na další stranu
Jan Musil
Větrno
Nebe jak vodovkami
pocákané od boku
a vítr s mraky se na něm honí
jak na cimbuří
po půlnoci
strašidla.
Také jsem teď trochu lehčí.
Ale nechci kázat, mudrovat
a přitom se klátit ve větru.
Tak že udržím klobouk
na hlavě.
A nebyl bych na tom lépe
ani v čepici.
Vždyť i stromy v lese
se rozhádaly
a teď zběsile korunami mlátí
o sebe.
Konec chvíle
Ještě se ozývají ptáci.
Vzdáleně
jak denní hluk,
když se zavřou okna
a stáhne roleta.
Ještě občas pípne hlásek
a potok se převalí přes kámen.
Ale nikdo už nemá
na nic chuť.
Škoda.
Odchází odtud
další den.
Sice zítra přijde jiný,
ale už nic nebude tak,
jako teď.
V Judské poušti
Ten strach,
ta radost
dostat se až ke dnu.
Provrtat se k spáse,
která nahlas
nikdy nepromluví.
Jen neopakovat žádnou
z prošlých cest.
Zapomenout.
Skončit na konci karavany,
kde žízeň a hlad běhají kolem
jak malé děti.
U Galilejského jezera
Hladina kluzká
jak záludná myšlenka.
Kdo uklouzne,
do bláta po hlavě sletí dolů,
s nohama trčícíma k nebi.
Ta věčnost,
než někdo půjde kolem
a všechno zase vrátí
na začátek.
Věčnost tak zoufalá
jak naše dvě těla,
co stále trčí
mezi námi.
Když
Když na to koukám,
nemám k tomu co říci.
Obzor jak čára
máchnutá po paměti.
Lesy jak kotrmelce
a v dálce domy ze škatulek.
Pod hlavou
zelená se tráva.
Jen let je stále v pohybu.
Jen ptáci.
Zpívají,
vznášejí se
a padají,
když ozve se rána.
Před bouří
Kdy nám ty mraky spadnou na hlavy?
Kdo propíchne ten černý splín
ospalého dne,
ve kterém jde všechno k háji?
Snad tam si lehneme do trávy
a budeme kapky chytat
do svých úst
jak v pouštích seschlí nomádi.
A už od sebe nevstanem.
Ať si nás to odtud
odplaví.
Nad srázem
V korytě plném vody
vlny v slunci probleskují
jak noční policejní patrola.
Dravá řeka tam skáče přes kameny,
s otlučenými kotníky,
s pěnou u rozeřvaných úst.
Jak snově, vágně, naposledy
se tam sedí na skalách!
A kolem stále žádný sebevrah,
který by chtěl skočit dolů.
|
