na další stranu
Jaroslav Holoubek
PRŮHLED PAMĚTÍ BERLÍNSKÉ NOCI
Provázky v prstech lidských rukou,
vřískající úplněk,
noc vzdechů odkudsi provází motorek vibrátoru.
Cesta má vede ženskou částí velkoměsta.
Zahrada na úbočí kopce zplodila hněv bohů,
zmačkaný obličej nalétává střemhlav do skla mrakodrapů
a smějícím se sochám se z očí derou zbytky lidskosti.
Na mostě přes řeku ržá kůň,
bezdomovci a žebraví mniši tlačí parní stroj,
drkotá povoz, drkotá.
To jsi nečekal -
švábi a krysy se pakují,
před knihami, za knihami
vojáci hledají kvítek marihuany,
jako když o sebe třískají pomníky neznámých vojínů.
Šarže si hoví v hromadných hrobech.
Na rovině naskakuje na kolo bubínek,
od Braniborské brány pochodují mažoretky,
secesní vítr otvírá kabaret v Říšském sněmu,
autisté v kostkovaných pumpkách sedí u oken.
Na suché hlíně za stolem
se patnáctiletá Nefertiti převaluje po boku Amenhotepa
na plátěné mapě Sovětského svazu.
U dveří láhev s podříznutým hrdlem,
Moritz se shýbá pro spadlé noviny,
od rána se na notebooku
hrabe ve vypůjčených myšlenkách.
Berlinale je v polovině,
táhnu se z kina únorovou nocí
od Postupimského náměstí kolem arabských hospod
až do hotelu u hlavního nádraží,
víc prodloužený film než nadržený chlap.
Volám na tebe, má lásko,
geometrie slov se vymyká
přikázání z mužských slz.
Žít?
To je tak ošemetné.
Žít pro tebe?
Ptám se tě, médium, co stojí za prokletím těla,
skrývajícího se v protiatomovém bunkru pod Kurfürstendammem?
Sníh taje a na mokrém ledě vznešeně bruslí
ptačí chřipka,
Gertruda močí u saní
a nepřečtený dopis tančí po Berlíně kankán.
Po Sprévě plave prázdný štandlík,
za rohem za keřem
vede cesta domů,
bota se vzpírá jít.
A z parkoviště u nemocniční zdi
letem světem v trojrozměrném prostoru
vzlétají
základní částice
báječného života.
V hlasitých snech mě pronásleduje
průvodkyně cizinců,
píšu pod dekou,
už zase policejní šťáry
a jízda po vedlejší koleji.
Ve vlastním životě se cítím jak nezvaný host.
Keltové už tu nejsou a Germáni a Slované taky ne.
Opravdu věříš, že Berlín byl odjakživa čínský?
|
