na další stranu
Martin Honzák
KLEPÁNÍ
Zaklepání
nesmělých prstů
v prázdném prostoru
o hranu
nekonečna
zařízne se
hluboko
spustí uragán
těkavých myšlenek
odrazí se
od slunce
jež umožňuje
život
a nespokojí se
s málem:
ozáří vesmír
abychom viděli
jak je veliký
a jak málo
víme
když máme jasno
ze zlomku
poznaného
tajemství
Zapadneme
do prázdna
dutých slov
která omíláním
ztratí lesk
omezená
ze své podstaty
Pochopí to
nemnozí
a ačkoli vstupenku
máme každý
v sobě
pálíme ji
všedností
a domnělými
jistotami
zatímco pravda
nadosah
zůstává
nedotčená
a jak se zdá
i nedotknutelná
v nevědomí
Zvedám prst
a klepám
plný naděje
zatím ale jen
popel
z cigarety
žití
ŽÍT BUDOUCNOST
Když hledíme
kamkoli
dopředu
ihned se ujme
slova
představivost
Vznikne rozpor
mezi tím
co je
a jaké cokoli
chceme mít
V tu chvíli
se zrodí
nespokojenost
která odmítá
současný stav
a touží po čemsi
co má nastat
Jejím společníkem
je strach
jenž našeptává:
„Co když
se to a ono
nepodaří,
zvrtne,
rozpadne!“
Tón
jeho hlasu
nás nenechává
klidnými
a my se tak stále
v různé míře
čehosi
bojíme
Jenže budoucí
čas
je iluzí
protože nic
z toho
o čem sníme
nebo čeho se
obáváme
ještě nenastalo
a tedy prostě
není
Přijmout
tuto pravdu
rozbili bychom
pohodlný
sebeklam
v němž odsouváme
zodpovědnost
za svoje
naplnění
na čas
v němž jednou
budeme mít
všechno
o čem se
domníváme
že je důležité
Zastavme se:
Co skutečně
potřebujeme
ke spokojenosti
ne za rok
ne za pět minut
ale právě
teď?
V myšlenkách
Dlouho jsem
chrlil
jednu bezútěšnou
myšlenku
za druhou
Jako by se
přitahovaly:
najednou jich byla
plná místnost
a já seděl
v koutě
a cítil se
jimi
do toho místa
zahnaný
Upřela jsi na mě
své nádherné
zelené oči:
„Moc přemýšlíš,“
shrnula jsi
něžně
co mi říkáš
různými slovy
po léta
během nichž
mě tvůj láskyplný
přístup
nepřestává
fascinovat
Přerušit ten
vnitřní monolog
zvlášť když si jím
ubližuju
se zdá
snadné
ale místo toho
si živím
svůj sebeklam
když si říkám
že to upřímně
zkouším
a jak se mi daří
být blízko
Přítomný
okamžik
lze totiž vnímat
buďto
úplně
nebo vůbec
VÝROČÍ
Čtyři roky
s tebou
a je to
jako prvních
čtrnáct dní
či šest
měsíců
v nichž jsem
pochopil
že jedině
ty
Jsem překvapený
jak čas
letí
v absolutní
zamilovanosti
v touze poznávat
co je to
za půvabnou
bytost
vedle mě
a v prožívání
celého našeho
světa
plného lásky
svobody
hudby
rozhovorů
a společných činností
v nichž vyrůstá
skrz jejich
nádhernou
přítomnost
úžas budící
stav
ve kterém chci
žít
napořád
MONOLOG
Chtěl jsem
alespoň na chvíli
umlčet
svou mysl:
Prohání se
po mrtvých pláních
minulosti
boty zablácené
o oděv
ušmudlaný
vším
o čem se něco
domnívá
a co tak vidí
jen ona
A odtud bleskově
přechází
do iluzí
o různě vzdálené
budoucnosti
kde očekává
jakousi změnu
Vytváří tím
řetězící se
sebeklam
ve kterém se cítí
dobře
naplněně
a zaměstnaně
neboť ráda
stále něco řeší
Svým neustálým
monologem
velice důvtipně
komentujícím
cokoli
ji napadne
a vytvářejícím
objevné závěry
po nichž se uznale
plácá po zádech
se mi snaží
namluvit
že tak určuje
mou totožnost
Drží se jí
ze všech sil
a díky tomu
existuje
v různých časech
jen ne v tom
přítomném
v němž se ovšem
odehrává
nynější
a jediná opravdová
realita
Bude to zřejmě
tuhý boj
pomyslel jsem si
a musel se
pousmát:
Tyto verše
jsou totiž dalším
důkazem
její vynalézavosti
při hledání
cest
jak se dostat
ke slovu
VYSVĚTLENÍ
Povídám
během hry s legem
své pětileté dceři:
„Já jsem se na tebe
tak těšil!“
Pokývla
a prohodila:
„To říkáš
furt…“
Vyvalil jsem na ni
oči:
„No protože
je to tak…
Nechceš, abych o tom
mluvil?“
Podívala se na mě
a když viděla
že mi záleží
na odpovědi
začala divoce
gestikulovat:
„Jako mně nevadí,
že mi to říkáš!
Ale jde o to,
jak mi to říkáš!“
Stěží jsem udržel
vážnou tvář
a tak jsem jen
zamrkal:
„A jak ti to mám
sdělovat?
Třeba takhle?“
a zkusil jsem to
smutně
Zavrtěla hlavou
a udělala obličej
jako bych vůbec nic
nepochopil
Přešel jsem
do veselého
a pak do mírně
trhlého
výrazu
ale odpověď byla
pořád stejná
Nakonec jsem ji
chytl do náručí
zatočil se s ní
a nadšeně
a šťastně
jsem to křičel
Spokojeně se
smála
a já pochopil
jak je důležité
sladit vyjádření
s obsahem
neboť jinak
ani pravda
nemusí působit
uvěřitelně
ZA JÍZDY
Vlak drkotá
mými zuby
jako studená sprcha
či strach
Rozhýbe
mé tělo
poněkud urputným
technem
promrzlých kolejí
a průvodčí
co se drží
jen tak tak
na nohou
pronese
s úsměvem
trochu rozmazaným
obvyklý pozdrav
Zda je onen
den
ve skutečnosti
dobrý
či špatný
nedokážu určit:
natřásá se
v tomhle vagónu
převrací se
zleva doprava
někdy jej zachytí
chápavá náruč
jindy se otluče
o madla
a často má
co dělat
aby při prudkém
manévru
nevypadl z okénka
ZPOVĚĎ
Nedávno zjistila
podivné
rodinné hrůzy
u jejích přátel
a ten zážitek
ji šokoval
Hledala odpovědi
i možné příčiny
ačkoli když už
se cosi odhalí
vždycky spatříme
jen důsledky
Kolem nich pak
rozvíjíme řadu
ze své podstaty
chybných
domněnek
abychom se pokusili
pochopit
a nějak se s tím vším
vyrovnat
„Mám asi veliké
štěstí,
všechno kolem mě
funguje skvěle,
jak s manželem,
tak s dětmi,“
pronesla pak skoro
provinile
„Ale víš,
jak to je,
dobro
bude po zásluze
potrestáno!“
zasmála se pak
rozpačitě
Díval jsem se na ni
s porozuměním:
pocit ohrožení
či bezmoci
z pádu
neotřesitelných jistot
člověka rozhodí
„Myslíš,
že za ty hezké
věci
musí následovat
trest?“
snažil jsem se jí
být nápomocný
„Ten snad úplně
ne,
jen čekám,
kdy vypadne
nějaký kostlivec
ze skříně…
V životě to přeci
bývá vždycky
vyvážené
a doplňuje se to
tím ošklivým…“
podívala se na mě
a sama cítila
jak si do své
reality
přivolává nějaké
nesnáze
jen proto
že tam žádné
nejsou
Projevil jsem
svůj údiv:
„Umíte spolu
komunikovat,
máte se rádi
a vaše energie
se doplňují,
proč by se to mělo
pokazit?“
Vynořila se
z temných
myšlenek
a zaplašila je
rukou:
„Jsem jenom
rozrušená
z toho,
co se dozvídám
za tragédie
mnoha mých
známých
a jejich známých…“
Pokrčil jsem
rameny:
„Negace
k sobě přitahuje
další a další,
až ovládne
prostor,
kam už se nevejde
nic jiného.
A svoje vítězství
umí využít:
přetvoří ke svému
obrazu
celý myšlenkový
svět.
A jaký
jej chceš mít
ty?“
|
