|
na další stranu
Zora Wildová
JAK UPADNOUT A PŘITOM SE O ZEM NEUHODIT
Ztratit hlavu svou
více než osmi otvory děravou
by nemuselo znamenat zase tolik škody.
Jenom ještě vyřešit tu maličkatou potíž,
čím pak oněměle přikývnout,
až budu muset nakonec přece svolit?
A taky jak se ohlédnout,
až za sebou zaslechnu něčí rychlé kroky?
Nebo co pro kdejaký hloupý pocit
provinile sklonit?
A v noci nebo jindy, kdy se to bude možná lépe hodit,
jak upadnout do spánku či do dřímoty
a ani se přitom o zem neuhodit?
AŽ PO POMLČCE
Kdyby ve tvých hodinách
ukazovaly čas moje ruce,
náš život by byl teprv v půlce.
Kdyby v bronzovém zvonu
tlouklo živé lidské srdce,
nehoupal by se ani tak vysoko,
ani tak prudce.
A kdyby slova poznala v mlčení
svého nejlepšího tvůrce,
dala by se s námi do řeči
až po třech tečkách,
po středníku, po pomlčce.
Po blaženého ticha dějůplné vsuvce.
COŽ BUDIŽ DOKÁZÁNO SEISMOGRAFICKY
No tak, nebuď hned zas tak hnusně cynický!
Dám ti návod velmi praktický:
aspoň někdy se pokus postupovat drobet lyricky
a kdykoliv půjde o mě,
kapesník si zavaž na uzel jednou provždycky!
A kýchání tě musí,
což budiž dokázáno seismograficky,
přejít fakticky navždycky.
NO ČÍ, ČÍ, ČÍ?
Falešné oči kočičí
na mě nábožně rafičí
moje nefalšované zlato, zlatíčko, pozlátko...
no čí, čí, čí?
Ale když se ty dvě žárovky rozsvítí,
aby si v noci posvítily na myši,
tma jen popáleně uskočí
a načuřeně zasyčí.
NADE VŠECKO SOUŽENÍ
Co ve zlomku času lomítko,
to na okraji světa horizontu šidítko.
A nad něj hejno racků sborem vylétlo,
nade všecko soužení
pozemského stvoření
se převysoko povzneslo.
Avšak ten s uskakujícími hvězdami
nezbedně žonglující ptačí šik
i ten na plný zobák zapnutý racčí ryk
se od hrany vesmíru,
od oblohy a nebes pražádného rozdílu,
zase záhy zpět dolů odrazil
a teď klesá, krouží a klouže k zemi níž,
aby aspoň něco zůstalo pod čarou
poznámkou sarkasticky chechtavou.
A MŮŽEŠ, JAK CHCEŠ, CHTÍTI
Chtěla bych více již nechtíti.
Jenom bych se ještě chtěla oběsit na niti.
Na niti života tenké jako vlásek
nebo jako od velikého zklamání zkormoucený hlásek.
Která by mému krku neublížila.
Ani zevnitř, ani zvenku.
Pouze by mi dovolila aspoň na chvilenku,
aspoň při pádu do nebytí,
zapomenout na tu hrůzu a bolest býti.
A můžeš nechtít
a můžeš, jak chceš chtíti
tu zoufale krátkou a slaboulinkou nitku žití
ocelovým lanem či řetězem ze zlata nastaviti...
ROK CO ROK
Co na tom sejde,
když o víc než nic tu beztak nejde,
že se rok co rok rok s rokem sejde,
že žádný rok žádný rok neobejde,
že každý rok jako doposud každý rok přesně za rok přejde,
než do letopočtu s lehkým srdcem
a ztěžklou nohou strhaného tanečníka jediným drobným krůčkem vejde,
(a ten jeden se tam vždycky nějak vejde),
aniž přitom ze své vlastní cesty sejde
a aniž pomyslí,
co nenového a nevlídného z toho pro nás už zase brzy vzejde.
PO HLASE
Jsou písničky, které lze bezpečně poznat už po hlase.
Už po hlase poznáte, co mají na srdci,
a ani proto ještě nemusíte být tři východní mudrci.
A poznáte to hned a ne až po čase,
který je tu vždycky včas, zatímco vy se pořád někde vzadu loudáte.
CO SE ASI STANE
Proč chceš vědět, je-li správné,
že měsíc dvakrát do měsíce
vystrčí růžky vždycky na té druhé straně?
A co se asi stane,
až se, žízniv, k nám dolů nahne?
VSTÁVAT JEŠTĚ DO TMY
Sotva se ráno vykulí na okraj oblohy,
i já hupsnu ihned na nohy.
Jenom v zimě si ráda o něco déle pospím.
Protože to se ani jemu nechce vstávat ještě do tmy.
Nu, každý máme nějakou tu vadu, co není vůbec na závadu.
NENÁVRATNĚ PRYČ
Dneska je dnešek už za den nenávratně pryč.
A s minulostí, však víme, bývá jenom kříž.
A ani budoucnost nemá dnes už tu budoucnost jako dřív.
Vždyť i věčnost je teď svému nezačátku
i nekonci o celou věčnost blíž.
I KDYŽ NIC NEZNAMENÁ
Žena v sobě ráda nosí ten zvláštní radar,
kterým každý mužský pohled bezpečně zaznamená,
neboť, i když nic neznamená,
ji přesto vyznamená.
A takové vysoké ocenění, to někdy hluboce poznamená.
RADĚJI UŽ DOPŘEDU
Z břízy před naším domem podzim lístek po lístku otrhává
a s pohledem upřeným do mých oken mě otázkami zasypává,
mám-li či nemám-li ho ráda.
Ani nevím, ale protože moje vyjádření tolik očekává,
a protože je na nich řada, list za listem ho raději už dopředu z kalendáře vytrhávám.
JAKO PYŠNÉ KRÁLOVSKÉ PRAPORCE
Jsem za plotem ráje opřekot dozrávající zakázané ovoce
a už se jenom jednou rukou, jedním prstem držím na větvi, na ťopce.
Táhne mě to dolů podobat se časem stromu,
na kterém se listí za větru třepotá divoce
jako při rytířském klání pyšné královské praporce.
Aforismy:
Od žádného muže neočekávám nikdy žádné divy.
Vlastně jeden ano. Že se mi bude líbit.
Člověče, jen se klidně zlob, i když nemáš proč!
Však ono se vždycky najde nějaké to kvoč.
Ve smyslu toho nesmyslu má člověk v úmyslu
nechat se co nejdřív vyrábět v průmyslu.
Jeden člověk, to je na světě ta nejmenší menšina.
V tom on se vyzná, v tom on vyniká. A taky se s tím už dá ledacos podnikat.
Bůh se na svět nedostavil na nějaký sebestředný samopovolávací rozkaz shora,
nýbrž na vytrvalé mnohohlasé provolávání slávy zdola.
A něco takového si ani Velký On nemůže dovolit ignorovat!
Bůh je jedináček a singl k tomu. A jako starý mládenec se vlastně ani nikdy nehnul od rodičů z domu.
Jenom Bůh ví, co všechno Bůh ví. Ale, na rozdíl od člověka, ví i všecko, co neví.
Děj se v klidu vůle Páně lidu!
Nad tím zůstává rozum stát,
jak se mohlo stát,
že z té naší bandy jedné bídné vznikl celkem slušný český stát.
Stát, ten má tu moc, ten nás snadno, ten nás bez oka mrknutí přinutí
k hnutí stát v pozoru bez hnutí.
I bez oka mrknutí.
Co se stane jako zázrakem,
není záhodno zkoumat za zrakem.
Proč zrovna mě chodí strašit nějaký odstrašující příklad?
Podle mého názoru by měl,
pokud chce jít příkladem, ve strašení spíše přidat.
I ten, kdo nechce, taky přirozeně někdy musí,
jenomže on při tom o to více zkusí.
Zatímco ten, kdo chce, nepotřebuje žádné musy.
No, jen ať si někdo něco takového na něj zkusí!
Láska je pestrá karnevalová maska na tváři nenávisti,
před kterou se třepotá na pavoučí niti.
Milióny informací si vyměňujeme tisíci prostředky a sterými způsoby,
na dálku se domlouváme různě.
Jenom úsměvy a polibky si dokážeme sdělit toliko osobně a ústně.
Na čem zrak spočívá, když po dni spočívá?
Když znavené oko v noci parkuje pod víčkem a ani trochu nezírá?
Malíček - ruky mazlíček.
A taky pěkný hajzlíček!
Taky všude byl, všecko zná a všecko umí.
Ještěže taky nekrade jako každý druhý. On totiž krade vždycky jako první!
Tak, hrnečku, já už mám té tvojí horké kaše zrovna víc než dost!
Teď ještě ždibec do pohádek. A taky něco extra na vývoz.
Jen aby nenastaly brzy doby,
kdy bude možno celé jmění propít
i jenom popíjením pouhé čisté vody.
Jestli si lidstvo přeje pomaličku, ale jistě vyhynout, tak tedy beze mě.
To já radši ještě před tím normálně umřu a nechám se obvyklou parádou zahrabat u nás na hřbitově do Země!
Moje splašená maminka užívala stále jedno a totéž motto: No proto!
A to pro mě býval vždycky hodně silný motor...
Moji rodiče mi dali dobrý důvod stěžovat si na svůj špatný původ.
Nevzpomněli jste si na mě a teď vás to mrzí?
Že nebyli jste první, kdo zapomněl tak brzy?
Žádné ženě v noci na ulici ke cti neslouží,
šlape-li po tmě kramflíčky do louží.
Jenomže kdo jiný za ni ty noční směny odslouží?
Adelaida je kočka pro kočku.
Ta se myšce kouká jenom po očku.
Ale jenom po očku.
Ptáčkové, odborně vyškolení koloraturní tenoři
musí jít před každým koncertem brzy spát.
I když podle mého by stačilo,
kdyby na kutě poslali jen ten svůj parádně naondulovaný hlas.
Páv má háv samé zlato a samý drahokam.
Však taky je to hned po kohoutkovi a slepičce ten nejzazobanější pták.
Orel je v principu jako každý jiný pták:
tam vysoko nahoře jenom taková lehoulinká pápěrka
s pohonem na pérka.
Jenom žít člověku k životu nestačí.
Leda ho k tomu život přitlačí.
Dětství, blažený věk nevědomosti,
kdy si ještě můžeme dovolit nad vším beze studu žasnout.
Ale co v dospělosti, když už máme ve všem - polojasno?
Můj život je sice v těch správných rukách,
jenomže je nezahřívá ten správný rukáv.
Jak si představuji svoje představy?
Že jsou slušně vychované
a že se mně tudíž ze všeho nejdřív představí.
Můj vkus se řídí zhusta podle svého gusta.
Aby se mi peníze nemohly z kapes ztrácet,
musela bych a) vůbec je neutrácet
b) být z laciného kraje
c) nelézt s nimi v Praze do tramvaje
Co mě to šetření ale stojí peněz!
Jako kdyby byly ze zlata, a ne jenom nerez!
Letadly už dneska nelítám.
Dnes si otevřu atlas a pár map v něm lehce přelétnu očima,
a tak se i já občas do světa letmo podívám.
Železniční návěstí nic horšího než vlak nevěstí.
A přece je příčinou tolika lidských neštěstí.
Hubeňoura židle časem otlačí,
zato člověk potlustší ji tak rychle a obratně k zemi přitlačí,
že ta chudinka, ač čtyřnohá, ani utéct nestačí.
Čas, ať už ze svého nebo cizího, vždycky rád utrácí.
Proto potom tolik pospíchá. Proto pak nemá čas ani na práci.
Chyba, že dnešní ženy daly vale cudnosti,
která se v případě nutnosti dala použít k slušnosti.
Komu by nebylo do pláče,
když mu život v jednom kuse vyhrává furioso vivace,
že si to tu někdo setsakramentsky odskáče.
Štěstí představuje v životě absolutní grunt.
Vedle něj je i zdraví pouhý špunt.
A ještě většinou značky Šunt.
|
