Zora Wildová

PRO SÓLO VLASTNÍCH KROKŮ

Jdu si svou cestou. Cestou i cestou necestou.
Jdu odtud tam
a nohama tomu jenom nepatrně pomáhám.
Tím však jen ještě hlouběji do krajiny, kam patřím,
jež mi je k životu souzena, zapadám.
Leč můj obzvlášť mlhavý cíl mě žene dál a dál
až v samu dál,
a tak než, unášena párem spokojeně pomlaskávajících mokasínů,
zmizím, velká jako malá černá tečka,
v jejím nadýchaném bílém organtýnu,
se beze spěchu šinu
po silnici hustě potištěné kurzívou z okolního lesa vyvržených stínů.
A přitom poslouchám
ten důvěrně známý koncert pro sólo vlastních kroků
a lehkými obavami napínaný sluch
za šumění a skřípotu tisíců chápavě přikyvujících stromů
a ohlušující sborové vokalízy k nasávání a dovádění
na nejvyšší notu věčně hladového bodavého hmyzu
skvěle naladěných komárů, ovádů a much. Konkrétním obsahem a uměleckým sdělením
nepříliš objevný a závažný,
avšak znamenitě zhudebněný kus
pro různě vyškolené hlasy přírody

v doprovodu poučeně mlčících lidských úst.
Při mlčení, které mi mluví z duše.
A které také ne vše pouze konstatuje suše.

MÍSTO OKA ZRALÝ KAŠTAN

Avšak jestliže podle zákona Šest,
paragraf Jako naschvál,
může mít kůň místo oka zralý kaštan,
pak celičká planeta Země může být,
aspoň co živa budu,
taky moje půda pod nohama.
Ta, na které se všechno jisté a pevné tak lehko kácí,
i ta, co když vzplane, se pak jen horkotěžko hasí,
i ta, co každou setbu ráda pomstychtivě vrací
ve zlých pohádkových dracích.
A do níž se naše kosti časem ztrácí...
A ona si z nich dělá kostky hrací.

ŽÁDNÝ DRAHOKAM

Když jsem byla ještě hodně mrňavá,
často jsem škobrtla a upadla.
A tak za svou nešikovnost zaplatila Zemi,
té plné zemi, ale i té plné zemí,
dost bolestivou daň.
Až jednou jsem zase já jim, jim oběma,
nastavila dlaň:
a teď se něco staň!
A od té doby v ní nosím pod kůži vsazený černý kamínek.
Žádný drahokam. Avšak ani oka mam.
A proto teď i v prázdné ruce vždycky něco mám.
Něco, co bych ovšem dnes již tak lehce z ruky nedala!
Neboť to zrníčko křemenné,
ač mi bylo do ní tenkrát jen násilím vnucené,
tkáň svalu časem natolik za své přijala,
že ho, byť prací pomačkané, cele v sebe zavzala.
Že ten památeční střípeček štěrkového kamene,
ten poklad víc jak půl století ve mně zakopaný
a pro mě nevylíčitelné a stále stoupající ceny,
už i přede mnou k nenalezení schovala.

NA DVOU PAŽÍ ROZPĚTÍ

Zčistajasnaslunečna déšť.
Deštík moldánek. Dštění prudké jako zlořečení,
avšak bez pěny u úst a bez prodlení,
jen na takové mokrosuché pokropení
pestrých koberečků polí
věky úmorně vetkávaných
do krajiny našeho náhodného přebývání,
na kterou jsme si pro těch svých mizerných pár mizerných let
zvykali celá staletí.
Na pohořími kamení majetnicky ohrazené,
chytře opevněné a obezřetně opancéřované azylové území.
I zajetí.
I na neprostupnými pralesy vykolíkovanou ztichlou náves.
I hlučné, vzdorovité a bojechtivé náměstí.
I oltář rozhořčeně a okázale odsvěcený.
I kornout cukrkandlového dojetí.
Na tu křupavou kůrčičku planety
o velikosti na dvou paží rozpětí.

ZOUFALÁ TROSEČNICE

Přihodilo se mi to za nejednoho kodrcání se Prahou,
že tramvaj,
hnaná příliš spěchající vlnou, příliš silným proudem,
náhle a s mohutným drcnutím a zaskřípěním
narazila svým pravobokem do refýže.
A natošup mě z přeplněných útrob vyvrhla ven
do ulice.
A já se tak stala toho nepatrného, osamělého
a zcela pustého kamenného ostrůvku
uprostřed nedozírného a hrozivě útočícího oceánu
nehybných, netečných a nebetyčných velkoměstských domů
šťastně zachráněná zoufalá trosečnice.

V MOZARTCE

Schodů jako do nebe...
Kdykoliv po nich stoupám,
hledím zarputile jenom a pouze před sebe.
Mrzutě křešu podpatky o špatně vydlážděný chodník
pod strmou strání,
pod vyčáplými stromy
a podél starobylé zdi z režně bílé opuky.
Uháním či se loudám po cestě,
nad níž lampy jsou leda chlapskou výzvou
pro kluky
po mužsku roztřískat je na kusy,
až ke smrti zhasnutím
ukamenovat ty chaboučké kužílky syrého světla,
až do stohlasého něma
umlčet ty v zimě jako v létě dodaleka bzučící nehybné bludičky z drátků a ze skla.

Bože, už celý věk
tudy pendluju tam i zpět,
večer táhnu domů na kopec
obtížena každodenním nákupem
a ráno se pak zase hned
za povinnostmi a výdělkem
řítím s úděsným kalupem dolů do města,
kde číhá cizí, širý, rámusivý svět
na konci toho rozverně červeného zábradlí uprostřed,
té mého života nitě hedvábné,
té spolehlivé hůlky do ruky starostlivě podané chodcům na potulce případné
oprýskaným, začouzeným, zasmušilým,
hořce neveselým Smíchovem.

KONCERT NA BERTRAMCE

Nad cestou,
v jejímž dláždění jsem si za ta léta
beze stopy vyprchalá
vlastní cestičku vyšlapala,
javorová klenba k jenom tušenému nebi
všechny svoje dlouhé
a jako proutky tenké a pružné a nepokojné
prsty
ve vzorné prosbě vzdorně vzpíná,
byť tohle gesto,
tenhle afekt na efekt,
již jaksi nezabírá.
Leč dnes v nich i pro toho,
kdo sluch příliš nenapíná,
dechem vánku vyhrává něžná Mozartova okarína.
A ta melodie,
ihned přítulná a rozkošnicky samolibá,
se ke mně už dole pod schody
poněkud troufaleji připojila,
zřejmě doufajíc,
že, jsouc vskutku moc artová,
což nijak nepopírám,
že jsem toho jejího ne tak úplně nevinného špásování,
té její dosti hlasité a rozpustilé společnosti,
jež tudy jindy nechodívá,
velmi žádostivá.
Jenomže já chci být sama a ukrutně nevraživá,
jako se po zklamání v lásce bývá.
Avšak zvláštní, že někdo jiný,
někdo naprosto cizí,
někdo, kdo mě vůbec nezná,
ani na okamžik nezaváhá na mě svým lišáckým,
svým duši cupujícím a ledví pucujícím,
svým skvěle vymyšleným a bravurně naservírovaným vtipem,
svým dobíravým, kujónským, natřásavým
a zalykavým smíchem,
a snad prý i štěstím,
na mě,
která mu za to nic nedám,
která slovo díku za to pro něj nemám,
takhle marně plýtvat.

VŽDYCKY NA MŮJ ÚČET

Proč že asi
žadoním hlasem stále plašším
zrnko popela svého zrovna tady do země
i tak trochu mojí země,
i tak trochu mojí vlastníchzrádné a nelaskavé vlasti,
znovu zasít?
Pod kámen nad propastí,
v té nad světem nebezpečně nakloněné stráni,
totiž nad Bertramkou,
kde mají přes den měsíc i hvězdy
v šustivém a měňavém hedvábí
nepřeberné škály
brčálové barvy
rozestláno k nocování.
Možná se tam dole,
v rýze uzoulinké betonové škarpy
propadlé všem způsobům drolivého rozpadání,
možná se tam ještě někdy spatřím při brouzdání
jako kdysi
až po kolena listím z vyzáblých javorů napadaným.
Nebo jak tam mlýnek do cesty vodě stavím,
když se za deště řine proudem
po rozpukaných skal drsné skráni.
Nebo jak se přes vymleté schody
vozím po zábradlí
a při tom svůj jediný svetr ustavičně ztrácím.
A jak ho pak na příkaz rozběsněné mámy samotinká večer za tmy
hledám ve svitu rozbrnkané pouliční lampy,
jež mě leká svým svitem
či spíše stínem strašidelně komíhavým.
Směj se mi nebo nesměj, ty vždycky na můj vrub rozesmátý,
chceš-li mě dnes zase jako tenkrát trápit,
že se ti teď, i po tom všem, co bylo mezi námi,
tolik vnucuju, že chci zpátky!
Avšak mám-li být opravdu nešťastná,
tak prosím zařiď,
ať je to právě a jenom tady!

Ostatní tvorba Zory Wildové publikovaná v Divokém víně:
DV 90/2017: Jak jim jeden píská a další
DV 89/2017: ***
DV 87/2017: Osud a další
DV 86/2016: Jen vlastní stín mi tady kryje záda a další
DV 85/2016: Mohla bych se vsadit
DV 84/2016: Být tak máminou beruškou
DV 83/2016: Kalamita vzniklá od labutího křídla
DV 82/2016: Nejvyšší kočičí vyznamenání
DV 81/2016: Lenoška na lenošce
DV 80/2015: Přiznávám ke své haně a další
DV 79/2015: Až za hranici viděného a další
DV 78/2015: Stříbrný šém noci a další
DV 77/2015: Čím větší tma, tím lépe vidí a další
DV 76/2015: V poměru jednoho ku jedné a další
DV 75/2015: Ihned zbaběle neutéci a další
DV 74/2014: Jdou, ačkoliv stojí a další
DV 73/2014: Jenomže já vejdu i tak
DV 72/2014: Když váhají a další
DV 71/2014: Jen ať si přivstanou a další
DV 70/2014: Mouchy, pokakejte si mě a další
DV 69/2014: Až on nakáže a další
DV 68/2013: Ihned se poslechnu a další
DV 67/2013: Až mi bude nejhůře a další
DV 66/2013: První po ruce a další
DV 65/2013: Kopřivy, Těžko pak rozhodnout a další
DV 64/2013: Vstup zdarma a další
DV 63/2013: Bez řečí, Žádný drahokam a další
DV 62/2012: A každý by chtěl něco slavit a další
DV 61/2012: Až se to bojím říct a další
DV 60/2012: Ať si zpívá pouze pro sebe a další
DV 59/2012: Nejen podle jména a další
DV 58/2012: Mezi cenami, Svoji nejteplejší čepici a další
DV 57/2012: Smrt nelze usmrtit a další
DV 56/2011: Ani mu to nevadí a další
DV 55/2011: Cíle dosud v plné síle a další
DV 54/2011: Až tam jsme se zadýchali, Odkud takhle zplihlá? a další
DV 53/2011: Na konci krve, Nejkrásnější mišš a další
DV 52/2011: I maličko nábožné, Vyzrát na všecky a další
DV 50/2010: Kousek nad hladinou a další
DV 49/2010: Jak upadnout a přitom se o zem neuhodit a další
DV 48/2010: Jako ulitý, Prozatím a další
DV 47/2010: Sama v celém rychlíku a další
DV 46/2010: Sama v celém rychlíku
DV 27/2007: Už jen v ústech mám sucho a další
DV 26/2007: Pomluva, Pravda trochu hravá a další
DV 25/2006: Jen, Ač právě pršelo a další
DV 24/2006: Pořád na stejném místě, Prosba a další
DV 23/2006: Nic k ničemu přidané, Asi jsem tě jenom špatně pochopila a další
DV 22/2006: Nic, Co? a další
DV 21/2006: Co může být horšího?, Jaká možná jsem a další
DV 20/2006: Tři přání, Rozhovor s matkou a další
DV 19/2005: Něco by tu mělo být mým domovem, Zklamání a další
DV 18/2005: Osidla naděje, Jako ty a další
DV 17/2005: Štěstí, Slabší místa a další
DV 16/2005: Ani náhodou, Brýle a další
DV 15/2005: Statečnost je chlebový štít na dveřích, Čeho zaseješ a další
DV 15/2005: Ani náhodou, Brýle a další
DV 12/2004: Postav mi bránu