představivosti a zachycené v řadě sochařských a malířských děl i literárních prací. Kentaur obsahuje fantaskní symboliku spojení lidského rozumu se silou a vytrvalostí koně. O původu mýtu o této zvláštní bytosti, které byly často přisuzovány božské vlastnosti, oplývající mimořádnou silou a mocí, existuje řada teorií.

Rád bych věnoval tento drobný příspěvek svému příteli Ludvíkovi, babydědkovi a protagonistovi Divokého vína. Tento muž, kterého znám od jeho jinošských let, je pro mne svým životem stále mysteriózní postavou, a přestože na koni vzhledem k svému věku již nejezdí, ho vidím a cítím jako kentaura, muže srostlého s koněm pevnou a nejrůznějšími slotami a životními peripetiemi nenarušitelnou vazbou. Kdyby tomu tak nebylo, proč by se svého mnohohlavého stáda již dávno nezbavil? Vidím ho jako kentaura Cheiróna, což jak uvidíte, je uznání a pocta.
Podle řeckých bájí zpracovaných Ovidiem v proslulé knize Proměny (Metamorfózy) byli kentaurové divocí, barbarští a suroví démoni žijící v pohořích Thessalie a Arkádie (lesnaté a hornaté oblasti ve střední části Řecka). Kentauři byli většinou zobrazováni s lidským trupem připojeným k tělu koně v oblasti kohoutku, se čtyřmi končetinami, někdy všemi koňskými, někdy s předními lidskými a zadními koňskými, setkáme se však i s dvounohými kentaury.
Čestnou výjimkou je však vzdělaný, moudrý a spravedlivý kentaur Cheirón (lat. Chiron), vychovatel Achillea, Iásóna a Thésea. Mezi jeho přátele patřil i proslulý Hérakles (lat. Herkules). Cheirón byl synem Krona (římského Saturna) a nymfy Filiry, které se Krónos zjevil jako kůň.


Podle řeckého bájesloví jsou kentauři pokládáni přímo za syny Ixiona a Nefely, anebo za potomky lxionova a Nefelina syna Kentaura a magnétských klisen.

Ixion byl syn lapithského krále Flegya, který se měl oženit s dívkou Diou. Na tuto svatbu byl pozván i její otec a budoucí Ixionův tchán Déioneus. Protože Ixion byl velmi zlý člověk, nastražil na něj smrtelnou past v podobě hromady žhavého uhlí, do které spadl a uhořel. Z neznámých důvodů mu náčelník všech řeckých bohů Zeus tento podlý čin odpustil, oblíbil si ho a posléze ho zval i na hostiny bohů. Tento vztah k proradnému Ixionovi se mu však brzy velmi vymstil a odhalil mu jeho pravou, zhýralou tvář. Ixionovi se zalíbila Diova žena Héra, královna bohů, a pokusil se jí násilím zmocnit. Zeus však svoji ženu před útokem Ixiona ochránil tím, že ji zahalil do mračna, z kterého posléze vznikla bohyně oblaků Nefelé. Neuspokojený Ixion však nelenil a ve své náruživosti se namísto s Hérou spojil s bohyní Nefelé. Ze spojení vznikl syn Kentaur – první napůl člověk, napůl kůň.. To však již Zeus nebyl schopen přejít a rozhodl se nehodného Ixiona potrestat. A trest to byl vskutku mimořádně krutý. Ixiona nechal zbičovat a pak ho poslal do nejtěžšího žaláře na tehdejším světě - Tartaru, bezedné propasti, která vznikla v počátečním chaosu. Bohem této propasti, která v pozdějších bájích splynula s posvětím, kam odcházeli duše všech zemřelých, byl Tartaros. V útrobách tohoto vězení, určeného pro nejtěžší zločince, byl Ixion vpleten do kola, které svým neustálým otáčením způsobovalo odsouzenci nesnesitelné bolesti. Skutečně velmi krutý trest pro proradného prostopášníka, který se znelíbil Diovi.
Toto je příběh prarodičů kentaurů, jak je podaný v řeckých pověstech.

V knize IX Proměn líčí Ovidius příběh proradného kentaura Nessose, který se dostal do konfliktu s hrdinou Heraklem. Nessos nežil jako ostatní kentaurové v lesích, ale u řeky Lykomu (dnes Evinos) v Aitoólii ve středním Řecku. Protože na této řece nebyl most, přenášel poutníky z břehu na břeh na svém hřbetě. Jeho osudovým posledním zákazníkem byl hrdina Héraklés, který se vracel ze svatby se svou druhou ženou Déianeirou na svůj hrad Tiryns (blízko Mykén). Během cesty přes řeku začal kentaur Nessos Déianeiru tvrdě obtěžovat, zřejmě s úmyslem ji unést. Čerstvý manžel Hérakles toto chování samozřejmě potrestal a Nessose bez slitování zastřelil šípem, namočeným v jedovaté žluči hydry, obludy s hadím tělem a devíti dračími hlavami, kterou před tím zabil. Umírající Nessos stačil ještě Déianeiře poradit, aby si uchovala jeho krev, a použila ji v případě, že by ji někdy v budoucnosti přestal Héraklés milovat. Čarovná moc krve, kterou se dotkne části jeho oděvu, přivolá jeho lásku zpět. Po nějaké době se Hérakles začal zajímat o mladou, krásnou, rusovlasou dívku jménem Iola. Když to Déianeira zjistila, použila Nessosovy krve, kterou potřela Héktorův oděv. Ten okamžitě v obrovských bolestech zemřel. Poté co byl spálen na hranici, ho nejvyšší bůh Zeus povolal k sobě na Olymp a jeho hrdinský život odměnil nesmrtelností. Nešťastná Déianeira, když zjistila důsledky svého činu, si vzala dobrovolně život.
Ještě před tím než byl povolán na Olymp, Héraklés omylem poranil Cheiróna jedním ze šípů, který předtím ponořil do žluče hydry. Tato fatální příhoda se stala, když Hérakles navštívil Kentaury při příležitosti plnění dvanácti úkolů, které pro něho vymyslel mykénský král Eurystheus, právě když honil Erymanthského kance. Zde ho uvítal další z jmenovitě známých kentaurů, moudrý a vzdělaný přítel Folos. Na přivítanou otevřel velkou nádobu s vínem. Ostatní kentauři, jakmile ucítili silnou opojnou vůni vína, ztratili kontrolu nad svým chováním a nevybraným způsobem se chtěli zmocnit nápoje. Když napadli i svého soukmenovce Fola, Herakles se ho zastal, a ostatní kentaury odehnal. Rozdivočelí kentaurové se na útěku chtěli schovat v Chironově jeskyni. Héraklés i zde rozzuřené kentaury rozehnal, tentokrát již za použití otrávených šípů. Právě při této řeži poranil jedním šípem i svého přítele Cheirona.
Rány na Chéironově těle se tak staly nezhojitelnými a on, ač obdán nesmrtelností, se jí vzdal ve prospěch Prométhea, a zemřel. Prométheovi, nejmoudřejšímu Titánovi, tak umožnil stvořit lidské pokolení, které uhnětl z hlíny a vody. Aby mohli lidé na Zemi vůbec žít, uloupil pro ně oheň, který byl tehdy určen pouze pro bohy žijící na Olympu. Za to ho Zeus potrestal tím, že ho přikoval ke kavkazské skále, kde mu orel v pravidelných intervalech vyklovával játra. Je významnou symbolikou, že z tohoto utrpení ho nakonec vysvobodil Héraklés, který omylem zabil kentaura Cheiróna, jenž ušlechtile předal svoji nesmrtelnost Prométheovi.
V souvislosti s touto neblahou událostí zahynul i kentaur Folos, který ač ze všech předchozích šarvátek vyšel nezraněn, ze zvědavosti vyjmul z pouzdra svého přítele jeden z otrávených šípů, aby prozkoumal jeho neobyčejné vlastnosti. Šíp mu však vypadl z ruky na nechráněnou nohu. Folos na místě zemřel.
Nejznámější sochařskými díly, nejlépe doloženými, je střet kentaurů s Lapithy (boj kentaurů s Lapithy - kentauromachie) , který se odehrál při příležitosti svatby Hippodamie s lapitským králem Pirithousem, synem již zmíněného Ixiona. Pirithous v dobré víře, neuváženě pozval na svatbu i kentaury. Tito divocí tvorové se však na slavnosti opili tak, že přestali ovládat svůj chtíč, a pokusili se unést nevěstu Hippodamii a s ní i další laphitské ženy. Došlo k tvrdému boji mezi nimi a Lapithy, který nakonec rozhodl hrdina Théseus, jenž pomohl králi Pirithousovi. Kentauři byli zahnáni na útěk nebo zabiti.
Tato pověst se stala symbolem vítězství civilizovaných Řeků nad barbary-Peršany. Pro budoucí generace byly tyto události mnohokrát zachyceny v řadě sochařských a malířských děl. K nejvýznamnějším památkám zachycujícím boj kentaurů s Lapithy patří metopy (čtvercové keramické kamenné desky zdobící athénský Parthenon, který byl vybudován v 5. století př.n.l.). Desky, z této dnes těžce poškozené stavby, se podařilo v 19. století odkoupit britskému lordovi Elginovi od tureckých okupačních jednotek a tím je zachránit pro budoucí generace. Dnes jsou uloženy v Britském muzeu v Londýně a my vám umožníme na ukázku do nich nahlédnout. Metopy jsou vyvedeny ve vysokém reliéfu, připomínajícím spíše sochu. Situace prezentované na těchto metopách jsou velmi dynamické a výrazně expresivní zejména vyobrazením barbarských kentaurů. Zkuste se přesvědčit a podívejte se pozorně na naše obrázky.
Války s Lapithy se účastnili převážně „zlí a barbarští “ kentaurové. Přesto Ovidius i v tomto střetnutí plného boje a násilí líčí i hluboký cit a lásku mezi manželským párem kentaurů, Kyllarem (Cyllarusem) a Hylonomé (jediná kentaurka, o které Ovidius jmenovitě v knize mluví). Oba byli do sebe hluboce zamilovaní a byli stále spolu. Spolu byli i v bojové řeži, ve které byl Kyllar smrtelně zraněn. Zemřel v náručí své milované ženy, jež poté, co vydechl naposledy, se zabila stejnou zbraní, kterou skončil její muž. V tom surovém boji je to překrásný ostrůvek citu, krásný příběh lásky dvou bytostí. Celý příběh má charakter klasické antické tragédie.
Ovidiovy verše jsem se snažil převyprávět vlastními slovy. Příběh mladého kentaura Kyllara (Cyllarus) a jeho věrné manželky Hylonomé jsem se však rozhodl věrně ocitovat. Je tak příznačná, že nelze jinak. Navíc je to perfektní pomůcka pro srovnání sochařského nebo malířského ztvárnění:


Ani Kyllare, tebe tvá krása nezachránila, může-li polomužovi se přiznávat nějaká krása.
Vous mu narůstal teprve a barvy byl zlatově žluté,
zlatově žluté vlasy mu padaly na obě plece.
Mládí mu zářilo z očí; šíj, plece a paže a prsa,
všechno, co mužského na něm se rovnalo překrásným sochám
umělců slavných. Část koňská, jež pod mužskou ležela částí,
taktéž bez chyby byla a skvěla se nemenší krásou.
Hlavu a šíji měl koňskou, i Kastora mohl být hoden.
Souměrný v hřbetu i v klenutých prsou byl černější smoly,
ale jen ocas měl bílý a bělostné taktéž i nohy.
Mnohé Kentaurky toužily po něm, však jediná ze všech
Hylonomé jej měla, s níž v kráse nižádná žena
z poloklisen se nemohla rovnat, jež po lesích žily.
………..
Stejná jejich je láska; vždy spolu jen po horách bloudí,
v jeskyni vcházejí spolu a společně přišli i tehdy
do hradu Peirithhva, kde bojují druh vedle druha.
Nevím, kdo Kyllara ranil, však kopí od levé strany
prudce přilétlo naň a protklo mu prsa v těch místech,
kde se hrdlo k nim pojí. Sic málo jen dotklo se srdce,
to však vystydlo tělem, když hrot byl vytažen z rány.
V náručí Hylonomé hned zachytne tělo, jež zmírá,
ruku na ránu vloží a na ústa přichýlí ústa,
duši odletující chce zadržet v manželu mroucím.
Jakmile pozná, že zemřel, cos zvolá, co nebylo slyšet
pro hlahol boje, a nalehne na kopí, které dřív tkvělo
ve druhém těle, pak obejme chotě a umírá na něm.
(Ovidius: Proměny(Metamorphosis), Svoboda 1974, 12. kniha, str.334, překlad Ivan Bureš)

Krásnými verši slavného Ovidia končím příspěvek věnovaný mimořádně zajímavým mýtickým živým bytostem - kentaurům, snoubícím v sobě podobu i vlastnosti člověka a koní. Na tyto bytosti jsme nahlédli prizmatem starých antických bájí a pověstí, jak je zpracoval slavný římský básník Ovidius, a současně jsme se pokusili tato vyprávění doložit starověkými antickými artefakty (keramika, mozaika, hluboký reliéf, socha, obraz) zpodobňující tyto bytosti v kontaktu s lidmi a jejich společné příběhy.
První část jsme věnovali starověku, druhou část, kterou přineseme v dalším letošním čísle Divokého vína, věnujeme odrazu starých bájí a pověstí o kentaurech v umění pozdního středověku, přes renesanci, baroko až po současnou dobu.



Terakotová kantraos (typ starořeckého šálku používaného k pití z období pozdního geometrického období, Boetia (střední Řecko, h.m. Théby), 7.- 6. st. př. n. l.)


Hliněný lékythos (antická štíhlá nádoba s úzkým hrdlem používaná v Řecku na uchovávání oleje) vyzdobená zpodobněním laphitského hrdiny Caeneuse bojujícího s Kentaurem. Původ nádoby: 500-490 př. n. l.


Hydria (starořecká nádoba používaná na vodu) vyzdobená černofigurálním zpodobněním setkání Hérakla s jeho přítelem kentaurem Folosem. Původ nádoby: 520-510 př. n. l.


Freska zobrazující kentaura Chiróna poučujícího mladého Achilla.


Kentaur vzdává hold Hippodamii při svatbě s Peirithoem.
Freska z Pompejí (město bylo pod římským vlivem od roku 310 př. n. l., v roce 79 n. l. bylo zničeno erupcí sopky Vesuv).


Tondo (kruhový medailónek ze dna hliněné starořecké nádoby nazývané kylix, v českém překladu kylík - mělké řecké číše se dvěma horizontálními uchy používané nejčastěji k pití vína) zpodobňující boj s kentaurem. Původ kylixu: cca 480 př. n. l.


Starý Kentaur - autorství této sochy je připisováno sochařům Aristeovi a Papiovi z Afrodisiady v Karii z maloasijské helénistické školy (helénistické období 334-30 př. n. l.). Dnes k vidění v Louvre v Paříži. Starý kentaur je znázorněn jako bezmocný starý muž, což je podtrženo i jeho svázanýma rukama za zády. Na hřbetě mu sedí Erós, který se mu otevřeně vysmívá a snad ho i fyzicky týrá. Tato konfrontace staré bytosti mužského pohlaví a symbolu lásky Eróta (Amora, Kupida) vyjadřuje smutek nad slábnoucí mužskou silou. Socha vychází z jednoho dobového erotického epigramu.


Mladý Kentaur - autorství sochy je připisováno sochařům Aristeovi a Papiovi z Afrodisiady v Karii z maloasijské helénistické školy (helénistické období 334-30 př. n. l.). Dnes k vidění v Muzeum Capitalino v Římě. Mladý kentaur představuje sílu a energii mládí, je zachycen v klusu a s luskajícími prsty vztyčené pravé ruky. Fyzické rysy jeho obličeje připomínají Satyra. Socha vychází z jednoho dobového erotického epigramu.


Metopa 1 (čtvercová keramická nebo kamenná deska zdobící dórské stavby), Athény, Parthenón, 7.- 5. stol. př. n. l., autor: Phidias (480-420 př. n. l.) ??


Metopa 2, Athény, Parthenón, 7.- 5. stol. př. n. l. autor: Phidias (480-420 př. n. l.) ??


Metopa 3, Athény, Parthenón, 7.- 5. stol. př. n .l. autor: Phidias (480-420 př .n. l.) ??


Kentaur Eurythrion unáší Hippodamii, Diův chrám v Olympii, západní štít chrámu.
Sousoší znázorňuje únos Hippodamie v den její svatby s lapithským králem Peirithoem (syn Dia). Sousoší vyjadřuje nadřazenost helénského ducha nad barbarstvím primitivních kentaurů. Tento vztah je zdůrazněn i v obličejích zobrazených osob. Hippodamie má ve tváři cudnost a zdrženlivost, zatímco obličej kentaura Eurythriona je krutý až brutální.
(Diův chrám v Olympii byl hlavní a největší chrám ve starověké Olympii. V chrámu byla umístěna kultovní socha Dia od sochaře Feidia - jeden ze sedmi divů světa. V současné době je budova v troskách. Socha se nedochovala. Diův chrám byl vybudován v letech 468-456 př. n. l. a po zemětřesení znovu obnoven v roce 373 př. n .l.)


Kentaurka (centaurides) doprovází římskou bohyni lásky Venuši, mozaika, římský Tunis, 2. století n. l.
Mozaika z římské doby realizovaná v Tunisku, které bylo v době 2. st. n. l. spravováno Římskou říší zpodobňuje kentaurku - napůl ženu/napůl klisnu, která doprovází římskou bohyni lásky a sexu Venuši.