na další stranu
Tereza Šimůnková
(básničky z připravované sbírky Moje Polednice)
NEUTOPÍME
Město je noční výhled hvězd
má přítelkyně kojí kotě
je měkké ona sebou škube
a cosi strká za závěs
v bílém bytě s bílými stěnami
dějí se jenom věci krásné
tam kam září hvězdy jasné
výkřik dětí nedostříkne tam
se děti nedověší
do hloubi noci po asfaltu ťuká
pan Pudl bílou pan Vlčák
černodějnou holí
ode dneška budu dobrým člověkem
a ani ve snu si nic jiného nedovolím
KRÁL
Na začátek srdce aby bylo mrtvý
stařena kraluje
zřu jsem chorá dřepím na voru
zíráním suším verše potracené v noci
vsadím se do středu klidné vodní plochy
tyč v ose těla otáčím jezerem
štěkajíc po živém mně trnou žíly v živém
třu se o ně chrčím odděluju
ležíme vedle bez sebe Rex vyštěkává živé
a jiné necháváme mlčky proplout
ne mezi prsa ale mezi pekla
do srdce a pořád mezi pekla
MARIÁNSKÝ PŘÍKOP
Dobrá duše v noci spíš
vyfouklé bytí pod peřinou
pofoukat babě dětem spánky
bebí halí krytí čelem
s medúzou Georginou kolmo svisle
lokáš splýváš plavá těla věci
vzdouvat přifukujem povlečení noci
noční tuhost
zadrženy dechem lámem sirky
nejkratší táhneš pro plaváčka
nejstarší je mare altum
zapikej a skovej se
CO KDO PLATÍ
Vstávám a noční táhne na mě
jsme lepkavého to i já
páčím ti do dásní korunky kořisti
platí to
kdy se zlým jménem chčije bytem
chlemtá i vodu z květináčů
bereš mě za čelist na hruď ti kňučím
platí to
denní kradí mokvá zaněcuje zdola
naše stoličky se prořezaly můrko
vzpříčené proti dveřím klice
platí to
PRO SLOVAMI
(Variace na Vlastu Dufkovou)
Rozbýjím po bytě krvavé skvrny
dospívám těmi skrnami
kam dojdu kde si sednu o co se otřu
Slovami
vytřením do bytí do Pohanska plivu
ti za zuby živou krev
všude kam dojdeš vzejdu
propuklou krví Tě předeženu
DOPOLEDNE DOMŮ
(Pozdrav Ladislavu Puršlovi)
Dopoledne kalný proud odháčkovat
omýt tryskou tryskat k zřídlu utéct
řece třením dřívek mířících vpřed zračit
věci náš i jejich běh
do dlaní čas
padat s vodou
povyplivat
oblázky z pusy
obroušené zuby
čůráme v potoce vyňatí a jedni
jediné co ční je mločí
ocas z tlamy
ČESKÁ KRAJINOMALBA
Kristepane pohane
Marjápanno Morano
zkřížením uzemnili ze mě
jdou v jedné řadě drží divoké ve tmě
tiskne mě na hrdle deset božích prstů
jemně
vlčičím krokem na vršek
kostel je z kostí žádná není ženská
nelze nikam plouti kříže kotví zemi
slečno svleč si kožich abys byla křehčí
já budu ta místa já budu ta jména
kdopak to tleská mezi topoly
Ježíšek kape božskou do polí
K POPĚVKU *
Až na dno básničky je popěvek
a nejde mi rozhodnout se bez nátlaku
a tolik krve kolik ze mě teče teď
Vltavou neproteklo ani za sto roků
až na dřeň básničky je popěvek
stavíme hrady pak se řežeme
já a můj zbrusu nový hladký bratříček
tak hluboko to přece nechceme
a potom vyplavem a oddychujem na kamení
rozbití a s nosy od krve
si olizujem krev a je to dobrá krev
a kameny nás hřejou jako poprvé
|
