na další stranu
Dagmar Burianová
STRÁNÍ 12. 2. 2013
Do bílého ticha
zní kostelní zvony,
všude je pokoj a mír.
To fašank barvy míchá,
nečeká na poklony,
dneska má jasný cíl.
Roztrhat strunami chladivou mlhu,
rozehnat vločky tunami not,
na sněhu rozprostřít barevnou duhu,
roztančit kroje a hromady bot.
Uplakaná okna fěrtuškem osušit,
šavle ať řinčí a cinkají,
radost a úsměv ať všude lze vytušit,
barvy ať zbojníkům pod nohy zahrají.
Zatančit, zazpívat u plného stolu,
rozproudit krev a pohladit duši,
pak nevnímat na cestě k dalšímu domu
promrzlé ruce a červené uši.
Zní do temné noci,
kdekoho přivábí,
kostelní zvony přestanou bít.
A ta barevná muzika
na bílém hedvábí
ustele spáčům a probudí klid.
Pak na sále v hospodě pochová basu
a rok bude schoulená za kamny spát.
A až se probudí,
s radostí v hlasu
bude zas celý den, celou noc u srdce hřát.
Autorka básně s violou
|
