Vladimír Stibor

VIOLE FISCHEROVÉ

Domluvili jsme se.
Jen pár slov je urážka.
Jsem už jinde,
napsala mi ještě před měsícem.
Zajímá mě břeh zevnitř,
jeho skulptura,
provazy,
mezi nimiž se vracíš.

Každé ráno
zaklepeš na okno,
položíš na sešlapaný
kamenný schod zápraží
trnovou korunu z jeřabin.

Nasadím si ji.

Kniha aforismů a fejetonů aneb Nezbedárium - ukázky z knížky, jež vyšla
21. července 2010 v Severočeské vědecké knihovně v Ústí nad Labem


Motto

"Mám pro vás potěšující zprávu,"
řekne smrt.
"Kdykoliv za sebe mohu poslat náhradu."

Kniha aforismů

O CESTOVÁNÍ

Jen Eifelovka mohla za dob našich otců šacovat letadla.
I zapomenutá křišťálová studánka v lukách může působit jak projímadlo.
K jeřabinovým horám nás dovedou ptáci i neptáci.
Mezi tuláky a poutníky jsou nebetyčné rozdíly.
Cestovní kanceláře nemají ve své nabídce pouště, okolo nichž můžete vysázet stromy.
Quo vadis, domine? Do Tramtárie?
Vzdálenost neznamená vůbec nic, i když z ní kouká občas pěkná záludnost.
Jeden prožitek je nejméně deset zážitků.

O FILOZOFII

Kdo si sype popel na hlavu, nemusí se nalézat v blízkosti ohně.
Z pekla štěstí může mít i samotný papež.
Prožitá cesta nemusí být pokrytá zážitky.
Kolik andělů strážných se může sesednout kolem strážného ohně?
Stromy rostoucí do nebe rodí jen několikrát za život.
Dobře položená otázka sice nabízí odpověď, avšak vyvolává desítky dalších.
Není-li to pravda, ať se propadnu. Ale kam, když peklo už není.
Je dobré alespoň čas od času se přesvědčit, zda se boží mlýny ještě točí. Občas stačí promazat podle hesla: Kapka olejíčka dělá zámečníčka!
Dilema. Kdo mi podá skleničku vody na smrtelné posteli? Ale co když nebudu mít žízeň?
Co nastane po srážce hvězd? Prázdnota nebo kolem nás bude usedat jen hvězdný prach?
Slova jsou nepostradatelná jen do dne svého zániku.
Touha po svobodě připomíná tající ledovec, nenechá se zastavit, může se rozpustit.
Ochočit lišku znamená pochopit Malého prince.
Na zlaté střední cestě se lesknou nugety střední velikosti, ale zato nevalné pověsti.
Vzpomínka na okupaci 1968. Jen ten národ je velký, jenž nebere svobodu malým.
Poštovního holuba nesmí cestou potkat káňata.

O JINOTAJÍCH

I světla na konci tunelu mohou být vybavena leddiodami.
V záhrobí, tam se dějí věci, tam kostlivci rudé víno nechávají proudem téci.
Sisyfos, nikomu to neříkejte, byl první nefalšovaný workoholik.
Létající koberec nemusí být vybaven raketovými motory, ale fantazií.
Nejvíce měsíčních vzducholodí ztroskotá poblíž domovských přístavů.
Jaká je hymna pasáčka hvězd?
Vltavíny jsou nevlastní, ale nejvzácnější děti Vltavy.
Botaničky mají boty na tkaničky. Nejenom boty, ale všechno.
Každá tanečnice má v sobě kousek uličnice i desperáda.
Bazilišek nebojí se lišek.

Kniha fejetonů

VE ZNAMENÍ ŘEK

Nemohu zapřít, že jsem se narodil ve znamení ryb, nevím však, zda sladkovodních či těch mořských potvor, jež obývají pro nás tak nedostupné hlubiny. Spíše bych se přikláněl, neboť oba rodiče pocházejí ze srdce české kotliny, k domněnce, že mým pravým domovem jsou vody rybníků, nejednou zamračená oka horských ples či vlny a tůně potoků i říček, kde jsem jako kluk chytil pstruha holou rukou; s duhou měl cosi společného.
Jména řek mi však učarovala již od pradávna. Nemohl jsem se nabažit vůní čínské Žluté řeky, z níž dodnes popíjejí pohůnci i básníci; okouzlovala mě nymfa Amazonka svými pralesy, indiány neznámých kmenů, kteří uctívají stromy i neznámé bohy. Bál jsem se tajemné řeky Tajo, na dlaních mi ulpívaly stotinky třpytivého mámení z řeky Sázavy. V tůních říčky, dalo by se spíše říci bystřiny, Brziny jsem pronásledoval jako divoký kluk hejna ryb a v akátových údolích pod Svatým Janem viděl procházet nejkrásnější i nejsvůdnější dívčiny malíře Oty Janečka.
K řekám jsem přišel jako slepý k houslím, vždyť kdo by nepoznal hořkou vůni řeky Zapomnění, kdo by se neotřásl při vyslovení jména řeky Styx, k níž spěchají zástupy lidí i těch, kteří si do vyhnanství mohou vzít sami sebe.
Během let jsem o jejich prapodivných vlastnostech mluvil s mnoha přáteli. Někteří na jejich hladinách vídali vážky se čtyřmi křídly i vzlétající popelavé volavky, bydlící nedaleko v hnízdech z rákosí. Jiní vizionáři chtěli vstupovat do stejné řeky, aby posléze zjistili, že to není možné. Pak se našli i ti, jež jedním dechem tvrdili, že našli místo, kde je to zcela snadné a proveditelné. Načež horečně mluvili o cestě proti proudu, vždyť dolů plují jen mrtvé ryby.
Hříchem by bylo zapomenout i na řeku Úhlavu, na lesnaté kopce kolem Vltavy, kam chodí slunce spát a kde loukoťová kola svého třpytivého vozu maže pravou a nefalšovanou kolomazí.
Vzpomínám si i na putování Vysokými Tatrami, kde nad hotelem Sliezský dům pramení nebeská řeka; alespoň při fotografování, v pokleku, se mi to tak zdálo.


A v údolí na její hřbet házeli turisté květiny, odvážnější kajaky i osmiveslice za mohutného smíchu i nebývalého veselí.
Ve znamení řek je znamení ryb pouhým květem lotosu na vodní hladině stejně jako potopa světa je hříčkou fantazie proti podané sklenici vody. Nikdo mi však dosud neodpověděl, kolik řek pramení na poušti. Možná pouze jediná, řeka Úsvitu.

POČÍTAČOVÉ VZPOMÍNKY

Ujel mi počítačový vlak. V dálce skomírala koncová světla. A bylo jedno, zda patřila místní žlutočervené lokálce nebo rychlíku Praha-Dobříš-Paříž či nejnovějšímu Pendolinu, které teprve chytá a nabírá dech.
Prostě jsem zaspal dobu, i když jsem zažil pravěk počítačové epochy. Tehdy před dvaceti pěti lety nebyli na školách páni učitelé, ale samí soudruzi. A náš soudruh ředitel dálkového gymnázia, jenž dostal pro celý svůj ústav jediný archaický počítač, prohlásil, že by ho studenti zcela určitě rozbili, a tak raději ďábelský přístroj třetí technické revoluce zamkl ve svém kabinetě na několik západů. Tam spokojeně ležel po celou dobu mých středoškolských let. Ledy, jak se říká, tají pomalu, avšak dají-li se do pohybu, nedají se již zastavit.
Živě pamatuji i rozmarné děrné štítky do prvních mzdových počítačů. To bylo reklamací každý měsíc! Účetní se dušovaly, že jsou v tom nevinně, to prý počítač. Nikdy peníze na výplatě nepřidal, pokaždé ubral. Prostě nemoci dětských let.
Svůj první personal computer jsem zařadil mezi své pomocníky teprve nedávno, třebaže jednu počítačovou vykopávku jsem dostal v redakci místních novin místo tříměsíční mzdy. Ó, jak jsem byl hrdý. Monitor byl starší než Metuzalém, vrčel a prskal, zahříval se jako kamínka. Návštěvy při jeho shlédnutí se chytaly za hlavu, potíž nastala i s jeho likvidací, nikdo ho nechtěl ani za symbolickou cenu.
Mé skutečné první a nové písíčko zkolabovalo díky mé šikovnosti během týdne zahřívacího provozu. A protože jsem se nenechal odradit začátečnickými nezdary, počítač vypověděl poslušnost podruhé. Když se podobná situace opakovala během několika měsíců znovu, vyděšený prodejce mi málem uvěřil, že se z mého počítačového stroje začínalo i kouřit. Inu, vysloužil jsem si pěknou pověst technického antitalenta. Ale nevzdal jsem se. Postupem týdnů i let jsem pokorně nabídl stroji přátelství, ten se mi odměnil nahlédnutím do virtuálního světa, kde se prohánějí surfaři a zmenšují dostupný svět na jediné kliknutí myši. Ale není nad vlastní autentický zážitek. Pardon, prožitek!
Trochu mě i mrzí, že pomocí e-mailů přicházejí poštovní doručovatelky o svůj chleba i kšeft. Do minulosti odchází i netrpělivé vyhlížení listonošek, otevírání dopisů, jež vždycky vyžadovalo více úsilí než elektronická pošta, třebaže ta je mnohonásobně čipernější i rychlejší.


Myslím si trochu s nostalgií, že čím více nás počítačový svět bude obklopovat, tím více nám zůstane volného času. Jen se bojím, jestli si tuto okolnost vůbec stačíme uvědomit díky hektickému způsobu života. Jak bývalo nádherné za starých časů s Malým princem loudat se ke studánkám. Tehdy byl čas ještě na rozdávání.
Vždyť i z těch nejnovějších počítačů bolí často hlava i oči. Možná jednou bude dobrá rada k nezaplacení. Monitor lze vypnout jednoduchým pohybem. Snílci pocítí naprosté uvolnění, počítačoví strojvůdci nebývalé zděšení.

CESTOVATELKA

Je tak trochu do větru, i když zrovna nefouká. Nevytáhne-li paty z domu pár dní, už to s ní šije, neklidně přechází po bytě, všechno jí padá z rukou, co chvíli se nervózně zastaví v kuchyni u okna, jež míří přímo k jihu, přivře slastně oči, lehounce natáhne do sebe vzduch - kdyby byla zvířetem, dalo by se říci, že zavětří - a v duchu pronese Máre, máre, mé milované a kruté moře, ani nevíš, jak mi bytostně scházíš!
Musím přiznat, že již od Vánoc je obklopená nejrůznějšími katalogy cestovních kanceláří i agentur, listuje jimi a mnohé obrázky jí připadají důvěrně známé. Jak by také ne, je po těch mnoha letech plahočení scestovalá, protřelá světem jako světoběžníci i ti, co se jen tak potulují s batůžkem na zádech a přespávají jednou na přídích zaoceánských lodí, jindy v pichlavých keřích u cesty, kde by je nikdo nehledal.
Moje dobrá cestovatelka si ale vybírá z těch nejlepších destinací, kde je vše all inclusive, tedy zdarma a neustále k dispozici. Panovačně luskne prsty a už jí nažehlená servírka v krásně padnoucí uniformě přináší snídani až do postele. Přeje-li si dostat nejluxusnější pokoj s obsluhou, obrátí jen oči v sloup a již všichni kolem ní běhají, aby její přání okamžitě splnili. Žádnou nedochvilnost nestrpí, když to má řádně předplaceno.
Trochu mě děsí, že si přeje dodnes být za všech okolností středem pozornosti. Nedá si říct, aby se chovala trochu skromněji. Má-li tu a tam k dispozici dostatek posluchačů, připadá si jak nejlepší řečnice a přednáší strnulým naslouchajícím o místech a dálkách, kam se běžní klienti nedostanou ani jedenkrát za život. Bývá až maličko morbidní, když na ní vidím, jak jí to působí blaho i potěšení zároveň. A místo, aby v tom okamžiku přestala, začíná svá vyprávění z nedostupných končin, kde jeden svět končí a jiný právě začíná, stupňovat. Ve svých gradacích je neúprosná. Zděšené obecenstvo zvedá ruce nad hlavu, bezděky a nezpůsobně strachem otvírá ústa, ale ze židlí, na nichž je jakoby přikováno, se nedokáže zvednout ani odtrhnout.
"A to kdybych vám pustila ještě barevné diapozitivy, to byste koukali!" hřímá a nechává se unášet cestovatelskou euforií.
Pojednou se otevřou protilehlé dveře a doktorka v bílém plášti zavolá do hloubi čekárny-posluchárny: "Další, prosím." A naše milá cestovatelka jde, zbledne jak stěna, bázlivě pohlédne na nástěnku s rozpisem onkologických operací. Pomalu kráčí za hlasem lékařky, z nichž jsou už vidět jen záda a oslnivé světlo ordinace.
"Ani si na cestu nestačila sbalit pět svých švestek," protrhne ticho nejodvážnější z pacientů.
"To se přece nedělá, jen tak odejít a prásknout do bot," řekne tiše, ale cestovatelka jeho kňourání už neslyší, sotva cosi zaslechne, avšak zvedne ruku jako k pozdravu. Stojí ji to nesmírnou námahu.


24. září 2010

MILOVANÁ

Nevyjde ze dveří
jako nevychází hvězda
se snářem v podpaží;
lavírovaná kresba

odhalí jizvy i stíny,
dolíčky ve tváři,
když jednotlivé viny
mezi sebou soupeří

jak atrium úsvitu
s horami mléčných jaspisů.
K tobě jsem prohořel

tisíci pády, ložnicí neklidu;
s tebou jsem honil ještěrku;
podzim mě v tobě předešel.

26. října 2010

O DĚTECH NA POUŠTI

Má hvězda ještě nevyšla;
nebyla, nejspíš ani není.
Poslední žena Berbera
jihne ve škebli rozednění.

Pozvedne ruce nad hlavu,
vyláká hada z písečné studně.
Tancem nachystá hostinu;
sama si pro mě dojde.

Cítím kameny v rose paměti,
podsvětní vzpomínku na děti;
sázely ohnivé stromy.

Své prohřešky i neřesti
musely s vínem smíchati;
za noci kradly sluneční skvrny.

O NÁVŠTĚVĚ LÁSKY

Nevyměním tě za jinou,
na zdi tříšť slunce
prolíná vzedmutou krajinou;
posléze zapadá, a přece

na hrázi rybníka
má slzy plné řas;
v cíli mě předběhla,
v kořenech přečká mezičas.

Nachází v lehkém úžasu
vzdorující, mizející hladinu;
tvář se v ní odráží.

Posléze podlehla kadidlu,
rodila daleko od břehu
podivné ryby, co jinde nezáří.

PŘÍTELI Z KAMPY ANEB JAROSLAVU HOVORKOVI

Chtěl bych tě potkat
uprostřed náplavky;
cupitají tu jeptišky,
legie labutí.

Fakt jim to sluší,
odkud je vlastně znám?
Slunce v hábitech
moji samotu
přenese jak hoře
z nohy na nohu.

Přelezl jsem zeď,
když jsi nikomu nechtěl
otevřít.
Stejně jak před rokem.

5. listopadu 2010

Ostatní tvorba Vladimíra Stibora publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: O poušti
DV 98/2018: Noční rozmluva
DV 97/2018: Přísaha a další
DV 96/2018: Svítání u řeky Váh a další
DV 95/2018: Řekněte, jak to bylo a další
DV 94/2018: Když mluvím sám se sebou o tobě a další
DV 93/2018: O hoře úsvitu a další
DV 92/2017: Nedělní sonet aneb báseň pro Áju a další
DV 91/2017: Poslední srpnové lásce a další
DV 90/2017: Mé milované a další
DV 89/2017: Sonet věnovaný Františce a další
DV 87/2017: Nejkrásnější semetrika a další
DV 86/2016: Vzpomínky mořských vlků a další
DV 85/2016: Pouštní modlitba a další
DV 83/2016: Slza věčného světla a další
DV 82/2016: Vzpomínka na poušť a další
DV 81/2016: Zpráva, Než ustrnou a další
DV 80/2015: Neznámé lvici a další
DV 79/2015: Kniha polibků a další
DV 78/2015: O výměně a další
DV 77/2015: Báseň o návštěvě cukrárny a další
DV 76/2015: O dívce, která skočila a další
DV 75/2015: O jezerních očích a další
DV 74/2014: Vášeň, Jestli a další
DV 73/2014: Modlitba, Druhé pokračování
DV 72/2014: Tma, co se rozdává a další
DV 71/2014: Ranní sen a další
DV 70/2014: Čas, v němž se rozlévá očekávání a další
DV 69/2014: Tobě, Nejstarší lásce a další
DV 68/2013: Pohlazení, Sluneční stíny a další
DV 67/2013: Prosím si dva lístky a další
DV 66/2013: Na břehu a další
DV 65/2013: Co mi řekl táta o svém dětství a další
DV 64/2013: Tobě, Vzducholodě a další
DV 63/2013: Co jsem ještě nepřiznal a další
DV 62/2012: Před operací a další
DV 61/2012: Proměnná, Snídaně u ohně a další
DV 60/2012: Jeden z posledních úsvitů a další
DV 59/2012: Ohniště, Plavba noční úžinou a další
DV 58/2012: Charónova žena a další
DV 57/2012: PF 2012, Novoroční sonet
DV 56/2011: Charónova žena a další
DV 55/2011: Van Gogh v údolí se stromy a další
DV 54/2011: Co jsem ještě nepřiznal. Týden bláznů a další
DV 53/2011: Bylinkářství, Drsný bůh a další
DV 52/2011: Potápka, Pouta a další
DV 51/2011: Čertovská sudička a další
DV 49/2010: Zátoka Sargasového moře a další
DV 48/2010: Chrpy
DV 47/2010: Letní divožence a další
DV 46/2010: Příští přání a další
DV 45/2010: První lednové ráno a další
DV 44/2009: Conquistadoři noci a jejich psi (výběr ze sbírky)
DV 43/2009: Co jsem dlouho nevěděl a další
DV 41/2009: Čekání na odpověď a další
DV 103/2019: Jediné pohlazení, Tři otázky a další
DV 102/2019: O zdi před námi a další
DV 101/2019: Co bych ještě chtěl a další
DV 100/2019: O Hoře úsvitu a další