literární časopis založený v roce 1964

Tomáš Mazal

KLUB POEZIE DIVOKÉHO VÍNA

/Ludvíku Hessovi k jubileu časopisu/

Už nevím kdo a kdy, ale určitě to bylo v prvé polovině sedmdesátých let, přinesl mi na přečtení několik vetchých, téměř rozpadajících se čísel Divokého vína. Za laciný peníz sehnal je v antikvariátu v Praze v Dlážděné ulici. Meritem mého tehdejšího zájmu byly básně Václava Hraběte. O vydavateli a některých autorech (např. jméno Méla Machálek znělo mi jako Fráňa Šrámek) jsem nevěděl zhola nic. Pouze matné tušení mi našeptávalo cosi o partičce více jak generačně starších milců poezie, smetených z podia husákovskou normalizací.
V roce 1981 vydalo nakladatelství Mladá fronta knihu Bohumila Hrabala "Kluby poezie". Byl to odvážně pokrotlý pokus redaktorky Ireny Zítkové o sestřih dvou Hrabalových strojopisných textů, které ve své celistvé, původní samostatné formě (Něžný barbar, Příliš hlučná samota) mohly vyjít až po roce 1989. Přebal knihy s fotografií libeňského plynojemu od Ladislava Michálka a Hrabalův úvodní sloupek o skupině mladých básníků, kteří ještě, než je odvál čas, vyvěsili v Libni transparent s nápisem KLUB POEZIE, mohl mi naznačit již více. Kdo by si ale v té souvislosti vzpomněl na ona vetchá čísla Divokého vína?
Později jsem se dozvěděl, že v knize mělo být na výslovné přání Hrabala více Michálkových fotografií Libně, ale především na obálce ta, podle níž je kniha pojmenovaná - mezi dvěma sloupy vzdouvající se transparent KLUB POEZIE. Fotografie v knize nevyšla a Hrabalův úvodní sloupek se tak může dodnes jevit jako pouhá mystifikace. Rozzlobený Hrabal to vyřešil po svém. Od Ladislava Michálka nechal si zhotovit malé fotografie tohoto vzdouvajícího se transparentu KLUBU POEZIE a ty pak do knížky přátelům pod svůj úvodní sloupek vlepoval, podpisem s věnováním opatřil. I já jednu takovou knížku s nalepenou fotografií mám.
V prosinci 1989 jsem vystoupil ze stínu samizdatu a s přáteli spoluzakládal nakladatelství CONCORDIA. Jako první počin pak vydali sbírku básní Jany Krejcarové "Clarissa" ze samého počátku padesátých let s předmluvou Bohumila Hrabala a doslovem Egona Bondyho. Martin Černý, syn Krejcarové, se kterým jsem se tehdy seznámil, doporučil mi vydat i knížku "Adresát Milena Jesenská", tentokráte již podepsanou Jana Černá. První vydání vyšlo prý v Divokém vínu u Ludvíka Hesse v roce 1969.
Sehnal jsem adresu a Ludvíka Hesse na Hájku s Alešem Pechem a Davidem Pohribným navštívili. Byl jarní večer roku 1990, pamatuji si přesně, za oknem rozkvétaly stromy, radostně řehtali koně, budoucnost měla opojný odér volnosti a Ludvík Hess ze starého kufru postupně jako archivní vína vzácných odrůd vytahoval prvá čísla Divokého vína z roku 1964. Černobílé vzpomínky s vínově zářící obálkou.
Knihu Jany Černé "Adresát Milena Jesenská" jsme počátkem roku 1991 vydali a Ludvíka Hesse potkával dál jen příležitostně, spíše oklikou, nepřímo. Například v roce 1992 při natáčení filmu Nadji Seelich a Bernda Neuburgera o Janě Krejcarové-Černé nazvaném "Glashaus". Jindy náhodně v časopise Vlasta četl jsem s Ludvíkem Hessem rozhovor a nevěřícně kroutil hlavou nad recepturou jeho oblíbeného pokrmu, v rozhlase tu a tam slyšel jej moudře hovořit nejen o koních.
Uběhl čas, technika pokročila, základy vzlétly do výše, z poetických mladíků se stali prozaičtí kmeti a na internetu se objevilo Divoké víno č.1/2002, tentokráte již v nové digitální podobě a úpravě. Z pohodlí svého fotelu, aniž bych musel pro magazín někam chodit, ani s autory jakkoliv se blíže družit, stal jsem se jeho pravidelným čtenářem. Dokonce textíček svůj drobný později tu a tam na dálku nesměle připojil.
Ludvíka Hesse potkávám dnes již častěji, stal se mým přítelem, mohu-li tak říci. A co více, nedávno potkal jsem i živého Mélu Machálka, kdo by to řekl? Na Fráňu Šrámka se vůbec nepodobá a je s ním legrace!
Nechť tedy na internetu, na monitorech dál vlaje a vzdouvá se stuha Klubu poezie s nápisem DIVOKÉ VÍNO, nechť tuhle firemní značku pošetilých básníků a zmoudřelých prozaiků nerozežerou viry, neodvanou k zapomenutí digitální bouře!



Tomáš Mazal