Jaroslav Holoubek

KEJNA A RON

Chlapec ani nevěděl, jestli se narodil v tomhle městečku nebo někde jinde. Cítil však, že k němu patří. Tetu Vilmu čas od času popadla vzpomínací mánie, ale týkalo se to většinou jejích sourozenců a nymburského krámku. O chlapcových rodičích nepadlo ani slovo. Když teta neklábosila se sousedkami, tak háčkovala dečky a záclonky, někdy stihla obojí. Všichni v městečku chlapci říkali Kejno, třebaže se jmenoval Křivský. Zůstalo mu to od té doby, kdy se marně pokoušel vyslovit ř a říkal o sobě, že je Kejna.
Tetiny dečky mu šly už na nervy. Byly všude, kam se jen člověk podíval. Na rádiu, na šicím stroji, na všech stolečcích a v zadním pokoji dokonce na kamnech, ve kterých se přes léto netopilo. Chlapec si v duchu umiňoval, že z nich jednou splete velikánskou síť na ryby.
Jak jen mohl, opouštěl starý činžovní dům za náměstím a utíkal k řece. O jeho tajné cestě křovím a vysokou trávou pod jívami nikdo nevěděl. Jednou přišel na to, že už není tajná, když blízko břehu uviděl v trávě objímající se dvojici. Zprvu chtěl na ně zavolat, ať jdou pryč, ale když viděl, že oba věší hlavy k zemi, jako by něco hledali, začal si hrdě pískat a šel jako by nic dál po břehu.
Než došel k dědovu domku, mohl spatřit svůj svět jako na dlani. Labe už tady bylo široké, klidně se vyhýbaly dva parníky, a ještě zbylo místo pro třetí, řeka tu měla několik ramen. První, to bylo pro ty lodě, na druhém byl jez a elektrárna a třetí byl vlastně odpadní kanál od mlýnského náhonu. Krajina byla rovná a dlouhá, za řekou nejdřív viděl pár domů se zahradami, pak karosářskou dílnu a ještě kousek dál už se tyčil k nebi vysoký komín chemičky. Odzdola nahoru se na něm zužovaly červenobílé pruhy a na nejvyšších v noci svítila orientační světla pro letadla.
Cidlina přiváděla do Labe červenou vodu a úplně nejtmavší byla na stojatém rameni od mlýna. Kejna si myslel, že v něm vůbec nežijí ryby, ale byly tam. Na samém ústí ramene do řeky sedával pod můstkem vždycky k večeru šermíř Janota a tahal plotice, cejny, kapry a okouny. Určitě tahal taky štiky, ale to nepřiznával. Že tam štiky jsou, řekl Kejnovi děda.
Dědův domek už chtěli dávno zbourat. Stál o samotě, pár kroků od řeky a při každé povodni šla voda do kuchyně a děda musel kolem baráku jezdit na lodičce. Kejna to nezažil, ale musela to být pravda, když to děda Kačírek říkal. Vůbec vyprávěl příhody o řece, až Kejnovi naskakovala husí kůže. Chlapci přišlo líto, že teď se nic neděje a že už o všecko přišel. Ale ve snech byl potápěčem, kormidelníkem škuneru na uhlí a zachráncem tonoucího děvčátka. Když na druhý den přišel za dědou, řeka se líně valila jako by nic a proud poponášel jejich loďku od jezu.
Místo na zádi patřilo dědovi, Kejna mohl sedět, kde chtěl, a zrovna tak Ron. Ale Ron nechtěl ležet uprostřed, protože i když byla loď dobře vysmolená a vyasfaltovaná, pámbuví někudy do ní teklo.
Ronovi mohlo být docela klidně tolik, co dědovi, ale asi mu nebylo, protože ještě nepoznal svět. Děda byl skoro všude, ale kdoví, poněvadž když dovyprávěl nějakou příhodu, vždycky řekl, to už je tak dávno, že to snad ani není pravda. Kejna tomu však věřil a žadonil, aby mu děda zas povídal o nějaké zemi.
Splávek se ani nehnul, Ron spal, jak se na starého vlčáka sluší, a dědovo vyprávění vyvolávalo v chlapci před očima představu dalekých krajů. Hlavu měl položenou na Ronově hřbetu a ani nevnímal čas. Když se vracel za setmění domů, snil o tom, že si bude moct jednou přivést s sebou velkého psa. A taky se bude jmenovat Ron. A budou si spolu povídat. Teta se zmůže jen na otázku, co ty seš za divnýho patrona, všichni kluci kopou merunu a ty čučíš do vody. Dědu by nikdy nenapadlo takhle se hloupě zeptat, pomyslel si Kejna.
Děda kotvil pramici obyčejně níž, nedaleko přístaviště osobních lodí, ale někdy nechal Kejnu veslovat proti proudu až nahoru k jezu. Voda padala z výšky, obracela se ve vírech a pak zpěněná nabírala směr k Poděbradům.
- Nebojíš se ani trochu? Zeptal se děda a chlapec odpověděl: Ani trochu.
Loďka se houpala na vlnách a děda hleděl na pilíře elektrárny.
- Sám sem nikdy nejezdi, je to nebezpečné a nikdo by ti nepomohl.
Kejna přikývl.
Sjeli zpátky po proudu. Na molu čekala pár lidí na motorovou loď. Pán v bílém obleku s brýlemi proti slunci, listonoš a dvě babky.
- Výletníci pojedou až poledním, dávají si na čas, řekl děda.
Muž si sundal brýle, chvíli se díval směrem k loďce a pak zvolal:
- A já si myslel, že jste zase někde na mořích!
Děda se podíval vysoko do nebe a odpověděl: Já už ne.
Z mola se ještě ozvalo, že právě teď, když je děda na penzi, si může dovolit parádní výlet. Načež děda odvětil, vždyť jo, že už na něj šetří. A odvesloval kousek dál, aby mohl dělat, že neslyší.
Chlapec si vzpomněl na hnědý kufr. Vylovili ho s dědou a byl prázdný. Musel připlavat zdaleka, protože byl polepen hotelovými nálepkami z takových měst jako Paříž, Bělehrad, Brusel a Piešťany. Děda jej odnesl k chalupě a postavil mezi záhony mrkve.
Pak řekl chlapci: - Ještě jsem nebyl v Americe. Tam bych se chtěl podívat. Člověk by to měl zkusit na vlastní kůži, jak se tam žije.
Vyprávěl chlapci o tom, že ještě dřív, než si namluvil babičku, líbila se mu Anežka Horáková. Měla hlas jako Ema Destinnová a zpívala o letních slavnostech u řeky. Asi se jí šífař Kačírek zdál málo, protože sotva vystudovala učitelský ústav, odjela do Ameriky. Po čase Kačírkovi poslala fotografii, na níž bylo vytištěno Agnes Horace, singer, San Francisco.
Když jindy pak Kačírkovi psala, že všechno se zhroutilo a sama nemůže unést americkou tíhu, aby přijel, nechtěl Kačírek opustit ani babičku, ani Labe. Čím řidčeji však přicházely po letech dopisy s americkými známkami, tím silněji děda pociťoval touhu rozjet se za moře.
Chlapec si představoval, že děda moc šetří, že všechny vkladní knížky v záložně jsou na jméno Kačírek a v chalupě určitě jsou v kredenci samé stokoruny, protože děda nosil stále jednu a tutéž košili a kalhoty taky. V duchu mu záviděl přístav Hamburk, kde přesedne na zaoceánskou loď a bude se měsíce plavit do Ameriky. Přece nepoletí šífař letadlem.
Ke konci léta děda přestal kouřit. Chlapci to bylo divné, nedovedl si ho jinak představit, než s ubaleným cigárkem v puse, ale vysvětloval si to tím, že děda musí ještě víc šetřit na cestu do Ameriky.
Přirazili ke břehu, chlapec přivázal loď na řetěz a děda se dlouze rozhlížel po Labi, daleko až k Týnci. V čeřenu se občas pohnul okounek, děda se rozmýšlel, jestli ho nemá hodit zpátky. Pak vzali udice a Rod šel za nimi.
- Tak zítra odjíždím do Ameriky. Pohlídáš mi tu Rona, stejnak se asi brzy vrátím, nějak se mi hůř dýchá. Nezapomeň zalévat mrkev a nejezdi blízko k jezu. Pojedu už osmičkou, abych neztrácel čas.
Chlapec byl jako omámen. Zpráva o dědově odjezdu do Ameriky ho zastihla nepřipraveného. Chtěl si celou cestu rozmyslet s ním. Dopodrobna znát hodinu vyplutí, vidět barvu lodního lístku, pomoci dědovi s balením kufrů. A on zatím si všechno připravil sám. A chlapci jen oznámí, že zítra odjíždí. Kejna to pociťoval jako jistý záskok, příkoří, podraz, jemuž musel podlehnout.
Ale bude tu mít Rona. Pár měsíců bude jeho jediným pánem a tak si ho přivede i k tetě Vilmě. Když se o něj stará, tak si může vzít do domu. A basta.
Ráno děda nebyl doma. Stáli už oba s Ronem na molu přístaviště osobních lodí a vyhlíželi Kejnu. Děda měl na sobě tmavý oblek a vázanku a bílý lýkový klobouk. Kejna se podivil, že děda s sebou neveze obrovské lodní kufry, ale pouze aktovku. Zeptal se na to a děda odpověděl, že toho stejně s sebou moc nemá a Amerika je bohatá země, co by tam ještě vozil. A že si pořádný kufr koupí v Hamburku.
Z pravého ramene řeky se vynořila loď. Bílá a dlouhá. Opřela s bokem o molo a po můstku sestoupil plavčík. Za ním se přidržovalo zábradlí několik lidí. Děda se sklonil k chlapci a políbil ho do vlasů.
- Pošlu ti pohled hned z Hamburku, budu tam mít den volno, řekl děda a námořnickým krokem vstupoval na loď prostředkem můstku. V pravé ruce se mu houpala aktovka, dozajista naditá stokorunami. Od lodního šroubu vystříkla voda a loď Král Jiří vyjela směrem na Poděbrady a dál na Hamburk.
Chlapec se vracel s Ronem k domku. Mrkev byla zalitá ještě od rána, na vlečce k chemičce houkal posun.
Kejna tetě o dědově odjezdu nic neřekl a netroufal si ani přivést Rona domů. Nosil mu do přístěnku za barákem na břehu řeky žrádlo a každé odpoledne ho bral s sebou na loď.
V pondělí se Kejna vrátil ze školy a teta mu řekla, že včera odpoledne umřel v Poděbradech v sanatoriu starý Kačírek. Ten samotářský dědek, co bydlel v domku u řeky. Kejnovi se chtělo brečet, byl z té zprávy zoufalý, ale místo toho vykřikl na tetu, že nic neví a nikdy nic nevěděla a že děda Kačírek odjel do Ameriky a přál si, aby jeho odjezd byl tajný. Viděl ho přece odplouvat s aktovkou, v níž měl lodní lístek a spoustu peněz. Teta si nasadila brýle a uvelebila se mezi své rozháčkované dečky. Kejna si nastrkal za bundu teplé brambory a šel za Ronem.
Marně ho hledal v přístěnku. Ron se přiloudal odněkud od řeky. Brambor se ani nedotkl a olízl chlapci ruku. Kejna přinesl z komory udice a opřel je o pumpu. Dvěma konvemi skropil mrkev a potřetí nechal vodu v konvici stát, aby se odrazila.
U řeky Ron dlouze chlemtal vodu a pak skočil za chlapcem do pramice. Kejna vesloval směrem k jezu a po pár metrech spustil kotvu. Řekou šla zase ta červená voda, buď z papíren, nebo z polí. Elektrárna měla vypnutou turbínu a ryby nebraly. Ron se neklidně zavrtěl, ale pak si znovu položil hlavu na přední tlapky.
Kejnovi se na okamžik zazdálo, že je na velké zaoceánské lodi a dívají se s dědou na racky. Děda pak řekne: Moře je věčnost, a nasliní cigaretový papírek. Pak do vln vysype z dlaně zbytek vydroleného tabáku.
Bezvětří rámovalo krajinu jako romantickou fotografii, za vysokými topoly dozadu už městečko nepokračovalo. Chlapec popotáhl vlasec, aby se podíval na těsto, když se téměř za nimi ozvalo zvolání: - Rone!
Kejna se otočil, ale ani na břehu nikoho neviděl. Ron vyskočil a podíval se na chlapce. Zorničky psích očí se rychle rozšiřovaly jako kola na stojaté vodě. Znovu se ozvalo volání, tentokrát už jako by z dálky. Neklidný Ron se odrazil už z přídě pramice a skočil do vody. Na chlapcovo volání se ani neotočil.
Za chvíli Kejna viděl z jeho hlavy už jen černou tečku na červené hladině. Pes plaval kolem přístaviště osobních lodí směrem na Poděbrady a dál na Hamburk.

Ostatní tvorba Jaroslava Holoubka publikovaná v Divokém víně:
DV 82/2016: Ještě výš
DV 81/2016: Amen
DV 80/2015: Strach
DV 79/2015: Průhled pamětí berlínské noci
DV 78/2015: Vznik básně s lehkou kompresí
DV 76/2015: Paměť budoucnosti
DV 75/2015: Desatero přikázání a další
DV 74/2014: Dvě fotografie
DV 73/2014: Tenkrát a další
DV 72/2014: Uvnitř světa i mimo něj
DV 71/2014: Hlavní město Praha
DV 70/2014: Harrachovská slova a tóny a další
DV 69/2014: Dopisy od anděla smrti a další
DV 68/2013: Ráno jsem začal psát báseň a další
DV 67/2013: Fialový úsměv
DV 66/2013: Rozhovor na pobřeží
DV 65/2013: Milostný deník a další
DV 64/2013: Zamčený klavír
DV 63/2013: Veselý hřbitov
DV 62/2012: Martinská neděle v Malé Úpě
DV 61/2012: Čekání
DV 60/2012: Letní bouře
DV 59/2012: Na co si teď budem hrát?
DV 58/2012: Pod Mariinou vyhlídkou
DV 57/2012: Noha za krkrem
DV 55/2011: Cesta vlakem
DV 53/2011: Letecký den na Hlavním nádraží
DV 52/2011: Nedávno
DV 51/2011: Den jako každý jiný
DV 49/2010: Vernisáž
DV 48/2010: Pekaři a kominíci
DV 47/2010: Nebezpečná rychlost (Salieri), Tanec židlí
DV 46/2010: Velké nedorozumění
DV 45/2010: Zbyteční lidé
DV 44/2009: Never more, Od jablka k ohryzku - Beatles a další
DV 43/2009: Láska v letním kině, H.E.S.S.
DV 40/2009: Sněhový tanec, Příběh obrazu
DV 39/2009: Nedokončený rozhovor
DV 37/2008: Hlasy, Naši příbuzní
DV 36/2008: Jak jsem se neoženil s cizinkou
DV 35/2008: Odpoledne na konci týdne
DV 28/2007: Hra na schovávanou, UŽ LETÍ PTÁK
DV 27/2007: Všude kolem, ale tady ne, Už letí pták
DV 26/2007: Orgasmus a sen o rodinném domku a další
DV 18/2005: V zámeckém parku, (V krajinách nejhlubšího prázdna…)
DV 18/2005: Doživotní pes
DV 16/2005: Věřin prs, V páté minutě filmu
DV 16/2005: Sezóna hlemýžďů, Ňadra v dějepisu a další
DV 15/2005: (Kukačky se smějí vinařům…), (Slyšíš poslední tón…) a další
DV 15/2005: Ztratili jsme hlavu, Cestou: nějaké město a další
DV 13/2004: Psí hřbitov
DV 13/2004: Adventní menu, Ta třetí a další
DV 12/2004: Její sen, Tráva a další
DV 12/2004: Hříbě v náušnici
DV 11/2004: Tancovačka, Nehoda
DV 11/2004: Záludné otázky, Jarní povodně a další