Jana Vargová

KTERAK DOSTALI INDIČTÍ MNIŠI ČEPICE LUDVÍKA HESSE

Kdysi Ludvík Hess, chovatel koní z pražského Hájku, nosil čepice s kšiltem. Za svůj dosavadní život jich nasbíral plnou skříň. Některé si pravděpodobně zakoupil, jiné dostal jako reklamní předmět či od někoho darem. Jisté je, že je již nenosil. Ležely bez povšimnutí různě poházené po jeho skříních. Až jednou zazvonil Ludvíkovi telefon. Mladá žena mu sdělila, že odjíždí do Indie a vyzvala ho, aby Indům poslal své nepotřebné svršky. Nejprve byla tato myšlenka chovateli k posměchu, kdo by stál o jeho obnošené svršky. Později se však zamyslel a vzpomněl si na čepice. Co kdyby se Indům hodili, pravil a otevřel skříně. Z nich posbíral zaprášené čepice a dal je do pytle. Pytel předal ženě a popřál ji příjemnou cestu. Čepic bylo 22 ks a žena z nich byla více než nadšená, jelikož věděla, jakou radost v Indii udělají.

Do malého pokojíku úzkým oknem prosvítají první sluneční paprsky. Mladá žena otevře prastarou okenici a shlédne dolů z výšky 4 166 m. n. m. Žena je v klášteře Key v indickém Himaláji ve státě Himachal Pradesh v údolí Spiti. Ano, je to ta žena, co dovezla čepice od Ludvíka Hesse. A co dělá Ludvík právě teď, když žena vstává? Vzhledem k časovému posunu asi ještě spí a ani netuší, že se chystá rozdávání jeho čepic. V ranním šeru žena sestupuje po schodech dolů do kuchyně, kde s mnichy vytváří z jačího másla a vosku svíčky na ranní modlitbu (tzv. puju). Po zaschnutí je společně odnášejí do místnosti, kde se mniši modlí. Zde je zapalují. Začíná ranní puja, poté snídají slaný čaj s moukou. Po modlitbě se shromažďují mniši na náměstíčku a žena jim rozdává čepice. Mniši si je s velikou radostí nasazují na hlavy a hlasitě opakovaně děkují. Škoda, že tyto momenty nevidí Ludvík, pomyslí si žena. Jistě by ho potěšilo, že věc dávno zapomenutá ve skříni ještě udělá tolik radosti.
Některé z čepic nesou nápis Babybox. Mnich Tenzin ženu upozorňuje na to, že dříve byly v indických klášterech speciální schránky, kam chudí rodiče mohli odložit dítě, které neuživili, s vědomím, že se o něho postarají mniši. Z takového dítka pak vyrostl mnich. Byla to tedy obdoba babyboxu, jehož zakladatel v České republice zaslal čepice s tímto názvem indickým mnichům.
Indie je druhou nejlidnatější země na světě, s více než 1 271 000 000 lidí.

Z toho 114 000 000 lidí žije ve slumech. Co je to vlastně slum?
Slumy charakterizuje OSN jako chudinské čtvrti z improvizovaných a obvykle nelegálně postavených chatrčí, které se nacházejí hlavně na předměstích velkoměst v chudých státech.
Mladá žena z našeho prvního příběhu vstupuje do největšího slumu indického Delhi. V nuzných podmínkách zde žije 40 000 lidí. Před vstupem byla řádně poučena – „opravdu tam chceš? Je to pro silné žaludky.“ bylo jí sděleno. Úzkými uličkami kráčí dvě ženy. Jedna česká, druhá indická, která sama ve slumu kdysi žila a dobře se v něm orientuje. Kdyby sem česká žena vstoupila sama, sotva by se ve změti uliček a domků vyznala a nezabloudila.

Mezi úzkými uličkami vedou nejrůznější trubky, přesto však mezi některými příbytky teče stoka z výkalů. Návštěvník tedy nesleduje jen všudypřítomné krysy, roznášející nejrůznější nemoci, ale především to, kam, šlape. Stejně tak se vyhýbá hromadám smrdutých odpadků. V místnostech o rozměrech většího koňského boxu zde na zemi žije 10 až 15 osob.
Ženy se zastavují u jakési větší místnosti bez oken, která je nazývána školou. Na zemi se zde choulí asi dvacet dětí. „Zde rozdej hračky“. Pokynula indická žena, české ženě. Na ušmudlaných tvářičkách dětí, které již dávno ztratili jiskru z oka se objevuje široký úsměv. „Thank you, mam.“ Zní sborově třídou.

Během tří hodin se ženy zastavují v mnoha domech, všude je obyvatelé vřele vítají. Co dům, to lidský příběh. V jednom žije ovdovělá matka se šesti dětmi. Otevírá nám nejstarší z nich. Matka je celé dny i noci v práci, starší děti se starají o své mladší sourozence. Takový příběh vhání mnoha lidem slzy do očí. V dalším domě žije mladá, šestnáctiletá dívka se svými třemi dětmi. Manžel je v práci na skládce odpadů, vrací se domů pozdě večer s výdělkem postačujícím sotva na suchou rýži a chlebové placky. V domku zhruba uprostřed slumu žije starý řezbář se svojí ženou. Obě ženy zde usedají na pohovku a řezbář jim ukazuje výrobky. Česká žena, která vezla čepice Ludvíka Hesse z Prahy až do Indie, jednu z nich vytahuje za batohu a řezbář si ji s úsměvem nasazuje na hlavu. Pak, ničím nerušen pokračuje v řezbě. A tak čepice končí svůj příběh nečinnosti ve skříni milého chovatele a začíná být užívána v indickém slumu.