literární časopis založený v roce 1964

Jan Stanislav

OSUD JACKA SWEETA

1

Když Jack Sweet vcházel do prvních automaticky se otevírajících dveří fakulty, jeho dlouhé vlasy ovanul chladivý vánek, jenž zesílil pokaždé, jakmile se člověk ocitl v mezidveřním prostoru. Otevřely se další dveře a už ho obklopovaly přecházející davy nadšených i vystresovaných studentíčků a studentek, které mířily ke všem světovým stranám, z nichž ty nejpříjemnější ústily do bufetu, knihovny či rovnou ven z budovy, ty méně příjemné pak k seminárním pracovnám a ke kabinetům učitelů.
Jack sešel po velikých šedivých schodech a vydal se ke skříňkám. Prostory u skříněk byly malé, a tak počkal, až pár lidí vyjde, aby se vzápětí nasoukal dovnitř. Naházel svou bundu a bágl do skříňky, kterou pečlivě zamkl, klíček vsunul do zadní kapsy kalhot, potom nahmatal peněženku, podíval se, zdali má ISIC kartu, a nasměroval své kroky ke knihovně.
Školní knihovna v porovnání s jinými nepředstavovala nějaký zázrak, ale aspoň tam člověk mohl najít některé „základní věci“. Bohužel, výběr beletrie byl až moc „základní“, ovšem byl zde naštěstí celkem slušný výběr časopisů. Jack si vybral pět z nich a sedl si k dlouhému stolu, kde nikdo jiný nevysedával. Neotáčel se už k regálům s knihami. Regály plné knih – to bylo něco, co Jacka trochu děsilo. Obrovské, enormně dlouhé zástupy publikací od A až do Z, knížky a bichle z všemožných oborů lidské činnosti, od uměleckých textů přes odborné, filozofické, esejistické, vědecké texty… Jackovi se z toho pokaždé zatočila hlava. Má vůbec cenu pokoušet se v tomto knihami nabitém světě o nějaké psaní?
Ne, nemá, což mu potvrdily i časopisy, které si přinesl ke stolu. Byly v nich básně, kterým podle Jacka mohli rozumět pouze samotní autoři, ale jakási podivná chiméra, zvláštní přeludy, jež klamaly nějakou zavádějící vnitřní souvislostí, tomu chtěly, že se určití „renomovaní kritici“ přiznávali, že v nich našli „hluboké a vznešené pravdy“, a tak byly tyto zvláštní kratičké řádky otiskovány na ještě bizarněji působících stránkách.
Nejdojemnější to bylo u mladých dívek, které psaly asi takto:

usínám
tělo tak
osamělé

přikrýt mě
peřinou
ponořit se
do noci

zlá je touha
na Tebe však
zapomenout
nedá se

Podobné věci pokrývaly dvě třetiny stránek, na nichž dostávali prostor čtenáři. Jack nebyl zlomyslný nebo závistivý, byl pouze nechápavý.
S prózou už to bylo lepší. Našlo se pár autorů, kteří měli jiskru a tah na branku, kteří měli rádi svérázný humor a hazard, kteří se nebáli údajných „vulgarismů“, o nichž si mnozí lidé myslí, že činí z textu vulgaritu a sprostotu, aniž by ovšem věděli, že texty či literatura či jakkoli člověk chce, není sprostá, že sprostí jsou pouze lidé. Bylo pár odvážných a uvědomělých jedinců, kteří tohle dobře věděli. Těch si Jack vážil a v tichosti jim až groteskně blahopřál k jakémusi prozření. Před půlrokem mu jeden časopis otiskl povídku a básničku. Samozřejmě se v jeho životě neudálo nic podstatného, jen měl radost, že není sám, komu se tento (nejen jeho) typ psaní líbí. Teď rozeslal pár dalších věcí, některé z nich zase do jiných periodik.
Jack se nenápadně podíval na časový údaj na mobilu, a přestože viděl cifru, jež by jiného poctivého a pořádného studenta vylekala, jenom tak mrzutě sevřel rty, pozavíral časopisy, vrátil je do přihrádek a odešel z knihovny.
Zodpovědný student by řekl, že měl co dělat. Za minutu mu začínal seminář.


2

V seminární pracovně se většina lidí bavila o tom, jak si kdo brilantně udělal rozvrh, jak ten a ten musí přecházet sem a sem, kterak ta a ta zas nestíhá tohle a podobně. Stres a shon a zmatek létaly ve vzduchu na začátku každého semestru, což se cyklicky opakovalo a vracelo v zápočtovém týdnu a ve zkouškovém období. Prázdniny už měly být dávno vytěsněny z myslí všech organismů, které se pohybovaly, studovaly, vyučovaly, uklízely či jinak fungovaly na univerzitách.
Jack si vytáhl přeložený bílý čistý papír a jednu okousanou propisovačku, v níž docházela náplň.
„A heleďme, Jackův sešit,“ ozval se v dobrém míněný dívčí hlas. Jack se jen pousmál, sáhl do batohu a lokl si vody. Zhoupl se na židli, namaloval si pár kravinek do rohu svého bílého čistého papíru, když vtom vešel dovnitř učitel. Zábava začala…

---

Po pěti seminářích měl Jack napsaných tolik údajně nezbytných úkolů, že se mu z toho udělalo poněkud nevolno. Popsal tři papíry z obou stran. To se mu obvykle nestávalo. Zbylé dva papíry si musel vzít od holek. Taky mu kdosi půjčil propisku, kterou Jack zapomněl vrátit. Všichni se rozutekli ven přeplněni písmenky, úkoly a seznamy publikací, které se budou hodit ke studiu. Jacka nenapadlo nic lepšího, než odsud taky vypadnout.
Řekl si, že udělá něco dobrého pro školu, a tak se ještě při cestě k nádraží zastavil ve velké vědecké knihovně, kde si alibisticky vypůjčil jednu publikaci ze seznamu doporučené literatury. K tomu ovšem přihodil dvě tři knížky, které by ho z uměleckého hlediska mohly zajímat, a vydal se k nádraží.
V půli cesty to Jackovi došlo: Dnes je LIGA MISTRŮ! Úplně na to při všech těch serepetičkách na fakultě zapomněl! Jak jen mohl být tak hloupý a zapomenout na něco takového? Podíval se, zda má v báglu ještě igelitku, a kráčel směrem k obchodnímu domu. Na vlak do města K. měl pořád pěkných třicet minut.
Večerní svět Jack z celého srdce miloval. Už jej nemusela trápit únava, naopak, na sklonku dne byl silnější a příjemnější než kdykoli předtím. Míjel jednu pouliční lampu za druhou, ve městě M. pomalu dohasínal život světla a práce a nastával život noci, ten úžasný, bujarý a plný šťávy, o němž Jack často psal, protože jej důvěrně znal, a myslel si, že tím svým textům přidá na věrohodnosti. Téměř všechny jeho povídky se odehrávaly minimálně v raném odpoledni, drtivá většina z nich pak vrcholila právě navečer a v noci.
Jack vešel do automaticky se otevírajících dveří obchodního domu a jeho dlouhé vlasy ovanul chladivý vánek. Prošel kolem nebezpečně vyhlížejícího zástupce bezpečnostní služby a vzal si košík. Tak, copak si dneska dáme, chuťové pohárky mé, ústa moje opuchlá…
Sebral čtyři pivní vícestupňové speciály, vzal jedno balení bramborových lupínků a vydal se ke kase, za níž se krčil subtilní mladý kluk s předčasně proplešatělou hlavou. Na Jackův pozdrav neopověděl, měl toho plné kecky, ale ne že by byl nepříjemný a mručel, to ne, pouze s prázdným a rezignovaným pohledem pokukoval po zboží, které Jack naskládal na pás, markoval láhev po láhvi, nakonec i lupínky přejel, načež řekl „šedesát čtyři“ a s jakousi nepřítomností si vzal od Jacka mince.
Jack naskládal věci do igelitky a s myšlenkami typu „vidíš, takhle dopadneš, když se nebudeš učit“, jež mu někdy nahlas říkala máma, putoval na hlavní nádraží.


3

Ve vlaku si Jack prakticky neustále četl. Noviny, básnické sbírky, kratší prózy, novely, romány, všechno, co se mu dostalo do rukou. Zjistil, že v takzvané Historii výpůjček se počet jím zarezervovaných a posléze půjčených knížek vymrštil k nějakým třem stovkám.
Vzpomněl si, jak jednou potkal kolegu Thomase přímo ve vědecké knihovně dole v přízemí. Thomas se tehdy podivil: „No jejda, co ty tady? Neříkej, že si jdeš něco půjčit na dějepis…“
Jack se jenom pousmál: „Spíš sem chodím pro nějaký knížky, co mě zajímaj. Mám tady už přes dvě stě výpůjček.“
Thomasův obličej vytvořil grimasu plnou obdivu a prošel dál ke skříňkám. Nejhorší na tom všem bylo, když si Jack představil, jak si kdejaký studentíček řekne: „No jo, to je sice hezký, ale co z toho využiješ na své vzdělání?“
Konečně vlak zastavil na hlavním nádraží města K. Byl krásný podzimní večer, chladný, čistý vzduch omalovával budovy, zbytky přírody, auta, lampy a další objekty. Dalo by se říct, že lehce mrazivá svěžest, která dýchala z oblohy, dokázala zastínit jinak hnusné špinavé ovzduší veskrze průmyslového města, světla ulic spolupracovala s kombinacemi přírodní čistoty a chemických zplodin a vyluzovala všemožné barevné nuance, které vytvářely obal městského života.
Jack se vydal podél rychlodráhy, v pravé ruce držel igelitku s pivy a brambůrkami, cítil se skvěle a nic ho netrápilo. Existovala pro něho pouze přítomnost, v čemž ho utvrdil jeden z jeho oblíbených básníků, když v jednom rozhovoru prohlásil, že žije jako cikán, a pro cikány nefunguje jiný čas než právě ten přítomný.
Lidé se vraceli domů z práce, spěchali, pokašlávali a nerudně zírali kolem sebe. Později se Jack dostal k cyklostezce. Míjeli se tam na kolech dva chlapi.
Jeden z nich zvýšil hlas: „Nevadí ti, že jedeš v protisměru, ty vole?!“
„Polib si prdel, kreténe!“ ozvalo se z druhé strany.
První chlap se nadechl a řekl: „A ty taky, sráči!“
Jack si zapamatoval tento namnoze sofistikovaný rozhovor a kráčel dál. Když dorazil domů, sundal bágl, vytáhl z igelitky dvě piva a dal je chladit na balkón, aby pak v noci nemusel chodit k ledničce. Do ní umístil zbylé dva lahváče. Pozdravil rodiče, najedl se, zaslechl část pitomého zpravodajství, umyl po sobě talířek, otevřel si pivo a šel do pokoje.
Usedl k počítači. Právě psal novou povídku, která byla na jeho poměry trochu delší, a podle toho to taky vypadalo, psaní této povídky mu moc nešlo. Klikl na soubor a na monitoru se objevil citát:

„Všichni spisovatelé se učili nápodobou a spisovatelův hlas se vynořuje na konci vývoje, ne na začátku. (…) Je ironií, že jsou obvykle nejméně originální ti ctižádostiví spisovatelé, kteří jsou nejméně ochotní učit se od ostatních.“

(básník G. Locklin)

Uznale zakýval hlavou a zase soubor zavřel. Uvědomil si, že fotbal je přednější než nějaké rádoby umělecké blábolení, a tak vzal obě piva z balkónu a dal je do ledničky a díval se celý večer s tátou na Ligu mistrů. O škole nepadlo ani slovo. Po půlnoci šel spát.


4

Takhle to chodilo týdny a týdny po sobě. Jack přišel ze školy a občas něco napsal, ale jinak byly hlavní náplní jeho života knížky a pití. Jednou za týden se s kamarády v hospodě tak opil, že následující den prostě nebyl schopen vstát před dvanáctou. K obědu chodil naprosto vyčerpaný, přestože ještě před pár minutami chrněl v posteli. Měl rozklepané ruce a nejhůře ze všeho se mu nabírala polévka. Úplně přecpaný – snažil se všechno sníst, aby to nevypadalo, že je mu zle – umyl nádobí, poděkoval za oběd a šel zase na dvě hodiny spát. Do školy neudělal ani hovno, jenom si četl nebo koukal na filmy. Žil jako příživník a byl na to patřičně hrdý. Svou vlastní blbost si ani nemohl uvědomovat, neboť alkoholismus v něm dostoupil do prozatím nevídaných výšin.
Avšak v těch alespoň trochu shovívavějších okamžicích dokázal něco napsat. Rotoval mu v hlavě příběh o člověku, který měl, jak už to tak bývá, několik shodných rysů právě s Jackem. O člověku, jenž zanechal pitomé školy a žil jako socka v jednom polorozpadlém bytě. Jmenoval se Lawrence. Párkrát publikoval v časopisech. Jinak nedělal nic a byl na podpoře. Mnohem větší díru do světa udělal jeho bratr.
Od prvních úderů Jackových prstů do klávesnice bylo jasné, že píše tak trochu o sobě:

Kdybyste mne pozorovali v momentech, kterým obyčejní lidé říkají „běžné životní situace“, patrně byste usoudili, že jsem veselá kopa, jež nezkazí žádnou legraci, naopak k ní ještě přidá notnou dávku černočerného humoru, tu poněkud laciného, jindy zase přímého a oprávněného.
Ale kdybyste měli tu možnost a viděli mne ráno… Kruci, ta rána! Nepřál bych vám ani minutu po mém boku během ranního času, čímž myslím celý ten běh hodin, dokud se hodinová a minutová ručička nesetkají na dvanáctce. To je holé neštěstí. Ráno mívám vyboulené pytle pod očima, rozohní se mi pleť, působím agresivně, ledasco a ledaskdo mne vykolejí, oční bělmo mám podlité krví, kolem mě nepříjemně zavání alkoholový opar, nechce se mi ani pohnout tělem, mám pocit, že bych měl zase ulehnout a počkat na příjemnější a příhodnější dobu.
Naproti tomu po poledni začínám dostávat šťávu, hlavně tehdy, vyjdu-li konečně ven, a pokud se navíc vyvede počasí, cítím se opravdu čím dál lépe. Pravda, zpočátku je pro mne těžké podívat se kolemjdoucím do očí, to jsem dělal vždycky nerad a rozhodně nemuselo jít pokaždé o úplně neznámé lidi. Oči… Lidské oči mi připadají mnohem barbarštější než ty zvířecí. Se zvířaty nemám problém, těm se do očí podívám téměř kdykoli, ale lidé – to je něco jiného. Za každým pohledem cítím faleš a podraz, když se na mě někdo usměje, mám pocit, že koukám do rozšvihaného ovoce, z kterého tryskají šťávy. Vyceněné zuby, dásně, ústa, nos… Možná nemám rád lidi z toho důvodu, že jsem sám dosti nevzhledný. Určitě by se našel geniální psycholog, jenž by mou chorobu důkladně analyzoval. Pak bych mu z celého srdce nedoporučoval, abych mu udělal analýzu já, to by se teprve děly věci… Ovšem jak už jsem řekl, odpoledne, zvláště pak navečer bývám jako vyměněný. To, z čeho se sbírám celé dopoledne, mi přijde vhod právě ve večerních hodinách. Stačí mi setkat se s dvěma třemi lidmi, které dobře znám, a cítím se zase skvěle. V úplných nočních hodinách mám nejraději samotu, poněvadž vím, že po půlnoci bývám zase útočný a nenávistný, což v pochybných lokálech, kam nejčastěji docházím, není zrovna záviděníhodná vlastnost.
Pravděpodobně tehdy začíná vyvstávat na povrch mé vědomí lidské tragikomedie, které vnímám od té doby, co jsem poprvé vstoupil na akademickou půdu vysokého školství, tedy nějakých sedm let zpátky, pamatuji-li se dobře, že je mi právě šestadvacet. Nevím, už jsem to přestal počítat, nemá to cenu, nepřikládám tomu žádnou váhu. Vím však jedno: za každým fórem, hláškou, smích vyvolávající scénou se skrývá tragédie života člověka. Humor je obranou proti této zkáze. Ovšem nedostatečnou, jen dočasnou, nikdy naplno nevítězící. To však neznamená, že jej člověk nemá mít rád. Jsem pesimista, který miluje humor.
Lidé si často spojují optimismus s legrací a pesimismus s vážností. Domnívám se, že je tomu přesně naopak. Stačí jen nahlédnout do nitra těch největších komediálních herců.

Jack se rovněž ve svých prózách otevřeně rozepisoval o názorech na psaní:

S tím psaním je to vždycky ošidné. I když na druhou stranu: člověk buď neumí moc psát, anebo si myslí, že umí psát (v takovém případě je pak pěkné, když si to o něm myslí i někdo jiný).
Mnoho lidí píše a stydí se to říct. Schovávají se. A pak tu je kupa „nadějných“ a někdy dost okázalých. Dříve jsem tu a tam sledoval videozáznamy z autorských čtení na internetu a řeknu vám, je to dost nuda. Lidé, kteří se většinou shlukují kolem nějakého časopisu, si v honosné kavárničce přečtou svá díla. Na takzvané výtržnosti není nikdo zvědavej. Převažuje sušina a snobství. Sám jsem kdysi četl a už nikdy se do toho nechci namočit. Je to divadlo blba před idiotama. Šedivá póza. Cokoli jiného než snobství je vnímáno jako „uličnictví“. Ale jak napsal Ladislav Klíma, nejoriginálnější český filozof: „Uličnictví je stejně u kluků jako u výjimečných mužů jen revoltou proti panujícímu lidskému smradu“.
Ti mladí i staří autoři, ať už se shromažďují kolem nějakého periodika, či jsou zásadovými samotáři jako já, však mohou mít vždy minimálně dvě námitky, pokud někdo bude kritizovat jejich vztah k autorským čtením či plivat na jejich psaní. Mohou říci, že texty primárně slouží k TICHÉMU čtení pro čtenáře a je jenom na každém jedinci, zda si přes text proklestí cestu k autorovi. Z tohoto důvodu jsou autorská čtení zbytečnou šaškárnou. A za druhé – pokaždé, i kdybyste stvořili sebevětší sračičku, to můžete udělat jako jistí drazí pánové a říct, že jste ty texty nikdy nenapsali, nebo že se k nim alespoň odmítáte hlásit, jelikož jste přece od té doby dávno PROZŘELI. Pak budete mít čisťounký štíteček a utřenou prdýlku, a jakmile se vám podaří napsat věc, která čtenáře z drtivé většiny osloví, můžete ze sebe dělat velikána, vytvořit si celou řadu obdivovatelů, kteří jsou vždy připraveni vás hájit, otevře-li si někdo na vás držku v souvislosti s vaší (nejen) pisatelskou minulostí.

Koneckonců, Jack se také dost vyžíval ve vlastních charakteristikách vypravěčů:

Povím vám ještě něco o sobě. Jak už jsem uvedl, domnívám se, že je mi právě šestadvacet, ale to opravdu není podstatné. Na rozdíl od bratra nejsem tím, jenž by v očích naší společnosti zapadal do mantinelů „úspěšného a pracovitého muže“. (Teď mne napadlo, že jsem se vlastně dosud ještě nezmínil o práci. No jakpak bych se o ní zmínil, když jí nepřikládám žádný význam…) Bratříček vystudoval vysokou školu s technickým zaměřením – na název fakulty a oboru si už nevzpomínám, neboť nad školami jsem již dávno zlomil hůl – a stal se z něho „úspěšný člověk“. Já byl vždycky silně nepraktický, tudíž pro společnost nepřijatelný či alespoň podivínský. Nepamatuji se však, že bych někdy zavrhoval ty, kteří chodí pracovat na směny a mají celkem jednotvárný život. Naopak, takových lidí si budu pokaždé vážit, zvláště pak vzpomenu-li si na to, že tito lidé bývají z drtivé většiny lepšími společníky než mnozí ti veleslavní literáti, již jsou zavaleni v nánosech suchosti, chybí jim šťáva a jsou to většinou snobové a podržtašky svých kamarádů ze spisovatelské branže.
Abych ovšem příliš neodbočoval, popíšu své školní „úspěchy“. Po stránce klasifikační jsem zřídkakdy vybočil z šedého průměru, choval jsem se v souladu s posvátným školním řádem, i když má osobnost prý šokovala občasnými excesy, které se stupňovaly s přibývajícím věkem a odporem vůči autoritám, znechucením nade vším kolem mne (včetně sebe samotného). Se ženami (těmi lehkými i nelehkými) jsem příliš zkušeností neměl, a to hned ze tří důvodů (bystře pozoruji, kterak si všechno umím zdůvodnit). Jednak jsem byl od svých devatenácti let zcela ponořen do filozofie Arthura Schopenhauera, jenž o ženách často mluvil – použiji-li eufemismus – nepříliš lichotivě, navíc jsem vždy souhlasně kýval, když jsem se tak porůznu dočítal o tom, že mladí lidé většinou skutečnou lásku nepociťují, jsou zkrátka zamilovaní do těla a nelze jim věřit, že to myslí opravdově, že toho druhého berou komplexně. Přitom mnohdy hledají přítele či přítelkyni jenom proto, že zrovna žádnou nemají, a jak by se na to potom dívalo okolí, viďte? To by byla katastrofa, zkáza, řeklo by se: „Ten kluk je snad teplej!“ nebo „Ta holka je snad lesbička“ a tak dále. O mně mé okolí taktéž pochybovalo, a když jsem pak na jednom koncertě, opilý jak slíva, obloudil starší štětku a udělal s ní na záchodě krátký proces, začali mi konečně věřit i moji (nyní již bývalí) přátelé. Je však zvláštní, že si to všechno z toho koncertu pamatovali, když já sám jsem si pamatoval pramálo (vzhledem k tomu, že jsem vždycky pil víc než ostatní, jsou ta moje častá okna patrně oprávněná). Připadá mi hrozné, co všechno je člověk ochoten podstoupit jenom proto, aby lidem okolo něco dokazoval. Naštěstí dneska již nemusím nikomu nic dokazovat, tím jsem si jist.
Druhým důvodem je fakt, že jsem v posledních ročnících střední školy, zejména potom na vysoké, vedl „nespořádaný bohémský“ život, vracel jsem se na byt věčně podnapilý, většinou jsem se probudil v oblečení z předešlého dne, koupal jsem se téměř vždycky až ráno, když spolubydlící vypadli do školy, vařil jsem si silné kávy, abych se z toho co nejdříve dostal, a skoro nikdy jsem se nedokopal na fakultu dříve než v poledne. I tak jsem míval krví podlité oči a divoký výraz v obličeji, nerudný pošklebek, vypadal jsem minimálně na pětatřicet a spolužáci (hlavně ti pitomci z „literární a jazykové kultury“) se smáli: „Ha ha, to zase včera musela bejt noc!“ A čisťounká a nafintěná děvčátka si pošeptávala: „Fuj, to je ale vylité prase!“, zatímco já jsem se snažil alespoň zdánlivě udržet pozornost, nezalomit to přímo na stole a nějakým způsobem přežít těch pár hodin. Až večer jsem se opět dostával do formy. Ptáte se, proč jsem tam chodil? Inu, náš systém naštěstí umožňuje studujícím nechodit do práce.
Třetí důvod je ten nejprozaičtější. Jsem prostě škaredý člověk, popudlivý a jistojistě také nemocný, pořád nervózní, třesoucí se, jednoduše taková ubohá troska, nad jejíž smrtí nebude nikdo truchlit (snad krom mého bratra), nikdo si nepovzdechne a nikdo to ani nezpozoruje. Utěšovat mne může, že takto umírá většina lidí.
Z toho lze snadno zpozorovat, že můj život není nikterak zajímavý, neliší se příliš od ostatních (přestože jiní lidé to tak často vidí, nebo si to alespoň myslí, nebo si třeba já myslím, že oni si to myslí), moje úvahy jsou převzaté od těch, co přebírali od jiných, kteří přejímali od předchozích, takže jsem v podstatě epigonem epigona plejády epigonů, mé psaní neoplývá ničím pozoruhodným a pouze a jen můj blíže nedefinovatelný pud (označme to třeba za grafomanství, mně je to fuk), jehož se nemohu zbavit, protože jsem primitivní biologické stvoření, mne žene za dalším textem a přináší mi zázračné záchvěvy stabilizace ducha.

Jack byl neskutečně hrdý na své spisovatelské dovednosti…


5

V následujících dnech popisoval Jack Sweet s horlivostí jemu jinak nevlastní jednu stránku za druhou, jeho počítač chrochtal blahem a vydatně se zahříval, klávesnice pomalu ani nestíhala, jak do ní pan autor zuřivě tloukl svými kostnatými prsty. Ťuky ťuk, ťuky ťuk. Nakonec jich Jack popsal více než tři sta a okamžitě si to všechno vytiskl, načež nabitý neskonalou euforií rozhazoval papíry s texty po pokoji a hulákal přitom: „Ha ha, já jsem SPISOVATEL, ha ha, já jsem SPISOVATEL!“ a několikrát to opakoval, až se ve dveřích jeho pokoje objevil otec.
„Seš normální?“ optal se.
„Ne,“ odvětil suše Jack.
Otec jen nechápavě zakroutil hlavou, otočil se a šel pryč. V té době trávil Jack hodiny a hodiny buď v knihovně, nebo doma při psaní krátkých příběhů, které mu zrovna probleskly hlavou. Do školy chodil už pouze sporadicky. Cítil, že nápady a touha po literární originalitě jsou důležitější než rádoby vzdělání.
Po dvou týdnech se Jack konečně objevil na jednom zoufale nudném semináři. Potkal tam Lindu, která mu řekla: „Tak ses zase po dlouhý době zastavil…“
„Jo,“ přikývl Jack, „a vypadá to, že se tady zase delší dobu neukážu.“
„Tak proč se na to rovnou nevysereš?“
„Nevím, nechce se mi do práce.“
„Hele, mám pro tebe návrh. Nešel bys dneska večír na Buzerantů partu?“
„Na Buzerantů partu bych šel velice rád. A s kým hraje?“
„Se Sešívačkama.“
„Tak to je paráda, určitě zajdem.“
„Psal mi Thomas, že prej bude s Lukasem v Tip baru. Půjdem tam rovnou, jakmile skončí seminář.“
„Jasně.“
V průběhu tuze zábavné hodiny si studenti okusovali kůžičky u nehtů, dloubali se v nose, cvakali propiskami, překládali papírky, z nichž modelovali vlaštovky, které se nakonec styděli házet po učebně, protože už přeci jen nebyli na základní škole a na univerzitě se to samozřejmě neslušelo.
Když skončil seminář, odebrali se Jack s Lindou směrem k Tip baru. Vtom přišla Lindě sms zpráva.
„Aha, tak tam bylo prej plno, takže seděj v tom druhým baru, jak se jde nahoru po schodech.“
Vešli dovnitř a spatřili na velkém gauči sedícího Thomase, vedle něj seděli Lukas a Sandra. Sandra fandila Buzerantů partě, stejně jako Linda a Lukas. Jediným rozumným hochem byl Thomas, jenž stejně jako Jack nefandil nikomu. Na baru seděli tři chlápci, ale nebavili se spolu a čuměli na „slavnostní“ zahájení zápasu.
Partička nadějných studentíčků se pozdravila a Linda s Jackem si přisedli.
„Tak co, notore, jak to dneska vidíš?“ zeptal se Lukas Jacka.
„Poněvadž je vás tady hodně fandů Buzerantů party, tak fandím Sešívačkám.“
„Říkals něco, mladej?“ otočil se jeden řezník sedící na barové stoličce.
„Jen klid,“ usměrňoval ho Lukas. „On nefandí nikomu, Miku, to von jenom tak prudí.“
„To bych řek,“ důstojně se napřímil Mike a otočil se zase na plátno.
„Tenhle blb do mě pořád leje panáky,“ podotkl Lukas tiše Jackovi. „Furt mi sem nosí štamprle vodky a já nevim čeho ještě a ťuká si se mnou a já to do sebe musim nalejt, protože mě přece pozval.“
„A ty ho znáš odkud?“
„Tady odsud, přece.“
„Jasný.“
„Hele, kdyby mně zase něco přines, řeknu mu, že to vyžahnu pozdějc, že teď ten tvrdej nemůžu, a ty to když tak nenápadně vypiješ za mě, jo?“
„No dobře.“
Mezitím se dostavila servírka, která do té doby akorát mnula krček jednomu svému nabíječovi, co se tvářil enormně důležitě. Linda a Jack si objednali piva, servírka šla natočit škopky do půlky, načež znovu usedla k nabíječovi a začala mu mnout krček a říkala u toho: „No jo, ty víš, jak tě zbožňuju, no jo…“ Potom dotočila piva, přinesla je ke stolu a opakovala svůj úkon.
Zápas stál za hovno. Brankáři si posílali dalekonosné pozdravy přes hřiště, hráči se okopávali a nadávali soupeřům i spoluhráčům, polovina z nich simulovala a polovině zase šlehaly z očí plameny nenávisti, takže se zdálo, že si chtějí navzájem utrhnout hlavy. Utkání skončilo 0:0.
Zatímco zápas běžel, pomohl Jack Lukasovi se čtyřmi panáky vodky. Na oplátku ho požádal, zda by u něho mohl dneska přespat. Lukas jenom řekl: „Proč ne, když ti nebude vadit podlaha.“ Pak se vypařil Thomas, že prý musí na vlak, a tak tu zůstali čtyři studenti, tři na plný úvazek, jeden na minimální. Vzápětí se dostavil i Pete, již vystudovaný bakalář, který bydlel s Lukasem a pokračoval v magisterském studiu jako vychovatel pro handicapované děti. Bavil se s Jackem, Linda se Sandrou házely peníze do jukeboxu a trsaly na různé ptákoviny, Lukas debatoval s Mikem, jenž makal jako kominík a chlastal zde každej den.
Najednou se kominík Mike postavil: „A teď vás zvu VŠECHNY! Nalejvejte, slečno, peněz je dost a co s nima, přece je neutratim za jídlo.“
A slečna servírka přestala mnout svému miláčkovi krček a nalévala vodky. Přinesla je na třpytivém tácku. Studenti si ťukli s Mikem. Všem se potom příšerně krabatily držky. Sandra už byla opilá a sápala se na Jacka. „Ty seš tak chytrej kluk, bože, ty seš tak chytrej kluk…“
„Nech toho,“ řekl Jack. „Musim napsat domů, že tu chlastám a že dneska nepřijdu.“
„A máš mě rád?“
„Asi tak jako školu.“
„Ty seš zlej! Ale já vim, že ty nejseš zlej, ty seš hodnej, že jo…“
„Hele, Lukasi, nemůžem jít už domů? Máte tam u vás nějaký pití?“ optal se Jack.
Lukas se odvrátil od konverzace s Mikem: „Jo, něco tam je, ale já tady ještě budu. Když tak běžte s Petem napřed, já pak přijdu.“
„Dobře.“
„Ty už jdeš?“ ptala se Sandra.
„Jo, jdu. Běžte s Lindou na diskotéku, tam bude nabíječů… Pete, chceš už jít?“
„No, radši bych šel.“
„Tak jo.“
Jack a Pete zaplatili a vypadli ven. Nebavili se ještě ani pět minut a už stáli u paneláku, v němž Pete bydlel s Lukasem.
„Ale musíme bejt potichu, holky budou spát.“
„Jasně. Sbíraj sílu na školičku.“
„Tak.“
Pete odemkl, zul si boty a zašel do pokoje. Jack stál v předsíni a sundal si boty i s ponožkami, které sroloval a zastrčil do kouta s botami. Šel si opláchnout smradlavé nohy a pak vešel do pokoje, kde už Pete rozléval víno.
„Díky moc,“ řekl Jack. „Hele, nebude ti vadit, když tu budu jen v trenkách? Já sem zvyklej takhle chodit a chlastat doma.“
„Jasně, jak chceš.“
Jack pil víno a rozhlížel se po bytě, bosý, jenom v triku a trenýrkách. Za vitrínami zely moudré a učené knihy moudrých a učených lidí.
„Pustim potichu nějakou hudbu.“
„Jo.“
Z malých bedýnek se začalo ozývat „Wollt ihr das Bett in Flammen sehen?“ a k tomu se přidaly tvrdé podladěné kytary a Jack dál studoval moudré knihy moudrých lidí, až nakonec dorazil i Lukas.
„Tak doufám, že ste to všechno nevyžahli.“
„To víš, že ne,“ řekl Pete.
„Představte si,“ uvedl Lukas, „že ten magor, jak mu ta servírka masírovala krček a říkala mu ‚no jo, ty můj kundoblízku, ty seš takovej lízavej hafánek‘, vytáhnul devítku a začal tam s ní machrovat. Radši sem vodešel…“
„Tos udělal dobře,“ přikývl Pete.
Všichni tři studentíčci, dva na plný, jeden na minimální úvazek, dopili demižon vína a za chvíli usnuli.

---

Ráno se Jack probudil s mírnou kocovinou a zjistil, že leží na podlaze vedle manželské postele, kterou okupovali jinak heterosexuální Lukas s Petem. Jack měl na sobě hnusnou bílou rohožku a pociťoval nepříjemnou bolest v zádech. Pak zaslechl, jak se zabouchávají dveře bytu. Vzápětí kdosi pochodoval v kuchyňce a vařil si vodu na kafe nebo na čaj. Pak kroky směřovaly do koupelny, zavřely se dveře a Jack uslyšel téct vodu. Po deseti minutách se dveře koupelny znovu otevřely a osoba šla opět do kuchyně. Potom byl chvilku klid.
Lukas s Petem se probudili pár minut nato. Smáli se Jackově přikrývce. Lukas se Jacka optal, zda si dá kafe. Jack souhlasil a Lukas se odebral do kuchyně. Pozdravil Tinu, která seděla u okna, kouřila cigaretu a usrkávala z velkého kafáče.
„Tak jaká byla včerejší pitka?“ zeptala se.
„Ale… Taková průměrná,“ podotkl Lukas a dal vařit vodu.
Potom se do kuchyně přišourali i Pete s Jackem. Jack se s Tinou znal z několika seminářů. Sedl si naproti ní a zíral do prázdna jako vůl.
„Hele Tino, pučim si tvůj notebook,“ řekl Pete.
„Ať tě to ani nenapadne, ty kreténe!“ vykřikla Tina. „Víš, že máš zákaz.“
„Jo, to ti musim vyprávět,“ začal Lukas mluvit k Jackovi. „Jednou si Tina sedla ke svýmu notebooku a zjistila, že to má nějaký pomalý, že se jí to seká a že tam snad má nějakej vir nebo co. No a víš, na co se přišlo? Že ten vůl Pete u toho předtím seděl, koukal na porno na internetu a zřejmě si i mastil tágo, ha ha! No a vod tý doby má Pete přísnej zákaz sedět u Tinina notebooku.“
„Dobrá historka,“ podotkl Jack.
„Včera to pro tebe byla slabota, co?“
„Docela jo.“
„Až dopijem to kafe, můžem se tam zase zastavit. Já totiž potřebuju nakoupit a určitě půjdu kolem. Můžeš jít se mnou. Schválně, jestli tam bude Mike.“
„Vy ste ale dobytkové,“ řekla Tina, típla cigaretu, dopila kafe a lehce si říhla. Pak si šla vyčistit zuby, z chodby komentovala, že tu někomu mírně páchnou nohy, vzala si pohodlnou kabelku a odešla.
Pete se šel ještě natáhnout, protože měl školu až odpoledne. Jack a Lukas vypili kávu a už si to šinuli k tomu baru, v němž včera kalili.
U pípy samozřejmě seděl Mike. „Tak co, pašáci, jak vám je?“
„Mohlo to bejt horší,“ řekl Lukas. „A co ty, že seš tady? Příprava do práce?“
„Tak nějak, vole. Takže vám ještě není tak blbě? Slečno,“ lusknul prsty, „nalejte nám tři vodečky!“
„Miku…“
„Co je, vole?! Zvu, tak co.“
„My máme dneska školu.“
„Určitě až vodpoledne, že jo?“
„No…“
„Tak vidíte. Přisedněte si, udělejte si pohodlí a kalte vo sto šest.“
Jack a Lukas si objednali piva a nalili do sebe vodky. Pak se začali bavit o fotbale. Připojil se k nim chlápek, asi čtyřicátník, který seděl na konci baru. Pil malá piva, ale dával k nim i panáky. Jack snadno zpozoroval, že se tenhle chlap zajímá taky o literaturu, a tak začali – pro Jacka konečně – řešit i jiné téma než sport.
„Tak se tu bavte,“ loučil se Lukas a měl se k odchodu.
Mike byl ovšem hbitý: „Počkej, vole. Jednu na odchod.“
„No tak jo.“
Kopli do sebe vodky a poté se Lukas již definitivně vypařil. Literární chlápek řekl Jackovi, že má dobrej hlas a že je škoda, že ho víc nevyužívá. V tu chvíli měl Jack v sobě už pět piv. Bylo půl dvanácté. Jack usoudil, že bude dobré, když půjde pryč. Samozřejmě raději rovnou pojede vlakem domů, škola počká. Rozloučil se s chlápkem a kominíkem Mikem a šel na nádraží.
Ve vlaku lehce pochrupával, a když vystoupil ve městě K., stavil se ještě pro čtyři lahváče na večír. Přišel domů, tichounce za sebou zavřel dveře, protože věděl, že táta vstává na noční směnu, dal pivka do ledničky, lehl si do postele a pomalu usínal jako řádný opilec.
6

V obýváku běží televize. Sto osmdesát centimetrů vysoká lampa září zhruba na polovinu svého výkonu. Na gauči sedí matka, na stole před ní stojí sklenice vína a minerálky. Otec je v kuchyni a kouří u otevřeného okna. Po chvilce típá cigaretu a jde za manželkou do pokoje. Oba se pak společně dívají na televizi.

OTEC: „Ten náš kluk se zase vožral jak dobytek. Co ho na tom baví? Zajímalo by mě, jestli byl dneska vůbec ve škole.“
MATKA: „Aspoň že mi včera napsal.“
OTEC: „On ti psal?“
MATKA: „Jo, že přijede dýl.“
OTEC: „Tak alespoň něco. Každopádně ho to neomlouvá. Má studovat a ne si někde vychlastávat.
MATKA: „Máš pravdu, živíme ho, nic po něm nechceme, jenom aby studoval, ale on není schopnej plnit ani tohle.“
OTEC: „Je to příživník. Stejně jako celá ta generace těch mladejch idiotů. Internet, válení si koulí na studiích a hovno pro rodiče. Vysrat se na ně, na hajzly…“
MATKA: „Někteří si třeba najdou nějakou brigádu, zatímco on jenom leží, čte si ty svoje kraviny a pije pivo.“
OTEC: „Brzo mu to skončí, hošánkovi, vykopnu ho z baráku a bude po prdeli.“
MATKA: „Mně, když bylo jako jemu, tak už jsem měla dítě a chodila jsem do práce. To si tenhleten gumídek vůbec nedokáže představit.“
OTEC: „Dneska uměj všichni hovno. Dřív si byl každej chlap, povídám ti, každej chlap schopnej spravit veškerý vybavení domácnosti, elektriku, vodovod, všechno. Teďka má každej jenom plnou hubu keců a kramlavý pracky. Můj syn píše nesmyslný povídky a básničky do časopisů, který nikdo nečte, a přitom má ruce kramlavý, že bych ho nenechal ani zatlouct hřebík do zdi. Myslíš si, že ho třeba napadne vyluxovat? Ne, to musí přijít starej nemocnej fotr, co ho dvacet dva let živí a šatí, a laskavě našeho drobečka požádat, aby hnul prstem. Teď zase půjdu do práce, která mě nebaví a on si tady bude směle vychlastávat. Zase si přines čtyři lahváče.“
MATKA: „A ty jeho věčný obhajoby! Jak si umí všechno vysvětlit, filozof jeden! Prej že nějakej Kerouac taky dělal hovno, buď cestoval, anebo byl doma, půl roku to a půl roku ono, zatímco jeho máma každej všední den vstávala ještě za tmy a v šest ráno už seděla za šicím strojem ve fabrice, aby ten její idiot měl co žrát. Ten si pak ve svým pokoji mohl psát ty svoje nesmysly.“
OTEC: „Je to naivní vůl, kterej si myslí, že je všechno zadarmo, že mu do huby budou lítat pečený holubi.“

V tu chvíli do pokoje vchází Jack Sweet. Tváře má ještě nateklé, očička zakrnělá a výraz takřka nepřítomný. V ruce drží hrnek a evidentně si jde uvařit kafe.

JACK: „Ahoj.“
OTEC: „A hele, páníček se nám prospal. Tak co, jak se cejtíš, když tvoji rodiče dřou, aby ty sis mohl vychlastávat?“
JACK: „To není moje vina, že tu jsem.“
OTEC: „Nechápu.“
JACK: „To vy jste mě zplodili. Vy jste byli tak naivní, že jste si mysleli, že dítě je radost. Teď vidíte výsledky.“
MATKA: „Ty výsledky mohly bejt jiný, kdyby ses choval jako všichni normální studenti.“
JACK: „Dělám, co můžu.“
MATKA: „Ty že děláš, co můžeš?! Podívej se, jak žiješ, přes den spíš a v noci tady poletuješ až do rána. Copak takhle se dá žít?“
JACK: „Mně to takhle vyhovuje. Ráno se dlouho rozkoukávám.“
OTEC: „Takhle si žij, až budeš mít svůj byt, ale dokud tě živíme, budeš respektovat naše pravidla. Jasný?“
JACK: „Jasný.“
MATKA: „Najdi si brigádu.“
JACK: „Vždyť hledám.“
OTEC: „Hovno, vole… Jak chceš něco najít, když se buď válíš na prdeli, anebo chlastáš, anebo se válíš na prdeli a chlastáš?“
JACK: „Dělám, co mě baví. Do ničeho se nechci nutit.“
MATKA: „Milej zlatej, já taky dělám věci, který mě nebavěj. Myslíš si, že mě baví ti prát, žehlit, uklízet, že tátu baví vařit ti? Že nás oba baví chodit do práce a vydělávat na tebe?“
JACK: „Na to jste měli myslet, když jste mě dělali.“
OTEC: „Vypadni! Nebudeme s maminkou tohle poslouchat!“
JACK: „To je hořkej úděl všech rodičů, že jim jejich děti nikdy nic nevrátí. Zatímco pomalu vymře jedna generace příživníků, protože se z ní znovu stanou rádoby zodpovědní rodiče, zrodí se zase další a takhle to půjde pořád dokola. Je to začarovanej kruh, z kterýho se lidstvo dostane ven jedině tím způsobem, že zruší život. Když si mladí lidé naplánují rodinu, přibudou jim starosti, místo toho, aby si ještě deset patnáct let užívali. Na všechno pak přicházejí tehdy, když už je příliš pozdě, lépe řečeno, když už mají mládí v prdeli a do důchodu je přitom daleko.“
MATKA: „To mluvíš o nás?! Zmiz nám z očí, příživníku!“

Jack se odebral do kuchyně, udělal si kávu a zase zapadl do svého pokoje.

OTEC: „Tak já jdu na noční, lásko. Opatruj se a vydrž to tady s tím dementem.“
MATKA: „Neměj strach, já stejně půjdu brzo spát. Jenom doufám, že tady nebude moc poletovat.“
OTEC: „Já ho stejně jednou vykopnu.“

Otec odchází, matka si jde do kuchyně pro ještě jedno víno a Jack ve svém pokoji píše další povídku.


7

A Lawrence vláčel své nemyslící ochablé lhostejné tělo, jež připomínalo beztvarou masu vznášející se nad lesní pěšinou, necítil své tenké nohy, spíš mu přišlo, že potichoučku našlapuje jako pavouk, jehož kroky jsou neslyšné, byť by třeba prchal před nebezpečnou zčernalou podrážkou ohromné lidské boty, která si výsostně a hrdě zadupe, kdykoli se jí zlíbí, zatímco onen ubohý osminohý tvor bude zmateně kličkovat po zemi a jeho dominantní vznášení nad povrchem země bude brzy u konce, zbude z něho jen pitomá úděsná plochá placka, z níž budou vytékat šťávy bezmocnosti a zoufalství.
Lawrence schází z lesní pěšiny a ubírá se k spadlým stromům, kryje si tvář před bičujícími dotěrnými větvemi chudobně vyhlížejících keřů, neví, proč zrovna tudy kráčí, nezajímá ho, že již dávno, dávno zapomněl na onu lesní pěšinu, která jej doprovázela na jeho bezmyšlenkovité pouti mezi nebem a zemí, rájem výšin a truchlohrou pozemskosti. Ne, na tomto světě je veškeré lidské snažení marné, život jednoho nic neznamená, tak dlouho jsme se snažili stát nedotknutelnými individualitami, až nás to požralo, rozcupovalo na malé kousíčky, učinilo to z nás šedavý prach a popel, absurdní tragikomickou snůšku pitomosti a nízkosti, pokleslého humoru a strojené vážnosti, suchopárného vystupování a slabomyslné bodrosti, povýšených rozumbradů a ustrašených třasořitků i třasořitek, zde něco jako pohlaví nehraje vůbec žádnou roli, vše se jeví jako zbytečné, i ta Camusova „revolta“ jako by byla zbytečná, tak dlouho se Lawrence snažil hrát si na „nepochopeného filozofa z podzemí“, až dopadl úplně stejně jako všichni okolo. A štěstí? Co to je? Šťastný může být ještě tak možná chudák, poněvadž chudák nemůže o nic přijít, když nic nemá, na rozdíl od ostatních se naučil skromnosti, ale i on jednou zhebne a promění se v bezvládnou změť masa a kostí, která poputuje do nicoty evokující záchvěvy blaha z prenatálního období, toho jediného a jedinečného bezstarostného krásna, o němž člověk tu a tam slýchá, ale ani za nic se není schopen rozpomenout, jak šťasten a zabezpečen se tam cítil, jaká to byla nádhera, když plul v oceánech zázraků…
Náhle Lawrence zakopl o kmen a na poslední chvíli dal ruce před sebe. V pravé dlani ucítil palčivou bolest. Maličko zasténal a převrátil se na záda. Koruny stromů mu částečně odhalovaly sytě modré bezmračné nebe, s otupěle blaženým výrazem ve tváři zíral vzhůru, krev z rány na jeho pravé dlani tekla jako potůček po spadaném listí a jako by byl slyšet její tok, proud, jenž ústí kamsi do neznáma. Nemohl tak ležet příliš dlouho, nebyl mrtev, ačkoli si to bytostně přál. Jakmile vstal, ohlédl se po tom kmeni. Žádný tam nebyl. Na onom místě uzřel pouze starou, špinavou deku a cáry nějakých hadrů. Musel v nich být snad schovaný ohromný kámen, říkal si. Když ale přistoupil blíž k té hroudě, zděsil se. Jeho dosavadní lhostejný výzor, kombinovaný s okamžitými uvolňujícími tvary blaženého obličeje, se proměnil ve vystrašené, hororovým běsněním zasažené obrysy biologické tkáně. V těch dekách ležel člověk…
Lawrence otočil mrtvolu tváří k sobě a náhle padl jako bleskem zasažený k zemi. Hrůzný obraz, který viděl v tom mžiku vteřiny, nelze vyjádřit na papír. Mrtvý nebyl nikdo jiný než on sám, jen o dobrých dvacet let starší, se zažloutlými odpuzujícími vousy, na temeni hlavy vypadanými vlasy a obličejem tak vrásčitým, že ani nejstarší žijící člověk na zeměkouli dozajista nevypadal tak sešle, ztrhaně a zdrceně jako on. Poblíž těla se povaloval jeho vrah – láhev nerozředěného lihu. Teď tu byli dva mrtví. Ten mladší z nich se vše dozvěděl, až když už bylo příliš, přespříliš pozdě cokoli změnit - - -


8

Za pár týdnů se Jack procházel městem M. a prohlížel si jeho dominanty, které se domýšlivě tyčily jako nezdolné majáky a ochránci pouličního života. Na cestě k rozlehlému náměstí potkal svého dlouholetého přítele Morgana. Morgan byl o něco menší než Jack, ale vypadal tak o rok dva starší, měl tmavé vlasy a modré oči. Ti dva se neviděli asi tři měsíce. Morgan cestoval po Čechách a do města M. se vracel jen sporadicky. Před čtvrtrokem si oba slíbili, že si dají vědět, až se bude Morgan dlouhodoběji pohybovat v M., ovšem Morgan prý zase ztratil mobilní telefon, když se v nějakém zapadlém baru opil a usnul na stole, zatímco ho prý možná nějaký zmetek oloupil nejen o ten mobil, ale také o tři stovky, které mu drze vytáhl z peněženky. Tu pak zase položil na stůl. Alespoň doklady tam zůstaly.
Jack Morganovi slíbil, že ho pozve na pivo.
„A nemáš školu?“ zeptal se Morgan. „Je teprve půl čtvrtý.“
„Na to sere pes.“
A tak vešli do jejich oblíbené putyky a dali si tradičně dvě řezaná piva.
„Tak povídej,“ pobízel Jack. „Jaký to bylo na cestách? Teda kromě toho, že tě vokradli, ha ha…“
„Ty seš dobrej kamarád!“ zareagoval Morgan. „Ale bylo to celkem fajn. Jezdil jsem nejprve po severních Čechách – tam ti to vypadá… Hotový Sudety! No a pak jsem se vydal na západ a prohlídl si všechny ty lázeňský města a tak. Snobismus par excellence, nic pro mě. A co ty? Jak škola? Koukám, že to moc neřešíš, asi jako vždycky.“
„Jo, sere mě to. Chodím tam jenom proto, abych nemusel do práce.“
„To znám.“
„Nechápu, jak může bejt společnost nadšená z nějakýho pofiderního vzdělávání a následný kariéry. Teď jsem někde četl, jak se mění mládež. Počkej, bylo to v nějakým rozhovoru. Tam chlápek říkal, že pojem levicové revoltující mládeže byl nahrazen kariérismem pravicových zmrdů. Přesně tohle teď pozoruju na univerzitě.“
„A jak jde psaní? Píšeš teď něco?“
„Jo. Příběh o jednom borcovi, kterej se vysral na školu, žije v nuznejch podmínkách a píše povídky a básničky.“
„Jaká úžasná a nenápadná paralela s tvým životem! Cha cha!“
„Jen se směj, ty vole. No, a tenhle kluk se nakonec nechá zlanařit svým v uvozovkách úspěšným bratrem, kterej do něj neustále hučí, aby konečně něco dělal, neválel se doma na podpoře a tak dále. Takže ten borec jde pracovat do knihovny ke svýmu bráchovi. Zpočátku má pocit, že dělá něco strašně dobrýho a smysluplnýho, že konečně našel pravou podstatu svýho života. Jenomže i tam po nějakým čase pociťuje úplně ty samý pocity zhnusení, jako třeba na univerzitě, a tak odchází i odtamtud, dokonce odjíždí vlakem do neznámých končin, protože zjišťuje, že nemůže bejt mezi lidma.“
„Hm, jak schopenhauerovsky pesimistické!“ zvolal Morgan.
„To jo, akorát nevím, jak to ukončit.“
„Nech to tak.“
„Jo?“
„No ano. Otevřenej konec.“
„Možná bych to tak mohl nechat.“
„Hele, Jacku,“ nadechl se Morgan, „ty přece jakožto literát dobře víš, že i román je pouze výseč, že začátek a konec je jenom v pohádkách. Je to všechno určitá část života, nikdy tam není obsaženej ve svý celistvosti.“
„No jo, však to taky vím.“
„Tak to nech takhle.“
„Dobře.“
Do hospody se nahrnuli štamgasti a začala opravdová zábava. Číšníci, kteří byli rádi, že si od náročného pobíhání sem a tam během času obědů konečně odpočali, chytili druhý dech a začali panákovat se svými hosty. Takhle to měl Jack rád. Pohoda, žádný stres, žádná škola, žádná kariéra.
„A jak to vidíš ty?“ přerušil Morgan ticho u stolu.
„Co bych měl vidět?“
„No, jak to vypadá s tebou? Taky se vydáš na cesty jako ten tvůj hrdina z tý nový prózy?“
„Člověče, nevím, jestli bych toho byl zrovna teď schopnej.“
„Proč ne?“
„Mám rád svůj klid. A pak taky – v životě to chodí trošičku jinak než v literatuře. Jsou věci, který nemůžu jenom tak opustit, i když mě to vnitřně dost děsí. Navíc zjišťuju, že moji rodiče maj taky v něčem pravdu.“
„Takže se staneš kariérní krysou. Cha cha!“ zasmál se Morgan.

Jenomže to už se nad městem M. konečně zatáhlo a na řadu přišel další zajímavý podvečer plný nekontrolovaného smíchu, přebytečného sentimentu, vzrušeného hulákání a cinkání půllitrů a dojemného vypravování a výkřiků radosti i zoufalství při sledování sportovního přenosu a bůhvíčeho ještě.