| na další stranu Martin HonzákPO TŘICÍTCE
Snad jsem to ztratil někde cestou,nebo to leží v odpadcích
 hned před domem pod starou vestou
 (tu špínu vbrzku skryje sníh)…
 
 Listím se brodím poloztlelým,
 s temnými mraky nad hlavou
 cosi dál hledám srdcem celým…
 Brzy už bude tma. Lezavo.
 MŮJ ČAS
Tluču tě co to dáJsi prázdnej a pitomej
 Co s tebou
 Ale zároveň
 Nemám než tebe
 Někdy si to uvědomím
 A rozhodnu se
 Že tě neutluču
 Že spolu budeme mít
 Spoustu hezkých zážitků
 A že budeme rozdávat radost
 Protože sami budeme šťastní
 
 Jenže mě přivádíš k šílenství!
 Jak se vlečeš i prcháš zároveň
 Jak semeleš to hezký s ošklivým
 Všechno do jedné roviny
 Kolik nabízíš možností
 Ale stejně tolik bereš sil
 Že nakonec neudělám nic
 Ztracen v šedi tvých dětí:
 Našich dnů
 PŘÍRUČKA SEBEVRAHA 
Dostal jsem (v rukou lehký třes) Příručku jak se zabít:
 Zápěstím kterak mám vést řez
 A pistol správně nabít
 
 Kde pověsit se (na větvích)
 A s sebou ku mé ctnosti
 Na rozloučenou pár vět svých
 A doklad totožnosti
 
 Však ovace ať nečekám
 Stejně to bylo jasné
 Beztak prý každý jdeme tam
 Svíce jen dřív mi zhasne
 
 Tak spěchám bude poledne
 Ať čas je zajímavý
 Způsoby všechny nevzhledné
 Jen jeden je ten pravý
 
 S ním jsem tak trochu počítal
 Už při prvotním čtení
 Když hlouběji jsem pročítal
 Vidím, že lepší není
 
 Je zlomyslný, krutý je
 (Je těžké se odvážit!)
 S ním mizí všechny naděje
 A sny též: Budu dál žít
 |