|
na další stranu
Adam El Chaar
PROSVITY
Klouzavé světlo skrz životodárné mraky, toužíme po slunci, které ale zabíjí taky. Čím víc bílých kuliček za zimní bouře, tím víc světla. Hrdým holkám vlají vlasy. Obdivuju se jejich jistým krokům na zledovatělých chodnících, vidím se s nimi v létě na zelených trávnících, snědá, spoře oděná těla v tropickém podvečeru. Ale teď jsou tam ve vánici a já v teple u čaje opěvuju vyklidněnou svobodu prostého psaní, jen blyštivé tácky mě ruší, přízraky závazků straší jako kroupy, co v novoroční bouři padají do mé reality ohraničené beztvarými nočními sny, které nemohu vstřebat, a tak ony vstřebávají mě.
Modř a šeď se setkávají nad Zlínem- variace tak nepředvídatelná, ač se opakuje. Celá minulost je otisknutá do tohoto okamžiku. Trolejbusy dotazů a autobusy narážek, kamiony výzev (DALITRANS) a auta holek v jednolitém hluku. Hýkám zapomenutý a ztracený v jižňákovém bytu při šuku, z povrchu mraků se měsíc hlásí jako hvězdný prach. Nechápu nic a zívám ti do očí.
UPŘÍMNOST
Nemyslet na budoucnost a nepovažovat ji s minulostí, neplánovat a nezapisovat, jen meditovat nad v krku kostí. Další přijde tak jako tak. Kokota vystoupí ze záchodu v pařížském baru s foťákem fetu, pěkným tělem z fitu nebo tlustým z fritu. Budu unavený z letu s potřebou bytu, s potřebou beatu, s potřebou úklidu šitu, s nejasnou potřebou klitu, padat a padat a padat, plachtit a pídit se po novém letišti, obejmout celou nádheru.
CHCI BÝT SMUTNÝ
Šum myšlenek nad prázdným papírem, zrnění sněžení před tyrkysem zapomnění a procitnutí. Kontury osvícené šedi rámují mrazivou vláhu dnešního rozhodnutí, jež musí i nesmí být definitivní. Jednou za pár let uzřít se ve vlastních činech, v němých orchestrech stesku, co se sype v kaskádách a nádherně exploduje nadějí, padá zahradami lásky a zla.
BARVY ŽIVOTA, BARVY SMRTI
Nakročeno k brodu a stejně blízko k nepředurčenosti, k samozřejmosti osudu, k mrzkosti nádhery náhody, co dokáže usmrtit svým tělem, světlem. Ó, všechny ty nuance vesmíru, kabaly módy, slepota zloby, ironie růstu, Itálie půstu.
LITANIE
Čas bohapusté hibernace, lascivní stagnace u televizní relace, čas inspirace, čas expirace, rozptýleného začátku, rozjezdu a gradace, sobecky velkorysé ejakulace, čas iniciace plivajících dětí, čas čtení, čas mluvení, čas necitlivé citace, čas čerpání, čas čištění, čas stmívání, čas červenání, čas prolínání, piplání a vyprávění, čas papání a dávení, čas.
IGNORUJEŠ MĚ JAKO SMRT
Zbytečný spěch, chtíč - parky dočasných nadějí
Stopy v ještě nepadlém sněhu
Zmrzlé ruce ve vroucí řece
Impulsy- mozaika pocitů každého dne
Stereotypy scén ani nevnímáme
Smrt nás uzamyká v malicherných rozhodnutích která požírají náš čas
Stíny ptáků bez hnutí se otiskují do našich duší
Už ani nevíme, jestli je ta smrt skutečná nebo jen sen, zapomněli jsme na ni v překotu svých konstrukcí. Brání v rozletu, jako by pravidelně migrujícímu hejnu ptáků najednou vyrostlo do trasy pohoří, jemuž se nejde vyhnout, jen bezmyšlenkovitě narazit- takovou překážku nám do cesty staví osud.
Někdy bychom se jí s klidem odevzdali- je útěchou, drogou i lékem na bolest. Jindy ji nenávidíme- je příšerou, satanem, když si uvědomujeme šťavnatost života, jehož podmanivou každodenní jistotu smrt svévolně ruší.
Za jejími jasnými konturami- útěchou a strachem- však číhá smíření, přelití těch jistot jedné v druhou, kompromis mezi cvalem do smrti náruče, čekáním a ignorací, smíření s tím neurčitým bodem v časoprostoru, který nás učiní úplnými.
Navždys´ rozlepila suchý zip
Člověk není labuť, ale ani stavěný na to milovat mnohokrát. Je teď snadné milovat a rozcházet se v řádu týdnů, ale nepoznávat ani slast plavby na širém moři, kdy ani na jedné světové straně není vidět pevnina a hravé čepičaté vlnky jsou za dlouhých slunných dnů jedinými proměnami, které kdy v životě mohou nastat.
Bouře neuróz mě vyvrhla na skalisko, a když přišlo ráno, tys tam nebyla. Byl jsem sám v žáru erodujícího pobřeží, slunce škvařilo a sůl žrala poslední zbytky tvé vůně z mých útrob. Přistihl jsem se při pohledu z okna s cigaretou a klackem v dýchací trubici, musel jsem ven na ulici najít někoho, kdo by ho vytrhl. Ale nikdo takový se nenašel, a tak jsem ho zkusil rozpustit ve vtipných scénách vinných seancí. Došel jsem na druhý břeh svého ostrova se stejnými skalisky a stejnými ztroskotanci. Pomohli mi postavit loď.
Teď pluju, v plachtách i plicích víno stěhovavého vzduchu vnitřní prázdnoty, poznávám přístavy přátelské samoty. Ale pluju, pluju na vlnách své nahoty, kterous poprvé odhalila právě ty.
NEHTY
Mám odmalička takový neandrtálský sklon si nehty nestříhat, ale loupat. Nehet vždycky ze strany nakousnu, a pak odloupnu, aniž bych musel hledat nůžky. Někdy se ale nehet zaloupne moc hluboko, opustí bílou loupatelnou sféru a lup zasáhne do živé růžové oblasti, pod níž je maso.
Mám pak dvě možnosti. Buď chodit s nehtem napůl odlouplým nebo sebrat odvahu a pohyb dokončit za účasti trochy té krve. Jednou jsem si ale lupl Mentos, nehet jsem uchopil a trhnutím ho oddělil od zbytku. Bolest byla tak krátká, že jsem ji ani nepostřehl. Na podobném principu funguje i trhání zubů pomocí provázku na klice u dveří. Nejlepší rada tedy stále je „dvakrát měř a jednou řež“, stane-li se ale problém, platí „změřil-li jsi špatně, trhej“.
Problémy nebývají tak problematické, jak se zdají. Nehty rostou stejně pomalu jako roste do výšky Mount Everest (indický subkontinent se podsouvá pod eurasijskou desku). Představte si, že by vám na prstu začal růst Mount Everest a museli byste ho každý týden zastřihávat. A ještě by vám na něj pořád lozili nějací horolezci. Navíc byste měli opletačky s čínskými úřady. Neměli bychom tedy dělat problém větší, než je.
Manikúru si nejradši dělám v sauně, protože tam nehty změknou a jsou snadno zpracovatelné. Přes páru taky nejde vidět tato pro mnohé nechutná činnost. Saunu hučivě plní horká mléčná mlha, člověk se dostává do transu a to je to pravé pro můj rituál.
Mám takovou teorii, že podle palce na noze se dá poznat charakter jeho nositele. Palce na noze jsou hodně důležité. Já jsem si ten svůj zmrvil, protože jsem se při manikúře nekoncentroval- topili málo, nebo na mě při tom výhružně hleděl soused. Lup šel do masa, a protože nemám rád dělat něco jen napůl, za chvíli už z něj crčela krev.
Asi za měsíc mi palec začal zprava fialovět. Musel jsem na jednoduchou operaci, kde palec rozříznou a vyteče hnis. Doufal jsem, že to bylo naposled. Umrtvili mi ho injekcemi a pak řezali. Řez jsem cítil, ale bolest ne. Nejjednodušší řešení tedy sice bývá mnohdy nejlepší, ale musí se počítat s komplikacemi.
Od té doby má můj nehet na pravém palci pravé nohy tendenci zarůstat na pravé straně do kůže. Je to pravé psycho, protože nechápu, proč to tak je a máti tvrdí, že je to psychického původu. Podle mé teorie o charakteru mám tedy nějakou vrůstací poruchu.
Byl jsem na dvou obřízkách nehtu na palci. Ta druhá měla být po tzv. plastice definitivní, ale nehet stále vesele míří, kam nemá- do kůže. Musel jsem vzít nůžky na milost a naučit se krvavou proceduru, při které si ho zastřihnu sám. Když jsem to takhle párkrát pořešil, dal na půl roku pokoj. Z toho vyplývá, že když si člověk problém vyřeší sám, zmizí snáz, než když spoléhá na doktory. To ale neplatí třeba u rakoviny. Z toho vyplývá, že žádná rada není absolutní. Z toho vyplývá, že mám zenové nehty.
ZOUFALE KRÁSNÉ RÁNO
Tráva prorůstá něžným popraškem sněhu, na chodnících ho zdobí první stopy. Kachny letí proti proudu Dřevnice vstříc světle modře a šedě hrajícímu obzoru a doběla rozpálenému Slunci, vrány krouží kolem a sedají si na stromy u splavu. Černě spící větve zdobí nevinná sněhová linka. Chumelí z modré oblohy, ale víla nejpovolanější tu není, aby to viděla.
PATNÁCT SEKUND SLÁVY
Bílá trajektorie za dopravním trykáčem, nedělně dopolední Zlín, čerstvě padlý sníh, čerstvě klouzavě ušlapaný, modrá obloha s vránami, bílými, žlutými, růžovými a šedými obláčky, kasta ranně nedělních vycházkářů, decentní ruch hovorů v kavárně, z reproduktorů se začne linout povědomá trumpeta Cheta Bakera, moje hymna posledních dní Let´s get lost, nad náměstím Míru uvidím růžovošedý mrak, blíží se rychlostí stratosférických větrů, rozpíná se, rozplývá se
Detox
Odevzdanost vylučovacích reflexů, krásných dívek do něčeho zabraných, nedosažitelných dívek, tonus západu, výška.
Stopy na sněhu ve stínu odhalí tvé rozpoložení jako náhodu. Nachystaný tančit začneš vymýšlet a skončíš čelem ke svému původnímu postavení, ale už tam nejsi, jsi teď čelem k sobě, vidíš mapu stop, pak hudbu v hučení sauny, pak plot, na nějž si pověsíš bundu, budeš blue jako bazén pod tebou, po tom, cos splavil všechnu vodu světa, spláchl kolu a hambáče pár loky chlóru, pak blikající list palmy pouličního osvětlení, kalifornský nádech a pohodlné usazení ve Velkém kině u zeleného čaje za devět korun, o horkou vodu v průhledném šálku si ohříváš ruce zmrzlé pozdním městem, jehož průzračnost zbělela novoročním gestem, podzimní barevnost v bělobu lascivních díků.
Pořídila si do očí titanové koberce, aby dráždila samce, co přišli a usadili se na baru vedle ní, soustavně jí zasahovali do soukromě zóny. Viděl jsem jen její záda a zavlasněnou hlavu. Stačilo mi vidět, co dělá, aby mě na chvíli pohltila. Zvědavě se dívala.
Do foyer doléhají dolby surroundové exploze a filmové hlášky Sherlocka Holmese, a z pravé strany kvádru prosvětleného čtvercovými lustry po dvojicích rozmístěnými po celé délce, se škrundavě line rozhovor uvaděčky s plešatým mužem, který přišel krátce po začátku promítání. Uklidňuje ženu a na něčem se domlouvají. Zleva přichází železité tikání, jako by z prosvětleného klavíru kanuly ocelové slzy na nohy ležící panny, prostěradlo pomalu stříbří její arogance.
Na zemi z velkých rudých čtverců, uvnitř kterých jsou menší rudé čtverce obklopené bílým čtvercem, který je menší, než rudý čtverec, ale větší než menší čtverec (celá podlaha je mozaikou nejmenších čtverců, na které lze pohlížet i jako na kosočtverce, díváme- li se diagonálně), stojí kulatý šanon plný plakátů z minulého ročníku dětského filmového festivalu. Doléhá šum aut z ulice. Uvaděčka zhasla lustry, které osvětlovaly podlahu. Muž odešel, uchopila propisku a položila ruku vedle sešitu. Prohlíží nějaké papíry. Mám pocit, že tam nepatřím. Píšu svědectví ze Zlína, ze 17. ledna 2012 kolem osmé. Musím chcát.
Holka z bufetu je moc milá, když mi podává černý čaj i s citronem za 12. Vychutnal jsem si prázdné záchody, před zrcadlem si prohraboval zašmodrchané vlasy, celé šukézní po šamponu s minerály z Mrtvého moře. Díval jsem se si do očí a viděl, že už nemůžu být víc připraven. Můj detox dosáhl prvního odpočívadla. Duše a tělo jdou spolu, těžko říct, kdo je dřív, kdo je víc- jedno bez druhého nemůžou být. Co se týče těla - chodím do lesa, plavat, nepiju, ale pro duchovní obnovu jsem ve Zlíně zatím nepotkal žádného guru. Zasvětili mě do halucinogenů a městské šamanologie, jíž Zlín na pozadí své klamavé architektury (navzdory jí, spolu s ní či odděleně, opět nejde říct), skýtá víc, než dost. Jedinými misionáři jsou tu Mormoni z Utahu, kteří v sáčkách roztomilou češtinou oslovují kolemjdoucí s cílem obrátit je na svou víru. Mně se je na dortíkové party přesvědčit nepodařilo, i když vím, že existuje Bůh a že ti v případě potřeby může pomoct najít ztracené klíče. Hledám ale příběh, se kterým bych se dokázal ztotožnit. Nebo ho stvořit. Ale to by se musel stát zázrak, který by určil můj smysl života. A právě to je moje víra. Musím chcát.
Víte, jaký je rozdíl mezi technem a díváním se do zrcadla? Žádný, obojí vás po hodině omrzí. Bufet to pomalu balí, přišel přítel milé dívky a odešli. Vlastně ne, není to její přítel a odchází sám. Má přijít druhý den na devět.
Předevčírem jsem se za deset devět objevil u kostela. Sněžily velké vločky. Čtyřicet pět minut jsem poslouchal výklad zlínských pamětihodností z informační tabule s mapou ve stylu filmových týdeníků padesátých let. Kolem chodili lidi a ani jeden zajímavý.
Všechno se mi konstaluje v hlavě - co udělám a kdy. Každý den je stejný a zdravý. Jak dlouho budu ještě odhodlaný hledat ve společenské zdi dveře bez nápisu Chlast? Zatím se musím spokojit s poklepáváním, kde je zeď dutá. Otevřený všem úvahám váhám, čekám, doufám a věřím, že je to celé součástí širšího plánu, který poznám, ale zatím jsem jen herec hrající svou roli rolí. Svou? Nebo čí?
Odešla holka z bufetu v zeleno-modro-bílo-červeno-hnědém oblečení. Osiřel jsem, nevidím ani vetchou uvaděčku. Přetrvali jen plechový rytmus a dolby surroundové skřeky. A já zcela promeditovaný plaváním a psaním dopíjím světlehnědý čaj. Vedle mě bílá tabule ze zadní strany reklamního čehosi. Úplně bílá, ze zadní strany, po mé pravici. Jsem svůj, šedý a těžký. Chtěl bych psát dál a dál a dál. Chci, ale nemůžu, proto nechci, ale můžu.
Potřebuju mesiáše, monumentálního strůjce dat momentálního vývoje. Už mě bolí ruka z potřeby nějaké jiné energie, laskavé duše, jíž bych byl opět oživen pro tento svět.
Nechat padnout deště otázek a spočinout v okamžiku před devátou 17. ledna 2012 ve Zlíně. Kam dál? Kdo dál? Co dál? Co chci? Rozvíří se dospělácké pochyby duše otrávené somou. Muž tančící ve sněhu vodní tanec začne vymýšlet, jak zkrášlit některý z příštích dnů, zase světýlko na téhle cestě. Shrbí se a zapálí cigáro.
|
