František Cinger

POZDRAV JIŘÍMU ŽÁČKOVI OD FRANTIŠKA CINGERA

Motto nemotto
„...Cpu slova do knih jak prejt do jelit.
Dík tomu jistě vejdu do čítanek.
A študáci mě za to
dají odstřelit.“

(Neboj, nedají!)

Dobrý člověk Ludvík Hess mě ponoukl, abych napsal cosi Jiřímu Žáčkovi k jubileu. Jen proto, že oba mám rád a vážím si jich, jsem se dopustil tohoto dopuštění. Protože odchován V+W si myslím, že každé jubileum je vůl.

ZMĚNA

Život je změna,
tvrdí dvacetiletí,
horečně střídající
bydliště, lásky, profese.

Život je změna,
tvrdí čtyřicátníci,
když cítí, jak jim život
uniká mezi prsty.

Užijte si ji! Ale rychle!
V šedesáti i změna k lepšímu
je změnou k horšímu.

KARDIOGRAM

Tluč, moje srdce, tluč,
buš do mě, abych ožil.
Z těla mi vyplav žluč
a radost pumpuj do žil!

Tolik Jiří Žáček dvakrát na začátku blahopřání, že žijeme.

Samozřejmě jako každý špatný promlouvatel začínám vyprávěním o sobě.

Nevím, proč se mi pokaždé, když jsem se dotkl jeho veršů dospěláckých, vybavila slova: „Ženy tu nejsou proto, abychom je chápali, ale abychom je milovali.“
Když už jsem se s touto úvodní větou rozhodl začít přemítat o Jirkovi a jeho tvorbě, s hrůzou jsem zjistil, že toto rčení zná historie jako výrok Oscara Wildea. Ale mně se hodí k němu.
Vzpomněl jsem si pak na jeho jedinečnou sbírku Aprílová škola a snažil se vzpomenout na recitaci vlastním dětem: „Sedí bubák na dubu, / který v lese stojí, / straší děti Bububu, / a pak se sám bojí.“ A skončil jsem. Děti se už chystají mít vlastní děti a tak jsem jim svoje knižní poklady nedávno nabídl.
Sáhl jsem tedy do zbytku knihovny a nabízím pt. čtenáři malý výběr z Jirkovy tvorby básnické, aforistické, limerické a já nevím, jak se všechny ty formy jmenují... Tedy samozřejmě vím, nebo se alespoň snažím s jeho invencí držet krok (a uvědomuji-li si, že pojmenovávat je je hloupý už zvyk snažit se vše vtěsnat do šuplíků, které pak málokdy, nebo málokdo? otevírá). Nemyslím si totiž, že je někdo zvědav na pár pseudo či snad odborných charakteristik a soudů.
O stavu i proměně Jirkovy poetiky i tématiky si může udělat představu nakonec každý, kdo dokáže i můj mix dočíst do konce.

Ještě předtím pár poděkování. Za pár textů jsem Jirkovi zvlášť vděčen. Tento je první:

MŮJ KRAJ

Ten kraj, kde země rodí kamení
a kde jsou lidé sami k sobě přísní,
kde živá voda řeči pramení,
tajemná líheň pohádek a písní,
kde místo révy rostou brambory
a na dně řek se zlatá zrnka třpytí,
kraj, kde se žije všemu navzdory,
kde z lesů slyšíš vlkodlačí vytí,
kde ze svatby se chodí zvesela
a ze hřbitova pokorně a zticha,
vystrkov, kde si o věž kostela
oblaka třou svá vodnatelná břicha,
kraj, který voní jako včelí plást,
kde skřivan zpívá nad rozkvetlou mezí
a mamince je teprv sedmnáct,
jak zrezavělý hřeb mi v srdci vězí.

Když jsem si tyto verše před pár lety přečetl, s hrůzou jsem si uvědomil, že „takovéto“ básně se snad už nepíšou. Naštěstí díky Jirkovi ještě ano.

A také jsem mu vděčný za odpověď na novinářskou otázku: Říká se také, že Češi jsou národ Švejků, že všechno „odšvejkují“. Co vy na to?
„Švejkování je přirozená reakce slabých vůči silným, ať už je to reakce kmána vůči pánům nebo Čecha v c. k. monarchii. Švejkování je určitý způsob životního humoru a člověk se jím brání proti přesile. Co jiného zbývá normálnímu člověku v časech šílených kaprálů a generálů? Říká se, že Švejk byl geniální blb. Mám za to, že jako postava byl spíš geniální než blb a rozhodně je lepší být národem Švejků než národem poručíků Dubů, kadetů Bieglerů nebo plukovníků Kraus von Zillergutů.“

No a pak mu jsem vděčný za zemi, „která rodí kacíře“. Nevím proč, ale kacíře mám rád.

Schválně neuvádím letopočty sbírek, z kterých cituju. Výběr totiž není kompletní, ale je to malý mix mému srdci milý.

Z první sbírky Ráno modřejší večera.

MALÉ RANDE S GRAVITACÍ

Jablko dozrálo a

p
a
d
á

p
a
d
á

p
a
d
á

na zralou hlavu prof. Newtona
Jenomže ty jsi příliš mladá
a tohle všechno je ti putna
Tak mi dej ruku a pojď do lesa
vyzkoušet jak se přitahují
naše tělesa

Ze sbírky Mezi řečí; to je zajímavé, jak Madona z činžáku vydržela ve všech možných výborech!

MADONA Z ČINŽÁKU

(Pavlačový sonet)

Taková pejcha maminčina –
a hele: chová… S kým to má?
Jo, tak to chodí: flámy, kina…
Dyť je to holka pitomá…

No co by chtěla? Užila si,
ať teda trpí pro lásku…
Rvát by si měla hanbou vlasy,
Máriapanna z vobrázku!

Ta se v tom vyzná! Jak se nese…
Ty dnešní mravy! Nedivte se…
a drze kouká do vočí…

Ví, co kde má a s čím co dělat…
A chlapi jako stádo telat
eště se za ní votočí!

Ze sbírky Anonymní múza; nemáte pocit, že to jsou skoro samé aforismy?

POSLEDNÍ PRVNÍ LÁSKY

Vyklíčí jaro motýlí
a dívky něžně zešílí.

Laskáme kůži v perleti –
ony už myslí na děti.

Dají nám sbohem potají,
pozítří už se vdávají.

Umřou nám, umřou zvesela,
hraje jim k tomu kapela.

Komu teď dlaně zahřejí,
bludičky našich nadějí?

Vypadly brzy z kola ven,
zbude nám z nich jen hudba jmen.

Ze sbírky Tři roky prázdnin

KLUKOVSKÁ VZPOMÍNKA

Kam jste se všichni ztratili
báječní kluci s báječnými svaly?
Kdy jsme se spolu rvali
mí kamarádi z ulice?

Jste ještě živí? Tolik let
sál jsme z vás sílu do zásoby
Táhneme každý jinde káru doby
dávno jsme již dospělí

Mí kamarádi na život a na smrt
život
/ne smrt/
nás rozdělí

FUNÉBRWALTZ

(Apollinairovské výročí)

Už ho čapli
Sláva
Už jim neuteče
Zcivilizují ho přímo vědecky
toho barbara a žertéře a povaleče
ať je úhledný a jedlý pro všecky

Interpretují ho
asepticky přetlumočí
amputují mozek srdce pohlaví
aby nezapáchal krví potem ani močí
Stačí mu dát šanci
Však se napraví

Stačí ho vykostit
vycpat naftalínem
Trocha péče prospěje i barbaru
Kdepak hochu kazit mládež
vášněmi a splínem
Ať jen cituplně vrká o jaru

Stačí škrtnout všecka dvojsmyslná slova
přidat optimismu
ubrat tragiky
a hned se svět zbarví krásně do růžova
Však si brzy zvykne mezi klasiky

Však si zvykne chodit na recepce
dámám do výstřihu trousit bonmoty
Básníci jsou děti
Však mu svitne v lebce
Publiku je třeba kápnout do noty

Dá to práci ale brzy bude k světu
Už jen hřívu vzdoru vybrat dohola
navléknout ho do svěrací kazajky a do žaketu
a hned z něho bude
vkusná mrtvola

(Paříž)

V ZRCADLE

Čím jsi starší tím víc na životě lpíš
i když tě čekají už jenom zbytky slastí
Už se ti nechce hledět do propastí
odchlípla by ti maska úsměvu

Za pár let budeš kárat mladíky
za krásnou pyšnou pohrdavou skepsi
Vždycky ses chtěl rvát o život jak vlk –
dnes mlčky dáváš přednost vytí se psy

Ze sbírky Rýmy pro kočku a pod psa; jako by si člověk chtěl jen hrát.

POTÍŽE S RÝMEM

Chtěl jsem složit
malé hravé blu-es,
ale plete se do něj
slovo lues.
Kdybych pokračoval,
tak se znemožním.
Ať ho za mě složí
doktor na kožním!

Ze sbírky Hovory s mým horším já

***

Jedině analfabet
nikdy neudělá pravopisnou chybu.

Strašné je, že každý cenzor
má literární ambice.

Než bychom lidi přesvědčovali,
radši je usvědčujeme.

Otevři oči! říkáme těm,
kterým chceme zavřít ústa.

Erotoman si představuje sexuální revoluci
úplně jinak než impotent.

I snáře prošly cenzurou.

Noční motýli; zase ty metaforismy, minimaximy a bonmotta.

Která manželka nemá nutkání
vyprat a vyžehlit mužovy tajné sny?

Žít se ženou je horor.
Větší horor je už jen žít s mužem.

Nebezpečné výměně názorů
lze bezpečně předejít výměnou osob.

TOLERANCE PO ČESKU:

Pro vítězství tolerance
jsme odhodláni její nepřátele
vyhubit do pátého kolena!

Čtete-li zfalšované dějepisy,
nedoufejte v poučení z historie.

Minulost je povoleno falšovat
výhradně ve jménu budoucnosti!

Milosrdná lež? Budiž.
Ale pozor na milosrdné pravdy!

Když se šťastné zítřky
stanou nešťastnými dnešky,
sní o šťastných pozítřcích.


Zatímco stokrát opakovaná lež
se stává pravdou,
stokrát opakovaná pravda
upadne v podezření.

Každý večer
při televizní seanci
milióny průměrných diváků
s podprůměrným vkusem
sledují nadprůměrně dlouho
podprůměrné seriály
průměrných autorů
o nadprůměrných lidech.

Jaká je dnešní cena Jidášů
po dvoutisícileté inflaci lidskosti?

Volání Titaniku o pomoc
pořád ještě letí
k dalekým hvězdám.

Vy mě taky; taky aforismy, parodie, epigramy, humoresky...

Mít největší pověst
nebývá pro ženu ta nejlepší pověst.

Životní úspěch mnoha žen:
být šťastná v nešťastném manželství.

ČESKÉMU HONZOVI

Jdeš-li světem s holou řití,
nevěř všemu,
co se třpytí!

Jak má zvítězit pravda a láska
nad lží a nenávistí,
když kazatelé lásky planou nenávistí
a pro vítězství pravdy neváhají lhát?

Opět Jiří experimentátor, tentokrát oživovatel limerik. 99 dědečků a 1 babička. A připomínatel kamarádů.

Byl jeden staříček z Podivína,
ten brával odmala rozum z vína.
Když vypil dvě tři lahve,
lál světu jak sám Jahve,
ten starý brumajzl z Podivína.

A znovu vzpomínám na naše kamarády:

„Pít, když ti to chutná, umí každý vůl,“
pravil přítel po páté vodce.
„Hrdinství je pít, když ti to nechutná!“
A se životem je to zrovna tak.


Jiří moudří a dodává naději. Díky za to.

VÁLKA POHLAVÍ

(Ludvíku Hessovi)

V odvěké válce pohlaví
statečně bojuj. Tas
a nebuď v boji liknavý,
jdi na zteč zas a zas.

Hřmí bubny, ječí hoboje
a krev se vaří. Vpřed!
Posté se vrhni do boje
tam, kde má vesmír střed.

Každé se vrhni do klína,
každá je tvoje choť,
a když tě pozře vagína,
zemři – a pak se zroď!

V odvěké válce pohlaví
bij se jak rytíř. Tas,
dokud tě služby nezbaví nejvyšší maršál Čas.

Sbírka Třetí poločas

MÁ VLAST

Ta země, která rodí kacíře
a uhrančivě krásné zlatovlásky,
kde všichni věří jen své nevíře
a gramofony chrčí Škoda lásky,
kde místo zlata třpytí se jen kyz, kde příliš často radost hořkne v hoře,
odvěká kořist hrabošů a krys,
kde všechny cesty vedou k Bílé hoře,
kde sprostá lež se veze v kočáře
a pravda s láskou táhnou cestou pěší,
dědičná země kata Mydláře,
kde mřít je těžko a žít ještě těžší -- --

A přece jsi jí čím dál blíž,
i když ji zapřeš. Nemáš na vybranou.
Neseš ji v sobě, věčný kříž --
svou zemi krásnou, zemi milovanou.


Takže díky za další kousek naděje:

SVÍTÁNÍČKO

Miláčku, ty víš, co mi je:
mám v duši kal a pomyje,
jen kal a šmír a pomyje –
kéž mě tvá láska omyje!


Život ředěný vínem má lepší chuť.

Ostatní tvorba Františka Cingera publikovaná v Divokém víně:
DV 43/2009: Paradoxy Pavla Vernera
DV 12/2004: (Na zahradě v Hájku 19. září 2004…)
DV 4/2003: Bohumil Hrabal Přítel Jaroslava Haška a Franze Kafky