Adam El Chaar

PORTUGALSTALK

Zrovna mě vyhodili z vlaku, ve kterém jsem jel s jednou Francouzkou do Lisabonu. Čekám, jestli se dočkám jejího čísla, které žádám z hostelu, ve kterém jsme bydleli a dneska se odčekovali. Stopovali jsme, nic nestopli a šli na vlak. Ona si koupila lístek, já si ho chtěl koupit až ve vlaku, případně na černo to ňák projet, ale průvodce byl rude bitch. Poslal mě koupit si lístek na příští zastávce. Zdrhal jsem bosky. Řekli mi tam, že spoj je vyprodaný.
Průvodce už mě nechtěl nechat vlézt zpátky. Vecpal jsem se tam a v srdceryvné scéně jí za jeho řevu diktoval svoje číslo. Vlak se rozjel. Průvodce ho nechal zastavit a vykázal mě. Uvědomil jsem si, že v tom psychu jsem jí číslo nadiktoval špatně a nemohl už jí to vysvětlit. Hned mi volala. Běžel jsem podél rozjíždějícího se vlaku, přes hermeticky uzavřené okno ukazoval na telefon a vrtěl hlavou.
Teď úplně haluzově tady v té vesnici netuju na počáku hodného vrchního v klimatizované knajpě, kde sedí dva týpci. Jeden v bílé košili, druhý v bílém tričku. Dívají se na tenis. Piju čaj a čekám. V šest, to je za půl hodiny, jedu dalším vlakem do Lisabonu. Nevím o ní nic. Jen, že se ubytovala v levném hostelu blízko centra.
V předchozím levném hostelu blízko centra ve Faru, kam jsem odsud po vygůglení jeho telefonu volal, mi její číslo nechtějí dát. Že se jí musí napřed zeptat. Přitom to, že lístek se dá koupit i ve vlaku, mi nakukal právě recepční z toho hostelu. To jsem jim ale nepsal, nechtěl jsem dělat vlny.
Přišel mi teď email, že jí pětkrát volali, ale nezvedá to. Odpověděl jsem, ať jí pošlou esemes. Mám psycho, že je ráda, že se mě zbavila, protože jsem to na ni začal trochu hrotit. Jen v náznaku, ale asi to stačilo. Měli jsme spolu much fun.
Včera jsme jeli s německýma hipíkama na desátou nejhezčí pláž světa a odtud motorovým člunem do útesových jeskyní. V jedné s širou pláží a dírou do nebe jsme se nechali vysadit a domluvili se, že v srpnu spolu pojedeme do Barmy. Teda, že mě vezme s sebou, ona už to měla naplánované. Večer jsme si dali tradiční madeirské jídlo. Rybu s banánem.
Tak tak. Další láska dopadla a odpadla. Sosám krajinu neznámých plodin. Kde jsme to skončili, kde jsme to skočili? Ano, tady na nové verzi sebevraždy. Portugalsko se drží na předních příčkách. Pomerančové sady. Hej ty! Pusť mě do zahrady. Nervózní Izraelka vláčí kufr po kočičích hlavách divokého centra Lisabonu a všem přehnaně děkuje.
Proč zase nechci nikoho jiného? Potkal jsem pravdu v očích náhody. Přede mnou sedí Portugalka, o které si myslím, že je to Němka, co se v hostelu cucala s Mexičanem, a pak se na sebe ani nepodívali. Na lisabonské pláži hraje ambientní kytara a všichni si fotí selfies. Já zatím sedím a koukám na panorama s místním Golden Gatem a Ježíšem s rozpraženýma rukama a zase dumám, kde se stala chyba.
Logicky vyprahlá víra svírá srdce. Rozviklaně se klátím po Praia de Benagil. Skáču plně uvědomělý a beze strachu z útesu do vln a ona mě zachytí v plném letu na ajfoun. Dávám se do řeči s osmnáctiletou hipísačkou, která mě učí portugalskou frázi, po které mi prý lidi budou říkat, že jsem nějaký depresivní. Její týpek pracuje v depresivním hostelu se surrealistickou koláží, na které je mimo jiné Hitler.
Na nebi místo dravce krouží čáp a vlaštovka krmí ratolesti skryté pod stříškou nádraží. Vždy se přesně bez váhání trefí do úst toho šťastného a sourozenci vystrčí zobáky. Hned pak dostanou i oni. Spravedlivá matka se nikdy nesplete. Myslím na prázdnou pláž jako na nirvánu. Jdu dlouhou ulicí a dám se do řeči s jedním nabízečem marihuany z Brazílie. Podáme si ruku.
Well, that was totally pretty, nothing can beat it. I can´t win or lose or keep it. I´m on the street a bit. Why don´t you need me? Asi jsem smířeně zboural lásku. V tom novém vlaku je kurevská zima. Za soumraku přijíždím do Lisabonu a je mi, jako bych přijížděl do Prahy, což nechci. Po prostranství před epickým nádražím jede dívka v bílém na koloběžce. Ptám se jí. Neví nic. Není odtud.
Věříš ve dvě vědomí nebo v jedy vědy. Rozhodnut balancovat tančím na lisabonském náměstí s buskery a učím osmnáctiletou hipísačku tančit rukou. Ptá se mě, jestli nejsem náhodou rainbow. Streaming same thoughts into the hrdý pláč. Jsi nejkrásnější jako vědomí, které jsem zabil chtíčem reflexe a zakopl o práh budoucnosti. Neodolal jsem dodat to Já a ty jsi daleko na konci evropské tmy. V duchu vlaku, v suchu typu groteskní dojmy z cest.
Je cest zpět. Není tam ani zpátky. Jen tady, v transcendenci, v teple tvého tvaru, který pozbyl tváře. Ty to umíš, poznal jsem to v posledním pokušení v komoře kostí v kostele ve Faru. S tebou, s tebou, s tebou den byl krásný a teď zas nepředurčená brutalita suchých olivových roklí. Stěna, hlad linoucí se životem jako hrozba, jako odvrácená strana všeho, co chceme uchovat a navždy si oblíbit, jako bychom byli konkrétními druhými, ale jsme jen rýmy v klimatizaci doznívající ve spánku, který popírá sám sebe.
Nemůžu dál psát, nedává to smysl. Ztratil jsem Boha, ženu, žal. Jsem jen přebytečný příjem vzduchu, generátor smutku, forma života, jíž nikdo nerozumí a ona dožívá, doznívá v přítmí, ale to neva. Nebo vlastně va, ale mně to neva. To jen mimčo pláče z nějakého toho svého malicherného důvodu. Na cestě se hledáš a po pěšině je vždycky ticho. Vážíš slova. Slova a slova.
No idea where to go. Oh, lord! Such sadness of it all. Kondoluj za zraněné srdce opilé touhou po jediné a neschopné si to přiznat. Zázrakem noci umírající ve všem, čím je, a přesto, a proto, že přesto, zdlouhavě a marně se vracející tam, kde už nebylo. Táhne za sebou stín stále marnosti. Hledám tu jedinou, co mě kdy milovala, abych ji začernil tečkou, která po ní zbyla jako slepá skvrna v oku, kterou nevidím. Tu lásku všude kolem. Popíšu, co jsem.
She´s showing her deepest disinterest to stay herself a zatím je celý svět láska, dýchatelný dým. Popotahuju v tlaku nemožné aktualizace, v tahu trýznivé aklimatizace, již musím provést, abych přemohl pláč a nebyl jen týpek pózující v zrcadle něčemu, co už není, abych už jenom dýchal sny, o kterých se mi může jen zdát. V tomto typu vlakové zimy ranní příslib zanikl.
Včera jsem se procházel po centru a šel dlouhatánskou ulicí a hned přede mnou, uprostřed snobských zahrádek a korzujících turistů, vytáhl černoch vercajk a začal chcát do kanálu. Bylo to shodou okolností opravdu přímo přede mnou, takže jsem i viděl, jak mu z něj při vytahování odcákla první nedočkavá kapička. Spontánně jsem zabočil do postranní ulice a ohlížel se zpět, jak tam s vyděšeným výrazem chčije a volnou rukou si zakrývá pinďoura. Byl to takový teroristický útok na vkus. Taky rád čurám venku, a když jde někdo kolem, mám z toho pocit, jako bych pohoršoval. A teď tohle. Nikdo mu na tu společenskou sebevraždu nic neřekl.
Kromě hašiše, marihuany a kokainu, good price, tu na každém kroku nabízejí taky restaurační naháněči večeři a říkají to samé. Měl jsem už velký hlad, jedl jsem jen tři broskve, takže jsem vážně uvažoval o sardinkách za deset eur a posezení na hlavním tahu. Místo toho jsem šel do supermarketu a koupil si housky, sýr, rajčata, lískové oříšky a sójové mlíko, které jsem chtěl vyzkoušet poprvé v životě.
Chvíli jsem hledal, kde bych umyl rajčata, ale pak už jsem nemohl a sedl si na náměstí pod nějakou sochu. Piedestal příjemné sálal, večer se tu trochu ochladí. Nejdřív jsem dal ten sýr s houskama, turisti mě sledovali. Furt na mě čumí, asi kvůli vlasům. Pak ty oříšky. Cítil jsem po nich svědění v puse a vůbec mi nechutnaly, ale snědl jsem je. Pak jsem na ně vypil celý litrák sójového mlíka, které chutnalo jako savo. Udělalo se mi solidně špatně, takže jsem se vydal po tisíci schodech do svého hostelu a cítil něco jako nájezd.
Naštěstí v mém čtyřlůžkovém pokoji nikdo nebyl, jen já, takže jsem mohl v klidu spočinout v agónii. Do polospánku mi z otevřeného okna z takové té klasické mediteránské ulice hrály portugalské hitovky. Mrknul jsem na mobil. Německý hipík mi poslal číslo té Francouzky, tak jsem jí napsal, že tu jsem a zase upadl do blouznění. Když jsem se probudil, měl jsem divný pocit na očích. Běžel jsem k zrcadlu a zjistil, že místo očí mám pingpongové míčky, vypadám jak zhulený Číňan.
Na mobilu byla zpráva od Francouzky, že ne, že by mě neměla ráda, ale že potřebuje být sama, tak jsem jí napsal, že mám oči v piči a ona už nic nenapsala. Zase jsem upadl a doufal, že to do rána splaskne, ale ne. Už předtím jsem měl trochu sociofobii a tohle přišlo jako její fakticita. Šel jsem na recepci a omluvil se černé kočce, že ji děsím, ale že mám nějakou alergii a že teda zůstanu ještě noc, a jestli nemá brýle.
Řekla, že ne, ale když jsem vylezl ze sprchy, ozvala se, že jedny našla. Takové červené, které výborně sedí, aj se mi líbí. Uvedla mě do nového šestilůžkového pokoje, který je plný luxusních Španělek. Omluvil jsem se jim, že ruším jejich dámský klub a šel do společné místnosti, kde bylo dalších dvacet Španělek v plavkách. Vzájemně se natíraly opalovacími krémy a zpívaly do diskotékových hitů, které hrály z plazmy vévodící místnosti na emtývý. I really like you, I hope you like me, too.
Nakrájel jsem si rajčata ze včerejška, polil je olivovým olejem, uvařil zelený čaj a klopil před nimi zrak. Pak jsem si uvědomil, že mám sluneční brýle, které normálně vůbec nenosím, a že to má tu výhodu, že můžu čumět podle libosti, i když je to na úkor té adrenalinové awkwardness dvou pohledů, když se setkají. Ale já teď žádný pohled nemám.
Seděl jsem u španělské kytary s výhledem a zoufal si, že kromě opuchlých očí z lískových oříšků jsem navíc asi chytil svrab z hostelu, ve kterém jsem spal po příjezdu do Lisabonu. Napřed jsem šel do jednoho s Izraelkou, kterou jsem potkal v metru, ale ten mi připadal moc moderní. Připomínal mi australské hostely. Taky jsem ještě nechtěl jít spát v depresi z Francouzky.
Vyrazil jsem do nočního Lisabonu a dal se do řeči s osmnáctkou, jejíž borec hrál na ulici. Pracoval v hostelu, do kterého pak měli jít, tak jsem tam stál s nima, a pak se k nim připojil. Potřeboval jsem nějakou zápletku do toho umírání.
Cestou jsem si dal nejhorší falafel v životě. Na stěně v hostelu byla koláž s Hitlerem. Postel byla u okna do ulice s tramvajemi, zvonil tam kostelní zvon, na posteli byla nepovlečená peřina, povlečení na polštáři nebylo úplné a jeho výplň připomínala zkaženou cukrovou vatu. Ale lehl bych si v tu chvíli kamkoli, potřeboval jsem vypnout a vstřebat.
Ráno nešlo spláchnout, takže jsem jen zavřel záchodovou desku. Cítil jsem po těle kousání. Dal jsem si sprchu v dezolátní koupelně, všeho se štítil, všechno tam bylo zanedbané. Sešel jsem dolů, kde to bylo docela příjemné. Hrála tam hudba z kvalitních reproduktorů. Pouštěl ji týpek, co mě tam dovedl, Brazilec Szabo. Líbil se mi, byli pěkný pár s tou osmnáctkou. Dobrá duše, dobře jsem s ní pokecal. Málem jsem si tam koupil další noc, protože jsem byl pořád unavený, ale když mi podávali klíč od skříňky na doklady, na kterém nebylo číslo, takže lidi mající skříňku si navzájem mohli odemykat své skrýše, vytekl jsem a šel pryč.
Bloudil jsem po Lisabonu a vážně uvažoval, že vypadnu nějakým busem. Po několika hodinách jsem úplně náhodou narazil na hostel, ve kterém jsem teď. Užil jsem si tu ten anafylaktický šok, který asi nebyl z oříšků a sójového mlíka, ale reakce na pokousání štěnicí, což mi došlo díky tomu, že když jsem vstal z té španělské kytary, šel tam zrovna Szabo.
Svěřil jsem se mu bez konfrontačního tónu s názorem na ten hostel a se svými kožními problémy a on na to, taky bez konfrontačního tónu, že jo, štěnice tam mají, ale v jiné místnosti. Že je měl taky a že se je z toho hostelu snaží vymýtit, ale jde to ztuha. Ptal jsem se ho, jak se jich zbavit tělesně. Řekl, že za den dva odejdou samy a že mám jít s nima. Byli s ním další tři týpci s komby a nástroji, tak jsem se k nim připojil a streamoval Lisabonem zase v nějaké společnosti po delší době. Předtím jsem potkal akorát šílenou Němku na promenádě, se kterou jsem vedl nekonečné filokecy. Pak jsem ji poprosil, jestli by mě nevyfotila, ale trvala na tom, že jen s brýlemi i bez brýlí. Když jsem řekl, že jen s brýlemi, tak řekla, že ne a šla pryč.
Nebyl jsem na Szaba naštvaný, že mě dotáhl do štěnicového doupěte. Byl jsem duhově klidný. Divil jsem se, že jsem na něho zrovna myslel a vzápětí ho potkal jako ve snu. To už u mě začíná být skoro normální. Potkal jsem toho dne taky Mexičana, který se v hostelu ve Faru líbal s Němkou, a pak se na sebe ani nepodívali. Oba ve stejné skupině s průvodcem. V poslední době se hodně divím.
Obcházel jsem se Szabovou kapelou hráčské spoty. Nakonec jsme zakotvili mezi nějakýma zahrádkama. Poslechl jsem si pár songů a rozloučil se. Zapadl jsem do vedlejší ulice na koncert. Hrála tam nějaká mužatka, která na dva songy pustila svého kámoše negra, který byl úplně skvělý. Totální ocean breeze. Byla to nejvíc party ulice, kterou jsem zatím v Lisabonu viděl. Vyšel jsem ven z Alface Hall, kde byl koncert a hledal svůj hostel. Nakonec jsem se vrátil, odkud jsem vyšel, protože hostel byl přímo vedle Alface Hall a jmenoval se Alface. Okno mého nového pokoje je přímo v té party ulici. Včera bylo na druhou stranu.
Ty Španělky tam dole kalí jak o dušu. Až se vrátí, tak asi nebudou chodit po špičkách a šeptat. Jsou šukatelné a čučí na mě jako na nějakého zasraného učitele. Jsem pořád v brýlích, oči opuchlé, všude svědí bed bugs bajty.
desisto de tudo antes do meio dia
this is life
slow vibes
city cries
guitars
trees
no leaves
only blossoms
hot stones of squares
and the melody changes your mood like the wind changes weather
and suddenly the eyes of a white girl in the shadow
she lays her head on her finger in a listening pose
and actually has sunglasses but I imagine her eyes
and there comes her boyfriend
and they’re off
and the whole scene is different but goes on in the frenetic rythm of the guitars
and I’m so opened that I suck in all the weak egos of the past
and the slow weeks of long ago
into the now of the hot rythm and melody that keeps on going
and noone can save me but me
and I’m forgetting it in the mellow cooling wind so there’s nothing to be saved anymore
no such act
just the black hole of me and sudden life in front of me
a girl who sat on the bench in front of me
objective dissatisfaction
plays with her hair
waiter is watching her
we’re dancing
got to talk to her but I can’t
Blackbird playing
she’s Dutch
doesn’t know beat poetry
visits Lisbon with her parents who are just in the church which she’s not into
and when her daddy comes out she goes
the realization is that we also act in the situations like Sartre says non-thetically
and like Freud says sub-conscioussly
we give signals we don’t know about
and so we’re sometimes surprised with the reaction or even erection or destruction
and that’s also how carma works
so basically when we slip into the non-thetical or pure conciousness
without really deactivating the ego or making our peace with it
then it sort of keeps on working without our control and through us
and while we already don’t identify with it
it keeps on sowing and we keep on breeding
I’d call it a pretentious disidentification or a whishful one
it’s better to stay ego and…
just work with it, get it, get the message, go with it
cause like Sartre says
consciousness is always a consciousness of an object
and we are what we are not
Stačilo tělo přinutit, naskočit na vlak vlastní chůze a už to jelo. Zjistilo, že chtělo jít, kam jsem ho lákal. Nevědělo to, myslelo, že nechtělo, myslelo, že to není ta nejlepší option. Taky nebyla, ale bylo to něco, co se skvělo v těle mraku, v těle barev zázraků nového rána. Je to jing a jang. To, co se zdá hrozné a pak krásné. Jing a jang. Nikdy nemůžeme doznat cenu toho, co se děje. Naše myšlenky umí věci jen cenit. Tohle je dobré a tohle špatné. Tohle se vyplatí. Skutečný dopad minulosti doznáme až časem.
Tak nějak jsem to říkal té Holanďance poslední večer ve Faru. Štvala mě tím, že myslela za mě. Přesto jsem ji lákal, aby se mnou jela spát na pláž. „Kolik nocí letos strávíš na pláži? Nula.“ Pak jsme leželi na plovoucím molu v laguně a dívali se na hvězdy. Studilo mě do zad. Ona ležela vedle mě se zavřenýma očima a já myslel na to, že stále sejeme, spontánně a systematicky a taky chaoticky, pak sklízíme, aniž bychom chtěli, ale musíme, protože potřebujeme všechno využít jako peníze. Myšlenky jsou peníze. Neplatíme za ně, ale jima. Povinně. Musíme najít něco, za co bychom jimi mohli zaplatit. Je to naopak než s penězma. Tam potřebujeme peníze na věci. Tady potřebujeme věci na peníze, na myšlenky. Myšlenková reverzní konzumerie.
Chtěl jsem využít tuhle holku, protože jsme si docela rozuměli a já jsem si říkal, že to možná bude hezké, ale vůbec jsem se jí nechtěl dotknout. Přímo jsem se jí štítil, a tak jsem tam ležel ve studu kognitivní disonance a ona se mě zeptala, co budu dělat, až se vrátím tů ček rypablik. Jen jsem se na ni podíval a olízl si spodní ret, který jsem měl nějaký olezlý od soli nebo co. Usmál jsem se na ni, protože to byla přesně ta debilní small-talk-otázka, která byla v přímém rozporu se spaním na pláži. Ona se taky usmála, chápavě. Pak jsme zase leželi a ona řekla: „Zítra mám něco důležitého, takže s tebou na tu pláž nepůjdu.“ „Co to je?“ „Můj bratr se bude ženit a zítra máme takovou přípravu. I can´t afford to look like shit. Taky tě vůbec neznám.“
Ta poslední věta mě pěkně naštvala. Občas mě něco pěkně naštve. Jsem člověk, který je pořád cool, ale pak ho naštve nějaká takováhle věta, která by většinu lidí nechala chladným. Zpětně jsem to pak hodnotil tak, že jsem měl říct: „Fuck off!“ A jít pryč. I když teď to zase hodnotím tak, že mě to naštvat nemělo. Nejlepší je asi ta jediná reálná verze, která se stala a to ta, že jsem se jí zeptal, jestli nemá internet na mobilu, že bych se podíval, v kolik mi to zítra letí. Šli jsme hledat uájfáj a zjistili to.
Chtěl jsem ji poslat pryč. Štvalo mě, že mi pořád pomáhá. Vůbec mi to nepomáhalo. Jen utužovala můj mamon myšlení, který právě brání jakémukoli rozhodnutí. Měl jsem jít do hostelu Pinguin, o kterém mluvily dvě Holanďanky vedle nás v restauraci, když jsme si dávali soup of the day. To jsem ještě myslel, že půjde se mnou na tu pláž. Šli jsme si koupit sendviče a vodu a já jsem ji na to lámal.
„Vím, že teď se nechovám zrovna mile, ale tam to bude jiné. No tak, be the change you want to see in the world. Uvidíme východ slunce.“ Ale bylo to spíš takové nevyspané zoufalství touhy, aby mě někdo bral vážně. Byl jsem v tom stavu, kdy nechci udělat vůbec nic, vůbec se neberu vážně, chci jen vypnout a nechat rozhodnout přítomnost. Ale ona to znemožňovala nebo možná já nebo to prostě byl jing a jang totální nemožnosti.
„Pojďme si někam dát ten sendvič. Stejně máme dost času. Autobusy na pláž jezdí až do půlnoci,“ navrhla. „Nemám hlad,“ odsekl jsem. Ta polívka mě zasytila tak akorát. Když člověk moc nejí, cítí se svěží a rozhodný. „Tak dobře, sedneme si na molo u laguny,“ svolil jsem nakonec pro nedostatek lepšího nápadu. Vytáhla svůj sendvič, já jsem vytáhl svůj. Nějak to okomentovala. Žrali jsme. Ona jedla hrozně pomalu, já jsem měl spálené patro z Luigiho pizzy z Lagosu. Škrábala mě do něho bageta, z laguny foukal studený vítr.
Lehla si na záda a vypadala docela dojemně ve světle přístavu. Z náměstí hrály rokenrolové vyhajpovačky. Let´s twist again in the midnight summer. Úplně mě rozmrdalo, že mě to molo studilo do zad. Necítil jsem vůbec žádnou touhu po ní. Chybělo mi vědomí, které ona odsávala svou frenetickou myšlenkovou aktivitou, jak se chápala každé mojí myšlenky a požadovala její racionální pokračování s němým pohledem laně, která nechápe nic. Nechápe, že chci jen žít. Nechápe, že je úplně mimo.
Nezazlíval jsem jí to. Strávila předchozí týden racionálním žraním lokálních jídel u rodiny své francouzské kámošky, se kterou jsem ji o den dříve potkal za své poslední noci v Lagosu, když jsem čekal na Luigiho pizzu. Holanďanka se na mě usmála tím svým vytlemeným úsměvem, který, jak jsem pak zjistil, neznamenal teplo, ale spíš chladné pobavení, se kterým se dívala na svět. Chytil jsem se na něj a šel za nimi.
„You are lost,“ ona na mě. „No, I´m waiting for pizza.“ „You are lost waiting for pizza.“ „I was lost but now I´m waiting for pizza.“ Francouzka chápavě pokývala hlavou a mlelo se dál, až se došlo k tomu, že Holanďanka taky letí v sobotu ráno z Fara a že tam druhý den jede jako já. Taková náhoda, to musí být hnedka ruka v rukávě. Dal jsem jí svoje číslo.
Druhý den jsme se náhodou potkali ve vlaku zrovna, když jsem vyklidněný sledoval portugalskou krajinu a nechtěl být rušený. Nepotřeboval jsem nic, protože jsem výborně reflektoval věci, které se odehrály. Krásně ve mně uplývaly jako krajina za oknem plná mandarinek. Najednou ona vedle mě s tím úsměvem.
Ve Faru jsem se šel zeptat do hostelu, kde jsem spal, když jsem přiletěl a kde jsem potkal tu Francouzku, jestli nemají volnou postel. Čekala venku. Byla už ubytovaná v jiném hostelu, který byl full. Kozatá Portugalka mi řekla, že nemají místo, ale že mě můžou za hostelovou cenu ubytovat u kamaráda. Souhlasil jsem a čekal na čekin. Pár lidí čekalo přede mnou. Sedl jsem si na střechu a poslouchal rozhovor cestovatelů o ketaminu. Ňácí bílí týpci z Afriky kouřili haš. Jeden měl hluboký monotónní hlas. Bylo mi líto, že nemůžu vypnout a čilovat tam u čaje, že je všechno tak komplikované.
Byla to její chyba. Bezpochyby. Nebo možná moje povinnost dokázat na vlastní kůži svou teorii jingu a jangu. Slezl jsem ze střechy a vyšel ven. Tvrdla tam. „Was she able to help you?“ zeptala se. „Yes,“ řekl jsem. „I´m going to the beach. What´s the time?“ Ukázala ajfoun. 23:58. Jelo to v celou. Došli jsme na basstejšn. „Nice to meet you,“ podal jsem jí ruku, „bye.“ Nastoupil jsem do busu. Řidič něco dělal. Chvíli jsem tam stál. Byla tam zima.
Vystoupil jsem a šel zpátky do hostelu. Viděl jsem ji, jak odchází do toho svého. Nevšimla si mě. Načekoval jsem se a čekal na týpka, u kterého budu spát. Došel sympatický starší Portugalec. Řekl kozaté Portugalce, že zítra letí na Madeiru a dal jí vášnivou pusu na líčko. Docela se mi zamlouval. Měl sílu osobnosti. Šli jsme.
„Everything OK with you?“ zeptal se, „do you enjoy?“ „Yes, I enjoy. It´s very nice,“ odpověděl jsem. Pro každého cestovatele je všechno very nice. Nebo aspoň cool. „But you not happy,“ řekl on. „Yeah, I´m not happy but I enjoy,“ odpověděl jsem. Zdálo se, že chápe. „Why you not happy?“ nedal se. „Maybe because no girl,“ akceptoval jsem jeho level angličtiny.
„Aaaah, yes,“ chápal ještě víc. „Today not like before twenty years. Before twenty years girls are girls. Boys are boys. Today girls are boys. I no like. I like pussy,“ vydechl se vším důrazem na závěrečné slovo, jako by to byla základní vesmírná slabika, která vyjadřuje vše srozumitelněji, než jakákoli myslitelná kombinace slov. Se stejnou intenzitou dal předtím té kozaté Portugalce pusu. „Yes,“ chápal jsem s nepředstíraným nadšením. Ten týpek měl charisma.
Zastavil u jedněch dveří a strčil tam klíč. Nešly otevřít. Přišel otevřít nějaký negr. Týpek mě dovedl do místnosti, kde si negr lehl na postel s ajfounem. Bylo tam jen malé okno u negrovy postele a velké vedro. Řekl jsem, že na to kašlu, že se vrátím do hostelu a vezmu si zpět peníze. Týpek pronesl něco napůl naštvaného, napůl zoufalého ve svém rodném jazyce, a pak smířlivě dodal: „OK.“ Venku prohlásil, že pro mě má něco jiného. „Room more fresh.“
Otevřel dveře vedle těch předchozích. Vystoupali jsme do patra. Ukázal mi podobný pokoj, jako byl ten s negrem, ale nikdo tam nebyl. Jen dvě postele. Jedna s oknem vedle. „OK,“ souhlasil jsem, „this is nice.“ Klíče nepotřebuju, jdu spát a ráno rovnou na letiště. Týpek šel ven pokračovat v kalbě. „I would get you some girl but I don´t have any,“ otočil se omluvně ve dveřích. „That´s a pity,“ zalitoval jsem upřímně a přátelsky si s ním potřásl rukou. Dal jsem si sprchu. Tekla jen studená, ale to nevadilo, protože tam bylo fakt horko.
Horko a prázdno. Napsal jsem Holanďance, ať se staví, ale už spala, jak mi napsala druhý den ráno a taky, že je ráda, že jsem nespal na pláži. Lehl jsem si do postele a zjistil, že matrace je taková ta, která se jen prohýbá. Není měkká, což je špaténka, protože spím na břichu a neměkký povrch mi dělá blbě na kolena. Pořád jsem se vrtěl a hledal dobrou polohu. Litoval jsem, že jsem nešel do Pinguinu a podkládal si kolena polštáři. Celkově jsem byl rozmrdaný. Pak jsem slyšel, jak došel týpek.
Trpěl samomluvou. Pořád chodil nahoru a dolů a něco žvanil, což bylo dost scary. Měl pokoj vedle mého, a když do něj dupal, znělo to, jako by vcházel do mého. Neměl jsem klíč k zamčení a v celém baráku jsem byl jen já a týpek. Byl sice sympatický, ale taky divný. Snažil jsem se zachovat klid a spát. Zdála se mi šílená noční můra. Taková ta, u které víte, že sníte, ale nemůžete se probudit. Jste v self-hypnóze. Vždycky se z takové můry probudím křikem, tak jsem ve snu zkusil začít křičet. Křičel jsem bez ohledu na týpka a konečně se probudil. Oddychl jsem si. Pak jsem se probudil doopravdy.
Zbytek noci jsem probděl v polospánku, a když mi zazvonil budík, šel jsem se zase studeně osprchovat. Týpek měl pootevřené dveře, takže jsem koutkem oka zahlédl jeho obnažené nohy. Sbalil jsem si a vyfičel. Kráčel jsem s otlačenýma kolenama teploučkým rozbřeskujícím se Farem. Vlaštovky lítaly nízko. Před dvěma týdny jsem tu korzoval v nesrovnatelném moodu, plný očekávání očekování Francouzky, se kterou mě čekal v blízkých hodinách trip po dvou letech k moři. Těšil jsem se. Teď not so much.
Sedím v autě s pětadvacetiletou Francouzkou Alicí, jednadvacetiletým Němcem Jonasem a jeho devatenáctiletou přítelkyní Alishiou. Mluvíme o psychologii, Eckhartu Tollovi a jeho Un prado do agora, což je portugalsky Moc přítomného okamžiku, o Kunderovi a jeho kontaktáži a registráži. Stahuju ruku, kterou jsem opřený o jejich věci, které na zadním sedadle dělí mě a Alici. Nabízím jí, aby si tam dala ruku pro změnu ona. Udělá to. Paráda.
Jonas se mnou udržuje čilý oční kontakt ve zpětném zrcátku. Je úžasné být s Alicí a nebýt s ní sám. Představit se jí ve všeobecné konverzaci jako bytí pro druhé. Blýsknout se vychytanými kecy na metafyzickou notu. V jednu chvíli se uprostřed nějakého slam poetry-morrisonovsko-oshovského monologu ocitám až doma. Zpomalím a dostanu se opravdu do citu. Připadá mi, že je strhávám do prchavého momentu pospolitosti nás čtyř duší, které se náhodně potkaly a vytvořily prchavý, ale teď dokonale nepředurčeně zářící tvar.
Zamilovávám se do Alice a Jonase. Alishia je duše toho všeho, spíš tišší. Nebe září modrou dobrotou jako moře tam, kam jedeme, které čeká na naše chtivé turistické zraky, které cudně klopíme před krutou pravdou, že nejsme nic než turisti, kteří si platí za zážitek, ne altruisti, kterými bychom chtěli být, abychom dostali dárek zážitku přímo od Boha v nějakém momentu, který jsme ani nechtěli, ani chtěli, a přitom, přesto, mezitím, se to děje. Každý zaujatý, zajatý svým tripem. Já svým, Alice svým, Jonas s Alishiou svým nebo možná taky každý svým zvlášť, určitě. Šérujeme, co se dá.
Já se snažím připojit k Alici, kam až to půjde a ona souhlasí a souhlasí, až to zajde moc daleko a řekne, ať si udělám svůj vlastní trip. Lepší radu jsem nedostal. Proč mám lidi nejradši, když mě opouštějí? Je to zkrátka kurevské on the road. My brain is squirming like a toad. Pěkně to bolí.
Američanka z Ohia s lazy hlasem je hotová z nočního koupání. Každý pohyb ve vodě svítí, jako bychom měli končetiny v ohni. „Thanks for inviting me to hang out with you,“ chrochtá blahem. Pomalu si uvědomuju, že mě taky pěkně začíná srát. Možná je to prostě tím, jak se k tomu stavím. Snažím se být co nejmilejší, a pak mě efekt té taktiky docela vyděsí. Asi prostě pořád předstírám. Ale každá ta situace má něco do sebe. Teď se koupu nahý a zpívám do toho Summer´s almost gone. Před některými lidmi vůbec zpívat nedokážu.
Utíkáme po pláži, abychom uschli. Recituju Awake. Shake dreams from your hair. A vast radiant beach and a cool jewled moon. Couples naked race down by its quiet side and we laugh like soft mad children. Bylo by to všechno dokonalé, kdyby tam byla láska. Možná po ní tak prahnu, že tím bráním jejímu vzniku. O den později mě Američanka zahrabe do písku. Pak se procházíme po pláži a já bych byl radši s tou zrzkou, co jde proti nám. Američanka se vším souhlasí. Na všechno říká: „Yes, cool.“ Šla by do čehokoli, ale já si to nějak nedovedu představit.
Ta závislost na imaginaci je kámen úrazu. Imaginace je vlastně myšlení. Dostávám se do totální zavilosti jakési nenávisti vůči Američance, vůči její dumb nevinnosti, kterou já nedokážu cítit. Vůči její nepotřebě něčeho víc, než jen čilovat a vést nekonečný hostel-small-talk. Já pořád něco vymýšlím a chystám, i když spíš v abstraktní rovině. Jdeme po pláži až tam, kde začínají útesy.
„Let´s take a swim,“ navrhuju. „OK,“ vůbec se nerozmýšlí. Pokládá svůj ajfoun na kámen. Jdeme do vody. Drží se u břehu. Asi kvůli tomu ajfounu. Mám z té svojí kognitivní disonance přebytek energie. Plavu dál a dál. Dostanu chuť plavat co nejdál. Zamávu na ni. Mává zpátky. Ukážu rukou směrem tam, kam chci plavat, za útesy. Neprodleně se tam vydávám podél pobřeží rozeklaného masivu, který byl kdysi celý pod vodou.
Plavu o sto šest pryč z banální Ameriky. Pryč od small talk, od ajfounu, toho ufonu v našich uších, od racionální zodpovědnosti ke strachu druhého. Plavu a plavu. Společnost mi dělají jen racci. Nebojím se žraloků, nejsem vůbec nervózní. Věřím ve své schopnosti plavce, i když mě pořád zlobí loket, kvůli kterému jsem dlouho neplaval. V mořské vodě nebolí. Nadnáší. Bylo by umění se v ní utopit.
Objeví se přede mnou pláž. Nechám se na ni vychrstnout příbojem. Jsou na ní tři páry. Jeden se miluje v přilehlé jeskyni. Lehnu si na písek a zmocní se mě ta plavací vyklidněnost a vyklidněnost ze slunce a vyklidněnost z písku. Zapomínám na Američanku. Plavání zpátky mě už docela vyčerpá. Jak se dozvím později, funguje tu protiproud, který proudil proti mně. Američanka tam už není. Začal příliv a zatopil pláž, po které jsme přišli. Musím se plahočit po ostrých kamenech útesu. Plavat už se mi nechce.
Když dorazím na místo, kde jsme předtím leželi, moje věci jsou fuč. Američanka propadla panice. Proč odnesla moje věci? Jako bych přestal existovat. Vydám se bosky do hostelu. Do nohou mě píchají kamínky. Štve mě být napojený na cizí mysl. Další dny už strávím na pláži sám v nepředurčeném časoprostoru nekladoucí konverzací s oceánem myšlenek na vlnách realizace.
Američanka se osprchovaná válí na své posteli. O den dřív jsme řešili u večeře její plachost. Je jí osmnáct. Ale lidi, co se považují za plaché, ve skutečnosti plaší vůbec nejsou. Je to jen jejich image. Tak jí to teď nějak vmetu do tváře. „I´m not OK with your reaction,“ má slzy na krajíčku. Jen komunikuju svoje nechápání, že mi z pláže odnesla moje věci. Prý se bála, že je někdo ukradne a nevěděla, co má dělat. „OK, I don´t mind, I´m just trying to get the story,“ hájím se.
Pak už se spolu nebavíme. Je na mě naštvaná. Asi jsem jen využil příležitosti, abych ji zahodil. Prostě mě to naštvalo. Vzít moje věci, jako bych byl mrtvý. Samozřejmě nebylo fér jí nic neříct a jen tak odplavat na jinou pláž. Američanka se po incidentu drží skupiny tří Norek, které jsou pořád spolu jako jedna. Mají za sebou půlroční výlet do Indie, Afriky a Austrálie, na což si vydělaly v Norsku za půl roku, protože tam jsou dobré platy.
Po několika dnech se s Američankou už bavíme, ale jen zdvořilostně. Nemůžu se zbavit averze k její kýčovité žovialitě. Vyhýbám se jí až do posledního dne, kdy se mě ráno Norky ptají, jestli s nima nepojedu na pláž taxíkem. Jsem s nima nejlepší kamarád, skvělé holky bez kousku ega, s každým zadobře. Nejde z nich ani kousek té averze, která zřejmě v určitých okamžicích ze mě úplně sálá. Jede s nimi i Američanka. Mám ji rád, ale zároveň… Averze. Je to schizofrenie, takže z té situace utíkám.
Hostel Bura v Lagosu je fakt fajn. Má bazén. Zrovna u něj čilují tři právě ubytovaní Australani s boží Londýňankou Rebeccou, která pije dvě sklenky vína denně. O dva večery dřív přišla na pokoj z pitky s týpkem a lehla si s ním do postele. Líbali se, a pak vytuhli. Já jsem spal nad nimi. Z toho týpka hrozně táhl chlast a chrápal, ale ne jednotně, monotónně, aby se do toho dalo zaposlouchat a upadnout do hypnotického transu. Pořád měnil styly.
Chvíli sípal, chvíli chrochtal, pak pískal. Už bych nikdy neusnul, takže jsem slezl a nabonzoval ho recepční. Vplížil jsem se do své postele a za pět minut, jak bylo domluveno, je přišla vzbudit. Zeptala se, zda je týpek z hostelu. Byl, tak mu jen řekla, že někdo si stěžoval, že chrápe, tak ať se nějak překulí, relokuje. On nevěřil svým uším, protože se neslyšel. Neměl koule tam spát dál, tak se k mému nadšení odebral do svojí betle v jiném pokoji.
Mohl jsem zase v klidu usnout. Rebecca nesmrděla ani nechrápala. Byla fajn. Australani u bazénu pustili L. A. Woman a já jsem shora řekl, že je to moje oblíbená píseň a začal do ní zpívat. Američanka stála vedle mě. Čekala s Norkama na taxík. Když byla fáze Mr. Mojo Risin´, spontánně jsem ze sebe strhal hadry a skočil do bazénu. Holky Norky a Američanka zatím odjely, ale na taxík čekali ještě týpci, Novozélanďan a Floriďák. Rychle jsem se usušil a svezl se s nima na městskou pláž Piňao, kde jsme se připojili k holkám.
Napřed mě štvalo být s lidma, ale po chvíli z toho štvaní vykrystalizovala akční pohodička. Pláž byla malinká, se spoustou krásných lidí. Skupina osmnáctiletých Němek, hodně Kanaďanů. Na skále rozprostřeli vlajku s javorovým listem. Jeden z nich vylezl na útes a skočil dolů. Nikoho by to nenapadlo, bylo tam málo vody. On se ale nezranil, vypadal OK.
„Guys, anyone gonna join me for a jump?“ hodil jsem rukavici. „Yeah, why not,“ zvedl ji ležérně Floriďák. Novozélanďan šel taky. Norky koukaly. Vylezli jsme na tu skálu. Skočil jsem první. V tom adrenalinu jsem úplně zapomněl na to málo vody a docela tvrdě narazil nohama na zem. Až jsem se divil, že to nebolí. Taktika měla být skočit trochu našikmo, na záda. Skočil Novozélanďák, a pak Američanka, která se tam zatím spontánně vydrápala a svými hlasitými rozpaky dělala reality show celé pláži. Zezadu ji jistil Floriďák, který šel poslední. Jeho skok odstartoval tu pravou reality show.
Když se vynořil, ležérně oznámil, že má něco s nohou a asi je to vážné. Šli jsme se podívat, měl ji pod kotníkem v divném úhlu. Holky se otřásaly hnusem. Duchapřítomné Norky sháněly záchranku. Na lince samozřejmě nikdo nemluvil anglicky, takže sehnaly Portugalce z pláže, který do telefonu popsal příznaky. „They´ll be really happy. Some stupid tourist broke his leg jumping off a cliff. I feel sorry for them,“ komentoval sarkasticky Floriďák.
Dorazili bombardieros, dobrovolní hasiči a nohu mu zafixovali. Američanka byla v pohodě, nadále vysmátá, což mi přišlo dost numb a pocítil jsem k ní obnovenou averzi. Správný postup mi přišla lehká vyděšenost a dání prostoru Američanovi, aby machroval statečnými řečmi, kterými se snažil dostat nad tu věc, že jeho dvouměsíční trip po Evropě, na který dorazil teprve včera, je pravděpodobně pěkně v prdeli.
Sympatický bombardiero Mário na něj prý: „Enjoying your holiday?“ Floriďák tam ležel na ručníku jako v největší pohodce. „We have to take you to Lisbon. There is no ortopedic in Algarve, now,“ upozornil bombardiero a nechal nás v nejistotě, jestli si dělá legraci. Floriďák se z vyhlídky takové projíždky vyděsil. Doznal rozměry své situace. „Oh, fuck,“ promnul si oči. „Enjoy the adventure,“ zaznělo z úst poněkud neempatického Novozélanďana. „Let´s play some happy music for you,“ přidala Američanka a otočila volume na Novozélanďanovém plážovém stereu.
Floriďák na to, že tuhle písničku zrovna shodou okolností hejtuje nejvíc na světě. Novozélanďan, že se mohly stát horší věci. Mohl si třeba zlomit vaz. Já jsem na téma skoku do mělké vody zapředl debatu s vedle sedící kozatou Kanaďankou a zčekoval fejsbuk. Přijel vodní skůtr. Bombardieros Floriďáka přenesli na plovoucí nosítka, které vlály za skůtrem.
Mávali jsme mu, když odjížděl a on nám taky, těm neznámým známým, kteří mu přinesli smůlu. Muselo to být dost kognitivně disonantní, vézt se na motorovém člunu kolem nádherných algarvských útesů v takové situaci. Něco jako, když si těsně před orgasmem zlomíte penis a ejakulujete a zároveň krvácíte a z vašeho výkřiku jde děs i rozkoš zároveň.
Došlo mi, že kdybych se nerozhodl narychlo s nima jet tím taxíkem, nezeptal bych se hec tónem na ten skok a Floriďák by se pravděpodobně místo do špitálu odebral na oběd, o kterém krátce předtím mluvil.

Ostatní tvorba Adama El Chaara publikovaná v Divokém víně:
DV 87/2017: ***
DV 86/2016: Negace
DV 85/2016: Vrkat po výtce a další
DV 84/2016: Sardinský spánek v Sassari a vlak do Calgiari a další
DV 83/2016: Lehkost bolesti, Mnich
DV 82/2016: Listí, Směr a další
DV 81/2016: Bouřka, Pláž a další
DV 80/2015: Příště je taky den a další
DV 79/2015: Famózní Soňa z FAMU a další
DV 78/2015: Jablka Nového Zélandu a další
DV 77/2015: Anastazia Christina Praha a další
DV 75/2015: Líbání, pivo a elektro a další
DV 74/2014: Dehonestace a další
DV 73/2014: Švédka v mojí posteli
DV 72/2014: Samsára oslovení a další
DV 71/2014: Sex a nirvána, Teď
DV 70/2014: Vír, Hoření
DV 69/2014: Útulnost spirály, Holky
DV 68/2013: Utéct
DV 67/2013: Celý vesmír možností a další
DV 66/2013: ***
DV 65/2013: Psát
DV 64/2013: Milenky jsou mé myšlenky
DV 63/2013: Óda na konec světa
DV 62/2012: Zoufalé louky a další
DV 61/2012: Vír, Na dně
DV 60/2012: Prosvity, Upřímnost a další
DV 59/2012: Film, Tok a další
DV 58/2012: Nýty usilovných slov
DV 57/2012: Bůh
DV 56/2011: Vin Zlín, Za chvíli a další
DV 53/2011: Stalker jako postmoderní dobyvatel, ***
DV 48/2010: ***
DV 47/2010: Synopse ticha
DV 44/2009: Podzimní skici
DV 41/2009: Kráska a klobáska, Náhody a další
DV 40/2009: Vzpomínka, Láska a další