na další stranu
Dagmar Burianová
POLIBEK
Zase ta ústa.
Nejdříve neví, kam se svými koutky.
Zvednout je k úsměvu?
Jsou to ústa loutky.
Touha je ochromila.
Rty plné smíchu.
Nesměle doufají na pustém břehu.
Ty rty odnaproti…
Snad nabízí něhu?
Naděje tu zvítězila.
Beze slov spolu hovoří
o setkání tváří v tvář.
Nelžu si, že se mi nedvoří?
Ty slzy štěstí jsou na kuráž?
Až dovolí pažím obejmout v pase
a dlaním pohladit čelo a vlasy,
až všechno podlehne skutečné kráse
a utichnou všechny zvuky a hlasy
a až oči dokážou vnímat jen sebe,
až kolem zahoří všechno, co zebe….
Potom se setkají ústa a ústa
a tělo k tělu se přivine
a všechno zahalí mlha tak hustá,
že všechno nejisté pomine.
DOBRÉ RÁNO, HEZKÝ DEN.
Dobré ráno.
Dobré ráno.
Musíš vstávat.
Nechce se mi.
Vrať se ke mně,
stýská se mi.
Ještě jedno políbení,
objetí a pohlazení,
už je dnes a včera není.
Ještě pusou do úsměvu
prodloužit si noční sen.
Pak naviděnou a hezký den.
|
