Adam El Chaar

FAMÓZNÍ SOŇA Z FAMU

Opustil jsem svůj pavučinami prorostlý pokoj, který už půl roku nepoznal ženskou ruku (žiju tam půl roku), a na Palačáku vylezl z metra.

Lípy voní něco vo ní, saju je nosem, spolu se splodinami velkoměstského provozu je to zvláštní směs romantiky. V noci se mi zdálo o jedné holce ze Zlína. Nedávno jsem ji viděl na tablu. V tom snu jsem ji miloval a domluvil jsem se s ní, že spolu budeme na nějaké akci tančit. Tam jsem ale zjistil, že nemá nohy, místo nich má protézy a vůbec jsem se k ní neznal.

Cítil jsem se pod psa. Za železničním mostem se blýskalo, dusný vzduch proudil, energie heatu a hejtu se bily v nepředvídatelných interakcích. Na náplavce sedělo pár ovíněných párů těšících se déšť.

„All the children are insane waitning for the summer rain, yeah,“ zakřičel jsem lajnu z The End. Byl jsem sám, nebylo proč moknout, tak jsem šel podél Vltavy do centra. Když začalo mírně kropit, postavil jsem se do futer Duende. Vrazila do mě Soňa a její oči hřměly a blýskaly jako nebe nad Prahou.

Znám ji z jedné akce ze Zlína. Křehká víla, ale tvrdošíjná duše. Její pohled píchá jako dýka, kterou má vytetovanou na vnitřní straně zápěstí. To je to místo, které když vám žena ukáže, tak je podle odborníků na řeč těla připravena sdělit vám číslo svého pokoje.

Telefonovala opodál a z kočičích hlav se odpařovala typická vůně. Pršelo jen mírně. Nevěděl jsem, jestli mě poznala a jestli jo, jestli na mě vzpomíná v dobrém, tak jsem tam jen dál stál a čekal, až půjde zpátky. Když se vracela, usmála se a dala mi free hug.

„Co tu děláš?“

„Jsem teď v Praze. Jsi tu s někým?“

„Jo, ale pojď přisednout.“

„A s kým?“

„S přítelem.“

„S kameníkem?“ Byla o něm tehdy řeč. Měl ji mít pevně v rukou.

„Ne, ten to neustál.“

„Fakt?“ neskrýval jsem radost

„Ale s jiným,“ sevřela soucitně rty. Ženě z paměti zájem muže hned tak nevyprchá.

„S novým?“ zeptal jsem a setrvačně veselým tónem v hlase skrýval zklamání z odsouvající se představy volného ringu.

„Jo, to ti pak řeknu. Pojď za náma.“

„Nechci křenit.“

„Klidně křeň.“

Kromě jejího přítele tam seděl ještě kamarád.

„Adama jsme potkaly s Barčou ve Zlíně na koncertě Fertilizeru,“ představila mě.

„Čau. Čau, Adam.“

„Stály jsme tam s Danem a s Geňou a on tam přišel za náma. Když jsme mu podávali jointa, tak řekl: ,Já nehulím. Ani nepiju. Hledám svou duši. Takže okamžitě miláček. Pak jsme tančily a on nám přinesl vodu.“

„Jó, stačí málo,“ zasmál jsem se zkušeně. „Duše a voda.“

Její přítel vypadal jako blonďatý Pavel Liška a necítil jsem z něj ani náznak žárlivosti. Ten druhý byl takový radiantní a usměvavý.

Bezvadně se mi s ní bavilo. Dlouho jsem se s nikým dobře nebavil, vlastně jsem se dlouho vůbec s nikým nebavil. Dobrá konverzace je jako zpověď - spojení, odpuštění, osvícení, krok do budoucnosti.

Soňa je invazivní, invitativní, invenční, iniciativní a lehce iracionální - všechno, co se mi na holkách líbí, co ani nevím, jak mi chybí, když to zrovna nemám přímo před sebou, tedy když mi to vlastně nechybí. Není divu, že je věčně zadaná. Sledoval jsem jejího chalana. Rozcuchaný komiksový týpek s rozvázanýma keckama.

Přestože jsme se tehdy ve Zlíně viděli jen krátce, Sońa se se mnou bavila, jako bychom byli staří známí. Nebyla to póza, spíš provázanost z minulého života. Nebo prostě jenom šarm. Už tehdy jsem jí řekl, že mi připomíná bývalou, podobná energie. Tenkrát mě politovala stejně jako dnes. Byla to jedna z těch sebevědomých holek, které upřímně litují kluky, kteří je nemohou mít.

„Jdu se za chvíli podívat za kámoškou na klauzury na UMPRUMku,“ prohlásila.

„To je dneska? Tam jdu taky.“

„Pojď se mnou.“

Její kluk tam měl dojít později. Šel ještě s kámošem pracovat na filmu, který spolu dělají o muži, který se rozvedl a zůstal mu jen pes. On se postupně stává tím psem nebo tak něco. Rozloučila se s přítelem zamáváním a kámošovi vlepila vlhký polibek. To bylo hodně alternativní i na umělecké kruhy.

„Ty jo, myslel jsem si celou dobou, že tvůj kluk je ten druhý.“

Přimělo mě to zamyslet se nad tím, jak se chovám ke klukům holek, které se mi líbí. Věnuju jim úsměvně okázalý zájem působený asi pudovým puzením k agresi. S jejím skutečným přítelem jsem se zas bavil jako s neškodným betasamcem. Naštěstí nikdo nic nepoznal.

„To je kámoš,“ zasmála se.

Proč jsem si to myslel? Divné vibrace. Co se vlastně stalo s kameníkem?

„Řekla jsem si, že mu dám všechno. A udělala jsem to. Ale on na to nedokázal reagovat.“

„Co bylo symbolem toho odevzdání? Sex?“

„Dala jsem mu svoje tělo, ale pro mě to znamenalo mnohem víc. A on mě odmítl.“

„Asis nastavilas moc vysokou laťku.“

„Vysokou laťku?“

„Jako žes mu to dala moc rychle a on zrovna neměl dost, aby dorovnal sázku. Láska je jako poker, kde jeden vsadí a ten druhý musí dorovnat. Když nemá nebo si nevěří, musí skončit.“

„Aha. No, pak jsem potkala toho kameníka a ten hned, okamžitě, že mi udělá dítě.“

"O kameníkovi jsme se bavili teď, ne?“

„Ne, to bylo o filmařovi předtím, než jsem začala chodit s kameníkem.“

„Aha."

„Kameník teda hned, že mi udělá dítě a já jsem s ním do toho hned šla. Kdyby to dítě udělal, tak bych s ním asi pořád byla. Pak sliboval, že mi udělá další věci a další, ale nedělal nic. Já animuju, pořád kreslím, pořád něco dělám, ale kameník je zdlouhavý, pomalý.“

„A to tě nebavilo.“

„Ne. Navíc nám to moc nešlo v posteli. Říkali jsme si pořád, že se to časem naučíme.“

„Že se to zlepší.“

„Chápeš, on je kameník, takže buší. Já jsem květina, takže potřebuju...“

„Opatrně.“

„Trochu jsem ho to naučila, prostě: ,Počkej, uklidni se. Ale bylo to takové... Jak bylo tempo v sexu rychlé, tak ve vztahu bylo pomalé. Chtěla jsme s ním být a on třeba tvrdnul na fejsbuku."

„Nedíval se na porno?“

„Díval,“ vytřeštila na mě oči, jako že jsem na to kápl. „Jsem za ním jednou přišla, dala mu pusu, podívala se na počítač a vyskočí na mě horny bitch. Jsem se zavřela v pokoji, tekly mi slzy a napsala jsem na dvě stránky, co v životě chci. Nějak mě to dostalo. Ne, že bych se s ním kvůli tomu rozešla, ale od té doby už jsem to brala jako: „Ukaž, co máš.“

„A on to neměl.“

„Ne. Ale už jsem to neřešila. V té době mi začal psát filmař. Nejdřív jednou za měsíc esemesku, ale nadupanou. Já jsem mu odepsala vždycky dlouhý text přes několik esemesek, protože toho ve mně bylo moc. Ale vždycky to končilo: „Čau, měj se.“ Nevěřila jsem mu. Já jsem se mu dala a on mně ne, měla jsem to uzavřené. Časem se jeho esemesky zestručnily, třeba: „Mám tě v srdci“. Pak jsme se potkávali na FAMU, chodili kolem sebe a cítili, jak ta energie probíjí, nešlo to nějak...“

„Ovládnout.“

„Teď jsme spolu už nějakou chvíli a on je čím dál větší miláček.“

„Omotala sis ho kolem prstu?“

„Chce si mě vzít," prohodila jen tak mezi řečí. "Určil už i místo na nějaké vesnici. Pak řekl, že tam náhodou budou točit i film. Ten film se jmenuje Svatokrádež.“

„To je jako náhoda?“

„Prý jo.“

Vešli jsme do UMPRUMky, která přetékala avantgardní mládeží a vystoupali do třetího patra, sekce sklo. Představila mě třem kámošům, kteří tam stáli.

„Robert, to je ten kameník,“ říká najednou.

„Aha, Adam. Těší mě.“

„S Adamem jsem se seznámila, když jsme byli spolu,“ vysvětlila kameníkovi.

Představoval jsem si ho jako chlapa jako horu. Zrzoun jak z Beverly Hills se vyhoněně křenil.

Soňa to měla parádně poklizené. S tímhle jsem byla, s tímhle jsem a to proto a proto. Takhle to bylo, takhle to bude. To, co mi říkala, znělo jako neprůstřelná obhajoba před soudem. Jistota, s jakou vše tvrdila, mi na tom haprovala. Nechávala trochu prostoru pro mystično – pootevřený konec se svatbou ve vesnici, kde budou točit film Svatokrádež. Bylo to celé jen film?

Šla časem s pulzující energií, jež ji vedla podél čaker ke kráse, s jasnou termovizí, jejíž žár mě přitahoval - její rázný krok, její hmatatelnost, jíž mi ale nebylo souzeno se dotknout, jen si s ní a o ní povídat.

Když je někdo takhle skutečný, osvobozuje všechny kolem sebe. Posedlost v druhých působí ti ztracení, ti mimo, kteří sají světlo jako černé díry. V přítomnosti skutečných se ocitnete ve stavu beztíže a odrážíte se od nich k poznání.

Prohlídl jsem si se Soňou pár sklínek a pozoroval, jak kameníkovi povadl úsměv a sklopil zrak do země.

„Já mám ohledně svého bývalého vztahu hodně pochybností a nedokázal bych říct, jak to bylo. Těch verzí je víc, ne?“ zašeptal jsem Soni.

„Když víš, kam jdeš, musíš vědět, odkud jdeš.“

„A s tím filmařem teda chceš být, jo?“

„Pokud mi udělá zdravé děti a bude se o ně starat, tak jo.“

Všude bylo horko a otevřenými okny dovnitř vanul lípou provoněný vzduch. Šel jsem si prohlídnout výstavu. V jedné místnosti stál filmař.

„Kde máš ženu?“

„O patro níž,“ usmíval se osvíceně. Vešel Lucien Zell.

„Hey man, you came to enjoy some art?“ zeptal jsem se a podal si s ním levou ruku, protože už vím, že pravou nemá.

„Yeah, but it´s so hot,“ odpověděl znaveně a podal ruku filmařovi, který na něj napřáhl pravou stejně jako já kdysi, takže se pozdravili jako děti. Pořád se osvíceně usmíval, a pak odešel.

„Yeah, but people are cool when it´s hot. Hot si cool.“

„Yeah, sometimes it´s cool and hot at the same time.“

V obrazárně jsem se zeptal holky, která byla celá v červeném, který obraz se jí nejvíc líbí a čekal, že ukáže na nějaký červený, ale ukázala na tyrkysovou abstrakci, kde byla pak ještě tmavě modrá a černá, ale mezi halabala naplcanou barvou tam byla omylem i trocha červené. Byla z Akademie výtvarných umění.

„Avačka, jo? Slyšel jsem, že tam jsou samí namyšlení lidi.“

„Někteří jo, někteří ne. Co je to vlastně namyšlenost?“

„Když si někdo nevěří. Nevěří, že dosáhne toho, co chce. Obrní se vůči okolí, namyslí se.“

V jiné místnosti seděla na židli holka a usmívala se.

„Čemu se směješ?“ zeptal jsem se jí

„Na něco jsem si vzpomněla.“

„Na co?“

„Teď jsem se bavila s kamarádkou a jí přišlo divné, že jdu za týden na svatbu bývalého přítele mého přítele.“

„Bývalého přítele tvého přítele?“

„No, jeho bývalý přítel bude mít svatbu.“

„To ale je trochu divné."

„Mně to právě vůbec divné nepřijde. Znám spoustu lidí, kteří by se nad tím vůbec nepozastavili. Kdybych šla na svatbu bývalé přítelkyně svého přítele, tak by to nebylo divné, ne?“

„Ne tak moc. A ten bývalý přítel se žení nebo..?“

„Jo, bere si ženu.“

„Já jsem teď viděl pár filmů o tom, jak se kluk, který má holku, zamiluje do kluka, ale takhle obráceně ještě ne. Ale je to fajn, takový happy-end.“

Vyšel jsem ven. Michal se tam hádal s přítelkyní a přihýbal si u toho z lahve vína.

Bouřka přešla jako planý orgasmus.

Vyrazil jsem na Anděla koupit rajčata.

ZDÁNÍ NEZKLAME

Šel jsem temnou ulicí za sluncem, v líci cval byl ráj. Sám jsem byl s tebou, kdyžs přišla na mou modrou loďku, u níž se houpal černý pes. Teda koupal. Skákal do vody pojašeně pro petku, a když se s ní vydrápal zpátky na náplavku (zbytečně, protože o kousek vedle mohl v klidu vyjít - bylo to takové to volně se svažující molo), petku pustil a jal se třepat sebou, aby zbavil svůj huňatý kožich vody. Ta petka se vždycky skutálela zpátky do vody, a když ne hned, tak si s ní hrál, a nakonec tam stejně spadla. Chvíli se pak odhodlával, snažil se ji přivolat zpět silou vůle, a nakonec tam skočil. Pak petka někam zmizela. Šel plavat jen tak. Plaval a nevěděl proč tam je, tak mu tam něco hodili, aby měl důvod se vrátit, nebo ho podruhé zavolali, jinak by tam plaval dodnes, tele.

Pomalu jsem ztrácel důvod žít, kdyžs mi napsala, že přijdeš, že půjdeš pomalou chůzí náplavkou a já jsem ti odepsal, že tě odchytnu a tančil na funky z Bajkáče. Sledoval jsem psa a persony valící se po promenádě nebo válící se jako lachtani na kraji v o půl deváté ještě hřejícím slunci. Přišlas a stoupla si za mnou na houpající se příplavek kavárenské lodi. Začala naše ničím nevyprovokovaná okovy příčinnosti neokovaná konverzace na téma, jestli je lepší sex z lásky nebo jestli je ok sex jen tak se všemi lidmi, kteří se nám líbí.

„Ale vždyť, když se ti někdo líbí, tak je to láska!“

Oba jsme takové děcka, akorát ty jsi ženské děcko. Já jsem chlapské děcko, takže jsem větší děcko a ty jsi větší holčička. Jsem víc vodní, ty víc hoříš, jsem víc ztracený, ty víc hraješ hru na jinotaje, zatímco já ji beru vážně. Jsem psí tele, ty jsi ta kočka v okně, která se kolemjdoucího psa dole na chodníku vůbec nebojí. Vyzývavě ho pozoruje, protože ví, že na ni nemůže. Nechá ho vyštěkat, jen pozoruje a nic nerozporuje.

V parku na Palačáku jsme počkali na Báru, která přišla s týpkem z Petěrburgu. Zrovna dostopovali z Helsinek. Doletěla tam za ním, jen aby s ním dostopovala přes Tallinn, Rigu a Bialystok zpátky do Prahy. Za pár dnů spolu poletí do Petěrburgu. Nechápal jsem to a tys tvrdila, že chtěla být s ním co nejdřív. Já to nechápu, protože odmítám lásku. Chci se jenom náhodně zamilovávat.

Týpek z Petěrburgu se jen spokojeně usmíval, protože nerozuměl ani slovo, možná tak to slovo, což mu stačilo - že je v Praze se svou milou a pak bude v Petěrburgu se svou milou. Nebe nad Hradem hrálo barvama, že by se za ně nemusel stydět ani Van Gogh. Mluvili jsme o rozhodnutí. Většina se jich udá, aniž bychom si všimli. Najednou jsme rozhodnutí.

Nastoupili jsme do panoramatické linky sedmnáct. Přejeli přes most pod metronomem a najednou byla tma. Ze zastávky to byl ještě kousek podél velké silnice (v Rize je mnohem míň aut a v Moskvě se skoro nepije vodka) k velkému skleněnému baráku, u kterého bydlíš. Cestovatelé tam shodili bágly a šli jsme do Liberálu, kde bylo plno (liberálů), tak jsme šli do Ouky douky, kde bylo volno.

Objednal jsem si čaj, byl ruský. Rusky kalhotky se řekne trusiki a polsky jahody truskawki. Dala sis víno, dali jste si jointa a ty ses rozpovídala. Bylo tě všude plno. Dělalas to v šestnácti s někým jen proto, že se ti líbil, ale nebyla to láska, bylo to jenom tělo, a duše jenom tolik (maličko). Teď tady bylo tvojí duše hodně a já jsem tě poslouchal, a pak přiznal, že poprvé jsem to dělal až v jednadvaceti s holkou, kterou jsem miloval.

„Jsem vlastně tvůj typ člověka.“

„Pročs teda říkal, že chceš spát se všema holkama?“

„Jsem to říkal spíš, jako že by to byl dobrý nápad,“ políbil jsem ti ruku, zapomněl zaplatit a spěchal na metro.

Metronom na místě Stalinova pomníku bezhybně stál, ale ve mně to žilo a zářilo všema barvama noci. Vyčural jsem se mezi autama a procítil přítomnost zase sebe sama venku z mlhy detailů.

Na zastávce stál chlapík s obřím surreálným obrazem se spravedlivě rozvrženou žlutou, zelenou, červenou a modrou. Na tom nesouvislý ornament z bílých cestiček.

Byl to Pařížan, ne artista, ale webmaster - obraz dostal darem. Jeho nejoblíbenější knížka je Stopařův průvodce galaxií. V Paříži bydlel kousek od hřbitova Pére La Chaise, kde jsem kdysi byl se svou milou na hrobu Jima Morrisona. Nemá rád hrob Jima Morrisona. Hezčí je ten Oskara Wilda. Velký ve stylu art deco. Morrisonův je malý.

"Wildův hrob jsem viděl ve filmu Paříži, miluji tě."

"To jsem neviděl. Hollwoodský film, určitě plný klišé."

"Ne."

JIMI HENDRIX NA DETOXU

„Jsou dobré úroky – pět procent. Časem ale můžou klesnout i na procento. Teď je zlatá éra spoření," charismaticky chrlil chlápek ve stavební spořitelně. Kývl jsem a slíbil, že si to prostuduju a ozvu se mu, aniž bych to měl v úmyslu. Měl jsem přitom ten typický dívčí úsměv, který drolí omítku sebevědomí. Pravda nebolí, lež je zlá. Je vtipné žít s někým ve lži a vědět to a vědět, že ten druhý to ví a zůstávat v té lži. Soulžití, soulžení, toužení, znásilnění se kvůli kráse koitu, kvůli plané spáse spojení, kvůli strachu z krachu tváří v tvář mase stydící se za se bez vědomí se bezbranně.

Kolektivní soulež, orgie sebelásky, gril grácie, jatka originality, směna samoty, orální obchod oblíbených komodit jako je instantní cit prázdných mott jako „Miluju tě moc.“ Miluju moc. Bonmoty bez tónu pohřbené v bontonu. Sbalení bázní, úhledně roztřídění podle jakosti, připravení na přání.

Zívl jsem a myslel, že jsem sám. Byl jsem sám, ale když jsem sám, tak aspoň jsem. Dolehla na mě živá potřeba se vyplakat. Už už jsem viděl na obzoru úlevu, ale nevěděl, jestli jí dosáhnu. Pláč je známka života. Nepřišla.

Zase jsem chytil vlnu, že všechno bude fajn, vrátil se do kolejí, udělal něco běžného, zběžného, mimoběžného, třeba něco pojmenoval a šel klidně spát s tím, že ráno moudřejší večera a ono pak fakt bylo líp, ale pro koho? Co měla být ta razantní změna, jejíž potenciál jsem v sobě živil? Ponurý klid minulého času.

V pravidelných smyčkách žiješ periferními náznaky, které sklízíš jen, když polevíš. Polevíš jen, když zrychlíš. Potom. Všechno potom. Děláš to pro ten okamžik, kdy se to vyčerpá, unaví, naplní, vyprázdní, přeteče, proteče, odteče. Slov je dost, ale čin? Čin čin čaj.

Odložený ochabl ten sval, který světil cval. Lascivně teď válcuje scénu beze svědků. Končí v nejlepším bez dovětku, aby mohl zase začít. Takový je cyklus, a když ho přijmeš, tak jsi pán. Ale já chtěl víc, než tuhle bitvu u Lipan. Chtěl jsem zachřestit, rotovat, tůrovat, ne být zakletý v pekle emocí. Chtěl jsem. Co jsem to chtěl?

Naveď mě svou chůzí. Jsi chytřejší než já. Ale o chytrost nejde. Ani o nenávist ani o přívětivost. Jde o něco fingovaného, co vyvstává, když přestaneš hledat slovo, větu, cit. Po čem se natahuješ, když ti schází žít. Do prázdna. Jde o ten pohyb.

Zdá se, že to nepodléhá dynamice psychiky a je to kdykoli dostupné, ale ve skutečnosti se musíš pekelně snažit. Nebo ne? Ne, asi ne. Bývalo to tak snadné. Každý den jsem se vedle toho probouzel a pořád to cítil. Na dotek.

Co čekat od času? Nádech, výdech. Odplatu. Sám v megabytu. Zvenku je slyšet pleskot kopačáku. Obloha hraje decentními barvami soumraku. Ještě je habaděj světla.

Dnes jsem byl na vernisáži v GAMU, galerii AMU. Soňa říkala, že tam má výstavu. Plno upírů a Soňa ukázala na televizku s chaotickými záběry z kamery v komíně, ve kterém hledala hada, který jí utekl. Teda uplazil.

„To je ta výstava?“

„No, je to spíš pro náročnějšího diváka.“

„Pěkné vlasy,“ řekl jsem nějaké zrzce. Doširoka se usmála. Měla zkažené zuby. Vylezl jsem ven na Karlův most, řekl si: „Dost!“ a šel na náplavku. V Bajkáči se chystala kapela. Lidi jedli, pili a kouřili.

Soňa říkala, že ji ten zevl nudí, že se vůči němu ztvrdí. Z té tvrdosti se pak usmála. Vypadalo to zvláštně. Nebylo to s ní nic fyzického. Jen takový dobrý feeling jako na dovolené, když jsem tam s rodičema a ona se svýma rodičema a ti rodiče se znají a kalí spolu a my jsme někde u moře a usmíváme se a do ničeho se nehrneme. Čas je ocas, kterým vrtíme jako psi. Ale teď tam nebyla.

Napadlo mě, že bych si něco napsal. Něco jako: „Ticho těší.“, ale pak jsem nemohl nikde zakotvit. Opřel jsem se o stěnu a hleděl na ženu, stalkoval její emoce. Za ní se na hladině Vltavy lesklo slunce, oslňovalo mě. Zapálila si cigáro, její dech se obarvil dýmem. Všimla si mého pohledu a informovala kamarádku, že ji někdo sleduje.

Kamarádka se podívala.

VYNALOŽIT ÚSILÍ

Pavel valil stylem strýce Pepina rozsáhlou story o kámošovi, který pije kvanta kafe. „Budeš mi to muset nahrát jako audioknihu,“ chtěl jsem vtipně poznamenat, až se bude nadechovat, ale byl řádně rozjetý. Soňa přičinlivě naslouchala.

„Vypil devět kafí a sbalil ségru holky, která ho nesnáší. Ta holka si ho vzala do pokoje a zamkla za ním. Zeptal se, jestli je neuslyší její rodiče. Uklidnila ho, že sice spí vedle, ale stěna je zvukotěsná. Svlékla se do naha a řekla mu, že si s ní může dělat, co chce. On po těch devíti kafích to vzal vážně a řekl jí, ať se otočí. Pak si s ní fakt dělal, co chtěl.“

Přišel Tomáš, Sonin kamarád, teda přítel. Mám ho pořád zafixovaného jako kamaráda, protože když jsem se s ním před týdnem seznámil, myslel jsem, že je Sonin kamarád a její přítel že je blonďák, který vypadal jako Liška (ten se prý jmenuje taky Tomáš).

Jen tak z hecu jsem nadhodil, že Dan, skrz kterého jsem se se Soňou a posléze i s Pavlem seznámil na koncertě Fertilzeru, je super člověk, ale moc si s ním nepokecám, protože je věčně vyhulený.

"S Danem je fajn právě to mlčení. Můžu s ním klidně mlčet a necítím se trapně. Dan je čistý," zasnila se Soňa.

"No jo, ale proč tolik hulí?" razil jsem racionalitu.

"Právě proto, že je tak čistý. Svět čistý není."

"Ale hulením tu čistotu ztrácí. Čistota existuje jen v konfliktu."

Soňa je taky čistá. Miluje svého kluka a díky tomu se mnou může jít klidně ven, bavit se se mnou o všem možném a být kamarádka. Většina holek, když má kluka, tak se mnou ven nejdou, aby tomu klukovi nedělaly starosti. Takový přístup ironicky provokuje to, že je balím. Soňa neevokuje žádné nutkání ji balit.

Přes počáteční rozpaky jsem se zakecal s Tomášem o antidepresivech. Jeho kamarád odjel studovat do Paříže, žral tam tripy a jednou jeho otcovi zavolali z blázince v Perpingonu, že jeho syn byl zbaven svéprávnosti a pošlou ho do vlasti eskortou za sto padesát tisíc. Druhý den ten kámoš zdrhl a přiletěl do Prahy, zatímco otec ho už hledal ve Francii.

Můj kamarád se oběsil na stromě v lese, ale větev se s ním ulomila. Po pár hodinách se probudil s krvavým šrámem na krku a znovu už se mu do toho nechtělo. Matka ho pak eskortovala do blázince v Kroměříži, kde pobyl čtyři měsíce. Dnes má dceru a maká v Makru na alimenty.

Když mi o téhle své anamnéze vykládal, řekl, že byl čtyři měsíce v Kroměříži. Já jsem mu rozuměl, že byl čtyři měsíce v Paříži. Zbláznit se v Paříži by mi bývalo znělo zajímavě. Tenkrát jsme se tomu zasmáli. Tomáš mi teď konečně vykládal o někom, kdo se zbláznil v Paříži.

Zatím přišla Janka, Pavlova holka. Čistá. Ti čtyři popíjeli víno a čas jim v opojení a páru ubíhal trochu jinak, než mně na černém čaji v singlu, takže jsem se rozloučil a vyšel do deště Starého Města.

Při čekání na metro jsem se rozptýlil zrzkou.

„To máš tak normálně, ty vlasy?“ zeptal jsem se a dívka v černém klobouku kývla.

„Konečně někdo. Většinou zní odpověď, že jsou odbarvené. Takže ty jsi pravá zrzka.“

„Jo, je to prokletí.“

„Mně se to líbí. Kolik vás je, jedno procento?“

„To nevím. Hodně zrzek si vlasy barví.“

„Proboha.“

Vystupovala na Smícháči.

„Pracuju v nákupním centru Nový Smíchov v restauraci Nordze. Stav se,“ otočila se ještě, když vystupovala. Tamti mě tam tak nakazili čistotou, že jsem zapomněl vyptat fejsbuk.

„Nordze? Tak jo.“

Dostal jsem ten staromódní, rozverný pocit, jaké to je, mít na holku jen nějakou indicii, jak ji najít, ne tu vše (a proto nic) říkající kyberidentitu. Fejsbuk je frustrace, bažina, a přesto člověk nedokáže odolat a znova se do ní vrhat. Homérovy Sirény ho vsakují do záhuby. Všechno přechází do latence – jen slova, žádné emoce.

Zrzka žije. Abych ji našel, nebude mi stačit vyťukat na klávesnici její jméno a příšerně zdlouhavě (akutní aktualita netu paradoxně působí časové vakuum), domlouvat rande. Budu muset vynaložit určité úsilí, vyhledat tu restauraci a koupit si tam rybu nebo něco.

V patnácti jsem se zakoukal na plovárně a každý den jezdil po městě na kole v naději, že tu holku potkám. Za týden jsem ji potkal. Ten pocit, když jsem ji uviděl jít po náměstí, neměl chybu. Člověk si váží jen toho, pro co vynaloží nějaké úsilí. Čím víc ho vynaloží, tím víc si toho váží.

To fesjbuk topí v bažině falešné transparentnosti a bezprostřednosti. Ničí lety ověřený recept, ve kterém je zájem toho druhého potkat rýže. Náhoda mu napomůže (sůl). Osud je čistý stůl a zrovna zrozený pár pojí.

Místo, abychom na slunci své existence poletovali jako motýli, snováme si sociální pavučiny v temných koutech potlačených pudů a sosáme sny uvízlých emocí. Vzniká v nás netový smysl, který postupně odsává pozornost ze zraku, hmatu a dalších - pavouk, který chaoticky pochoduje, číhá a čeká na záblesk kontaktu.

Nordze.

Mohl bych ji zkusit najít na stránkách té restaurace.

Ostatní tvorba Adama El Chaara publikovaná v Divokém víně:
DV 96/2018: Monet, V pořádku a další
DV 95/2018: Za rohem
DV 91/2017: Lípa
DV 90/2017: Fucklid
DV 89/2017: Všude, Hladina
DV 88/2017: Portugalstalk
DV 87/2017: ***
DV 86/2016: Negace
DV 85/2016: Vrkat po výtce a další
DV 84/2016: Sardinský spánek v Sassari a vlak do Calgiari a další
DV 83/2016: Lehkost bolesti, Mnich
DV 82/2016: Listí, Směr a další
DV 81/2016: Bouřka, Pláž a další
DV 80/2015: Příště je taky den a další
DV 78/2015: Jablka Nového Zélandu a další
DV 77/2015: Anastazia Christina Praha a další
DV 75/2015: Líbání, pivo a elektro a další
DV 74/2014: Dehonestace a další
DV 73/2014: Švédka v mojí posteli
DV 72/2014: Samsára oslovení a další
DV 71/2014: Sex a nirvána, Teď
DV 70/2014: Vír, Hoření
DV 69/2014: Útulnost spirály, Holky
DV 68/2013: Utéct
DV 67/2013: Celý vesmír možností a další
DV 66/2013: ***
DV 65/2013: Psát
DV 64/2013: Milenky jsou mé myšlenky
DV 63/2013: Óda na konec světa
DV 62/2012: Zoufalé louky a další
DV 61/2012: Vír, Na dně
DV 60/2012: Prosvity, Upřímnost a další
DV 59/2012: Film, Tok a další
DV 58/2012: Nýty usilovných slov
DV 57/2012: Bůh
DV 56/2011: Vin Zlín, Za chvíli a další
DV 53/2011: Stalker jako postmoderní dobyvatel, ***
DV 48/2010: ***
DV 47/2010: Synopse ticha
DV 44/2009: Podzimní skici
DV 41/2009: Kráska a klobáska, Náhody a další
DV 40/2009: Vzpomínka, Láska a další
DV 100/2019: Jamajka, Čtení a další