Lumír Slabý

Indonésie (září - říjen 2008)

První pachy

V naší době létání je zvykem začínat objevování cizí země v její metropoli. A tak jsem právě přiletěl do Jakarty a snažím se konfrontovat vlastní pocity se svým oblíbeným Lonely Planet, z něhož cítím něco o horkém, hlučném a smradlavém osmimilionovém nakupení lidí a věcí, vhodném tak jako startovací blok do Indonésie. Asi to tak bude. Mimochodem Jumbo - nejtěžkopádnější z Boeingů - byl z Amsterodamu až do mezipřistání v Kuala Lumpur narvaný do posledního místečka, tedy do čtyřstéhodvacátého, a při obou přistáních předváděl na dráze divný slalom. Ale navzdory svému labutímu stylu vzlétávání prý tihle drobečci moc nepadají. Můj vojensky vyhlížející bágl dorazil, a neporušený, ale aby té radosti nebylo zas tak moc, zjistil jsem, že mé cestovní šeky mění jen v jediné směnárně na letišti a v tak nízkém kurzu, že oproti hotovosti ztratíte na deseti dolarech jeden. Na druhé straně dolar v hotovosti tu má lepší kurz než jsou tak dva, tři roky staré informace v mém průvodci, a to je při obecně známém hubnutí téhle měny, příjemné. A honem si zvykám na ty divné pocity, když za sto dolarů dostanete skoro milion místních rupií. Hned na letišti jsem taky dostal zvykací trénink v tom neobsažném pokřikování náhončích, taxikářů a obchodníků. Pro všechny jste "mister". Ale taky mi předvedli přívětivost, když jsem vlezl do špatného autobusu, dovezli mě na mýto z dálnice a zastavili mi tam ten správný. A řidič mototříkolky (zde nazývané badžaj) na mě zkusil zaplacení parkovného a když jsem se mu vysmál, smál se tomu se mnou... Takže jsem zase v tropické Asii. Vypnul jsem řvoucí větrák ve svém pokoji a zvolil tak horko. Zato slyším, jak z města zaznívají islámská vyzpěvování. Pětihodinový časový rozdíl a horké noční dusno způsobují, že se mi nechce spát a ráno nebudu k probuzení. Ale co, je neděle a mám dost času...
Jakarta, 21. 9. 2008

A přišla bouřka

Ne, že bychom si u nás letos neužili přívalových dešťů, ale kdyby se u nás jednou stalo to, co během poslední půlhodiny tady v Bogoru, stavěli bychom už určitě archy. Došel jsem do hotelu s prvními kapkami a teď z terasy při čaji (tady je v ceně pokoje) zírám na ten tropický živel. Kdyby tu byly kanály, mohl bych si bez námahy ověřovat, co jsem ráno dělal tak pracně, že se totiž na jižní polokouli skutečně točí vodní vír proti směru hodinových ručiček. Tolikrát jsem byl na jih od rovníku, a nikdy jsem si nevzpomněl, tak jsem si to letos dal jako dílčí úkol a hlásím splnění.
Jak vidíte odjel jsem z Jakarty na jih. Bogor je proslavený souslovím Kebun Raya. Znalci v oboru asi vědí, ze je to obří botanická zahrada, na níž tu v roce 1918 přetvořil jeden holandský profesor bývalý prezidentský palác. Arboretum má 80 hektarů a jsou tu k vidění skvělé exempláře stromů z celého světa. Taky jsem se tam potloukal přes tři hodiny a vyhnaly mě až mraky. Zpátky jsem to vzal přes autobusák, čímž jsem zjistil, že má zítřejší cesta na západní pobřeží Jávy bude trochu komplikovanější než sliboval planeťák (tedy Lonely Planet). Ale hlavně, že se nebudu divit zítra s báglem na zádech. Včera se mi to ověřování vyplatilo také. Muslimský svátek totiž vyřadil z provozu mé vyhlédnuté vlakové nádraží, a tak jsem dnes vítězně odjel místním expresem z jiného.
Mezitím, co to píšu, přestalo pršet, a já si jdu sníst svá báječně zralá a veliká manga. Jsou tu za pár korun a dnes jich budu mít na svědomí šest... Za chvíli se setmí, jelikož v prostoru mezi obratníky je celoročně západ a východ slunce kolem šesté. Ale to byla dnes ode mne už poslední rádoby chytrost, a vy, kteří jste v tropech jako doma, mi ji určitě odpustíte.
Bogor, 22. 9. 2008

Hurá do přírody

Bogor je minulostí, jsem po sedmi hodinách mlácení v autobusu a mikrobusech kousek od Labuanu, tedy na západním pobřeží. To místo se jmenuje Carita (čti čarita), a dělají se odtud výlety na proslulou sopku Krakatau. A že nevíte, kde budu zítra? Samozřejmě na lodi, přespím na sopce a další dva dny se budu plavit v jednom hodně dobrém národním parku. Takže nejbližší zprávy ode mne dostanete nejdřív v neděli, jestli ovšem najdu internet. Teď jsem k němu musel jet 7 km na motorce. Dneska jsem konečně viděl jednu skutečně krásnou muslimku, aspoň podle toho, co z ní vidět bylo. Jo, a jedné půvabné dívce v Bogoru jsem už dal své tradiční české broušené sklo. Jmenuje se Yanti, a vypadalo to, že měla radost.
Carita, 23. 9. 2008

Onassis

Ve středu ráno mi zatrnulo, když jsem si uvědomil, ze jsem dal Lampungovi 400 dolarů bez papíru. Ale intuice nezklamala. Lampung přišel o půl hodiny dřív, měl kocovinu a sváděl to na ramadán. Byl jsem rád, že mě ke kotvišti vzal na motorce jeho kamarád Yasmin. U lodi pro čtyři pasažéry už stálo pár domorodců, a smáli se, že mám jachtu pro sebe, jak Onassis. No co, dal jsem, pardon Onassis dal svým třem námořníkům a licencovanému průvodci Lampungovi povel, a pluli jsme tři hodiny po klidné hladině na západ. Kolem poledne jsme byli u Krakatau. Nejdříve se v mlze objevila Rakata, tedy jediný zbytek ze tří sopek, jež se 26.8.1883 tak smutně proslavily největší lidstvem zaznamenanou přírodní explozí na zemi. V jednom zálivu Rakata jsme zastavili a s Lampungem asi hodinu šnorchlovali na moc pěkných korálech. Pak byl na lodi oběd. Kapitán, kormidelník, jeden námořník a Lampung o mne fakt pečovali, až jsem z toho byl nesvůj. A svorně mě učili svůj jazyk. Na chvilku mě také dovezli malým katamaránem na břeh. Nasbíral jsem lávové kamínky na památku a nafotil pár zajímavých kousků přírody. A taky jednoho Lumíra na rukách. Možná bude i novoročenka...
Odpoledne jsme obepluli Anak Krakatau (dítě), z jehož nejnovějšího kráteru v nadmořské výšce 800 metrů neustále unikají sirné kouře. Nám žádnou efektní erupcičku nepředvedla, ale v noci pak něco muselo být, soudě podle následující ráno viditelných nových stop na úbočí. Program toho dne uzavřel krátký výstup na první kráter mláděte Krakatau. Všude byly čerstvé stopy dopadu balvanů. Trochu divný pocit při nepředvídatelnosti tohoto dítěte, jež se v roce 1928 vynořilo z moře, a od té doby roste a děsí vulkanology myšlenkou, že 26 kilometrů vysoký sloup vyvrženého popela, čtyřicetimetrovou tsunami a přes moře letící smrtelný dech pyroklastického proudu by si zdejší tlakový ventil v zemské kůře mohl chtít zopakovat. Před západem slunce jsme se vrátili na loď, najedli se a šli spát. Domorodci na palubě, já uvnitř na jakési rohoži. V noci jsem na chvilku vylezl podívat se, jestli na "mladé" sopce není nějaké divadlo. Nebylo. Pohled na nebe je na jižní polokouli zvláštní. Nikde známé souhvězdí, a jestli tam byl Jižní Kříž, zakrývala mi ho "matka" Krakatau, na jejíž severní straně jsme kotvili. Druhý den jsme vyrazili na jih. Mé plány na opalování vzaly za své hned, jak jsme vypluli ze závětří. Dřívější rybníkovou hladinu rozhoupaly dvoumetrové vlny a naše jachtička po nich skákala jak delfín. Všichni zalezli do středu lodě, jinde to bylo o zdraví. Někdy v jednu jsme dopluli mezi ostrůvky (tady pulau) národního parku Ujung Kulong. Na programu prvního odpoledne byl jeden z ostrovů, na němž jakási vodní palma, průvodcem zvaná palmapa obrůstala rameno stojaté, nejspíš poloslané vody. Jezdili jsme tam pár hodin na kanoi. Na nosorožce, díky nimž je park na seznamu UNESCO, upozorňovaly jen čerstvé hromady trusu. Viděli jsme pár varanů a jednu pandovitě vypadající šelmičku. Přespal jsem v takovém bungalovu, posádka na palubě. Následující den jsem absolvoval několik treků, viděl jsem varany, divoká prasata, zoborožce, celé stádo jakýchsi jávských antilop, divoké krůty, zbytky majáku smeteného tou čtyřicetimetrovou tsunami od Krakatau a spoustu nádherných tropických stromů. Velkým zážitkem pro mne bylo večerní přelétávání zoborožců. Jsou totiž v letu úžasní. Taky jsem trošku šnorchloval a potkal perutýna. Jeho jedovatost znám a respektoval jsem ji z uctivé vzdálenosti. Přespal jsem v dalším bungalovu přímo v sídle rangera, kde mezi boudami pobíhali sambaři, divoká prasata a opice. V noci mi místní krysa běhala kolem hlavy a kradla bůhvíproč kousky mýdla. A ráno našel Lampung další pěkné místo s korály na šnorchlování. Znovu jsem tam viděl a fotil krásné perutýny, ježíka, zévy a sépii. A po hodině těchto radovánek jsme zahájili šestihodinovou plavbu zpět k Carite. A je to...
Carita, 27. 9. 2008

Všechno nejlepší

Asi bych se měl aspoň zmínit o dominantním prvku zdejší dopravy. Smečky motorek kličkujících v už tak přehuštěné dopravě, mi každý den připomínají, jak snadné je přijít o život. Tři malí kluci na jednom stroji nejsou nic zvláštního, zvlášť mimo města. A ve městě si na ně musíte dávat pozor při přecházení. Vynořují se nečekaně. Cestu mezi Caritou a Labuanem jsem několikrát absolvoval na tandemu, a vždycky to bylo na hranici rizika. Naposledy jsem dokonce seděl za Lampungem se dvaceti kily báglu na zádech a s těžkou taškou přes rameno, a měli jsme toho oba dost. Ale nenechal si to vymluvit a odvezl mě až k autobusu. A tak jsem zase o kus dál na východ. Blíží se konec ramadánu a ceny jdou nahoru. Jo, a u nás je státní svátek. Z Václavů, které mám rád, mě napadá hlavně pan Havel. Takže všechno nejlepší.
Bandung, 28.9.2008

Konec ramadánu

Bandung je možná svým způsobem hezké město, určitě je i hlavním městem západní Jávy. Ale asi bych v tom smradu a řevu nezůstal víc než jednu noc, nebýt rady jednoho místního učitele, abych v pondělí nikam necestoval, protože je po víkendu a před koncem ramadánu a všechno bude přecpané. Tak jsem si naordinoval vyřízení komunikačních dluhů na internetu a návštěvu blízkých termálních lázní pod sopkou Ciater. V neděli večer jsem ovšem nachodil v centru města hromadu kilometrů a veřejný internet neobjevil. Kdyby mě v pondělí ráno jeden hodný muslim neodvedl až ke dveřím zcela utajeného spíš soukromého internetu, vděčně bych vzpomínal na loňské spojení z indiánské vesnice v Belize. No, ale odpolední horké bazény pod sopkou byly fajn. Ani se mi do toho řvoucího města nechtělo. Dnešních osm hodin ve vlaku uteklo jako nic. Ale tady v Yogyakarte jsem se hned dozvěděl, že prý zítra jsou dva hlavní hajlajty Indonésie zavřené... Tak si počkám, a vy také. Zítra tady končí ramadán a jedna moje kamarádka u nás začne studovat vejšku. Asi to moc nesouvisí, ale proč pořád lpět na logice, ne?
Yogyakarta, 30.9.2008

Prambanan

Jsem za půlkou letošního toulání, to je hrůza! Dneska ráno mě můj "domácí" poslal na jakousi velkou slávu u sultánova paláce. Prý v osm. Hnal jsem se tam, a v protisměru proudily davy neuvěřitelně načančaných muslimů. Rozlehlé prostranství před palácem bylo skutečně plné, ale rozházených novin. Asi podložení muslimských koberečků při hromadné bohoslužbě. Nějací zřízenci je sbírali na hromady, další je cpali do obrovských pytlů, a bylo jasné, že tady v nejbližší době žádné divadlo nebude. Z dalšího bloudícího cizince se tam vyklubal Slovák Jura (zdejší student fotografování), jehož sem domorodci taky poslali. Cestou zpátky mi můj dojem potvrdili dva policajti. Zítra v deset - a jásali, když jsem jim to řekl v jejich jazyce (já jsem totiž těch osm hodin ve vlaku studoval). Tak jsem odjel, na zdejší poměry neuvěřitelně snadným autobusovým spojem, do Prambananu. To je jeden z dvou zdejších turistických klenotů (taky jsem tam potkal český zájezd). Po zemětřesení v roce 2006 sice část pracně zrestaurovaných hinduistických chrámů popadala, a například chrám býka Nandi, dopravního prostředku (neboli vahany) boha Šivy, s umělecky vysoce ceněnou sochou toho býka, je nepřístupný. Ale pořád je to soubor objektů hodný podpory UNESCO. Chrámy z osmého až desátého století jsou skutečně velmi atraktivní, a Brahma, Višnu i Šiva mají ty své skvostně zdobené. Dalším ceněným a výjimečným prvkem je prolínání hinduismu a buddhismu v tehdejší politice, jež se podepsalo na stylu i dedikaci chrámů. Jeden místní strejda se mi tam pokoušel dělat průvodce, což nesnáším. Šlo to asi takhle - Odkud jste? Z České republiky? To je skvělé, jak se máte? Můj boss má kamaráda archeologa od vás. Jen proto, že jste Čeko, tak vám ukážu tohle a tohle a tohle... když se kolem mě dost vytancoval a začal mlít, že mu zemětřesení zbořilo dům, dal jsem mu 1000 rupii (asi korunu padesát). Myslel jsem, že mě sežere. Třeba si dá příště pohov. No, jsem zpátky v Yogja (džogdža), jak se tady tomu zkráceně říká, a před chvílí odešly tři muslimské holky, které si ke mně na lavičku na chvíli ze zvědavosti přisedly. Kolem zase začínají petardy a ohňostroje, což zbláznilo hejna místních vlaštovek, kterých je najednou plné nebe. Tak mizím.
Yogyakarta, 1. 10. 2008

Zlatej ramadán

Tak mě zase ošidili.... Dneska ráno cestou do Borobuduru jsem si připravoval nějakých 15 000 rupií. Lonely Planet říkal 10 000, tak jsem to zaklel koncem ramadanu. Kluk přišel a povídá čtyřicet. Asi špatně rozumím, říkám si, a dávám mu těch patnáct. Nene, čtyřicet, mlel si svou a pár kompliců kolem mi ukazovalo dvacetitisícovku, a dvakrát, tak jsem to musel vysolit, protože jízdenku tu nevedou a není koho se zeptat. Skoro nikdo neumí anglicky. Zpátky jsem pochopitelně platil dvacku. V braní cizince na hůl tu autobusáci jasně vedou. Jen dvakrát se mě někdo zastal. V Carite si řidič řekl o trojnásobek. Naštěstí k minibusu přišel Lampung (následně můj průvodce po Krakatau) a rozmluvil mu to. A pak, cestou do Bandungu můj soused z vedlejšího sedadla, učitel, jemuž to bylo trapné. Někdy se to hraje na neznalost angličtiny, teď je největším hitem konec ramadanu. Byl ve středu, dnes mě zaskočila zavřená pošta a dozvěděl jsem se, že úřady otevřou až v pondělí. Tak to má korespondence se mnou asi pocestuje na Bali. Ještě k tomu okrádání, tohle jsem zatím v žádné jiné zemi nezažil. V takové Indii, plné chudoby, tam by se vám to stát nemohlo.
Yogyakarta, 3. 10. 2008

Borobudur

O dnešku jsem měl celkem jasno. Ráno si přivstanu, odjedu k největší atrakci Indonésie, užiju si nejrozsáhlejší buddhistickou stupu světa, a pak si tam někde sednu s výhledem na tu horu kamení, budu relaxovat a nasávat energii chrámu. No, skutečně sedím a mám výhled na centrální stupu toho kamenného dortu, i když je to tak z 500 metrů vzdálené vstupní haly muzea. Ale jinak? To, co se dělo tady, odporuje všem mým zkušenostem z buddhistických objektů světa, a bojím se, že takhle si UNESCO památky ve své správě nepředstavuje. Nekonečné davy stoupají po schodech nahoru a dolu, a na nejvyšší galerii té obří tantrické mandaly jsou všechny dílčí stupy ověšeny po nich lezoucími dospělými i dětmi. Prakticky není možné vyfotit jen tu kamennou krásu, všude se na vás někdo šklebí a pokřikuje. Čili - klid, energie, génius loci - ani náhodou... A i teď zdálky vidím, jak se pořád někdo snaží vyškrábat i na tu velkou centrální stupu nahoře. Hrozné! Tisíc let tahle památka na historicky poměrně krátkou vládu buddhismu v Indonésii ležela zapomenuta a konzervována pod sopečným popelem. Když to Angličani a Holanďani pracně vyhrabali, zpevnili a restaurovali, dopadly sem v roce 1985 bomby při občanské válce. Ale tohle skoro neomezované turistické řádění by Borobudur přežít nemusel. Hm, radši jsem se s jeho neduchovní atmosférou rychle smířil a nafotil, co se dalo. I tak to je moc pěkná stavba. Meditaci si nechám na jindy.. Včera jsi si prohlédl turistická lákadla Yogyakarty. A v Kratonu (Sultánův palác) jsem konečně zažil tu ohlašovanou slavnost, tedy víceméně přehlídku palácové stráže, takových místních ostrostřelců. Dělají to vždycky jednou ročně, na konci ramadanu. A zítra frčím na Bali. Těch šestnáct hodin v autobusu mě stálo asi 500 Kč, A to mě ještě určitě ošidili.
Yogyakarta, 3.10.2008

Highlight day

Nemusíte vědět, ze Bali je hinduistický kousek světa. Hned, jak vás půlhodinový trajekt převeze z Jávy, začne to na vás křičet z každého domku, zahrádky, políčka. Zdejší hinduismus je totiž, jak říká Lonely Planet, půl světa vzdálený tomu indickému, a je takzvaně rodinný. Takže, projíždíte městečka a vesnice a vidíte chrám vedle chrámu. Některé vypadají staře, jiné jsou nazdobené. Ale když tam zkusíte vejít, zjistíte, ze je to chrám rodiny, která tam bydlí. Jistěže v této formě hinduismu existují veličiny, jako Brahma, Šiva, Višnu a Ganesh, ale jsou nějak na pozadí všech těch bůžků a démonů uctívaných rodinami, klany, vesnicemi. Na Bali se věří, že duše je ve všem, a tak také obětiště jsou všude. Chrámům se tu říká "pura" a dál se už identifikuje, k jaké komunitě patří.
Přiznám se, že jsem ve svém itineráři přisoudil Bali roli přívažku - trochu chrámů, trochu moře a pryč. Naštěstí jsem si na to nechal týden. Po dopoledním příjezdu dálkového autobusu do Denpasaru (zdejší hlavní město) jsem měl trochu problémy s dopravou do kulturního centra Bali - města Ubud, a s okrádači (jak jinak), ale hned jsem našel ubytovaní za necelých deset dolarů v bungalovu s terasou do zahrady, se snídaní a termoskou čaje. Šéf hotelu mi doporučil půjčit si druhý den na objížďku okolí kolo. Skvělá volba. Chrámy v Pejeng a Bedulu jsou jen pár kilometrů odtud, a tak jsem si od rána jezdil, zastavoval, fotil. V každém chrámu jsem se zapsal do knihy návštěv, včetně darované částky, a kolem pasu mi omotali sarong. Pejeng jsem si užíval úplně sám, turisty jsem potkal až v jeskynním chrámu Goa Gajah, a pak u skalních výjevů v Yeh Pulu. V poledne jsem se rozhodl, ze navštívím Tampaksiring. Každý mě upozorňoval, že na cyklovýlet je to daleko. No, skutečně jsem v tom vedru šlapal asi deset kilometrů pořád do kopce. Odměnou byl chrám Gunung Kawi. Konečně místo, jaké jsem v Indonésii od začátku hledal. Staré, krásné, duchovní... Základem chrámu jsou sedmimetrové výklenky ve skále s postavami uvnitř. Literatura říká, že je to památka na království z 11. století. Motal jsem se tam dvě hodiny a pořád objevoval další scenérie, výhledy na rýžová políčka... Zpátky jsem fakt jel asi 9 kilometrů bez šlápnutí. Ale pořád ve střehu, jezdí se vlevo a na cyklisty tu nejsou zvyklí. Skvělý den! A večer jsem si ještě zašel na tradiční tance. Začalo to hezky. Tanečnice v úvodním tanci měly půvab. Ale pak přišla čísla se sólistkami poněkud méně svěžími, a najednou toho bylo nějak moc. Navíc tak čtyřicet muzikantů vydávalo velmi pronikavý hluk bušením do všech těch tympánů, xylofonů a zvonů. Tak jsem se přistihl, ze mě mnohem víc zajímá k zešílení krásná tvář mladé černošky dvě řady přede mnou, kterou to zřejmě nebavilo už od začátku. Ale to jen tak na okraj. Ubud žije turistikou, a tanečnice z Bali jsou exportní artikl. Mimochodem, když ta černoška vstala, měla asi dva metry :)
Ubud, 7. 10. 2008

Než to tady zaBALIm...

Tak, čtenáři, jste-li nějací, rozhodl jsem se, že už dál na východ ani na jih letos nepojedu, plážový Sanur je posledním výkřikem těmito směry. Dneska jsem odtud navštívil hinduisticky chrám Tanah Lot, postavený atraktivně v moři, zítra mám v plánu moře, slunce a šnorchlování, a pak už to vezmu autobusem až do Jakarty (24 hod). Ne, že by to byla tak úplně nuda, ale nepřipadá mi to hodno cestovatelského pera. Zkrátka, jestli se mi nic zvláštního nepřihodí, bude ode mne chvíli pokoj a ohlásím se až s háčky a čárkami.
Selamat tingal (bye, bye), Indonésie.
Sanur, Bali, 9. 10. 2008

... a ještě pár slov bagpackera

Má cesta autobusem z Bali do Jakarty se protáhla na 30 hodin, ale nezdálo se, že by to někoho z pasažérů rozhodilo. Zato jsem si pak tady vyzkoušel klimatizované městské autobusy, jež vás ve vyhrazených koridorech převezou za našich 6 korun kamkoliv a ještě vám zřízenci poradí s přestupem. Takže pokřikující a lísající se taxikáři zase ostrouhali. Jsem přece bagpacker - baťůžkář. A to slovo v mém chápání nepopisuje jen to, co máte na zádech. Je to hlavně způsob poznávání cizích zemí, využívání hromadné dopravy, kontakt s místními lidmi. Mohlo by sem patřit i objevování místní kuchyně, ale to skrývá velkou hygienickou hrozbu, a musím přiznat, že já jsem až extrémně opatrný. Ale jinak se mi v dresu bagpackera vždycky líbilo a dařilo. I loni v Belize jsem úspěšně stopoval a využíval i náklaďáků k dosažení svých cílů, i když to tam nebylo vůbec normální.
Indonésie je cenově příjemná země. Ale ta doprava! Kromě případů, kde byly jízdenky, jsem vždycky pocítil snahu o ošizení. A vrcholem bylo Bali. Základem hromadné dopravy má být takzvané BEMO. Ale tyhle mikrobusy mají tak špatnou pověst, že je už nevyužívají ani místní. A je to začarovaný kruh. Nejsou lidi, BEMO nevyjede a lidi místo čekání využívají alternativní přepravu, třeba motorkáře. A řidiči BEMO sami nabízejí "spesial", tj. privátní odvoz za šestinásobek normální ceny. A asi se to zhoršuje, protože můj Lonely Planet nijak nezpochybňoval funkčnost regulérního BEMO mezi jednotlivými autobusovými terminály Denpasaru, a já po příjezdu na to hlavní nádraží čekal hodinu a půl, a pak mě ještě pořádně natáhli. Podruhé jsem na tomtéž nádraží po téměř hodině dostal nabídku na "spesial", a natruc odjel s motorkářem. A pro ranní odvoz k tomu dálkovému autobusu z Bali jsem si rovnou objednal motorku, čímž jsem tam byl místo za hodinu už za patnáct minut, i když s tím báglem na zádech to žádná slast nebyla.
No, ale co si stěžuju. Vždyť u nás ta pověstná ruka trhu nadělala a ještě nadělá v hromadné dopravě taky pěknou neplechu. Prostě, špatně nastavený systém. A to by tak bylo vše.
Jakarta, 12. 10. 2008

Salto

Něco jako bůh
mě chytlo pod krkem
a zmačkalo mi dech
a třísklo se mnou o nebe
něco jak monstrum storuké...
Co je tak odpírané
se někdy při úplňku stane
co nelíbí se všem
tím nabitý jsem
pod tlakem
Něco jako rastr nebo mříž
to měsíc se mnou
snídá na tvé kůži
na bříšku něžně vyklenutém
zvládneš své salto
s nekonečným vrutem?
a piruetu kterou ještě dlužíš?
buď skočíš
nebo dohoříš

Plné ruce tebe

Plné ruce tebe
na to se těším
promiň bez přívalů něhy
to neumím a nechci
kde se naše těla potkají
trochu ti jí nechám
takové neškodné popáleniny
jen s láskyplností musím
opatrně
aby ses nevyděsila
víš nemůže se to rýmovat
ať jsou ty sdílené rytmy
tak zdivočelé
jako spleť jejich inspirací
zamotám tě do svalů
a nechám přivírat oči
ještě je tolik nerozsvícených příběhů
ještě je tolik nepohlazených záhybů
a hrotů
a neroztančených pocitů
a odstínů milování
pojď projdeme se v sobě
ještě je tolik touhy
tolik touhy...

Ostatní tvorba Lumíra Slabého publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Fotografie - West Bengal a další
DV 98/2018: Vizionář, Z rozpaků a další
DV 97/2018: Odlesky beztíže, Vratkost
DV 96/2018: A to je tak všechno, Transfer
DV 95/2018: Metafora, Heartbeat
DV 94/2018: Pod kůži a další
DV 93/2018: San Salvádor a Nikaragua
DV 92/2017: Oko Irmy a další
DV 91/2017: V prostoru nad hvězdami a další
DV 90/2017: Daleko od extází a další
DV 89/2017: Naostřeným výškám a další
DV 88/2017: Maella, Space a další
DV 88/2017: Vietnam - Kambodža 2016
DV 81/2016: Mexiko - říjen 2015
DV 79/2015: No řekni lásko a další
DV 77/2015: Levitace, Nadoraz
DV 75/2015: Japonsko - říjen 2014
DV 73/2014: Chvění, Návyky a další
DV 69/2014: Kolumbie 2013 (září - říjen)
DV 66/2013: S vámi to ani nehne a další
DV 63/2013: Srí Lanka, říjen - listopad 2012
DV 61/2012: Zkouška sirén, Pírko pro pěší
DV 56/2011: Perseidy, Pohladit, Zlatovlásce a další
DV 55/2011: Škrtání o hladinu a další
DV 50/2010: Netradičně, Budova 101 a další
DV 48/2010: Miráž
DV 45/2010: Bez nádechu
DV 41/2009: Nanovlákna
DV 32/2007: Čenichem vpřed, Ještě kousek Mexika a další
DV 31/2007: Litanie
DV 25/2006: Vůně Indie?, Třešničky na dortu. a další
DV 24/2006: Monolog s Bukowským
DV 22/2006: V každém tvém záhybu, Střemhlav
DV 20/2006: Mitad del Mundo (Střed světa), Zprávy od rovníku a další
DV 18/2005: Sólo pro přímotopy, Zásah a další
DV 15/2005: Skřípot v mezivrství, Něco divokého
DV 12/2004: Faethón
DV 10/2011: Neslyšná i páchnoucí a další
DV 10/2004: Yamdrok-tse, Tikot molekuly a další
DV 10/2001: Hola hej a další