Antonín Ferdan

Vem si

Ukrojila si z prstů to nejlepší masíčko
jsou teď štíhlé
a možná brzy začne hrát na klavír
něco teskného
melancholicky infantilního
o dětství
s celými prsty

Dneska za oknem

Dneska za oknem
spadl strom.
Beze zvuku zmizel s ním
i okamžik kdy si člověk uvědomí
vlastní smrtelnost

A jako na svini
zrovna dneska
tančilo dítě po nábřeží
po labutích krcích sepjatých
v modlitbách ke svým
neznámým bohům
jako my
jako my
pod dekami realit z televize novin netu
a špatně přeloženého lístku
od děvčete z dřívějška

Měla mě ráda.
Měl jsem ji asi i rád

Ale co
když žijem věčně...

Tak to občas chodí

Jako by tančila
v průvanu
na žebřinách.
...

Pod nohama mi vrněla
stará kočka
a slunce se vzdálilo
o pár dní

zatímco

vlaštovky v šiku po dlaních šimrají
v zrcátku zamženo
z páry stoupají
jen kraje toho
co není vidět.

Podzim se opil a komíhá se
po polích rozlité
dva žloutky
a káva

mezi stěnami našeho praskliny
od snažení
od hádek
od hrátek a tančení
foxtrotu podél zvrásněných tváří
panenko!
zvlčelas větrem
divokým skučením skutečnosti pod nohama kočku
ses smála na konci nože
jako hladová.
...

Jen si do mě zakroj!

Žena

Návraty
ke klínům nahé
jak rosa na rtech
němých bradavek
a polibky rozseté pšenice
před nocí
koleje
bahnité
tak ztraceně
kloužou
až rádo se v nich topí.

Frustrace

Dva prázdné půllitry
dva prsteny topené
v rukojeti a
ostří skrz čas
dvacet vteřin
z dvaceti let

Je to jak dětská kresba
rozpitá slinami
tatínek maminka pes mezi nimi a dcerka
za dveřmi
žiletko
líbej mě

Je úplněk
v jinak pusté tmě

Sám sobě stínem

Ten zvuk
za sebou
jako syčení stopa stínu

v sobě

páru sebe sama
a jiných
ruce kubisticky v klínu slečen z očí
malátných chtíčem
jít hloub

To ten zvuk v sobě za sebou

Jsou dny

Byla tam -
schoulená ve rty
vzdálená
vzdálenější než noc
a básník

Zcela profánní
nahá -
ramena jak růžky
a nebylo nesnadné
nabodnout
divoká Corrida
divoké sny

Snivé spleti prstů
jazyku a našich těl
při večeři na terase
vklíněných
pak pomlaskání
nechtěl jsem tě znát
a takhle to skončí?

Jen tvář
s orbou v těle
prašnou pachutí vzpomínky a
zase dál zasadit u sousedů
pohnojit
a obíhat noc
vzdálenou

jako ty

Jsou dny
kdy se tratí
na neznámé

Podívej se do lógru

Podívej se do lógru
- třeba najdeš
podlitiny z rán
kdy bylo dobře

i toho špačka v něm
a kousek nehtu
posledního ještě ne
/ za okamžik

jako by vše
bylo nedopitý kafe