literární časopis založený v roce 1964

Alžběta Bublanová

VALČÍK

Seděla v pravém rohu kavárny. Popíjela víno. Pohrávala si se sklenicí. Červené víno. Barva života. Něco vyprávěla. Ta naproti ní jen mlčky přikyvovala. Ta ale nestála za řeč. Kdežto ta první... pokaždé, než se napila, zlehounka zakývala sklenicí s vínem, které se rozkymácelo jako bouřlivé moře, a pak se lačně napila. Dotkla se sklenice svými rudými rty. A pak se znovu pustila do vyprávění. Jako když po přestávce v divadle znovu roztáhnou oponu a vás ohromí to známé jeviště, ty známé postavy. Byla kouzelná. Ta druhá k ní natáhla ruku, něco jí řekla a pak odešla na záchod. Osaměla. Znovu rozbouřila moře a znovu se napila. Rozhlédla se kolem. Mám pocit, že se u mě zastavila pohledem. Její oči křičely. Volaly po něčem. Řvaly. Vyřvávaly. Možná dokonce i prosily. Ta druhá se vrátila a mluvila tentokrát ona. Dost nudně a nezáživně. Poznal jsem to z jejích gest a chabých pohybů rtů. Kdežto ona... mlčky přijímala její slova s noblesou. Chápavě, vtipně a s nadhledem. Pak jí skočila do řeči a obě se zasmály. Ta druhá taky něco řekla, ale reakce na to byly jen křečovité úsměvy od obou. A pak to znovu přišlo. Opět ona vyprávěla. Otvírala rty, jako když se rozehraje nějaká dobře promyšlená symfonie. Přišel číšník. Ta druhá něco říkala, něco, co určitě nestálo za nic, ale kdežto ona... viděl jsem to na něm, na tom číšníkovi, jak byl z ní úplně vedle. Pak přišel podruhé a přinesl sendviče s vínem. Takže to bude na déle. Pustily se do jídla. Něžně vzala nůž a krájela chleba, jako by tím chtěla krmit samotného papeže. Ale přeci... bylo v tom cosi ďábelského. Pak udělala něco, co se mi nelíbilo. Na chvíli se mi tím dokonce zprotivila. Vzala okurku a znechuceně si jí prohlížela a snažila se nožem z ní něco odstranit a nakonec ji vložila do popelníku s opravdu ošklivým výrazem. Mrcha jedna vybíravá. Takhle se víly nechovají. Představil jsem si ji, jak tu okurku z toho popelníku vytahuje a vkládá si ji do úst. Ta představa mě na chvíli uspokojila. A já se dál díval na to, jak si chvíli pohrává s rajčetem, než ho skousne. Trochu ucukla, jak z něj vystříkla červená šťáva. Zapíjela to vínem. Po jídle znovu rozehrála symfonii. Ta druhá žrala. Ano, musím to říct. Žrala jako nenasytná prase, co mu do koryta nasypete žrádlo. Ale kdežto ona... dokonce si po jídle zlehounka otřela rty. A pak se lačně napila vína, tak divoce, že jsem viděl, jak poskakuje ohryzek. Jenže... pak dopila a řekla něco s takovým divným kývnutím hlavy a já z toho pochopil, že už půjdou. Ještě něco vyprávěla, ale to už nestálo za nic, žádná symfonie, jen zrychlené, nesourodé tóny plné zmatku. Přišel číšník a ony zaplatily. Platila s grácií. Znovu v sobě probudila vílu. Zlehounka vkládala do ruky číšníka bankovku a musela říct něco opět vtipného, protože všichni tři se zasmáli.

Odešly. Zaplatil jsem taky. Rychle vyběhl ven. Viděl jsem je na zastávce, jak se objímají. Právě přijížděla tramvaj a díky bohu do ní nastoupila ta druhá. Ona přešla na druhou stranu a já hned taky. Její nohy tančily. Jako by odněkud shůry hrál valčík. V duchu jsem tančil s ní. Měl jsem pocit, že si mě všimla. Viděl jsem její pohled plný lásky, plný prosby. Objevila se tramvaj a ona do ní nastoupila. Udělal jsem to samé. Jeli jsme dlouho. Chvíli stála, a když se uvolnilo místo, sedla si s něžnou lehkostí. Vytáhla z kabelky nějaký notýsek a cosi si do něj zapsala. Podívala se ven a pak na mě. Trochu rozpačitě. Přesto byl její pohled teplý a hřál mě, dokud jsme nevystoupili. Šla rázně. Zrychlovala. Div neběžela. Ale já ji doběhl. Viděl jsem její vyplašený pohled. Zorničky rozšířené. Rty se jí chvěly.
„Neboj,“ řekl jsem jí a chytl za zápěstí.
„Né,“ vykřikla.
„Ještě chci tu symfonii,“ zašeptal jsem jí.
Škubala sebou, křičela. Tančil jsem s ní valčík. Odtančily jsme do blízkého průchodu. Bouchla se o stěnu do hlavy. Vtulila se mi do náruče. Vsunula se mi do mé ruky. Mluvila, ale znělo to jak nějaké chrčení. Symfonie na druhou.
„Copak to říkáš, má vílo?“
Mlčela. Jen se na mě odevzdaně dívala. Stiskl jsem ještě více její hrdlo. Její ohryzek, který se ještě před chvíli natřásal pod pramínkem vína, začal pulzovat. Kopl jsem ji do břicha. Zakňučela. Držel jsem stále její krk. Ten stisk byl pro mě vysilující. Najednou ohryzek přestal poskakovat. Z jejích úst ještě zaznělo skučivé chr chr. Pak to přestalo. Jen ty její oči se na mě dál dívaly divoce a překvapeně zároveň. Přivřel jsem jí víčka.