|
na další stranu
Dagmar Burianová
VÁLEČNÍKOVY RUCE
Mužné ruce hladí její horké tělo,
netrpělivě si každý dotek užívají.
Chvěje se.
A víc, než snad by chtít se mělo,
miluje ty ruce.
Ty, které ji objímají.
Hluboce dýchá,
nejistá v očekávání.
Miluje ho? Marná pýcha!
Snad toho, co se nad ní sklání?
Miluje ty ruce,
ta prsa,
v nichž srdce teď zrychleně buší,
ty rty,
ty oči,
nežnou váhu jeho těla,
tu prostořekou duši,
tu, kterou vlastně stále jenom tuší…
Vše ostatní už zapomněla.
Oddechují dvojhlasně.
Beze slov smích slzy roní
jako svíčka.
Ta, co nikdy neuhasne,
hoří a překrásně voní,
rozechvívá víčka.
Voní objetím,
blízkostí pouhou,
příštím stoletím,
naplněnou touhou.
Řasy hladí oholené tváře,
stírají jemně krůpěje ze spánků,
chce se jí křičet do polštáře.
To pro ty tvé ruce,
hříšný beránku.
BRNO
Probouzí se cinkotem šalin.
Ty rozváží v červených bublinách bdící pasažéry.
Červánky barvy přezrálých malin
září na Špilberk a všemi směry
rozhání život do ulic a náměstí.
Všude je místo pro život,
všude je místo pro štěstí.
Tlukoucí srdce uprostřed města
předčítá z kašny verše Skácelovy
a na Zelném rynku u Parnasu
na jaře zelináři vládnou.
Jen úsměvy a mnoha slovy.
Večer svítí ze všech oken
restaurací, hospůdek a bytů
a usíná pomalu, dlouho poklidně.
Je vždy plné pocitů a citů,
zpívá si, pláče, směje se,
tváří se vlídně/nevlídně…
Shora na ně dohlíží věž katedrály,
Svratka se Svitavou odplaví smutky a špínu,
varhany všech kostelů dosud své songy nedohrály
a v Kasematech ukrývá si kdekdo svoji vinu.
Má svého draka, křivou věž, krásná divadla, slouží právu,
má vlastní podzemí, své pověsti, stadiony pro ostudu i slávu,
Velkou cenu, sídliště, nákupní centra, kavárny,
bazény, parky, pivovar, kina i nějaké ty továrny.
To vše je samo o sobě
jen hromada hlíny a kamení.
Město je jak stará loutna.
Potřebuje duši a dokonalé ladění.
Brňané jsou duší Brna,
podle nich zní každá struna.
Jednou falešný boj svádí,
jindy potichu zní, křehce.
Někdy do akordů ladí
nebo zpívá, i když nechce.
Podle nás zní každá struna,
my jsme duše,
duše Brna.
TROLEJOVÝ SEN
Koupím si trolejbus
a přeletím v něm město.
Troleje napojím na mraky.
To není hloupé gesto.
Budu v něm zadarmo vozit lidi.
Ať každý jeden vidí,
kolik má Brno věží,
komínů a krásných střech.
Kolik tajemství se skrývá
ve všech těch starých zdech.
Kolik dvoran a dvorů
mají staré činžáky a kláštery,
kolik skřivánčích sborů
v nich denně zpívá svoje opery.
Koupím si trolejbus
a poletím v něm z Modřic na Veveří.
Poletíme s hejnem hus.
Kdo nepoletí, neuvěří,
že husy mají dobrý vkus.
Líbí se jim můj trolejbus.
Do teplých krajin odletí,
když jim na přehradě začne mrznout peří.
Na jaře se sem zase vrátí.
Jako domů.
Tomu přece každý věří.
Koupím si trolejbus.
Obletím v něm celý kraj.
Cestující budou koukat
a nad Brnem jim podám čaj.
KDO JE BÁSNÍK?
Ten, kdo sbírá nejkrásnější slovíčka,
navoní je, přibarví, nebo jim pozuráží rohy
a pak je poskládá do krabiček těch nejsladších vět?
Nebo ten, co mu i přes den sedají sny na víčka,
vymýšlí si příběhy a spoléhá se na náhody
a hlavou mu plavou nevyřčené myšlenky tam a zase zpět?
Možná ten, co píše veselé říkanky pro děti,
do kterých vplétá moudra bytí,
nebo ten, co brojí vždy a všude proti všem
a těší se, že ho snad jednou někdo někde chytí?
Možná je to dáma, co neděli pepřem a kmínem provoní
a jako pokaždé, pán nad talíř se nakloní,
polkne
a s výrazem plaché laně
praví dámě, nervózně si mnoucí dlaně:
„To zelíčko - fantazie,
ten knedlíček – poezie,
ta husička…“
Hledá slova malinko:
„… jedna báseň, maminko!“
|
