František Cinger

Bohumil Hrabal
Přítel Jaroslava Haška a Franze Kafky

„Do dvaceti jsem neměl ani zdání, co to je psaní, co to je literatura. Na střední škole jsem trvale propadal z češtiny a opakoval jsem primu a kvartu, a tak jsem si o dva roky prodloužil mládí… Po dvaceti letech se zlomilo moje pevné prkno nevědomosti a zase naopak jsem propadl literatuře a výtvarnému umění tak, že číst a dívat se a studovat bylo moje hobby. A v trvalou euforii mne uvádějí dodnes ti moji zamilovaní spisovatelé let mladosti a umím nazpaměť nejen Gargantuu a Pantagruela Francoise Rabelaise, ale i Smrt na úvěr Louise Célina a verše Rimbauda a Baudelaira a čtu si dodnes v Schopenhauerovi a poslední léta je můj učitel Roland Barthes… Ale byl to Giuseppe Ungaretti, který mne v těch dvaceti letech inspiroval a pod jeho dojmem jsem začal psát verše… a tak jsem vstoupil na tenký led psaní a moje hnací síla psací byla radost z vět, které zvolna kapaly z mé duše na stránky do psacího stroje značky Underwood, a já jsem byl ohromen, co se to řetězí z té první napsané věty, a tak jsem psal svůj důvěrný deník, tu svoji milostnou korespondenci, svůj adresný monolog kombinovaný s monologem vnitřním… A měl jsem vždycky dojem, že to, co jsem napsal, je jen a jen moje, že se mi na bílé stránky podařilo napsat něco, čím jsem velice poctěn a současně polekán…

… Nejsem emigrant ani vnitřní, ani vnější. Jsem emigrant lidské nekonečnosti a věčnosti.“

Přistupoval jsem k němu pomalu, skoro po špičkách, a to z řady důvodů. Mimo jiné proto, že seděl na zemi opřen zády o skleněné okno v rodném domě Franze Kafky (přestavěném už, na rohu Maislovy ulice a U radnice číslo 5), hledícím na malinkaté náměstí s cestou z Kaprovy ulice na Staroměstský rynek, a nepochybně nechtěl být rušen. Všudypřítomný baťůžek ležel vedle jeho tenisek vykukujících z modrých sepraných džín.

Byl počátek 90. let a Muzeum Franze Kafky zahajovalo provoz. Hrabal nemohl chybět. Byl totiž znalcem jeho života a díla. Měl k němu blíž, než kdokoli jiný. Před půl stoletím bydlel v podnájmu v podkroví gotického domu U Zvonu. Ten je hned vedle Týnského chrámu, na který Kafka hleděl z jednoho svého bytu, v domě U tří králů v Celetné ulici číslo 3, a dál je palác Kinských, kde Franz navštěvoval německé gymnázium a kde se nacházel i galanterní obchod jeho usurpátorského otce Hermanna.

„Hašek a Kafka, i když se narodili v Praze ve stejný rok, se nikdy nemohli potkat,“ slyšel jsem chvíli předtím z jeho úst, které převalovaly každé písmenko, jakoby se s ním mazlily, než ho pustí k dalším lidem. „Ani ne tak proto, že Kafka patřil Praze německé a židovské a Hašek české, ale protože Kafka sedával v prvních patrech kaváren a Hašek v přízemí pražských hospod. Jejich cesty se tak provždy míjely.“

(Jak by Kafkovi nerozuměl, když četl Proces i Zámek i jeho dopis sestře Elli, v němž jí budoucí mistr obrazu odcizení napsal: „V rodině, uzavřené rodiči, mají své místo jen určití lidé, kteří odpovídají zcela určitým požadavkům… Jestliže jim neodpovídají, nejsou zapuzováni, ale jsou prokleti nebo pohlceni, nebo snad obojí zároveň.“ A pak znal ještě Kafkovo vyznání, v němž se příteli přiznával ke své lidské i autorské úzkosti: „…snažím se jen stále sdělovat něco nesdělitelného, vysvětlovat něco nevysvětlitelného, vyprávět o něčem, co mám v kostech a co v těch kostech lze prožít. Není to v podstatě nic jiného než ona úzkost, o níž byla již tak často řeč, úzkost vše prolínající, úzkost z největšího jako z nejmenšího, úzkost, křečovitá úzkost z vyslovení nějakého slova. Ovšem tato úzkost není jen úzkostí, nýbrž také touhou po něčem, co je více než vše, co úzkost budí.“)

Bylo už po slavnostním zahájení a popíjelo se bílé víno. Postavil jsem se na dohled k Hrabalovi a čekal, až otevře oči a já k němu budu moci přistoupit s novinářskou otázkou.

„Co chcete?“ vybafl na mě, když mu moje přítomnost už delší dobu rušila siločáry, jimiž se ubíraly jeho myšlenky.

Dobrý den, pane Hrabale, jsem ten a ten, odtud a odtud a rád bych vám položil jedinou otázku, chystal jsem se od něj získat cennou větu.

„Jděte pryč, právě se bavím s Kafkou a Haškem! Nechte mě bejt! Jděte pryč!“ A opět zavřel oči. Představení skončilo.

Nemohlo být pochyb, že opravdu rozmlouvá s oběma velikány. Patřil k nim a měl za sebou podobnou zkušenost jako oni.

 

Tento muž s profilem antického hrdiny zažil vzestupy do nadoblačných bleděmodrých výšin, kde se pohybovali samí andělé, oblétávali ho a uznale mu poklepávali na ramena, všichni k němu byli milí a úslužní. (Ráj.) Prožil i pomalé pády, kdy byl z nebes spouštěn sám po provazcích deště skrápějících ve sběrně starého papíru jeho čerstvě vytištěné knihy, čekající na šmelc, kterým bylo kýmsi zakázáno setkat se s ním i se čtenářem, protože nevyhověly „určitým požadavkům“, jež ale nebyly a nemohly být jeho. (Peklo.) Měl za sebou propady do temných končin bezžití, jejichž černotou po čase probleskly jazyky ohně z jeho vydaných knih pálených bývalými ctiteli, které předtím potkával v bleděmodrém prostředí, a kteří, tak jako padlí andělé, reagovali na vynucenou smlouvu s určovateli „požadavků“.

Nemiloval nebesa ani podzemí, i když s oběma prostředími koketoval, obě ho přitahovala a on se jich dotýkal. Miloval svět živoucích lidí, figur i figurek, nejlépe sledovaný přes barevná sklíčka krasohledů skládající různé, rychle se měnící obrazy.

Nejšťastnější byl mezi svými, když trůnil v pomyslném nebo ve skutečném čele stolu (nejlépe se sklenicemi s pěknými čepicemi pivní pěny), kde ho každý sledoval (a on sledoval každého, jestli ho sleduje); vyprávěl roztodivné příběhy nebo vážně rozumoval o historii a složitosti světa. Byl mimořádně vzdělaný, a dával to najevo jen blízkým, které uznal za hodna toho daru (nebo spíš upřímnosti). Poslouchal vývody všech, ale jakmile šlo o něco zajímavého, důležitého, okřikl v tu chvíli každého, kdo se chtěl nevázaně bavit jako ještě před chvílí on. Mlčel pak, převaloval slyšené mlýnkem vlastního vědění, a doplnil prázdné místo v referátu nebo dospěl k závěru, lidstvem ještě neakceptovanému. Pro každého měl připravený sólo pohled, sólo grimasu. A s radostí vnímal, jak na koho působí. Jednotlivé historky si předehrával, aby zaujal, aby zapůsobil. Potom stačilo málo, mrknul, zatahal se za lalůček, ruce překřížil na prsou a všem bylo jasné, že něco vypálí.

Snad i proto, že poznal a procítil Kafku, neměl rád bolest a chudobu, a když byly někomu kolem souzeny, vzal bájnou síťovku s penězi a pomohl. Jako každý se trochu styděl za vlastní nedostatky. Proto se ho tak dotýkaly odsudky druhých o jeho slabších okamžicích. Říkal jim „chybné výkony“. Mrzely ho, ale věděl, že se jim nevyhne. Nebyl koneckonců bůh, ale český spisovatel žijící ve své době. (Který poznal nebe, peklo a dnes, doufám, ráj.)

Jeho kamarád Arnošt Lustig o něm napsal, že celý život prožil balancováním na neviditelné hranici mezi mravností a nemravností, odvahou a zbabělostí, ctí a nepočestností. „Žít, existovat v naší době, je vznešenost a ubohost zároveň,“ dodal jedním dechem. Ve svém vlastním pohledu se Hrabal podle Lustiga podobal fakírovi, který přecházel po žhavém uhlí nebo žiletkách, a věděl, co se od něj očekává. A netroufal si zklamat ty, kteří v něj věřili, že přejde po žhnoucích uhlících, a nepopálí se ani neshoří, a že se projde po ostří žiletek, a nevykrvácí. Učinil tak, posbíral si pak své rupie a polovinu rozdal.

Vtiskl svůj punc době, jako ho doba vtiskla jemu. Všechny převleky a různé úlohy ve hře, kterou pro něj psali jiní (ale kterou si často psal a předehrával sám), byly součástí jeho vybavení, jak přežít život, v němž byl tolikrát osamocen: nemanželské dítě, nevalné studijní výsledky, nacismus, třídní boj, nejrůznější druhy cenzury a autocenzury a nakonec příznaky stáří s neviditelnými bolestmi a úzkostmi, které byly větší a silnější než on. (Každému ubývá sil. Nikomu není dáno být bohatýrem do smrti. I když on se jím snažil být. Život a smrt. Pravda a lež, literární příběh.)

Na krajnosti si zvykal od nepaměti. Počalo to úzkostí předávanou rostoucímu človíčku už v maminčině bříšku, který postrádal otcovu ochranu. Cvičil se potom pomalu jako Fuksův pan Thedor Mundstock, aby překonal nepřízeň světa. (Lze to ale dokázat bez poranění duše?)

V Životě bez smokingu příhodně napsal (sice o jiné příležitosti, ale toto sebepoznání lze podle mého vztáhnout obecně na jeho osudy): „Ten čas jsem se nestačil divit, jak můj život se pohyboval hned nahoru a hned zase dolů, hned doprava a hned zase doleva, pohyboval jsem se světem jako splašené spřežení, jehož opratěmi cukal posedlý a zběsilý vozka…“

Naučil se milovat kontrasty. Z nedostatku se snažil udělat výhodu. A byl to přítel Vladimír Boudník, který mu při nekončících procházkách po Libni ukázal půvab nelitovat toho, co odchází, co mění svou strukturu, a získává tak zároveň novou. „Vůbec obrazem pohybů jeho vztahů k lidem byla sinusoida, příliv a odliv, černá a bílá,“ napsal v Něžném barbarovi Hrabal o něm (a tak trochu i o sobě).

Věděl totiž, co pravil milovaný jeho čínský myslitel a básník Lao c’ už 500 let před Kristem: „Znáti své bílé a podržeti své černé, takový jest podnebesí vzor. Znáti svou slávu a podržeti svou hanu, takový člověk je podnebesí údolím…“ A tyto myšlenky dováděl sám do současnosti: „Tedy staří dobře věděli, že portrét člověka je dialekticky sestaven z jeho hanopisu a jeho slávy. My ve 20. století tíhneme k tomu, abychom na sobě viděli jen tu chválu a na druhých jen tu hanu. To je počátek zmatku.“

Biblí se mu staly Filozofické listy Ladislava Klímy z doby jeho studií, z roku 1939. Poučil se v nich (a na věky si zapamatoval), že „směšnost a hrůznost jsou sestry, že kořeny vší hrůzy spočívají v mysteriu komičnosti a naopak, že v nejhlubší hloubi směšnou jest jen hrůznost a jen každý strach; že svět jest jen bezedně hlubokou a feéricky hrůznou groteskou.“ Klíma mu vysvětlil jeho tušení, že „nejen že vyšší povstává myslitelně jen z nižšího, ale, ve smyslu polarity a hlavně ludibriosity (radosti) světa, povstává ze svého opaku, den z noci, slabost ze síly, ohyzdnost z krásy, štěstí z neštěstí“. Blízké (a procítěné) mu bylo Klímovo zjištění, že „vítězství se sestává jen z bití“.

Filozofové mu vysvětlili a přítel „Vladimírek“ ho naučil nebát se ani drcení starých bloků libeňských domů, které padaly, aby uvolnily místo novostavbám.

Když se v Praze stavělo metro, byl šťasten, že je u toho a sleduje buldozer, jak rozrušuje domek v ulici Na Hrázi (jak on sám říkal: na hrázi Věčnosti) čp. 326/24, kde prožil v letech 1950 až 1973 nevyslovitelné štěstí s kamarády i s manželkou Pipsi (která se už demolice nedožila). Sám se pak procházel po zbořeništi domu, kde tolik let bydlel, bral za kliku dveří už dávno neexistujícího domova a film v jeho vědomí si nepochybně připomínal staré záběry a on sám psal scénáře dalších částí.

(Jako by se stále musel dotýkat věčnosti a dočasnosti, a ta je vždy rámovaná smrtí. K ní se nakonec rozhodl z vlastní poraněné vůle jeho přítel Boudník i Hrabalovo druhé já – Haňťa z Hlučné samoty.)

Celou stať o Bohumilu Hrabalovi si můžete stáhnout ve formátu pdf.

Ostatní tvorba Františka Cingera publikovaná v Divokém víně:
DV 50/2010: Žáčkoviny
DV 43/2009: Paradoxy Pavla Vernera
DV 12/2004: (Na zahradě v Hájku 19. září 2004…)