Lumír Slabý

JAPONSKO – ŘÍJEN 2014

obr. 1

náhled 1. obrázku

obr. 2

náhled 2. obrázku

obr. 3

náhled 3. obrázku

obr. 4

náhled 4. obrázku

obr. 5

náhled 5. obrázku

obr. 6

náhled 6. obrázku

obr. 7

náhled 7. obrázku

obr. 8

náhled 8. obrázku

obr. 9

náhled 9. obrázku

obr. 10

náhled 10. obrázku

Galerie obsahuje celkem 28 obrázků.
1-10   11-20   21-28  

KAJOKO

Kdo říká, že zná duši Japonce, tak buď kecá, nebo je taky Japonec. Snad se takového blábolu dopouštět nebudu, a pokud sem něco napíšu, berte to jen jako můj dojem.
Po 36 letech jsem se do té zvláštní země vrátil, ale ne jako za totáče s cestovkou. Můj kamarád čajovník to sice komentoval, jako že to na mé zvyklosti je země „dost vyměklá“, ale po prvních dvou dnech tady můžu konstatovat, že v mých oblíbených tropických destinacích a džunglích bývá leccos mnohem jasnější. Už v letadle z Istanbulu jsem si s holkami na vedlejších sedadlech moc nepokecal. Přes pusu měly roušky, a oči zabořené do mobilů. Ale jsem tady, tajfun, který strašil, se někam uhnul, popel z pár dní starého výbuchu sopky už spadnul na zem, a na letišti Narita mě uvítalo slunce. Dostal jsem svůj bágl, pár rad v informační kanceláři, a když jsem po půldruhé hodině dojel vlakem do města, uviděl jsem před svým hotelem Kajoko. Objal jsem ji, rychle vyřídil ubytování, a vydal se své kamarádce z roku 1978 do rukou. Můj hostel Nindža je ve čtvrti Asakusa, tak jsme stihli tamní slavné chrámy, a jednu ňamku s názvem okonomijaki, kterou si do podoby jakési zelenino-rybí pizzy doděláváte sami na horkém plátu zabudovaném ve vašem stolku.
V noci jsem si na internetu vyřídil ubytování na příští dva dny, protože to jsem při rezervaci z domova podcenil. Takže druhý den už to bude dražší, a třetí strávím v jiném, zase o kousek dražším hotelu... Doufám, že tam budou stejně modernizované toalety jako tady. Zatímco tradiční japonský záchod vypadá jako malá indiánská kánoe z porcelánu, ty nové svou elektronickou výbavou připomínají spíš palubní desku. Můžete si zapínat různé spodní ostřiky, vyhřívané sedátko, vůně... člověk se na to bojí sáhnout.
Dnešní ráno se probudilo do deště, a v něm jsem odjel vlakem do Kamakury za svou kámoškou. Po maličkém zádrhelu jsme se našli, ale počasí nám dost narušilo venkovní program, tak jsme nejdřív povídali, co naše angličtina dovolovala. Kajoko byla v roce 1978 tlumočnice z japonštiny do angličtiny pro naši cestovkovou skupinu, a protože jsem tenkrát měl ty vlasy na ramena, radši jsem jí předem poslal svou současnou fotku, aby nebyla v šoku. Ona ostatně udělala totéž. Počasí se moc nezlepšilo, tak jsme si na své nové podoby měli čas zvyknout, ale kamakurské chrámy mám bez slunce. Taky jsem absolvoval velký oběd se suši a dalšími japonskými tradicemi. To setkání i jídlo byly plné emocí. Díky Kajoko!
Tokio, 1. 10. 2014

HIDEO, REIKO, AJA

Je deset večer, u nás tři odpoledne. Ležím na tatami (japonská rohož), za oknem hustě leje (už celý den), za tou dřevěnou stěnou domku rodiny Kawazoe hučí vítr, a bude hůř, jelikož ten déšť je sem přitlačený tajfunem, jenž by měl zítra ráno nad Tokiem kulminovat. Tou dobou bych měl odjet, protože mi začíná platnost takzvaného rail passu, ale mí přátelé mi to rozmluvili. Ráno vlaky stejně asi fungovat nebudou, školy také odpískaly vyučování, tak tady počkám do odpoledne a vezmu to nejspíš na jih do Kjóta. Expres Hikari je tam za necelé tři hoďky.
Možná, že ta určitá nejistota je v tomto případě darem z nebes. Po třech dnech se rozloučím se skvělými lidmi, a i když se rád vracím ke svému statutu cestovatele solitéra (nebo baťůžkáře, jak chcete), je mi smutno. Po 36 letech jsem se vrátil do rodiny, jež se od té doby rozrostla o tři děti a dvě vnoučata. A ti všichni se včera sešli, aby oslavili můj příjezd. Hideo a Reiko už nemají ten tehdejší miniaturní byt, a já už nemám ty dlouhé vlasy, kvůli kterým jsem připadal Reiko jako John Lennon. Jenže naše duše tolik nezestárly. Pěkně jsme se za ty dva dny vyblbli. Ochutnal jsem spoustu jejich lahůdek. Je vtipné, že zrovna já, který jsem ve svém domácím kulinářském barbarství daleko za hranicí chápání svých českých přátel, jsem byl vržen mezi labužníky spotřebující ke každému zasednutí u stolu smršť všelijakých lahviček, mističek, lžiček a jiných vychytávek pro dochucování těch svých ústřic, krevet, chobotnic, suši a nezměrných variant zeleninových a chaluhových příloh. Hideo, Reiko a jejich půvabná dcera Aja mi věnovali hodně času, a z toho, co to Hidea stálo, jsem pěkně nesvůj. Vím, že kdyby přijeli k nám (a doufám, že se to stane), bylo by těžké jim to takhle vrátit. No, snad jsem jim něco předal i já, a teď nemyslím to české broušené sklo, ale něco pocitového. Mám aspoň pocit, že tu ze mne něco zůstává. Hideo odjíždí zítra časně, tak jsme se objali, což ho asi trochu vzalo, soudě podle očí. Japonci to moc nedělají. S Reiko se rozloučím zítra ráno, než odjede do práce. A spoléhám na tradiční japonskou přesnost, když říkají, že v poledne už tajfun odletí někam na sever ostrova Honšů. Tak zamknu, podle instrukcí hodím klíče do schránky, a to bude asi divný pocit. Japonsky se to řekne sajonara.
Tokio, 5. 10. 2014

JAPAN RAIL PASS

Nakonec to bylo trochu jinak. Hideo ráno zjistil, že i jeho škola (je učitel na střední) zrušila vyučování, zůstal doma, a v televizi s Reiko sledovali řádění tajfunu. Kolem desáté už vítr a déšť ničily sever ostrova Honšů (přesně jak zněla včerejší předpověď), a pak v telce hlásili, že Šinkansen na jih bude obnoven. Tak mě můj hostitel v poledne hodil na zastávku metra, a po jedné jsem byl na stanici Tokio. Fronta na jízdenky vypadala díky výpadkům předchozích spojů nekonečná, ujely mi dva vlaky, ale v půl třetí už jsem byl v superexpresu Hikari. Jízda silně připomíná letadlo. Rychlost tam na displeji uváděná nebyla, ale před 36 lety to jezdilo 220, tak teď to míň nebude.
Když jsme projížděli oblast hory Fudži, lekl jsem se, protože na špičce chyběl typický sníh. Tak možná opustím myšlenku, že s ní udělám lumírovskou novoročenku, tedy já na rukou a ona za mnou.
V Kjótu jsem už zase předváděl ty své „backpackerské“ rituály vyzkoušené léty solitérního cestování, jen jsem šel s nároky dolů. Žádné privátní single ubytování. Postel v ubytovně se tak akorát podobá mým cenovým zvyklostem. Japonsko prostě není třetí svět. Naštěstí bydlení a jídlo pro mne nejsou prioritami ani doma, tak nemusím nic řešit. Hlavní jsou zážitky. Kjóto jich nabízí moc, a člověk si musí dát pozor, aby ho ta nabídka nesemlela do honičky za hajlajty. Včera jsem si našel pár chrámů v oblasti nádraží, a trochu jsem se tam stavěl na ruce, znáte mě, abych měl něco jistého, když Fudži nebude dost sličná. Dnes jsem objel ty největší krásy severní části města. V některých už jsem tenkrát v sedmdesátých letech byl, ale stejně jsem se tam těšil. Například na kamennou (zen-buddhistickou) zahradu mistra čajového obřadu Rjoan-dži. „Zlatý pavilon“ Kinkaku-dži taky zůstal stejně krásný jako v mých vzpomínkách. Od své kamarádky Zuzky pobývající delší čas v Japonsku jsem před časem dostal obrázek jelenů v okolí chrámu v blízkém Nara. Vím tedy, že to bude jako tehdy, ale vynechat to nemůžu, a zajedu tam zítra.
Rail pass osvobozuje od sledování cestovních nákladů. To by mě tu, při japonských cenách vlaků, hodně otravovalo. Mnoho mladších Japonců kvůli tomu ještě nikdy Šinkansenem nejelo. Rail pass je jen pro cizince...
Hm, a právě mě moje nová japonská kamarádka Aja (nejstarší dcera Hidea a Reiko) přes facebook upozornila na probíhající úplné zatmění měsíce, tak běžím na ulici. Nebeské úkazy já miluju.
Kjóto, 8. 10. 2014

BAŤŮŽKÁŘI

Jak už jsem se zmínil, spím tu na ubytovnách, jejichž styl dost připomíná evropskou síť Formule. Máte prostě lůžko, nějaké společné záchody, nějaké umývárny, k dispozici společenskou místnost s internetem, kuchyní vybavenou pro vaření vlastního jídla, čaj a kafe gratis, prostě klasická služba pro baťůžkáře. V Tokiu to bylo takové mládežnické ubytování, tady kupodivu nejsem možná ani nejstarší. Když jsem přijel po tom tajfunu, neměl jsem nic rezervovaného a bylo plno. Ale slečna vytáhla oficiální mapu hotelů pro „backpackery“, a obvolala mi ty nejbližší. V jednom měli na tu noc jedno místo volné. To byla ubytovna pro baťůžkáře, jak si ji představuju, taková neformální, plná mladých. V tom hotelu, kde jsem od úterý, je to vysloveně hodně organizovaný ubytovací průmysl, šest pater plných hostů. Záchody jsou společné, ale samozřejmě s tou jejich elektronikou, tedy bidetové ostřikování, vyhřívání, vůně...
Ve společné místnosti se většina hostů chová nenápadně. Ale znáte to, stačí jeden blbec, a je ho plné stavení. Většinou otravují atmosféru takoví ti hejsci, kteří se předvádějí v partě, a přežvykují nějakou žoviální angličtinu, zřejmě naposlouchanou z akčních filmů. Ale tady se nejvíc projevoval jeden žvanivý přespadesátník, možná z Evropy, protože občas to zkoušel s němčinou, a stejně jako jeho angličtina to znělo nějak kostnatě. Vždycky se nalepil na nějakého asijského kluka a mlel a mlel, a hodně nahlas. Asi měl vyzkoušené, že oni jsou hodně slušní, tak ho neodešlou, kam patří. Všemu rozuměl, politice, kultuře, ekonomice, prostě ministr zeměkoule. Já jsem ho odhadl hned zpočátku, a dal jsem si hodně záležet, abychom se nedostali do kontaktu. Ale říkal jsem si, že takový snad nejsem a nebudu.
Asijci jsou vlastně hluční jen při jídle. Ještě jsem si nezvykl na to okázalé mlaskání a srkání, kterým si užívají konzumaci svých věčných nudlí. Asijské ženy se tolik nepředvádějí, ale mlaskají taky.
Ale zase tu potkáte spoustu zajímavých typů. Včera si tu vařila večeři dívka ve slavnostním kimonu a nalíčení. Se mnou na pokoji spala jedna sympatická německá holka, dneska odjela do Tokia, taky solitérka. A já zítra odfrčím expresem Hikari do Hirošimy.
Kjóto, 10. 10. 2014

JAPONCI

Myslel jsem, že po 36 letech přijedu do země změněné globalizací, ale zatím to tak nevypadá. Jistě, ty záchody jsou jiné, ale kolektivnost, organizovanost a přesnost jsou vtloukány mládeži do hlav stále stejně účinně. Na školní výlety se chodí ve vzorném tvaru a uniformách, vlaky přijedou a odjedou na minutu přesně, dokonce i lokálky. Ve městech se nepřechází mimo přechody, a na nich se skutečně čeká na zelenou, i když je to přechod šestimetrový a na kilometr daleko není žádné vozidlo. Uctivost prodavačů je až zarážející, a dá se říct obtěžující. Když průvodčí projde vagonem, ve dveřích se otočí a ukloní. Na recepci mého tokijského hotelu Nindža pracovali hodně mladí lidé a loučili se s vámi třeba pětkrát, dokud jste neopustili práh. Je to příjemné prostředí pro turisty. Nikdy vám nikdo neřekne - nerozumím, nevím, nemám čas. Snaží se pomoci.
Největší změna je v komunikaci. Tenkrát v sedmdesátých mobily a jejich hybridní varianty nebyly, a tak se s vámi někdo v hromadné dopravě dal občas do řeči. Dnes mají všichni oči zabodnuté do displejů, tedy kromě úplných seniorů, a ti zase neumějí anglicky. Ale vzhledem k předstihu, jaký Japonci tradičně v technických hračkách mají, se nabízí otázka, jestli v rámci globalizace nezměnili svět oni.
Hirošima, 12. 10. 2014

HIROŠIMA

Když jsem tu byl poprvé, zahrál jsem si v noci ve městě pačinko, a taky jsem tu v davu dostal pěstí do břicha (asi mě někdo z pozůstalých považoval za Američana). Tohle mi uvízlo v paměti, a taky ten temný pocit z muzea atomového výbuchu. Letos jdu ve stejných stopách, a stejné zůstalo i vyslovení toho jména. Prostě vám to navodí atomovku.
První den pobytu jsem ale v samotné Hirošimě nezůstal. Bylo dobré počasí, a já jsem chvátal do perly téhle oblasti – šintoistické svatyně Mijadžima. Je to nádherné místo, a skrz naskrz japonské, navíc památka chráněná UNESCO. Je tam unikátní, tzv. „plovoucí tori“, je obrovská, malebná, za přílivu je v moři, a postavit se před ní na ruce je dost dobrá varianta pro novoročenku, když už ta Fudži zrovna vypadá tak tmavě. Dojel jsem tam se svým JR Passem zadarmo, včetně trajektu, a hned jsem spěchal najít místo, kde zrovna není dav. Po několika pokusech se mi povedla stojka v dobré konstelaci s tou šintoistickou bránou v moři, a pak jsem s dobrým pocitem strávil krásný půlden v ostatních částech chrámového komplexu a v dalších svatyních roztroušených po zálivu ostrova.
Při návratu jsem si na nádraží udělal rezervaci Šinkansenu na pozítří, a měl jsem pocit, že se ten den fakt povedl. Večer všichni pořád mluvili o dalším tajfunu. Druhý den ráno začalo zvolna pršet, a pak to přerostlo v to, čemu angličtina říká „heavy rain“, a šlo to vodorovně s větrem. Podíval jsem se na internet, a předpověď byla přesně taková na celý den. Vzal jsem bundu, půjčil si v hotelu deštník, a odjel zdejší roztomilou tramvají (jak z 19. století) do Parku Míru. Zastávka je u Domu Atomové Bomby. Je to epicentrum výbuchu zbraně pojmenované Little Boy z roku 1945, torzo Průmyslového Paláce, které tam bylo zachováno jako jediná budova staré Hirošimy, a teď už taky pod záštitou UNESCO. Český architekt Jan Letzel určitě netušil, když tuhle budovu navrhoval, jak jej proslaví. Park Míru je naproti přes řeku, a zrovna se tam v tom šíleném počasí odehrávala jakási pietní vzpomínková akce se zapáleným ohněm, tradičními oděvy, a za účasti nějakých potentátů. V parku jsou rozmístěny různé památníky, včetně památníku dětí. Liják mi moc nedovolil, ale pár fotek jsem musel udělat. Pak jsem odešel do muzea.
Zvenku vypadá stejně stroze jako v roce 1978, ale vnitřek byl o dvacet let později modernizován, takže novou verzi tam ještě nezažil ani Václav Havel, jehož česky a ručně psaný kultivovaný apel proti válkám je tam vystaven pod fotkou z návštěvy v roce 1995. V muzeu je soustředěno mnoho děsivých exponátů, u některých je ujištění, že už není nebezpečné sáhnout si na ně, a nová technika tísnivou účinnost ještě umocňuje. Ale stejně jako při první návštěvě na mne i tentokrát nejvíc působily zvětšené fotky od japonských fotografů krátce po výbuchu. Ti lidé tenkrát neměli nejmenší tušení, jaká nebezpečí tahle bomba skrývá.
Podepsal jsem tam výzvu k úplnému zákazu jaderných zbraní, vypil v přízemí horký zázvorový nápoj, a odčvachtal ve stále sílícím tajfunovém počasí do nové vzpomínkové haly na oběti bomby. Je to tam opět velmi emotivní. V malém kinosálku čtou dětské hlasy nepřetržitý proud vzpomínek tehdejších dětí (a zřejmě následných obětí ozáření) na výbuch a hrůzy po něm. Je to hodně propracovaný audiovizuální program s anglickými titulky, jen by ho měli vidět a slyšet přátelé válčení. Ale ti tam asi nepřijdou.
Rozesmátá a věčně něčím nadšená Rjoko, (řídí hotýlek Roku, a viděla mou stojku z Mijadžimy) mě přivítala zpátky s ulehčením, protože všichni ostatní hosté v tom nečasu leželi na postelích a pospávali. A jestli bude zítra ráno hezky, sdělila mi, musím se prý postavit na ruce před hotelem. No, to zase bude tyjátr.
Hirošima, 13. 10. 2014

CESTOVATELSKÁ ZVĚRSTVA A LA JAPAN

Japonsko je drahá země. Turisté z celého světa to říkají, tak to asi bude pravda. Jenže když si v Evropě kupujete rail pass na 21 dnů za 12 tisíc korun, vůbec netušíte, co to udělá s vaším myšlením. Je vám jen jasné, že při cestování jejich drahými rychlovlaky se to určitě vrátí. A pak najdete to kouzlo okamžiku, kdy na nádraží mávnete kartičkou, zřízenci se vám ukloní a poděkují, a vy můžete vlézt do skoro každého vlaku, kde je místo. Jen ty dva nejexpresovatější jsou výjimkou, ale to je zanedbatelný detail. Za rezervace taky nemusíte platit, a začnete úplně jinak posuzovat vzdálenosti. Ekonomikou cestování se nezabýváte vůbec. Včera jsem si z Kagošimy odskočil 200 km na sever, a expres Šinkansen to udělal za 45 minut. Tak proč ne, že?
Dneska jsem zjistil, že na sobotu nemám v Kjótu ubytování, i když jsem si večer zoufale dopisoval se všemi baťůžkářskými hotely. Tak jsem se zdravě naštval a přidal jsem si ještě jeden den v Kagošimě. Zaskočím si změnit rezervaci vlaku, a zítra si na obrátku odfrčím do Okajamy a zpátky. To už je větší kláda, těch nějakých 800 km na sever trvá rychlovlaku tři hodiny. Jenže to, co se v našich podmínkách jeví nesmyslně, je v japonských vlacích přebito tím extrémním pohodlím. Před vaším polohovatelným sedadlem je metr prostoru. Nic neškube, nedrncá, neskřípe, a je to klimatizované, takže ta cesta je vlastně relax za odměnu. Budu si muset dát pozor, abych se po vypršení (ale fuj, to ne) těch tří týdnů vrátil do reality. Ale zatím je na to čas. Ještě týden.
Kagošima, 17. 10. 2014

SAKURADŽIMA

Nejjižnější prefektura Japonska je Kagošima na ostrově Kjúšů, a poetické jméno Sakuradžima nese ostrůvek se sopkou, která se vypíná v zálivu, ve vzdálenosti jen co by k městu Kagošima lávou dohodil. Vulkán má tři vrcholy, a jeden (1040 m) je stále aktivní, aspoň tak, že neustále zásobuje okolí popílkem. Při špatném větru se ve městě proti tomu nosí deštníky. Já měl vítr dobrý. Hned to odpoledne po příjezdu jsem hodil bágl do předem rezervovaného hotelu (baťůžkářského = společné ubytování), a utíkal na nejbližší pahorek ve městě, abych stihl podvečerní slunce na focení. Další dny jsem ocenil, jakou jsem měl kliku s viditelností. Počasí bylo po nedávném tajfunu hodně slunečné, tak jsem si druhý den půjčil za naši stovku hotelové kolo, a odjel k zálivu. Přeprava trajektem na sopku (i s kolem) stála jen padesát korun. Pak jsem vyjel na objížďku. Svůj plán obkroužit sopku dokola jsem časem přehodnotil jako nedobrý, protože silnice byla na mnoha místech v rekonstrukci, a byl tam nečekaně hustý provoz náklaďáků. Takže když jsem se začal dostávat do míst, kam už padá popel, otočil jsem to asi v půlce cesty u jedné pěkné vyhlídky, kde byly napadané balvany z poslední smrtící erupce v roce 1914. Napadlo mě, že už je to sto let. Naštěstí ten den Sakuradžima nechtěla slavit, a jen si tak naštvaně bafala. Vrátil jsem se k přívozu, a před odplutím z ostrova jsem si tam ještě chvíli koupal nohy v takovém dlouhém bazénku s horkou vulkanickou vodou. Tahle koupel je v oblasti hodně častá a oblíbená... A tady by vlastně název článku měl ztratit dech, protože jsem v Kagošimě zůstal celkem pět nocí, ale s vulkánem už jsem se nestýkal.
Rail pass zdejšímu cestování dává svůj vlastní ksicht. Ubytování v Kagošimě bylo nejlacinější, jaké v Japonsku můžete zažít (350 Kč za noc), a tak jsem tu jižní výspu zdánlivě nesmyslně využil jako základnu pro výlety vlakem. Ale nejen do okolí, jak už jsem naznačil. Třetí den jsem si odskočil 200 km na sever do města Kumamoto, kde je sice nově rekonstruovaný (vyhořel v 19. století), ale velmi pohledný hrad. Cesta Šinkansenem trvala 45 minut – brnkačka. Večer jsem se vrátil, a zašel si do nedalekého onsenu. Je to vlastně větší podoba domácího ofura, což je sedací lázeň s vyhřívanou vodou. V obou případech se v té horké vodě nemyjete. Mytí si odbudete v prostoru před vstupem, a dál se jdete prohřívat už čistý. Když jsem před 36 lety bydlel v bytě Hidea a Reiko, chodil jsem jako host do ofura první. Pro ostatní se voda nemění. Totéž (tedy mytí před vstupem) je v onsenu, který je v Japonsku většinou napájen horkou vulkanickou vodou. Podle mých zkušeností z táborského bazénu by to u nás nemohlo fungovat, protože ten systém vyžaduje ohleduplnost a vychovanost. V zemi vycházejícího slunce jsem nezažil, že by někdo mytí nějak odflákl, a přinesl svůj pot a špínu do vody ostatním. Další onsen jsem si užil i čtvrtý den, kdy jsem takovým neuvěřitelným vláčkem (byl tam i salon s knihovnou) odjel 50 km na téměř nejjižnější bod Japonska do Ibusuki. Největší atrakcí jsou tam písečné lázně. Zaplatíte 200 korun, vyfasujete takový plátěný župan (jukata), a pod přístřeškem na pláži se v tom jukata necháte personálem na 10 minut zaházet sopečným pískem prosyceným horkou vulkanickou vodou, jež tam do něj zdola prosakuje. Ležíte tam stlačeni a prohříváni tím pískem, a slušně se potíte. Efekt je dost odlišný od normálních horkých koupelí. A pak se příjemně unaveni dojdete omýt, třeba se i dorazit v onsenu, který je mimo pláž v lázeňské budově. Já jsem si pak ještě navíc dal koupel a plavání v Pacifiku. Pro domácí už na to není sezóna, navzdory krásnému počasí a dost teplé vodě v zálivu, tak jsem se tam cachtal sám.
Tady můj původní itinerář pro Kjúšů měl skončit, ale internet mi řekl (jak už jsem se zmínil), že pro další noc nemám nocleh v Kjótu, tak jsem si přidal ještě jednu noc tady, a vymyslel si pro další den opět cestu na sever, tentokrát těch 800 km. Za tři hoďky a něco jsem dosvištěl na ostrov Honšů do Okajamy. Hlavní město stejnojmenné prefektury má dva hlavní hajlajty (tedy skvosty). Hrad a zahradu. Hradu se říká „Černý“ kvůli použitému materiálu na opláštění, a je to opět z větší části replika ze šedesátých let minulého století. Původní je, stejně jako v Kumamotu, jen rohová hláska (jaguda). Zahrada Korakuen byla zachována v podobě, v jaké byla dokončena v roce 1700. Nevím, jestli je třetí nejhezčí v Japonsku, jak hlásá literatura, ale líbila se mi moc. A protože mě už nic nenapadá, sejdeme se zase v Kjótu. Vlastně jo, něco mě napadlo – začínají se mi líbit místní holky, to bych do sebe nikdy neřekl...
Kagošima, 18. 10. 2014

JAPONSKÉ MOŘE

Ten titulek berte jako oficiální název vody na severozápadní straně Japonska. Zatím jsem se totiž pohyboval při pobřeží Pacifiku, a tohle je první a taky poslední odskočení za japonské hory tvořící střed ostrova Honšů. Cílovým místem bylo Tottori. Větší část tříhodinové cesty vlakem zaplatil můj JR Pass, ale do té trasy je vložena privátní linka, a tu jsem musel doplatit cestou. 40 km průjezdu soustavou tunelů skrz ten hornatý střed ostrova stál 400 korun. Je to hodně, ale každá jiná varianta by byla časově nevýhodná. Po minulých slunečných dnech se počasí zhoršilo, a před horami se rozpršelo, tak jsem doufal, že tradiční příchod fronty od jihu se o ty kopce zastaví. Tottori se totiž chlubí písečnými dunami, a v těch zrovna déšť vítaný není. Povedlo se to tak napůl. Nepršelo, ale duny zmokly ráno, a mokrá duna nějak nemá tu pouštní barvu a tvary. A k tomu, aby se fotogenicky prorýsovala, je zapotřebí ostré slunce. No, nějak jsem to nafotil, vyšplhal s desítkami dalších, většinou japonských návštěvníků na tu nejvyšší písečnou horu, a odmítl platit za focení velblouda, kterého tam naaranžovali pro ty arabské iluze. Vrátil jsem se zpátky do města a zkusil koupit pro kamarády sběratele nějaké pohledy, jenže měli jen celé sady, nebo nic. K večeru jsem dorazil zpátky do Kjóta, a zjistil, že tam začalo pršet. Ale Japonské moře jsem viděl, a ještě mi zbývá deset dnů.
Kjóto, 20. 10. 2014

DIVNŮSTKY A KRÁSY

Ráno jsem šel na vlak, a od takového dražšího hotelu zrovna odjížděly dva autobusy školáků. Před budovou stál v pozoru asi kompletní personál, všichni nažehlení, muži se prkenně ukláněli, servírky a pokojské mávaly, a trvalo to, dokud autobusy nezmizely za rohem. Pak srolovali nějaké transparenty a šli pracovat. Japonci na tyhle zdvořilostní rituály prostě jsou. Když jsem tenkrát v sedmdesátých letech opouštěl (ruskou) lodí Jokohamu, byli ti na břehu propojeni s odplouvajícími dlouhými papírovými konfetami, a když loď odrazila, ty proužky se symbolicky trhaly a vlály ve vzduchu. Tak jsem si dneska vzpomněl ještě na pár divnůstek.
Západní turisté jsou v šoku, protože nikde nenacházejí koše na odpadky. Japonci si to jednoduše nosí domů. Já, baťůžkář, s tím mám také problém, když si něco koupím k jídlu v supermarketu, a pak běhám po městě se sáčkem v ruce.
Protože se tu nekrade, moje naučená gesta, jimiž si pořád přidržuju svůj majetek u těla, jsou asi zbytečná, ale to už tu lámat nebudu, mohlo by se mi to po návratu vymstít. Vedla se o tom mezinárodní debata jednou večer v Hirošimě. Seděli tam se mnou Američanka, Angličan, jedna dívenka z Taiwanu a dva Švýcaři. I když jsem se držel zpátky, stejně nakonec ta otázka, jak je to v Česku, padla. Musel jsem přiznat, že Praha má v tomto ohledu mizerný zvuk. Utěšovali mě, že za to nemůžu, ale byl jsem moc rád, že si nikdo nevzpomněl na chilskou propisku.
Ale pryč od negativ. Dneska jsem viděl zatím nejhezčí japonský hrad, a kupodivu to nebyla replika po nějakém zpustošení. Předpověď počasí po včerejšku nevypadala moc jistě, ale tenhle program mi ještě v Tokiu poradila Reiko, a tak jsem ho chtěl uskutečnit. Bylo hezké polojasno, a já odjel Hikari expresem do jeho první zastávky, a odtud se vrátil jednu stanici lokálkou. Už z vlaku jsem viděl tu stavbu nad městem Hikone. Lonely Planet sice říká, že se jedná o jeden z nejlepších hradů v zemi, ale superlativy beru vždycky opatrně. Tentokrát jsem nemusel. Strávil jsem tam pěkné dopoledne, a když jsem to nafotil, včetně přilehlé zahrady v čínském stylu, odjel jsem vlakem pár stanic do města Nagahama. Je tam vyhlášené historické centrum. Dřevěné budovy jsou vesměs využity pro obchůdky se zdejšími sklářskými výtvory, nebo se všelijakými dobrotami. Tohle zrovna není moje hobby, ale byl tam také jeden pěkný buddhistický chrám, jedna šintoistická svatyně, a krásně vyřezávané štíty těch historických domů. A znovu jsem tu měl rozkošné zážitky s Japonci. Paní v turistickém centru uměla anglicky jen pár slov, a tak mi nejdřív řekla, že pohlednice jejich města ještě nikdo nevyrobil, pak to vylepšila, že v muzeu na druhém konci města by nějaké mohly být, a fakt se chystala, že mě tam dovede. To jsem hodně rychle couval. Pak jsem na dveřích jednoho obchůdku se suvenýry radostně objevil nápis „stamps and postcards“, ale ukázalo se, že tam prodávají koresponďáky. Nejhezčí tanec nastal, když jsem si pro jednou chtěl vyzkoušet směnu dolarů v normální bance. Nejdřív si mě tam všimla skutečně krásná mladá úřednice, ale před angličtinou uprchla, a přivedla si na mne kluka. Anglicky neznal ani ťuk, ale měl pocit, že když bude výrazně artikulovat, tak jeho japonštině přece musím porozumět. Omyl, slévalo se mi to do jakéhosi koko a kuku. Nejdřív mi dal špatný formulář, a řekl mi kurz jenu 107. Pak jsme už vyplněný formulář přepsali do jiného, a kurz zhoršil na 105, a nakonec mi za sto dolarů přinesl 10380 jenů. Chechtali jsme se u toho oba. Cizinci tu asi do banky nechodí, tak to pro něj byla maturita, pro mě vlastně taky. Ještě, že jsem měl dost času.
To pěkné počasí se začíná k večeru nějak kazit, tak uvidím, co mi zítra dovolí pro poslední den v Kjótu. Má původně plánovaná hora Fudži potřebuje zaručené slunce, a to předpověď skoro vylučuje...
Kjóto, 21. 10. 2014

ÓSAKA – ZATAŽENO, DÉŠŤ

Pro svůj druhý pobyt v Kjótu jsem si zajistil ubytování přes internet v takové té neformální ubytovně, kde jsem nouzově strávil svou první kjótskou noc na tomto výletě. Hrozně se mi tam líbilo, a navíc pro tři noci mají množstevní slevu. Dal jsem si tam rovnou čtyři, dohromady za dva tisíce korun. Protože tentokrát potřebuji Kjóto jen jako základnu pro výlety do „okolí“, má tenhle hotel ideální umístění tři minuty od nádraží. Když jsem přijel z Kagošimy, seděly ve vstupní místnosti dvě dívky. Tsai (z Taiwanu), takový studijní typ, a velmi hezká Japonka Sacuki, která tam zrovna trápila kytaru. Vzpomněl jsem si na své úspěchy se „Slavíky z Madridu“ ve Venezuele a Indonésii, a na chvilku jsem si to sladké dřevo půjčil na tenhle matuškovský hit. Holky to nadšeně točily na mobily, a tak nějak mou pleš přijaly do komunity. Druhý den jsem se ještě seznámil s další dívkou z personálu. Její jméno Nana mě trochu rozesmálo, protože to zároveň v japonštině znamená sedm, a vzpomněl jsem si na startrekovou „Sedmou z Devíti“. Tahle Nana byla spíš roztomilá, žádný poloviční kyborg.
Pro třetí den v Kjótu jsem si ještě v Kagošimě naplánoval výlet k Fudži z jihu, ale ráno definitivně ukázalo (i předpověď na internetu), že tam jasno nebude. Prostudoval jsem nouzové varianty a zvolil Ósaku. Obloha byla šedá, a vlhko viselo ve vzduchu. Odešel jsem na nádraží, našel správné nástupiště, ale poprvé v letošním Japonsku jsem vlezl do pomalejšího vlaku, než bych chtěl, takže jsem jel o půl hodiny déle. Ósaka má 2,8 milionů obyvatel, a tři největší turistická lákadla v dosahu vnitřní linky japonských železnic, takže mě můj JR Pass vozil i po městě. Ósacký hrad je atraktivní, ale betonová replika z roku 1997. Nějak jsem ji nafotil z nádvoří, ale dovnitř jsem nešel, protože počasí se zhoršovalo a pohled z osmého patra by mě asi neuspokojil. Odjel jsem k další atrakci, kterou je jedno z nejvyhlášenějších světových mořských akvárií. Je skvěle technicky vyřešené. Po zaplacení (dostal jsem seniorskou slevu) vás schody vyvezou do nejvyššího patra, a pak sestupujete po spirále, která obtáčí centrální skleněnou nádrž, v níž se pohybují velké ryby, včetně žraloka velrybího, tedy největšího obra v rybí říši. Po obvodu jsou rozmístěny další skleněné boxy členěné podle mořských pásem, takže se v akváriu potkáte s tučňáky stejně jako s tropickými obyvateli korálových útesů. A taky tam jsou sladkovodní sekce, kde plavou obrovské arapaimy z povodí Amazonky. Jediné, co mě vyhánělo od akvárií, byl strašný jekot dětských návštěvníků, které sem ve velkém počtu zahnalo počasí. Nikdy jsem u českých dětí nezažil, že by tohle dělaly při nějakém zážitku. Nojo, jiný kraj ...
Když jsem akvárium opustil, už pěkně lilo. Ale navzdory tomu, jsem si ještě došel nafotit ten třetí „hajlajt“, výškovou budovu Umeda, která je nejvýraznější ukázkou moderní architektury ve městě. Je krásná, a prozrazuje svými zrcadlovými plochami, že je dílem stejného architekta, jako pověstné kjótské nádraží. K němu jsem se večer vrátil tím správným expressem, tedy za 45 minut. A ráno mě odtud odveze Šinkansen směrem na Tokio a dál.
Kjóto, 22. 10. 2014

JEŠTĚ NA CHVILKU SEVER A ...

Už jenom týden v Japonsku, to zní nějak couvavě, a já couvám nerad (i v autě). Moji japonští přátelé mi překvapeně píšou, že jsem toho už viděl nějak moc. No, bez JR Passu by ta letošní cesta asi vypadala jinak. A to jsem s ním díky své lenosti studovat Lonely Planet dopředu, málem zaváhal. Střežím ho jako největší poklad.
A ještě jedna novinka v mé cestovatelské výbavě mi tu hodně pomohla. Asi měsíc před odletem jsem dostal jako dárek tablet. Škoda, že jsem se hned nerozhodl vzít jej s sebou, takže jsem s ním ještě nenastudoval všechny finty, ale i tak je to úžasná pomoc. Se svými oblíbenými internetovými kavárnami bych tu asi těžko uspěl. Je jich málo, nejsou v dosahu a většinou jsou označeny jen japonsky, takže je v té změti nápisů na ulici prostě nenajdete. A taky jsou dost drahé. Zato ubytovny, hotely a rjokany všech kategorií avizují WIFI free. A protože tahle země má všechno na internetu, a najít třeba ubytování bez rezervace je skoro nemožné, tak to připojení potřebujete mít pořád po ruce.
Můj vlak právě projíždí Fukušimou. Stejně jako Hirošima jsou tahle dvě městská jména už navždy poznamenána, a vyvolávají temné pocity. Můj cíl je ještě půlhodinku na sever, a mému JR Passu zbývají tři dny života. Snad budou výživné.
Šinkansen Jamabiko, 23. 10. 2014

MIJAGI

Mijagi je pacifická prefektura, asi 250 km severně od Tokia, ale taky jméno mého hostelu v Sendai, milionovém hlavním městě regionu. A i když je to pěkná ukázka moderního urbanismu, mne město zajímalo spíš jako základna pro výlety do okolí. Tahle oblast na jihu sousedí s neblaze proslulou Fukušimou, a stejně tak byla v Japonsku nejvíc zasažena tsunami 2011. Stále sem jezdí dobrovolníci pomáhat s návratem infrastruktury do normálu.
Já jsem přijel jako turista bez rezervace ubytování, což tady je vždycky kousek od průšvihu, ale na nádraží jsem svůj problém svěřil šikovné dívce v turistických informacích, ona mi zavolala do vytipovaného hostelu, nejdřív to vypadalo jen na jednu noc, pak ale na mne začala mrkat, říkala chvilku do telefonu to svoje moši, moši (jejich haló), a najednou to byly noci tři. Řekl jsem jí, že je hvězda, protože to byla poslední nejistota letošního toulání (aspoň to tak vypadalo). Je to zase ubytovna a kombinace rjokanu (tradiční ubytování s tatami podlahou) a se západními vymoženostmi, takže ve společenské tatami místnosti je kotacu (vyhřívaný stolek s dekou kolem, aby neutíkalo teplo, když tam máte nohy), ale taky počítač hostům k dispozici, a WIFI jako samozřejmost. Standardně vybavená kuchyně s potřebným nádobím, kafe, čaj zdarma. Elektronické toalety (když vejdete, zvedne se proti vám automaticky víko a začne se vyhřívat sedátko), a jedna z nich je jakýsi hybrid mezi tradiční a euro-americkou. A i když je hostel jen 15 minut chůze od nádraží, je tu velký klid, žádný lomoz z ulice, nejezdí nad vámi vlaky, ehm, to všechno už jsem letos zažil.
V pátek ráno jsem odjel za krásného počasí do Macušimy. Její záliv dostal pořádně zabrat od tsunami. Ale přírodní scenérie, která je tu jasným turistickým tahákem, se s tím za tři roky nějak vyrovnala. Nejdřív jsem tu navštívil zen-buddhistický chrám. Hlavní část je v rekonstrukci až do roku 2016, ale přístupná je obrovská chrámová kuchyně se zajímavými exponáty, a v kopci hezká replika mauzolea ze 17. století. Před polednem jsem si koupil lístek na okružní jízdu lodí. V zálivu je rozeseto mračno ostrůvků, jejichž základny jsou omlety a vymlety příbojem, a borovicový porost na nich krásně zohýbán větrem. Dohromady to dělá pastvu pro foťáky a kamery, a loď je hodinu objíždí. Dva bližší jsem pak navštívil po mostech z pevniny. Před návratem do Sendai jsem neodolal vůním z krámků v zálivu, a dal si kousky chobotnice. Byla to dobrota, jen se mi pořád vtírala myšlenka na tu atomovou nehodu 150 km jižněji.
V sobotu bylo zase nádherně, i když ranní chlad je i v tom slunci pořádný. Trasu na nádraží už jsem měl zmáklou pod těch 15 minut, tak jsem v pohodě stihl Šinkansen na sever. Ten měl poprvé, co tu jsem, dvě minuty zpoždění, a hned mi to způsobilo trochu honičku při přestupu na lokálku jezdící do centra horkých pramenů Naruko Onsen. Ale povedlo se, a když jsem se v městečku trochu zorientoval, zašel jsem do takové přírodní dřevěné lázně, a dal si tu sirnatou horkou koupel. Půlhodinka mi stačila, je to záhul pro organismus. Pak jsem sedl na autobus, jehož jízda měla trvat pár minut. Jenže po výjezdu z městečka jsme dostali do kolony, a jen jsme tak 45 minut poposkakovali, takže jsem začal uvažovat, jak to dopadne s cestou zpět. Pak jsem zjistil, proč je na silnici ten nával. Snad celé Japonsko se rozhodlo využít sobotu tak jako já, tedy oslavit v blízkém kaňonu barevné orgie podzimního listí. Právě teď totiž kulminovaly. Bylo to úchvatné, už v autobusu zněly hromadné obdivné vzdechy (to Japonci umějí), kdykoliv se objevil nějaký pěkný výhled. Vypadl jsem z autobusu do těch davů a obdivoval taky. Mám té krásy plný foťák.
No, a zítra bude už můj JR Pass plnoletý, a bude se mnou couvat do Tokia. Ale ještě než ztratí dech, měl by mě dovézt k hoře Fudži. Má být hezky, tak uvidíme.
Sendai, 25. 10. 2014

FUDŽISAN

Když uvážím, že jsem jako jeden z jasných cílových bodů letošního toulání měl tu nespornou japonskou ikonu, a chtěl s ní mít společnou péefku, skončilo tohle snažení prachbídně. Při mé první návštěvě Japonska před 36 lety byla Fuji taky na programu, ale ten den strašně lilo, tak jsme seděli na tatami v nějaké jídelně pod horou, a trénovali konzumaci rýže hůlkami. Letos jsem si řekl, že když jsem free, tak za ten měsíc určitě najdu nějaký hezký den a zajedu tam. Bral jsem to jako tutovku. Jenže když jsem ji míjel z jižní strany v Šinkansenu, a zjistil, že nahoře chybí sněhová čepička, usoudil jsem, že pro novoročenku se tu najde lepší partnerský objekt. Ale pořád jsem ji nějak měl v plánu. Je to holt symbol.
Při druhém zastavení v Kjótu jsem měl pro dva dny hodně atraktivní program, ale pro třetí jsem plánoval odskočení Šinkansenem do její blízkosti. Jako na potvoru ten den přišla deštivá fronta, a tak jsem místo toho absolvoval nouzovku v Ósace. No, a dnes jsem to měl vymyšleno dokonale. Ráno se přepravím z prefektury Mijagi do Tokia, a než zapadnu do svého ubytování v Asakuse, odveze mě můj končící rail pass ještě na chvíli k Fudži.
Předpověď pro oblast slibovala polojasno. Cestou ze severu se hezké počasí zvolna vytrácelo, a bylo spíš polozataženo. Když expres Hikari projížděl kolem hory (ten tam nestaví), byl vrcholek v mracích. Ale řekl jsem si, zkus to hochu, třeba se na chvilku vyjasní, a uděláš fotku. Odjel jsem lokálním vlakem co nejblíž, ale marně. Přece jen je to velký kopec (3776 m), a každý mrak se na něj zavěsí. Tak jsem po dvou hodinách čekání hodil bágl zase na záda a odjel zpátky do Tokia. Fudži tedy nemám, ale čisté svědomí ano. Třeba k ní najdu cestu a čas ještě v posledních tokijských dnech.
Ale JR Pass už u toho nebude. Jako poslední službu mě dnes zaveze vnitroměstskou dráhou až k hostelu Nindža, a pak mu dám pac a pusu. Bylo to neuvěřitelné cestování, řečeno floskulí „fakt hustý“.
Expres Hikari, 26. 10. 2014

KHAOSAN NINDŽA

Vypadá to divoce, ale jde jen o název mého ubytování v Tokiu. Tentokrát jsem nezaváhal a zaplatil si to už před třemi týdny. Do Tokia jsem se tedy vrátil poprvé s jistotou, a bylo to 440 korun na noc – super. První dva dny jsem si vždycky koupil jednodenní jízdenku pro všechny trasy metra (200 Kč), a postupně navštěvoval místní pamětihodnosti. To už rozhodně jsou jen obvyklé turistické trasy, a je to takový styl krtků. Pod zemí najezdíte a nachodíte při přestupech spoustu kilometrů. Důležité body města jsou čtvrti Asakusa, Ginza, Šindžuku, šintoistická svatyně Mejdži-Džingu, císařský palác, respektive jeho zahrady, největší rybí trh světa, a samozřejmě Sky Tree (od roku 2012 nová tokijská dominanta, 634 m vysoká, a tím světově nejvyšší volně umístěná komunikační věž, s vyhlídkou ve 450 metrech)... a ta jednodenní jízdenka se určitě vyplatí, už jenom tím, že nemusíte trávit čas hledáním cen jednotlivých cílových stanic.
Státní svátek jsem oslavil v těch císařských zahradách, za slunečného, ale dost chladného počasí. Potkal jsem tu po měsíci taky první Čechy, kteří měli pro ten den podobný nápad. Obří rybí trh Cuki-dži jsem si nechal na odpoledne, ale k mému překvapení tam nebyla k vidění ani rybička. Všechno se odbývá brzy ráno, a pak ta monstrózní továrna utichne až do dalšího dne. Tak jsem si v jedné přilehlé uličce dal aspoň porci čerstvého syrového tuňáka. Bylo to mňam, jen jsem si nevšiml, že mi tam do rýže ukryli jako jednu z příloh wasabi, takže chvíli hrozilo, že svým dechem zapálím ten bufet. Ale při klesajícím slunci jsem ještě stihl pod dlouhými stíny tokijských věžáků další krásnou japonskou zahradu Hama-rikju.
Ozvala se Kajoko, že ve čtvrtek nemá volno, ale středa by se jí hodila, a jestli můžu svůj tokijský program nějak upravit. Samozřejmě že ano, cestu k Fudži (už zase) posunu na čtvrtek, má být snad taky hezky. Moje kamarádka si mě ve středu vyzvedla před hostelem Nindža v půl jedenácté, odešli jsme k přístavišti na jednom z umělých kanálů, které se proplétají středem Tokia, a koupila lístky na takovou okružní plavbu. Do odplutí zbývalo ještě něco přes hodinu, tak mě ještě pozvala na smažené ústřice, protože ví, že ty já miluju. Cestou mi ukázala stromy gingko, arénu pro sumo, a v jednom akvárku na zdi restaurace jedovaté ryby fugu (pro labužníky). Výlet lodí byl v tom nádherném počasí s nebem bez mráčku moc pěkný, tokijská panoramata věžáků na pozadí s tou novou dominantou města (Sky Tree), byla hodně fotogenická. Trvalo to skoro tři hodiny, tak jsme pak našli místo na společnou fotku, a kousek od mého hostelu zalezli do kavárny. Nesnáším loučení, a tak jsem se toho okamžiku bál. Kajoko k nám asi nepřijede, a tak to naše nejaponská závěrečné objetí nemusí mít žádné příště.
Čeká mě poslední noc v Khaosan Nindža, a jestli se mi zítra povede počasí, tak možná před večerním odletem zkusím udělat nějakou tu fotku Fudži. Bylo by to hodně dobré zakončení.
Tokio, 29. 10. 2014

JEDNU STOJKU... A DOST

Kajoko včera říkala, že by to chtělo koupit si jízdenku dopředu. A měla pravdu. Hodně lidí si asi přečetlo předpověď, že dopoledne bude jasno, odpoledne oblačno, a další dva dny déšť. Když jsem před sedmou ráno vystoupil v Šindžuku z metra, měli v pokladně dálničního autobusu do Kawaguči vyprodána všechna místa až do dvanácti hodin. Jezdit v poledne k místu na sever od Fudžisan, jak se ta slavná ikona Japonska správně jmenuje, je nesmysl. Nechal jsem se tedy nasměrovat k vlaku, a zjistil, že po třech týdnech ježdění v japonských vlacích jsem bez JR Passu pořád zelenáč. Ale po chvíli zmateného přebíhání v tom ranním mraveništi jsem se přece jen dostal k okénku, kde mi slečna řekla, kam jít, a kolik zaplatit za rychlík. Někam jsem s ním dojel, vyměnil ho za lokálku, a zaplatil dvojnásobek ceny autobusu, ale dojel jsem tam ještě v dobrém čase, a ještě s dopoledním sluncem od východu. Společníkem na cestě mi byl mladý Ind žijící v Singapuru. Jeho angličtina byla přesně podle mého gusta, krásně jsme si pokecali. V Kawaguči jsem neváhal a hned si koupil lístek na polední autobus zpátky. Nechtěl jsem riskovat honičku za večerním letadlem. Pak jsem se zorientoval, a chvátal na nejbližší vršek proti Fudži. Byla tam taková stezka vzhůru, s vyhlídkovými stanovišti, Až úplně nahoře jsem našel vhodné místo, kde se mi do objektivu vešla hora i já na rukách. Jo, zapomněl jsem říct, že na vrcholku z téhle strany poslední tajfuny nějaký sníh ponechaly, asi opršel jen z teplejšího jihu. Tak, a tady bych s dovolením pro letošek skončil. Za pár hodin mi to odlétá do Istanbulu. Prostě, ještě jednu stojku... a dost.
Tokio, 30. 10. 2014

Ostatní tvorba Lumíra Slabého publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Fotografie - West Bengal a další
DV 98/2018: Vizionář, Z rozpaků a další
DV 97/2018: Odlesky beztíže, Vratkost
DV 96/2018: A to je tak všechno, Transfer
DV 95/2018: Metafora, Heartbeat
DV 94/2018: Pod kůži a další
DV 93/2018: San Salvádor a Nikaragua
DV 92/2017: Oko Irmy a další
DV 91/2017: V prostoru nad hvězdami a další
DV 90/2017: Daleko od extází a další
DV 89/2017: Naostřeným výškám a další
DV 88/2017: Maella, Space a další
DV 88/2017: Vietnam - Kambodža 2016
DV 81/2016: Mexiko - říjen 2015
DV 79/2015: No řekni lásko a další
DV 77/2015: Levitace, Nadoraz
DV 73/2014: Chvění, Návyky a další
DV 69/2014: Kolumbie 2013 (září - říjen)
DV 66/2013: S vámi to ani nehne a další
DV 63/2013: Srí Lanka, říjen - listopad 2012
DV 61/2012: Zkouška sirén, Pírko pro pěší
DV 56/2011: Perseidy, Pohladit, Zlatovlásce a další
DV 55/2011: Škrtání o hladinu a další
DV 50/2010: Netradičně, Budova 101 a další
DV 48/2010: Miráž
DV 45/2010: Bez nádechu
DV 41/2009: Nanovlákna
DV 38/2008: Indonésie (září - říjen 2008)
DV 32/2007: Čenichem vpřed, Ještě kousek Mexika a další
DV 31/2007: Litanie
DV 25/2006: Vůně Indie?, Třešničky na dortu. a další
DV 24/2006: Monolog s Bukowským
DV 22/2006: V každém tvém záhybu, Střemhlav
DV 20/2006: Mitad del Mundo (Střed světa), Zprávy od rovníku a další
DV 18/2005: Sólo pro přímotopy, Zásah a další
DV 15/2005: Skřípot v mezivrství, Něco divokého
DV 12/2004: Faethón
DV 101/2019: Neslyšná i páchnoucí a další
DV 10/2004: Yamdrok-tse, Tikot molekuly a další
DV 100/2019: Hola hej a další