na další stranu
Petr Zemek
Pamatuj
Odpolední šero v kavárně
s prvorepublikovými foty.
Poezie čiperně běhá
mezi svými hosty.
Má něco do sebe,
holka jedna!
Necudně romanticky
se podbízí
a ke každému džbánku
na tácek připíše:
„Pamatuj na všemohoucího!“
Chtěl bych se s ní milovat.
Divoce a hrubě
na kulatém stolku
v zátiší s kavárenskými povaleči
a smradlavým popelníkem.
I za cenu zplození
odporně kulhavých metafor.
„Pamatuj na všemohoucího!“
Večer (nebo ráno?)
přijímám na stříbrném tácku účet.
Platím za všechny kluky:
Za klauna Hraběte, holubáře Hrabala
a i tomu ušatému Kafkovi
za jeho schizofrenii
(mimochodem — lahodí mi víc a víc).
Když pak usínám na předměstí
za starým paravanem,
který mi věnovala jedna holka z Hanoje,
chci se milovat a pít.
„Pamatuj na všemohoucího!“
Dvacetileté
Máš ve vlasech prstýnky,
dvacetiletá dívenko.
Za svitu nakřáplé
aromatické lampy
ty malé kroužky
utíkají, poskakují
a rozbíhají se
bílou nahotou tvé šíje
až k lehounkým ňadrům,
která tu bez košilky
jsou obrazem pro lásku.
Máš ve vlasech prstýnky,
moje dvacetiletá.
S pokojem si pohrávají stíny
a ze zášeří voní
jemný muškát
tvého klína.
Máš na rtech všechno sladké ovoce
a za ručky tě vedou
ty nejnevinnější družičky rozkoše.
A všechny ty prstýnky
jako malé, větší kamínky
závojem a lavinou nás oba zahalí.
Miláčku, dvacet let,
dva roky, celý život...
Necháme si tu aromatickou lampu
a budem spolu snídat
víno
a vzpomínat na jižní Francii,
kde jsme se nikdy nemilovali.
Miláčku,
budu tě oblékat do šeříku
a říkat samé pěkné věci.
A miláčku,
každý šarlatový večer,
dřív než se pomilujeme,
zajedeme na Šumavu k Čertovu jezeru
a tam se políbíme.
Dvacet let, dva roky,
celý život...
O půl čvrté ráno
Restaurace Mánes s černou věží.
Na ostrově rozbalíme uzlíček sentimentu.
Tančící dům na nábřeží
oděl se umělými květy světla
jako komik pitoreskního kabaretu.
A opět staré lásky, nostalgie.
Na novou minulost je škoda myslet.
Ty růže ještě voní,
ač pečlivě jsou utrženy.
A budoucnost není atraktivní dámou
pro naladěné básníky
v májový večer nad Vltavou.
Od dob Hynka Máchy čas se změnil,
a tak pozdní večery jsou nocemi.
O půl čtvrté ráno
chceme tesknit s láhví vína
a na unavené kytary si zahrát
Floydy, Nohavicu, Kryla.
Možná hudba potěší i starou paní Vltavu,
jež vzpomíná na dostaveníčka
způsobných slečen a dvořících se pánů,
nebo na šlachovité party vorařů.
Dnes je řeka zhyzděná-
samý puchýř saponátu, kam jen oko dohlédne.
Zchvácena je nemocemi
a možná ztratila již všechnu čest.
O půl čtvrté ráno
zahrajeme na kytary
Floydy, Kryla, Nohavicu
sobě, řece, světu.
Umíráme,
nebo jenom žijeme v předsíni
nějakých zrůdných bohů?
Dnes máme víno, holky, cigára.
Ráno příjdem někam k sobě domů,
a na východě bude snídat stejné slunce,
jako v krajích, kde děti budí
bomby a strach matek.
Proč myslet na přítomnost?
Proč myslet na přítomnost?
Láska mi několikrát vrazila do srdce nůž.
A rána se zacelila.
Je pravda, že byli schopní lékaři.
Taky jsem padal.
Ze skály.
Proletěl jsem květy, trním.
A ruka, ve snaze se zachytit,
utrhla kus pláště.
Někomu.
Snad Bohu?
Ale co já s kusem roucha.
Nakonec jsem si nesl všechny věnce
na tom svém slavném pohřbu.
Kusem pláště od Někoho jsem si je svázal.
Nesly se potom předobře.
A pak se všechno nějak ztratilo,
strachy písek zasypal.
Myslím rád na dávnou minulost.
Je to staré víno k osvěžení.
A tak dáme o půl čtvrté ráno
Floydy, Kryla, Nohavicu.
Kytary to ještě unesou.
Budem pít a nemyslet
na koktejly ochucené
politikou,
ani na potíže s vlastním bydlením.
O půl čtvrté ráno-
no sedněte si někdy a ryjte
trochu do sebe.
Možná se — jako my -
dostanete na chvíli do nebe!
Modrý tulák
Chodím si oblohou,
je to jak malovat kostel.
Chodím si oblohou
a jsem šťastně naivní.
Povídám si se sluncem
o tom ovocném sadu,
jak na něj svítí,
a říkám,
že až zítra vstanu
do rosy na pavoukově síti,
bude to zrovna, jako bych spal.
Chodím si oblohou
a dole na zemi spěchají prodavači pizz.
Chodím si oblohou
a určitě právě teď ty začínáš víc a víc
vonět životem a vínem.
A já se spustím na dobrou noc,
abych si taky trochu zaplaval
v těch tvých hlubokých vlasech.
Chodím si oblohou,
pískám si, jdu jen tak na špacír.
Chodím si oblohou
a těším se až potkám sníh.
Zastavit čas
Zadržet všechny hodinové ručičky
na orlojích, nádražích
i v kinokavárnách a klubech,
kde to páchne mladým uměním.
Rozbít zrestaurované hodiny
v kterémsi z barokních pokojů,
patřících kdysi nějaké baronese,
jejíž jméno historie už přesně nezná.
Ví se jen, že byla trochu korpulentní.
A dnes leží v kryptě svého zámku,
zatímco její manžel,
vycmrndlý oficír z protekce,
měl tu čest
padnout
na bojišti kdesi ve střední Evropě.
Za svého císaře.
Toužil také zastavit čas?
Dnes je podzim.
Černá, zablácená noc.
Vlezlá,
jako touha šestnáctiletého učně
po opravdu ženské prodavačce z obchůdku na náměstí.
Má zkušenosti, věk i minisukni.
A vždycky, když mu podává jeho startky,
zvláštně se usměje.
A on musí zčervenat. („Proklatě!“)
A ona musí po pracovní době pro dítě do školky.
A doma uvařit.
Žádná sranda na tom světě.
Ani pro mě.
V téhle noci,
která se kostnatou rukou
drze přehrabuje
v mém srdci.
Zastavím čas teď?
Nebo mám počkat
až budu ležet s tebou
a fačovat si srdce
tvými vlasy,
tím voňavým závojem,
který v ranním šeru
pohodil na nábřeží měsíc,
aby velkoryse přikryl
některé velké sliby lásky?
A jaké to vlastně bude, až zastavím čas?
Budou hrát andělé na elektrické kytary
nebo tesknit saxofon?
Půjdu prázdnou ulicí
s domy bez jmenovek na elektrických zvoncích
a nebo budu mít v náruči
upřímné nebe,
louky, řeky
a všechny svoje lásky,
zmožené poetickými obrazy?
Bude vonět heřmánek?
A poběží v televizi filmový klub
s dílem Vojtěcha Jasného?
A co srdce?
Moje srdce zabalené do tvých kadeří.
Moje srdce, které nechce zastavit čas.
Musel bych ho opustit,
ale je to jediný přítel uprostřed téhle války.
A to se nedělá.
Jsme kámoši.
A ti se dělí o cigarety a o život.
Nezrazují se.
Zastavit čas...
Mám srdce...
Tebe...
Je ráno a dvě osamělé labutě
si právě popřály dobrého jitra
do svítání,
ve kterém prvními tramvajemi vyráží
ze svých válečných úkrytů
lidé.
Někteří třeba také chtějí zastavit čas...
Mlýn v Železných horách
Sevřený lesy
starý mlýn
tam v Železných horách,
kde se na skalách drží
jen silné zákrsky borovic,
postižené
nejodvážnějšími tvary svých voňavých těl.
Kde smrky, hrdé a silné,
tiše vzpomínají na partyzány,
válečné tuláky smrdící krví
a vůbec na celou tu štrapáci
čtyřicátých let.
Starý mlýn s bludičkami,
které po nocích tkají
zelené žabincové šátky
pro malomocnou hladinu rybníka.
Starý mlýn se zaneseným náhonem
a rozčtvrceným kolem.
Tomuto místu se každý vyhýbá.
I v dnešní — moderní — době.
Kdo by stál o sucho v krku
a o krůpěje potu,
veliké jako pláč moře?
Kdo by stál o ticho
s temnými zvony zla?
Starý mlýn, kde Banderovci podřezali pana otce a jeho rodinu.
Šílená a znásilněná duše jeho dcerky
dodnes bloudí
mezi kopřivami a neupravenými bodláky,
které se drze zabydlely mezi umírajícími stěnami.
Starý mlýn na nevlídné samotě,
kam protékají paprsky,
ale nikdy se neobjeví slunce.
Starý mlýn, kde jsme se poprvé milovali.
Zdravotní procházka
Brouzdám se břehy ulic.
Pokaždé, když mám nemocnou duši.
Místo uctívání zašlých model
a oprašování prachu z fota staré lásky
laškuji s vrásčitými chodníky
a bodře zdravím každou starou tramvaj.
Abych věděl,
že konečně jsi,
nechávám si za nehty
už jen umělé květy
samoty.
Město je krásné,
i když nad ním obžersky hoduje sychravo.
Tóny z uliček se splétají
jako nitky tvých vlasů.
Bloudím v orchestřišti města
a v sirovém parku,
kde mokne zapomenutá figurka ovečky
a bojácní důchodci venčí své miláčky,
přemítám o Ježíšově noci v Getsemanech.
V kavárně u rohového stolku
si se mnou pohrávají stíny
z košatého svícnu.
Dívka v kabátu,
který objímá i její malá chodidla,
právě prošla kolem
a rozechvěla malé plamínky do nepříčetnosti.
„Ještě jedno presso...!“
Domy zabalené do nemocné podzimní noci
jsou nevrlé.
Stačí jediný špatný pohled
a jsem zepsut přívalem pocitů.
Závanem Kafkovského světa
se ploužím domů.
Je čas spát.
Čisticí vozy zlomily šichtu v půl,
tlustí tatíci zdřímli u televizní estrády
a má duše zase jasně cítí tvoje oči.
A srdce bije.
Je čas jít spát.
Klidně a krásně spát...
|
