na další stranu
Petr Zemek
Cestou z kina
Já
promítám si v batolícím se ránu
z celuloidových filmů vzpomínek
tvoje oči a tvoje všechno.
Je to němý film,
šíleně rychle točím klikou promítače.
Noci,
mé extravagantní milence,
je dlouhá chvíle.
Ze zdobené špičky,
nohu přes nohu,
potahuje špendlíkovou cigaretu
a nemůže pochopit,
proč šla do kina
na tak trapnou premiéru
v kozačkách.
Až film skončí,
nebudu ji chtít milovat.
Budu rozebírat hlavní hrdiny
a o režisérovi s převahou řeknu:
Víš, Bůh je starý ješita.
Znám ho z kaváren a různých akcí.
Tenhle rok měl po tvůrčí stránce slabší.
Stejně jako ten...
Jakubisko.
Pak půjdeme uličkami zvířeckých lásek
k přístavu,
kde si mě má noc,
má děvka,
má dáma srdce piková,
opře o pozvracený tanker
z Arábie
a začne dělat věci,
které nenatočil žádný režisér.
Bude zlé ticho,
mlha skoro anglická
a jen v doku číslo 28
zapomenutá kytara
zjizveného námořníka
zavzpomíná
na jedno havajské odpoledne.
A já si budu vymýšlet,
jak bych tě tady mohl potkat
a skopat
tu v kozačkách
do vody pod molem.
Jak bych tě tady mohl potkat
a odvést si tě
ke kamenné kašně na Moravské náměstí,
za kterou bych se schoval
a jako malý kluk
házel tulipány po tvých vlasech.
Vymýšlím si,
jsem autor devatera smyšlenek,
vymýšlím si
a znásilnění od majitelky kozaček
a latexových kalhotek
má krásně tupou chuť
vysvobozujícího alkoholu v kocovině.
Srpnový obraz
Srpen si hraje s hudbou nehybných klasů,
je to téměř dokonalé orchestřiště
s kulisami
šumných modřínů a mysliveckých smrků.
Řítícími hvězdami je nasvícena
celá scéna,
postavena dle návrhu
neznámého scenáristy,
který se narodil v mém srdci
a odešel do světa,
kde možná krásně umíral
na ňadrech prosté Australanky,
nebo bídně hynul
ve sklepení Spišského hradu.
Nikdo vlastně nic neví.
Zbyl jen raneček vůní
a jméno v titulcích
jedné srpnové divadelní společnosti,
stižené srdeční arytmií.
Krátký dopis
Ráno snídám dva hrnky kávy
a je mi líto,
že možná právě teď
spěcháš pod jasmíny
za realitou,
zatímco já vzpomínám
na žihadýlka tvojí vášně,
která jsem si vytrhával
vínem ze Španělska.
Vzpomínám
a je to všechno krásně k zlosti.
I ta rozbitá cukřenka tvojí sestry
tenkrát při milování na stole.
Pošli mi ty modré kalhotky,
co jsi tenkrát měla —
aby ti je už nemohl nikdo sundat
a já třeba nemusel nic vzdávat.
Včera jsem zase byl u našeho hrobu.
Zbudovala jsi ho pěkně.
Ale měla bys taky někdy zajít
— přinést věnec, svíčku.
Přece jenom by se to hodilo!
Já nosím růže každý den,
dlaně mám od trnů roztrhané
a má krev barví stužky s nápisem
vzpomínáme.
Měla bys někdy přijít —
u hrobu je přesvatý klid,
ve kterém bys možná pochopila
moji nenávist
a svoje sobectví.
Jenže ty kráčíš,
oči ze sametu upřené před sebe,
stavíš pomníky na počkání
a říkáš, že dojdeš až do nebe.
Žalozpěv z uzavřeného oddělení
(úryvek)
Mohu si namluvit,
že mi pan Kafka povídal
něco málo o osudu
a o sudičkách
v bělostných i hrozivě černých blůzičkách.
Dnes to jde.
A co to všechno znamená?
Musím se zeptat v tom snu
napojen na sterilní hadice života
s poklidně a neúprosně pěnící
kapalinou bytí.
Pan Kafka se zasmál,
dlouhý úsměv krkavce mezi jeho ušima.
Snad je to celé nějaký soud, proces?
Ach — mám tak špatné právníky.
Zas úsměv — říkající všechno,
stejně jako jeho díla.
Pak si mám vybrat!
Sudička — to může být panenská čistota,
křehký stromeček na počest anonymní lásce
i základní kámen vzdušného zámku
zlo a krvavý kříž
na cestě vysněné i nechtěné,
vedoucí k říši nezvěstných ubožáků.
Pan Kafka
* * *
Ve čtyři ráno mě budí sonáta,
anglická píseň chudého šťastlivce
na pokoji číslo pět.
Prý schizofrenie.
Kožené řemeny na rukou,
pás přes hrudník
a v mozku osvobozující chemie.
Neudělal jsem přece nic strašného.
Jen vyschly tři roky koryt potoků.
Jen nějaký písek tu a tam.
(Ale žádné zlato stejně nenarýžuji.)
Kol dokola vyprahlé studny.
Malincí skřítkové s dřevěnými džbery
odnášejí poslední kapky vody
kamsi na Petrov,
kde prosí u ručně tesaného oltáře
za mžení a zvonkohru deště.
A ticho.
I zvony se stydí.
Kdo řekne zástupům,
že bude ještě hůř?
|
