Michal Trávníček

CO A KOLIK STROF?

Co deset minut,
nespím, nebdím, a nechovám se,
podle pravdy ve lžíci,
dávkované malými dvířky úst,
která propadají závratnému smíchu.

A pět strof havranů rozletělo se,
do okolních veršů havěti smrků,
když vykašlal jsem třísla révy,
to vše, abych byl
tady a rád.

Co patnáct let,
bdím, spím, chovám se zde,
abych utopil svou kořist, a nejsem
kaprem, který ví a vlastně ne,
že uchováváš ve mně svou ideu.

A čtyři strofy ježka, usmály se,
pokývly okolnímu lepkavému lepku,
načež pohřbili v implozi metafory
svou mámu, dračí pšenici,
tam a neradi.

Co pět měsíců,
dávím, bdím, nechovám se tu,
tak zdárně, či ne, jsoucnosti
holt vzdávám však - tomu, že
nechám žít klavíry zbrklé.

A tři strofy geparda,
rozproudí se do žil eukalyptu,
který smývá svou poetickou chvilku,
a snaží se dostat na kobylku,
onde a pokušen.

Co miliardu století,
míchám, dávím a bdím tam,
u něj, milého, sdílného a mrtvého,
který stále žije svou vlastní láskou,
abych prozřel do moudra, uhořel.

A dvě strofy mamuta,
prodávám pod okem rybízu,
to vše zcela nezištně a bez ostychu,
snad ve smyslu tom, že
tuhle a ničím.

Co dvanáct znamení času,
prokousávám se popelem,
skrze tebe,
abych
uzřel sebe.

A jediná strofa moje je,
ta dopřeje mi pokoje,
ve stínu palmy kokosu,
s vůní kakaa,
tady a navždy.

MEDVĚDI

Propojení každodenní všednosti.

Zde stmívá se v láskyplném dusnu,
tmavého mahagonového ubrusu.

Vrávorával cestou k ohnivé střelce,
jazykového mračna splavených snů,
k malé vrtošivé lehkovážnosti mě.

Rozbité sklo sedmi oslnivých světel,
provolávající slávu jiskře hluchoty,
vnikající skrze oči do fialové tmy těla,
ve které se smotává s afektem lidskosti.

Zimomřivé tepny lásky, propadající
vroucímu víru vratkých Višnuů,
jež smyslně otírají rány od krve,
bohyně samospádu ledových řek,
nevlastnící nic než vlastní vděk.

Truchlivý nádech svírajících se rtů,
muže dokáže rozechvět až do hloubky,
tukovitých neuronů slasti, obžerství a touhy,
ničivého jásotu vlastních hormonů klidu,
provolávajících vděčnosti rozleptaného,
zpropadeného předka okleštěné ryzosti.

Rozklad všemožného spiklenectví,
v záchvatu jemnosti lukrativní sázky,
nechává na paži náznaky polibků,
zanechaných v louži roztomilého.
Ponechán napospas, sedí na saténovém
sofa, nečištěném světlem ohně, ani vody,
zato však neuvěřitelně výřečném.

Rozevlátý stesk po vlastní spáse,
jdoucí ruku v ruce se stížností Nejvyššímu,
nelíbí se snad ani ropuše rochnící se v rysu,
ostrovid ostře vidící ostré vidy sloves,
rozkládajících se na stigmata rezerv,
"miluji" a "nenávidím - "jsi" nebo třeba "nekradu"
jsa nutným vlasteneckým egoismem.

Povoláván všemi smysly, slyší,
vidí, hmatá, cítí, jak pomalu a ostře
dostává do těla svou nepravidelnou dávku,
zvláštního uvažování, neutuchající vlastní,
nesmrtelné jasnozřivosti, propínající se v extázi,
prominout, propustit, proklít, pronést fluidum skrze
bránu slávy, opuštěnou na nábřeží nějakého
francouzského jména, tak jako ty,
shrbený, veselý a přenádherný medvěd.

ZVÍŘE

Cítit se jako ryby ve dřezu,
jako šachová figurka koně
na televizní obrazovce deprese,
která nezhasne jen tak.
Cítit se jako vlašské ořechy
na vlastním podkladě medu,
z něhož raší výhonky tónů,
jež snímají z očí vrstvy alkoholu.
Cítit se jako ochablé svaly
po náročné práci ve stoje,
kdy jeden člověk nebo druhý
musel odejít mrtvý a nebylo lásky.
Cítit se jako vlastní pásmo,
plynoucí z chýší klepajících
prstů klávesnice po mém mozku,
ve kterém postpunk nechává elektrony.
Cítit se jako trigony absurdity,
nezhoršující vlastní energii,
pro kterou byl ochoten udělat cokoli,
a přesto není v smutném trojúhelníku.

Pojmout jej do sebe,
jako zvíře, které se nedokáže nabažit
samo sebe, jako zvíře, které se nedokáže
nabažit vlastní krve, jako zvíře, které se
nedokáže nabažit krve zemřelé erotiky.
Pojmout jej pro sebe,
jako oxymoron ranního světla, jež
prodýchává ohnivé tabulky skla, jako
oxymoron ranní tmy, jež nedýchá na
zamrzlou plochu zrcadla.
Pojmout jej na sebe,
jako vnitřní žár sžírající pískot srdce,
jako vnější pohnutku uhnívající tam dole,
jako zevní ohryzek samolibosti v poklopci,
jako horizontální plochu střepiny letící do sebe.
Pojmout jej od sebe,
jako okoralý zbytek, jako zimomřivý lok,
jako tepající puls, jako tetelivý pot,
jako oscilující adhezi, jako pokrokový skok,
jako nesmířlivý kousek, jako latinský šok.

Přelidněné náměstí tvého břicha,
šumějící nad větrnou hůrkou,
destruktivní pod doteky dlaní slunce,
jež provolávají jihu rozkoši,
nekonečnou libost zdaru a ohně.
Přelidněné náměstí tvých úst,
které pro tentokrát zůstávají otevřena
v neskutečném šklebu lásky,
propadajícím do hlubin jazyka,
v nichž se snoubí vlastní tyče.
Přelidněné náměstí tvých očí,
které rotuje v neskutečné euforii,
propadající se šumem smyslů,
v celém vášnivém pojetí osobitosti,
pod tvými tvářemi a na tvých vousech.

Jsi to ty?
Který mě popadá a strhává ze mě
lačnou a nezaměnitelnou přikrývku
vroucí lásky a bahna, jež napadlo.
Jsi to ty?
Který mě odhazuje na postel girland,
propadnutých v touhy malých bytostí,
truchlivé radosti a smírné kakofonie.

Kde je? Kde je milovaný ruch?
Hroutit se sám do sebe mne nebaví,
chci najít to město uchopených těl, ve kterém
žije jediné zvíře vlastní fantazii.

A to jsi ty.