|
na další stranu
Zora Wildová
PRO SÓLO VLASTNÍCH KROKŮ
Jdu si svou cestou. Cestou i cestou necestou.
Jdu odtud tam
a nohama tomu jenom nepatrně pomáhám.
Tím však jen ještě hlouběji do krajiny, kam patřím,
jež mi je k životu souzena, zapadám.
Leč můj obzvlášť mlhavý cíl mě žene dál a dál
až v samu dál,
a tak než, unášena párem spokojeně pomlaskávajících mokasínů,
zmizím, velká jako malá černá tečka,
v jejím nadýchaném bílém organtýnu,
se beze spěchu šinu
po silnici hustě potištěné kurzívou z okolního lesa vyvržených stínů.
A přitom poslouchám
ten důvěrně známý koncert pro sólo vlastních kroků
a lehkými obavami napínaný sluch
za šumění a skřípotu tisíců chápavě přikyvujících stromů
a ohlušující sborové vokalízy k nasávání a dovádění
na nejvyšší notu věčně hladového bodavého hmyzu
skvěle naladěných komárů, ovádů a much. Konkrétním obsahem a uměleckým sdělením
nepříliš objevný a závažný,
avšak znamenitě zhudebněný kus
pro různě vyškolené hlasy přírody
v doprovodu poučeně mlčících lidských úst.
Při mlčení, které mi mluví z duše.
A které také ne vše pouze konstatuje suše.
MÍSTO OKA ZRALÝ KAŠTAN
Avšak jestliže podle zákona Šest,
paragraf Jako naschvál,
může mít kůň místo oka zralý kaštan,
pak celičká planeta Země může být,
aspoň co živa budu,
taky moje půda pod nohama.
Ta, na které se všechno jisté a pevné tak lehko kácí,
i ta, co když vzplane, se pak jen horkotěžko hasí,
i ta, co každou setbu ráda pomstychtivě vrací
ve zlých pohádkových dracích.
A do níž se naše kosti časem ztrácí...
A ona si z nich dělá kostky hrací.
ŽÁDNÝ DRAHOKAM
Když jsem byla ještě hodně mrňavá,
často jsem škobrtla a upadla.
A tak za svou nešikovnost zaplatila Zemi,
té plné zemi, ale i té plné zemí,
dost bolestivou daň.
Až jednou jsem zase já jim, jim oběma,
nastavila dlaň:
a teď se něco staň!
A od té doby v ní nosím pod kůži vsazený černý kamínek.
Žádný drahokam. Avšak ani oka mam.
A proto teď i v prázdné ruce vždycky něco mám.
Něco, co bych ovšem dnes již tak lehce z ruky nedala!
Neboť to zrníčko křemenné,
ač mi bylo do ní tenkrát jen násilím vnucené,
tkáň svalu časem natolik za své přijala,
že ho, byť prací pomačkané, cele v sebe zavzala.
Že ten památeční střípeček štěrkového kamene,
ten poklad víc jak půl století ve mně zakopaný
a pro mě nevylíčitelné a stále stoupající ceny,
už i přede mnou k nenalezení schovala.
NA DVOU PAŽÍ ROZPĚTÍ
Zčistajasnaslunečna déšť.
Deštík moldánek. Dštění prudké jako zlořečení,
avšak bez pěny u úst a bez prodlení,
jen na takové mokrosuché pokropení
pestrých koberečků polí
věky úmorně vetkávaných
do krajiny našeho náhodného přebývání,
na kterou jsme si pro těch svých mizerných pár mizerných let
zvykali celá staletí.
Na pohořími kamení majetnicky ohrazené,
chytře opevněné a obezřetně opancéřované azylové území.
I zajetí.
I na neprostupnými pralesy vykolíkovanou ztichlou náves.
I hlučné, vzdorovité a bojechtivé náměstí.
I oltář rozhořčeně a okázale odsvěcený.
I kornout cukrkandlového dojetí.
Na tu křupavou kůrčičku planety
o velikosti na dvou paží rozpětí.
ZOUFALÁ TROSEČNICE
Přihodilo se mi to za nejednoho kodrcání se Prahou,
že tramvaj,
hnaná příliš spěchající vlnou, příliš silným proudem,
náhle a s mohutným drcnutím a zaskřípěním
narazila svým pravobokem do refýže.
A natošup mě z přeplněných útrob vyvrhla ven
do ulice.
A já se tak stala toho nepatrného, osamělého
a zcela pustého kamenného ostrůvku
uprostřed nedozírného a hrozivě útočícího oceánu
nehybných, netečných a nebetyčných velkoměstských domů
šťastně zachráněná zoufalá trosečnice.
V MOZARTCE
Schodů jako do nebe...
Kdykoliv po nich stoupám,
hledím zarputile jenom a pouze před sebe.
Mrzutě křešu podpatky o špatně vydlážděný chodník
pod strmou strání,
pod vyčáplými stromy
a podél starobylé zdi z režně bílé opuky.
Uháním či se loudám po cestě,
nad níž lampy jsou leda chlapskou výzvou
pro kluky
po mužsku roztřískat je na kusy,
až ke smrti zhasnutím
ukamenovat ty chaboučké kužílky syrého světla,
až do stohlasého něma
umlčet ty v zimě jako v létě dodaleka bzučící nehybné bludičky z drátků a ze skla.
Bože, už celý věk
tudy pendluju tam i zpět,
večer táhnu domů na kopec
obtížena každodenním nákupem
a ráno se pak zase hned
za povinnostmi a výdělkem
řítím s úděsným kalupem dolů do města,
kde číhá cizí, širý, rámusivý svět
na konci toho rozverně červeného zábradlí uprostřed,
té mého života nitě hedvábné,
té spolehlivé hůlky do ruky starostlivě podané chodcům na potulce případné
oprýskaným, začouzeným, zasmušilým,
hořce neveselým Smíchovem.
KONCERT NA BERTRAMCE
Nad cestou,
v jejímž dláždění jsem si za ta léta
beze stopy vyprchalá
vlastní cestičku vyšlapala,
javorová klenba k jenom tušenému nebi
všechny svoje dlouhé
a jako proutky tenké a pružné a nepokojné
prsty
ve vzorné prosbě vzdorně vzpíná,
byť tohle gesto,
tenhle afekt na efekt,
již jaksi nezabírá.
Leč dnes v nich i pro toho,
kdo sluch příliš nenapíná,
dechem vánku vyhrává něžná Mozartova okarína.
A ta melodie,
ihned přítulná a rozkošnicky samolibá,
se ke mně už dole pod schody
poněkud troufaleji připojila,
zřejmě doufajíc,
že, jsouc vskutku moc artová,
což nijak nepopírám,
že jsem toho jejího ne tak úplně nevinného špásování,
té její dosti hlasité a rozpustilé společnosti,
jež tudy jindy nechodívá,
velmi žádostivá.
Jenomže já chci být sama a ukrutně nevraživá,
jako se po zklamání v lásce bývá.
Avšak zvláštní, že někdo jiný,
někdo naprosto cizí,
někdo, kdo mě vůbec nezná,
ani na okamžik nezaváhá na mě svým lišáckým,
svým duši cupujícím a ledví pucujícím,
svým skvěle vymyšleným a bravurně naservírovaným vtipem,
svým dobíravým, kujónským, natřásavým
a zalykavým smíchem,
a snad prý i štěstím,
na mě,
která mu za to nic nedám,
která slovo díku za to pro něj nemám,
takhle marně plýtvat.
VŽDYCKY NA MŮJ ÚČET
Proč že asi
žadoním hlasem stále plašším
zrnko popela svého zrovna tady do země
i tak trochu mojí země,
i tak trochu mojí vlastníchzrádné a nelaskavé vlasti,
znovu zasít?
Pod kámen nad propastí,
v té nad světem nebezpečně nakloněné stráni,
totiž nad Bertramkou,
kde mají přes den měsíc i hvězdy
v šustivém a měňavém hedvábí
nepřeberné škály
brčálové barvy
rozestláno k nocování.
Možná se tam dole,
v rýze uzoulinké betonové škarpy
propadlé všem způsobům drolivého rozpadání,
možná se tam ještě někdy spatřím při brouzdání
jako kdysi
až po kolena listím z vyzáblých javorů napadaným.
Nebo jak tam mlýnek do cesty vodě stavím,
když se za deště řine proudem
po rozpukaných skal drsné skráni.
Nebo jak se přes vymleté schody
vozím po zábradlí
a při tom svůj jediný svetr ustavičně ztrácím.
A jak ho pak na příkaz rozběsněné mámy samotinká večer za tmy
hledám ve svitu rozbrnkané pouliční lampy,
jež mě leká svým svitem
či spíše stínem strašidelně komíhavým.
Směj se mi nebo nesměj, ty vždycky na můj vrub rozesmátý,
chceš-li mě dnes zase jako tenkrát trápit,
že se ti teď, i po tom všem, co bylo mezi námi,
tolik vnucuju, že chci zpátky!
Avšak mám-li být opravdu nešťastná,
tak prosím zařiď,
ať je to právě a jenom tady!
|
