na další stranu
František Pavúček
9. ČERVENCE 2014
Půjdu spát.
Máme jeden druhého, ale kde?
A nestydět se, hlavně ne za to, co myslím vážně.
Vážně nemyslím nic.
Totiž všecko, nebo nic.
A podívej, kolik má den najednou hodin.
V tom horkém městě chodím jen za roh.
A mračí se a zvedá vítr.
V místě, kde slepec vypustil duši.
Ve městě, kde nikoho neznám.
Co je asi za den?
Bude mi už napořád devatenáct let.
Rez, to je zasychající krev.
A vůně růží a světlo a tma a žaluzie.
Něco tak, něco naruby.
A vodní váha a olovnice.
Dovol si to.
Přece toho nechci tolik.
Ani víc nemám, mít nemohu.
Nebe je modré i v té nejčernější noci.
Násobená ženskost.
A pak mi řekne něco, čemu nemůžu rozumět.
|
