na další stranu
Martin Honzák
O REBELCE
Byla jedna
holčička
a ta moc a moc
chtěla do bazénu
Už se stmívalo
a rodiče
měli řadu dalších
dobrých důvodů
proč jí to
zakázali
A ona přece
trvala na svém:
Říkala jim
co udělá
přinesla si
židličku
dala nohu
do vody
a celou dobu
vyčkávavě hleděla
na ně
nakolik své
zákazy
myslí vážně
Pak ve sprše
jejich manipulací
a výhružek
tresty
i odebrání
odměn
se ponořila
a plavala
naprosto svobodná
a spokojená
že také něco
může
Chtělo se mi
tomu děvčátku
zatleskat:
Vzepřela se
zlu
spočívajícímu
v bránění
tomu
co chceme
kterého je plný
svět
a očividně
zejména ten
její
a prokázala odvahu
rebelky
Vždyť sklopit
hlavu
a podřídit se
nevyrostla by
ani o kousek
nad své
okolí
a utopila by se
v bezmoci
v níž náš život
ovládají druzí
DÉMONI
Karabáčem
ponurých nálad
s bodavými hroty
domněnek
mysl
napjatou
po mnoho hodin
zahánějí
do temných
koutů
nedýchatelných
pocitů
tvořených
z krvavých ran
rozšklebených
jako jejich
odporné ksichty
uspokojené
násilnostmi
jež mohou
páchat
protože jim to
dovolíš
A jakmile
cítíš ostré
bolestivé
zásahy
jež roztínají
co dřív
tvořilo celek
pak na pokraji
mdlob
a rezignace
ti snadno
začne unikat
že ruka
která třímá
bič
je tvá
VE HŘE
Dvě holčičky
pohlcené hrou
na honěnou
se staříkem
Vypadal
na umření
ale vytrvale
za nimi běhal
Smály se
a křičely
radostí
„Přestaň,
Bohouši!
Vždyť tě to
zničí!“
domnívali se
jejich maminka
a tatínek
„To teda ne!“
hulákala
ta desetiletá
a pětiletá
se přidávala:
„Jo, jo!“
a se smíchem
uhýbala
jeho pomalým
reakcím
Podíval
jsem se mu
do tváře
a výraz
na hranici
smrti
když na něj
mluvili
rodiče
úplně vymizel
V běhu
se usmíval
a stejně jako
děti
ani on se
nenechal odradit
slovy kohokoli
kdo není
ve hře
od toho
co jej naplňovalo
Někdy to
na čem záleží
a co nám přináší
důležitá poselství
je úplně mimo
jakékoli
omyly
těch druhých
Vždyť jestli
se nebavíme
za co pak
stojí
čímkoli
žijeme?
ULITA BEZPEČÍ
Poslouchal jsem
přítelovy
stesky
jak se nedokáže
přinutit k činnosti
která se mu zdá
smysluplná
že místo toho
těká
a ubíjí čas
čímkoli
a náhle
je konec dne
prázdného
jako ty předchozí
za což se pak
rafinovaně trestá
Chtěl jsem ho
povzbudit
dodat mu
odvahu
a chuť žít
ale věděl jsem
že ta vychází
jen zevnitř
a bylo mi hloupé
mluvit o něčem
tak vzdáleném
i mně samému
protože jeho
slova
jako by popisovala
mé rozpoložení
Tak jsem jenom
pokyvoval
neboť vylézt
z ulity
bezpečí
do světa
změny
chce to správné
nastavení mysli
VÝLETY
Někdy se ponořím
do temných
vod
ukřičených emocí
Říkám si
odvážně
že není
co bych nezvládl
a ony se
rozpínají
až za hranice
snesitelnosti
v krutém tempu
překrucují
a boří
přebarvují
různými odstíny
černé a rudé
cokoli
v čem často
nalézám
smysluplné
spojení
a vtiskávají
svůj tvar
se zubatou
potměšilostí
ostrými drápy
do každého
záhybu
šedé kůry
mozkové
Vycházím
z těch výletů
poněkud upatlaný
a nánosy
bahna
skřípou
a drhnou
nejen
na kůži
Zřejmě když
nemám
čím bych se
trápil
musím si něco
vymyslet
NEČEKANÉ OBJETÍ
Stál jsem v parku
a pozoroval
stromy
ve velmi dobré
náladě
Vtom se ke mně
přiblížil
bezdomovec
Rozhodl jsem se
nespustit obvyklé
reakce
a byl jen
zvědavý
co z toho bude
Položil ušmudlanou
tašku
na lavičku
a smutně
směrem k ní
pokývl:
„Dneska mě
vyrazili
z ubytovny.
Čekám,
až otevřou pracák,
víš,“
povídal
když jsem mu podal
cigáro
a on mně ruku
za zvuku
svého jména
„Do padesáti
jsem makal,
osmadvacet let
doly,
fáral jsem
den co den,“
začal
na mé pobídnutí
svůj příběh
sedmi let
na ulici
„Říkali mi
Kovboj,
nosil jsem takovej
černej klobouk.
Možná si mě
budeš pamatovat,“
zeptal se
s nadějí v hlase
Pokrčil jsem
rameny:
„A co se
zvrtlo?“
„Zemřela mi
žena,
já přišel
o práci
a vzali mi byt,
kam jsem tahal
bezdomovce,
rozumíš,
já ještě pomáhal
druhým,“
vzpomínal
jak se to sešlo
a v rychlém sledu
vyjmenoval řadu
dramatických chyb
ačkoli
z pohledu člověka
který nemá
co ztratit
se vlastně nezdály
nijak vážné
„Mám tam bejt
na desátou,
ale otvíraj
v osm.
Přijdu dřív,
nechce se mi tam
strávit celý
dopoledne,“
řídil si alespoň
tenhle kousek
bytí
„Kolik ti dávaj?“
Ukázal na tašku:
„Když bydlíš,
tak tři tisíce čtyři sta,
ale když jsi
na ulici,
tak dva sto.
No řekni,
co to je?
Almužna…“
čišela ze slov
bezmoc
„A tak
v sedmapadesáti
tady somruju
korunu a cigáro,“
bilancoval
s pohledem
skoro nevěřícným
„Pojede mi
vlak,“
konstatoval jsem
„Já jezdím rychlíkem
načerno,“
zasmál se
„opíšou si občanku
a vyrazej mě…
No ale kde
můžou?
Nejdřív
v Ústí,
tam ten jejich
šek zmuchlám
a zahodím,“
gestikuloval
a pak rozhodil
rukama:
„Přijde to
na magistrát,
ale co mi
můžou vzít,
tak leda to
tričko
a kalhoty,
nic víc nemám,“
vyjmenoval věcně
„A ty bys měl
korunu nebo dvě?“
zeptal se pak
nesměle
Díval jsem se
na něj
a říkal si
jak je snadné
skončit takhle
Když už jsem začal
neobvykle
dokončím to
taky tak
pomyslel jsem si
a dal mu kilo
Vyvalil na mě
oči
a ty se mu
zalily slzami
„Ty vole,
Marťas,“
řekl dojatě
a než jsem stihl
zareagovat
objal mě
a já dostal
první vousatou
pusu na tvář
od chlapa
co navíc
zrovna nevoněl
Tolik nového
jsem opravdu
nečekal!
Ale došlo mi
že jakmile
uděláš něco
jinak
začnou se dít
nepředstavitelné věci
|
