na další stranu
Zora Wildová
Tři přání
Nezlob se,
že mě smutek stále vrhá
v nekonečné zadumání,
moje mučitelko,
moje nevyzpytatelná Paní
z pohádky, jež kdejakému dobru straní,
uvízlá v síti mého nenasytného vzpomínání,
modrotiskový polštářku
pro okamžité usínání,
chci ti naposled splnit pár tvých drobných přání,
o kterých, jak tě znám, nemáš ani zdání.
Budou jen tři a nebudou k spočítání:
štěstí poděkovat za to umanuté trucování,
politovat život, že neumí slitování
a smrti se pomstít její vlastní zbraní.
A za to ty mi teď dlužíš
šprýmovně vykulené oči,
překvapené pousmání.
Rozhovor s matkou
Počkej, ještě ti nehty ostříhám!
A sčísnu vlásky a budeš hotová.
A skoro jako za nova.
Což chuť znovu přivolá
pohledět ti chvilku v tvář.
"Na co myslíš?"
zeptám se tě aspoň podvakrát?
"Jak to tady skoncovat!"
Nesouhlasím a dám to znát:
"Tím že by ses trápila?"
"Hloupá, nejradši bych se zabila!"
"Chceš, aby mně na čelo
další vráska přibyla?"
"Jen to zkus, jen se opovaž!"
To mně nemůže uškodit
Sněhu ještě do vysoka nastláno,
ale únor si už hraje na jaro.
A slunce,
ta pekla drnkající poklice,
ta jedna z mála života hřejivých věciček,
ta pozvolna dopadající vodíková bomba,
co na nás tak docela nemůže,
ta skvrnitou energií
do oslniva vypasená piha bez kůže,
teď proti nám popichuje žhoucí mráz.
Zimo, každý rok znovu omílaná,
tichá jako dálky,
když se drží hezky zpátky,
a halasivá jako slova,
jež do lesů nelze schovat,
přece mně nemůže uškodit,
budu-li zase od začátku
(nebo možná od konce),
ale hlavně že přehledně a po pořádku,
jakož i na přeskáčku,
a divoce,
(ač doufám, že spíš hluboce),
kousíček po kousíčku
i celá dohromady,
tu více, tu méně
či aspoň víceméně
milovaná.
Kouřová znamení
Noc padla na město jako těžká závora.
A měsíc za nás hodil lehký stín.
K nám do dvora.
A tak jsme vyrazili ven.
Do ulic. Kamkoliv.
Každé zimy tatáž vada:
bílá sněť ticha,
která rozežírá slova
v mlčení, jež si na tě budu pamatovat.
Jako když hrom smetá stopu blesku
ochotně, oddaně, bez protestů.
Ale jen ať si zoufalství
dál bazíruje na štěstí.
A dál mi tvou cigaretkou dává
nenápadná kouřová znamení.
Poštovní schránka
Krok od domovních dveří na mě číhá
poštovní schránky Pandořina skříňka.
Její přívětivost klamná...
Totiž
jedině v tom se na ni mohu plně spolehnout,
že nikdy není prázdná,
že obsahem vždycky přímo překypuje,
když na mě škvírou
ostré bílé růžky vábně vystrkuje.
Měla bych ji rychle otevřít...
Jenže v temné předtuše,
čím neblahým mě zase počastuje,
mi klíček kolem prstu
dlouho nerozhodně poletuje.
Protože co z ní vypadne,
nelze vrátit,
ani před tím utéct či se jinak spasit.
Tady letitá zkušenost varuje:
osamělce poštovní schránka
dennodenně zrazuje.
Tak kupříkladu třeba právě dnes,
s čímže se na mě rozpomněl
ten náš starostlivý, nedohledný svět?
Aha, s účtem!
Ať na poštu mažu zaplatit ho hned!
|
