na další stranu
Jan Musil
KOUŘ
Kouř proplétá se mezi zdmi.
Kdo do kotle zas přikládá,
kdo chce zas smažit
hříšné duše?
Nebo se někdo
chce zas upálit?
Nebo se zase našel
někdo vhodný pro hranici?
Ne, to si někdo jen tak zatopil,
aby si ohřál svoje ruce.
MLČENÍ
Němý je les,
i když se jen dívám
a nikdo nejde kolem.
Marně se rozpomínám
na podobná mlčení.
Tvá slova
do všeho hned promluvila.
Najít tak odvahu
a konečně vzkřiknout:
Tak už dost!
Ale i já se bojím mlčení.
OUVERTURA
Topoly,
co koukají se do vody
a listí na nich žloutne,
jsou plné černých vran.
Věští zas zásnuby
radosti a smutku.
Vdovy vycházejí z kostela,
komora zbývá pro nevěsty.
S pláčem tam budou čekat
až do rána.
TRANSCENDENTNÍ
Vidle zapíchnuté do hnoje.
Tak takto stojí tady děj,
trčící do nebe
k božímu zavolání.
Tak se už ozvěte,
chiméry a múzy!
Tak už svět postavte
na vlastní nohy!
ÚNAVA
Znavené jsou všechny dny,
rovnodennost na vahách.
Kdo se z okna vykloní,
dolů spadne.
Tak daleko je ke vstávání,
ještě dál k návratům.
Už zbývá jen to,
co bude.
Jako kdyby to zde
nikdy ani nebylo.
PTAČÍ HLASY
Ptačí hlasy mně tak bodají do sluchu,
že tady už vůbec nic neslyším.
Ani křik –
kdyby se začal někdo topit v tůni.
Ani hřmot –
kdyby projížděl kolem povoz s koňmi.
Tak hluchý jsem byl kdysi k ránu,
když jsem se vracel domů
z nočních snů.
|
