Zora Wildová

Milý pane Hessi, stále chovám v mobilu Vaši překvapivou a pro mě kuriózní pupečníkovou nabídku. Nedokážu ji vymazat. To jste mě tedy pobavil! Ještě teď se tomu musím smát. Škoda, že nemám adekvátní protihodnotu na oplátku. Mohu poskytnout jen svůj obvyklý standard. Ale tentokrát přece něco navíc. Ukázku svého „ostrovtipu“. Nelekejte se, jde jen o nevelký testovací vzorek; to máte za to, že jste můj jediný čtenář. Počkám, jaké bude Vaše reakce. Nerada bych obtěžovala něčím nežádoucím. Přeji krásné léto. Z. W.

JAKO ULITÝ

Déšť vždycky venku vzorně na mě nachystaný,
zas i dnes do mě šije svými mrňavými pěstičkami.
Ale copak za to mohu,
že je v našem kraji zvykem pršet shora dolů?
I do vlasů mi vjel. A všemi deseti! Ne, rovnou padesáti!
I lechtivým pokušitelským čůrkem mi vnikl za límec,
ten usmrkanec mazánkovsky navztekaný.
I na ramena mi padl jako ulitý.
Jako ptáček v tu ránu zabitý.
Jen vítr nasadil tón malinko ulítlý...
A já očima barvy nedozrálý lískový oříšek,
pro případ nouze do kapsy ulitý,
hledím pohledem k zemi přibitým
a opatrně překračuju šnečí ulity
svou cestu si vlastní slinou razící.

NA LÉKÁRNICKÝCH VÁHÁCH

Když už naprosto nevím kudykam,
když mi na krku sedí hlavolam,
a když se mi zeměkoule jen tak halabala
převaluje pod nohama,
co dál bez zaváhání zaváhám.
A neváhám váhat
ani na lékárnických váhách,
ač všemožně, a tedy i zcela nevážně uvažujíc,
nic neubírám a nic nepřidávám.
A ačkoliv váhat se mi daří i bez váhy.
I bez toho, co činí váhy váhami.
Jelikož váhání mi jde,
jak nevyvážené jsem povahy,
převážně podle momentální odvahy.
I ono závažných argumentů
pro a proti horečné či chladné zvažování.
Poněvadž i tehdy jsem na vážkách,
zda vážka,
to závažíčko váhy vážně zanedbatelné,
kolikrát stéblo nad vodou přisedne
a nepatrně zváhne
či se na něm převáží až k hladině
jako okov na vahadle,
nejedná povážlivě lehkovážně.
Nebo snad zcela nerozvážně?
Jenomže pro co jsou vážky
světem tolik vážené a považované?
Zhruba pro totéž,
pro co jsou též hrubě znevažované.

PROZATÍM

Chci se vyspat ze života, jenž mi ani trochu nepřeje.
S hlavou pohozenou vedle polštáře
zírám jako zkamenělá noci do tváře,
dokud mi na bubínky uší nezabuší
ujištění, z něhož mě kolikrát až horko poleje:
děvče, vždyť se ti toho prozatím zase tolik neděje!

JAKÁ SE MU HRAJE

Živote i smrti,
dopřejte mi kloudně se smát i plakat,
dokavad se na mě ještě někdo dívá,
i když očima pouze čistě náhodnýma.
A na mě málo zvědavýma,
očima někoho, jenž si sotva všímá
a jenž ušima slyší, aniž vůbec vnímá,
jaká se mu hraje,
jak ho do očí i uší obelhává,
jak ho obehranou písničkou obehrává
života i smrti špatná hráčka,
já, porouchaná boží hračka.

PROČ SE TEDY SE MNOU OBTĚŽOVAL?

Ať se s křikem a spíláním pobouřeně rozhořčoval
nebo jenom předhůzkami jemně naznačoval,
každý den mi život dával najevo,
že je ho pro mě škoda.
A já mu na to moderato
a já ihned kontrovala,
když to tak dobře věděl,
proč se tedy, kristepane, se mnou vůbec kdy obtěžoval?

SNÍM I ZBYTKY OD OBĚDA

Bdím či sním?
Tedy když si sama nabídnu, když se sama obsloužím,
sním třeba i dva krajíčky chleba,
které sis, průsvitné, k děravému sýru
za skrovnou přesnídávku právě ukrojil.
Avšak nejraději sním s otevřenýma očima
všecko, čím se tak obvykle o polednách
obžerných hodovníků stůl až k zemi prohýbá.
Načež, aniž bych si ovšem o další řekla,
sním ihned po večeři,
jen aby se mi v serpentinách střeva trochu slehla,
i studené a oschlé zbytky od oběda;
jinak běda,
jinak mi mučivý hlad usnout nedá!
Proto pak často ještě o půlnoci sním jako v tranzu,
cokoliv v ten moment najdu v špajzu.
Ale sním dokonce i ve spánku
aspoň křupavou a přeslazenou tatranku.

Z BODU A DO BODU B

Dny i noci
dnem i nocí
shovívavě nás míjející,
se nikdy nesloží v šachovnici
z bodu A do bodu B se k horizontu střemhlav sbíhající.
Ani v tu na chodnících
řady domů lemujících,
kde stoupám pouze na políčka co krok černá střídající.
Na špičkách balancuju po kostičkách kostek cukru zvících
ve střevících málo vhodných k chůzi
po planetách kolem čile rotujících,
i jejich ještě čipernějších souputnících,
totiž po měsících,
ale za všeho nejméně v Praze po dláždění na ulicích.

UŽ JEN V ÚSTECH MÁM SUCHO

Raději se ani neptej,
raději vůbec nechtěj vědět,
jaké to je přes celé město prodírat se k tobě
pod naráz vychrstnutou chrámovou kropenkou
hodiny neslábnoucího říjnového deště.
Nebylo kam mu z cesty uhnout.
Ani kam se před ním schovat.
Až na kůži jsem zmokla.
Až po ramínka na košilce jsem mokrá.
Už jen v ústech mám sucho.
Proto prosím hrníček horkého čaje.
Ale ať mě zase nepopálí to jeho sošné,
jenže úplně hluché ucho!
A v oné poslední kapičce
všech řinoucích se vod
ještě můj vyprahlý a váhající jazýček,
můj jazýček na vahách,
bez průtahů utop!

NĚCO NA MAZLENÍ

Říká si to hrdě hora.
A vulkán. Ne-li sopka.
Ač do kapsy by se dala pohodlně schovat,
tahle sotva hůrka,
aťsi zrovna čedičová.
Bobeček zdrcnuté lávy
kdysi z vyděšených zemských útrob
presto furioso vykakaný.
Vdoleček z žitného těsta na okraji válu
ke kynutí nachystaný.
Kopeček právě tak do dlaně.
Mužského rodu kousek ženy.
Nestydatě odhalený.
Kostelním křížkem po funuse završený.
A Čechům od věků do věků,
ba i všech věků, půjčený k hraní.
Na mazlení.

PŘED VCHODEM

Ač z téže sluneční soustavy,
ač z téže planety,
kde jsem dnes já
a kde jsi ty?
Naším domem býval celý svět,
ta báječná adresa lidí všech, všech, všech.
Jednou jsme se srazili před vchodem.
Tys šel dovnitř
a já ven, ven, ven.
Zhola z kola ven!

AŤ MI KAŽDÝ PROMINE

Rub nebo líc,
z které strany platí peníz víc?
Neříkáš ani ano, ale ani ne,
a neříkáš ani jémine, jak nemilé,
ani jako obvykle své oblíbené,
ať mi každý promine,
copak je to povinné,
tak proč mě aspoň jednou tohle něco nemine,
když je to tak nevinné!

TO BY SE NA SMRT URAZILA

Když si kočka po zimě,
a to se rozumí, že ne do skříně,
pořizuje už zase fungl nový kožíšek,
když chce být, ostatně jako každá jiná,
opět trochu jiná,
a i kdyby při tom náhodou nějaký ten chloupek
pouze z nezbytné rozmařilosti utrousila,
nespílej jí,
že takhle líná jenom kůže vskutku líná!
A jenom ať už proboha dál nepelichá!
To by se na smrt urazila!
Neboť příroda kočku tak seřídila,
že aťsi sebevíce líná,
nikdy dočista nevylíná,
ani když ti ustavičně překáží
na koberci vyhřátém od sluníčka,
ani když za tebou do postele
ozbrojenou ztečí nepřístojně vniká,
ani když ti na kolenou jako paša vyzývavě rozvalená
v sladkém limbu klidně klímá
a slastí naježenou srstí vilně vnímá
vlahé mikroklima tvého klína.
No a to by bylo, aby ho opustila
a aspoň nějakým drobným dobrovolným dárkem
mu jeho vlídnou pohostinnost nesplatila!

NESTĚŽUJU SI

Ač se mi zdá krajně nespravedlivé tohle rozložení sil,
nestěžuju si:
vždyť jenom za to, že jsem tvoje pracovitá služka,
ty děláš mému srdci tajemného a vzývaného bůžka!
A jen proto, že tě nikdy nenechám tak docela vyhladovět,
ses mě naučila neopouštět,
lenošivá mourovatá sfingo z horizontu pouště;
a taky mi zhusta nerozumět a neodpouštět.

NENULOVÝ ÚKAZ

Čip a zubů zbrojní průkaz
má být dostatečný důkaz,
že v psí branži představuje nenulový úkaz,
jakkoliv se mistr Punťa
jeví coby rasa čistokrevné ťululum,
primitivní modlář a absolutní ťunťa.
Vedle tebe takhle maličký,
mohl by ti u bot rozvazovat tkaničky
po procházce, na které jsi ho hanebně předbíhal
a neprávem se před něj tlačil
nebo mu, ty zpomalený filme,
na svých dvou dlouhatánských a nemotorných haksnách
sotva s dechem stačil.

POUZE DO POČTU

Podle všech statistických propočtů
jsem tu publikum jenom a pouze do počtu.
Ale jako se cukrem sladí cukr a solí solí sůl,
až teprve se mnou je svět komplet
a v úplném rychtyku.

OPĚT VE SVÉ KŮŽI

Když chce být žena sama,
je muž ta nejhorší gardedáma.
Ale když se opět ocitne ve své kůži,
hola, hola, kde jste, vy všichni otravové,
jímž se říká muži?

PÍSEMNĚ

Nejsem dnešní ani zdejší,
jsem hned vedle od sousedů zítra předvčerejší
jen nečasem a navztekaným povětřím načichlejší.
A tak to tu dávám světu písemně,
já, kapka deště vpitá do země.

Aforismy:

Bereme si z přírody, aniž bychom jí na oplátku taky něco dali.
Nebo se jí aspoň post festum ptali, zdali...
Prostě jsme si vzali. A jenom proto občas koutkem huby utrousíme: díky za ty dary!

Co naplat, že si Země všechno bohatství zamkla do trezoru,
když klíče a páčidla nechala ležet hned vedle a bez dozoru!

To jen z našich pádů je zeměkoule samá boule!

Tady všude kolem nás visí a rozprostírají se hladová a nenasytná střeva světa,
aby nás ten pouťový zemský přebal do sebe pomaloučku, polehoučku beze stopy vstřebal.

Kdo šplhá po činné sopce,
s tím to jednou může jít velmi rychle s kopce.

Svět je založen na matematické nepřesnosti a poetické přibližnosti.
Vždyť i ta zeměkoule je kulatá jenom s přimhouřením obou očí!

Oceán představuje pro člověka hodně mokra.
A přitom Země na tom místě jenom trochu mokvá.

Že Země nechá na sobě dříví štípat,
to je ovšem pro člověka velká klika!

Sice jindy, než se domluvíme,
ale jednou možná přijde i ta pravá chvíle.

U lidí rozeznáváme krevních skupin pět:
O, A, B, AB a zlou krev.

Bůh se objevil až ve čtvrtohorách.
To byl poprvé zpozorován,
jak vešel k lidem do jeskyně a řekl, tu jsem doma,
snad nebudu obtěžovat.
Bůh? Ten je jako stvořený k činnosti zvané tvoření
a nás, svoje dílo, mrzká lidská stvoření,
pak zaměstnává jen obyčejnými, triviálními a nudnými pracemi a soužením.

To se stalo, když byl Pánbůh ještě klouček a lidstva sotva hlouček.

Milovat je dnes nejčastější a nejhlasitěji proklamovaný imperativ lidstva,
pro který se tak z lásky stala ta nejrozšířenější, ale i nejvzácnější banalita.

Je nesnadné si vybrat správně,
zda být raději lásky subjektem nebo objektem,
aby se zabránilo dvěma zcela zbytečným lidským obětem.

Láska je drahý skvost, kterým lze ozdobit jakoukoliv lacinost.

Láska je sice velice zdravá nemoc,
ale když je jí moc, vyžaduje lůžko a někdy, když je nejhůř, od lékaře výpomoc.
I když zase ne tak moc!

Prach si sedne na cokoliv.
Jako lidstvo, když ho nohy bolí.

Žádný kabát se beze švů neobejde.
Takže když (se) do něj tělo vejde, ihned druhou stranou neodejde.

Tedy ve své koupelně bych si taky určitě dala líbit
separátní umyvadlo pouze pro omyly.

Ostatní tvorba Zory Wildové publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Má-li dojít na placení a další
DV 98/2018: Jak upadnout a při tom se o zem neuhodit? a další
DV 97/2018: To já sama a další
DV 96/2018: Jenom samé vteřinky a další
DV 95/2018: Odmítl je jako zrcadlo a další
DV 94/2018: Vyzrát na všecky a další
DV 93/2018: Starost jara a další
DV 92/2017: Jen si mě oťukává a další
DV 91/2017: Už jen v dobrém a další
DV 90/2017: Jak jim jeden píská a další
DV 89/2017: ***
DV 88/2017: Pro sólo vlastních kroků a další
DV 87/2017: Osud a další
DV 86/2016: Jen vlastní stín mi tady kryje záda a další
DV 85/2016: Mohla bych se vsadit
DV 84/2016: Být tak máminou beruškou
DV 83/2016: Kalamita vzniklá od labutího křídla
DV 82/2016: Nejvyšší kočičí vyznamenání
DV 81/2016: Lenoška na lenošce
DV 80/2015: Přiznávám ke své haně a další
DV 79/2015: Až za hranici viděného a další
DV 78/2015: Stříbrný šém noci a další
DV 77/2015: Čím větší tma, tím lépe vidí a další
DV 76/2015: V poměru jednoho ku jedné a další
DV 75/2015: Ihned zbaběle neutéci a další
DV 74/2014: Jdou, ačkoliv stojí a další
DV 73/2014: Jenomže já vejdu i tak
DV 72/2014: Když váhají a další
DV 71/2014: Jen ať si přivstanou a další
DV 70/2014: Mouchy, pokakejte si mě a další
DV 69/2014: Až on nakáže a další
DV 68/2013: Ihned se poslechnu a další
DV 67/2013: Až mi bude nejhůře a další
DV 66/2013: První po ruce a další
DV 65/2013: Kopřivy, Těžko pak rozhodnout a další
DV 64/2013: Vstup zdarma a další
DV 63/2013: Bez řečí, Žádný drahokam a další
DV 62/2012: A každý by chtěl něco slavit a další
DV 61/2012: Až se to bojím říct a další
DV 60/2012: Ať si zpívá pouze pro sebe a další
DV 59/2012: Nejen podle jména a další
DV 58/2012: Mezi cenami, Svoji nejteplejší čepici a další
DV 57/2012: Smrt nelze usmrtit a další
DV 56/2011: Ani mu to nevadí a další
DV 55/2011: Cíle dosud v plné síle a další
DV 54/2011: Až tam jsme se zadýchali, Odkud takhle zplihlá? a další
DV 53/2011: Na konci krve, Nejkrásnější mišš a další
DV 52/2011: I maličko nábožné, Vyzrát na všecky a další
DV 50/2010: Kousek nad hladinou a další
DV 49/2010: Jak upadnout a přitom se o zem neuhodit a další
DV 47/2010: Sama v celém rychlíku a další
DV 46/2010: Sama v celém rychlíku
DV 27/2007: Už jen v ústech mám sucho a další
DV 26/2007: Pomluva, Pravda trochu hravá a další
DV 25/2006: Jen, Ač právě pršelo a další
DV 24/2006: Pořád na stejném místě, Prosba a další
DV 23/2006: Nic k ničemu přidané, Asi jsem tě jenom špatně pochopila a další
DV 22/2006: Nic, Co? a další
DV 21/2006: Co může být horšího?, Jaká možná jsem a další
DV 20/2006: Tři přání, Rozhovor s matkou a další
DV 19/2005: Něco by tu mělo být mým domovem, Zklamání a další
DV 18/2005: Osidla naděje, Jako ty a další
DV 17/2005: Štěstí, Slabší místa a další
DV 16/2005: Ani náhodou, Brýle a další
DV 15/2005: Statečnost je chlebový štít na dveřích, Čeho zaseješ a další
DV 15/2005: Ani náhodou, Brýle a další
DV 12/2004: Postav mi bránu
DV 103/2019: Být tak paličkami a další
DV 102/2019: Teď mě jenom braň! a další
DV 101/2019: ***
DV 100/2019: Dnes imrvére v cukrárně a další