Karel Sýs

PÍSECKÉ VĚŽE A VÍŽKY/VÝŠKY

(úryvky)
Jedinou budovu, která v Hirošimě odolala atomové bombě, navrhl náchodský architekt Jan Letzel (1880-1925) - "Atomový dóm". Kromě "Dvorany" v Lázních Mšené (1905) v Čechách už nic nepostavil, jsa neustále za horama.
A přece kupole domu č. 1329, rozkročeného v rohu Tyršovy a Kollárovy ulice, vypadla z oka Letzlově kupoli, která přežila záblesk jasnější než tisíc sluncí.
Obyvatelům kupole bylo lze závidět, kupole, do níž jsem nikdy nezískal přístup.
V přízemí sídlila instituce veřejná - přímo z rohu se vcházelo do kadeřnictví. Podnik měl upaženo na obě strany. Vpravo (stál-li pozorovatel čelem k zrcadlům) byli obsluhováni páni, vlevo za závěsem hlučel dámský svět vodový a trvalý. Na přepážce visely jak na kuřecích jatkách noviny a časopisy v rámech, jejichž mechanismus nebyl dodnes překonán ani vysvětlen.
V letním dopoledni dovnitř pražilo plné slunce a zrcadla nezatajila ani nejdrobnější vadu pleti. A můj obličej demonstroval všechny myslitelné vady od akné až po žilky, jež křížem krážem protkávají slupku, do níž je zabaleno mé maso. Hle masožravý Písek!
Po návratu z holírny jsem pomocí dvou zrcadel pozoroval, jak ploché mám temeno hlavy, protože mě naši nepřekládali, a jak nestoudně nad stolovou horu trčí konvexní nos vyšívaný červenou nití - genetické dědictví po otci.
Sotva jsem ráno vyšel z domu č. 40 v Tyršově ulici, mířil jsem právě k holičství. Babička však vždy včas vykřikla z okna: "Přejdi u našich!"
Poslechl jsem, přešel ulici hned u našich dveří a zamířil k druhé věži na křižovatce Tyršovy a Kollárovy - č. 41/887. Byla neobydlená, opustili ji i ptáci; byla to lidomorna.
Dům v Tyršově č. 40/643 není ověžalý a přece v něm jako v majáku držela službu babička, můj kapitán, lodivod i anděl strážný!
"Přejdi u našich" - má nejvyšší věž…

Tato věž, spatřena od železničního mostu, mi pomohla s metaforou:
"Hoďme to všecko za hlavu. Budeme chodit plavat, do vody se vrátí ráj, několik temp k podivuhodným ostrovům, jenom ne proboha žádné bumbáčky. S vymočenými vlasy půjdeme domů, báječně vylouhovaní, budeme plivat rybičky, nazí pod kalhotami s rozradostněným přirozením, přitisknout se na čisté husí dívenky, město nám bude svítit vstříc, jeho věž jako měděný osídlený zub a park s operou v chládku. Laskavé pivo v nemravných hospodách..."
Vraceli jsme se z koupání a zastihl nás déšť. Napadlo mě nafouknout člun a kráčet pod ním. Strýček mne pochválil.
Tak jsme došli na Velké náměstí, když začala bouřka.
Schovali jsme se do pasáže U tří korun.
Blesk udeřil naproti do mléčného baru, až se srazilo mléko…

V památných letech 1985-6 jsem se sblížil s dobrovolným věžníkem Lojzou Němcem, jinak pekařem, a ochoz jsem navštěvoval bez pozvánek. Stačilo jen se po každém výstupu zapsat do vrcholové knížky.
Ležela vedle hodinového stroje, k němuž jsem kdysi dávno vystoupil s kamarády na pozvání kostelníka Zdeněčka. "Odtud pozoruji obzor dalekohledem. Když je dobrá pozornost, rozeznám, jak pan farář vykrápí hrob na hřbitově v Čížové. A odtud vidím do okna paní XYZ, když se na noc svlíká."
Za sloupek hodinové mechaniky Zdeněček zastrčil secesní nahotinu, podobnou těm, jimiž okrášlil svůj krámek holič v Nerudově ulici č. 163.
Vystřídal jsem všechny písecké holírny, dokonce jsem se dal ostříhat v exotické ulici Kocínově, v naději, zda se přece nenajde milosrdnější zrcadlo, ale všechny odrážely tvář - jahodový koláč, jak ji zhodnotila má první Alenka, když mi v ostré zatáčce promenády mezi železničním mostem a lávkou Míru vysvětlovala příčinu rozchodu.
Pod věžním ochozem ležel vesmír jako na dlani Klubu českých turistů; dohlédli jsme do pracovny Velkého Architekta Vesmíru a do hotelu Otava, kde se cizinky svlékaly za dne.
Nebylo však vidět do zálivu Otavy za Sulanem, za nímž se klikatí čára příboje Tajuplného ostrova.
Kdesi v bytelném trupu věže se za války skrýval partyzán, snad v labyrintu nad kůrem, jímž lze zabloudit do druhé, nižší věže, která žel nevlastní rodokmen.
Tušil jsem, že nad orlojem a nad komůrkou věžníka (v podobné se narodil Bohuslav Martinů) se prostírá mědí pobité prázdno. Až jednou pekař otevřel poklop a vyhřezla propast, o to hrůznější, že bylo nutno zírat do ní vzhůru! Ke dnu nevedlo masivní schodiště z fošen, na vláknech pavučin se třepotaly žebříky chaoticky klesající do lucerny. Neodvážil jsem se za první příčel. Druhorozený syn zmizel v šeru, kam nesmí ani anděl strážný. Vrátil se bledý a ještě hodinu nemluvil. Ale byl na okamžik Roburem - Pánem Písku.
Z této mědi stekly patinované slzy na pohřební škodovku, když 15. května roku 1985 odvážela babičku s živým šeříkem na prsou (+ 6. května 1985) od oltáře do Blatné ke spálení.
Z téže mědi spadl po úderu blesku kříž, rozčísl barokní kapli a obnažil železnou trubku s nicotnými vzkazy nanicovatým potomkům.
Ach mít psací stůl v lucerně!...

Kostel sv. Václava vystrkuje severní bok do Václavského náměstí. Písecký Václavák, na němž se místo knížete produkuje břichomluvec.
Věž zasnoubená s gotikou nadměrným prstenem. Svatý Václav z ní dohlížel, aby jednomu každému rýžovníkovi zlato sypalo jako druhému, aby byli voli před transportem do Němec nakrmeni a klidni, aby jim adrenalin nezpěnil krev a jejich maso nezkyslo.
Tehdy ještě nemohl nikdo tvrdit "A je to Písek, je to zas on", nýbrž "To bude Písek, to bude on".
Za rohem, ve Vratislavově ulici, ukazoval manželský pár za půlpáta halíře betlém.

Sotva začal advent, manželé Boháčovi se odloučili od společného lože, letiště Anno Domini 1900 překlenuli prkny a na ně vyložili jesličky. Možná však pod nimi spali, chráněni archandělem před pokušením převalit se jeden na druhého a milovat se a množit, což by v čase pokorného čekání na Mesiáše mělo za následek zkázu Betléma hroznější než demolice Sodomy a Gomory.
Dnes, kdy píšu tyto řádky (62 let!), houfují se mi nad šedivou hlavou vlaštovky na rezatých drátech, ale tenkrát tomu bylo naopak, rezivěl jsem v píseckých tropech, ještě než začaly deště.
Tento Betlém nikoli nebyl nejmenší mezi městečky jihočeskými, páčil se na 18 metrů čtverečních a byl osídlen šestitisícihlavým polychromovaným lidem, vyřezaným z nepromokavého dřeva pány z Lipé.
Lid poddajný, leč odolný proti reformacím i protireformacím, plíživým i zjevným, přičinlivě donášel svaté Trojce zásoby, kdykoli manžel otočil - skryt za plentou ve skříni mezi letním šatstvem - klikou, zatímco manželka podávala výklad Zde bača s brynzou, zde Baltazar s myrhou, zde rybář třímá v podpaždí třeboňského kapra, zde Melichar přináší ve schráně kadidlo (při těch slovech se mi v kalhotkách dělalo teplo), zde Venca pumpuje vodu, která je, děti, nad zlato, jež z Orientu přitáhl Kašpar.
A opravdu: zatímco velbloudi lenivě podupávali přední levičkou, Venca silou celého těla tlačil z pumpičky věčný pramínek, jenž vypadal jako rosol a byl to rosol.
Byla to už dva tisíce let stále tatáž voda, voda, jež nehnila, aniž kvetla, stejně jako manželé, kteří odkvetli a shnili, a přece se na nebesích na čtyři pohyblivé neděle zřeknou milostného plození a obveselují Jezulátko dřevem, papírmaší a klikou.
Próza byla truchlivá: manžel - uhlíř přejel valníkem cikáně a načas se z města odstěhoval. Prvorozený syn se oženil mimo Písek, druhorozený se oběsil…

Je také Písek bezvěžatý, neméně důležitý, samo srdce a střed. Neodolám a dám do placu úryvek z knihy, kterou ještě nikdo nenapsal:
"Dnes v noci při běžném cvičení na usnutí - počítání píseckých ulic -, s úžasem zjišťuji, že se nemohu dopočítat. Geometrický střed města - naježený čtverec ohraničený Ningrovou ulicí, Havlíčkovým náměstím, Smetanovou ulicí a Alšovým náměstím - vystrkuje bodliny napospas veřejnosti, ale hladké zádě čtverce ústí do dvorů, jež neznám, jako kloaky do tajné latríny.
Dvory a sklepy obývá nikde nejmenovaný národ, jenž ožívá v noci a páše rituální zlo, uřezává kočkám pracky jako bratrstvo ve Stínadlech.
Nikdy sem nevstoupím a teď už teprve ne - za socialismu zde směl zaklepat, zazvonit a vejít esenbé pod záminkou hlášení o nehlášeném popelu, ale teď je vše privátní, pod vlastním uzavřením, rub čtverce opanovali potkani a krysy, jeho záhadu by neobjasnil ani vrtulník visící nad střechami, před hlukem a vírem rotoru by se zamhouřila štěrbina střech, tašky by se stáhly, aby bytosti žijící načerno stihly skrýt se pod dláždění, pod maskáče mechu.
A mráz mi přejede páteř, když si uvědomím, že v jihozápadním rohu odpradávna sídlí řezník a že pár kroků odtud protrhli hradbu Švédové a porubali vše, co se nedokázalo přizpůsobit a přežít v ilegální jímce tohoto magického čtverce.
Právě jsem si vzpomněl, že v srpnu 68 nad náměstím přeletěly migy, ale díra v punčoše se stačila sestehovat."…

Nakonec místo, na kterém věž nestojí, ale stát by měla - hora Pakšovka.
Na Pakšovce, zvané zprvu Prachárna, neboť na vrcholku stávala chaloupka opevněná hliněným valem, od muří nožky po hřebínek naducaná střelným prachem. Ač ji na starých plánech ještě v r. 1837 titulovali Pulverthurm, nemůžeme prý o ni rozmnožit stádo píseckých věží.
Přísný Jan Matzner drží Pakšovku za "nepatrný pahorek", nicméně ji nazývá "písecká Letná".
V tomto blaženém koutě, 365 + pár metrů nad Jaderským mořem, se rozprostírá přirozená observatoř, od níž do světa tolik je cest. Nebe se nad ní pne nízko, nizoučko, při husté oblačnosti na dosah ruky, a hvězdy tu jen jen spadnout.
Zde poprvé pan profesor zeměpisu Miloš Vebr vyňal z kabátu kompas, aby zorientoval náš životní názor. Jih tu byl sotva znatelný, spíše neznatelný, polárním kruhem nás obkličoval energický sever.
Za výlohou optiky v Chelčického ulici, kde dnes prodávají kožichy (jak případné!), vystavovali kompas z černého bakelitu, mně nedostupný coby věc nepraktická. Spokojoval jsem se tedy trofejní německou buzolou, které se tatínek - vládní voják - zmocnil v Itálii. Tělo měla rovněž z bakelitu, plechové zrcadélko skoro slepé, světové strany se do ní obtížně draly zarostlou štěrbinou. Větrnou růžici vroubil věnec fosforových kapiček. Kompas pana profesora měl však tělo mosazné, a pokud byl trofejní, pocházel ze zamrzlé lodi kapitána Flinta, nebo ze vzbouřené Bounty, nebo z Duncana kapitána Granta, nebo z goeletty zlověstného hraběte Artigase.
Profesora Vebra jsem tolik miloval a tolik kvůli němu zkusil. Jednoho neblahého dne měl službu na chodbách a právě sestupoval do našeho patra, když jsem vyhrkl: "Náš zlatý Vebříček přichází!" Jenže on slyšel "vepříček" a nikdy mi neuvěřil.
Ale to už byla maturita za dveřmi a já odešel do sirého světa a pan profesor do penze, oba s křivdou v srdci…

Miluji všecky věže, ale nejvíc věže z nevylámaného kamene, věže ze železa, Eiffelovu věž rozkročenou nad rodným městečkem:
Severní tlapa - pokladna,
Jižní tlapa - muzeum a knihovna,
Východní tlapa - záchod a koupelna,
Západní tlapa - kancelář Ing. Eiffela a Ing. arch. Parléře.
Miluji košile ponechané přes noc na balkoně, košile navoněné ozónovou dírou…

Proč mne Hospodin vysadil v mírném pásu?
Na rovníku bych byl línější, na nic bych se netěšil, ale ani ničím netrápil, nevětřil bych jaro, neplakal nad rozlitým létem.
Na rovníku se nestaví Betlém, nezdobí se palmy zlacenými kokosy, na rovníku jde čas pravidelným krokem, krok co krok, krok za krůčkem, hřebík za hřebíčkem, muškátový květ za muškátovým oříškem.
Aspoň se ve mně může usídlit Kabinet pro přežití páté doby ledové!

Ostatní tvorba Karla Sýse publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: xxx a další
DV 98/2018: +++ a další
DV 97/2018: +++
DV 96/2018: Transfúze a další
DV 95/2018: Neomítnuté básně
DV 94/2018: Útržky paragonu
DV 93/2018: Adresář, Před rozvodem? a další
DV 92/2017: Palmovka
DV 91/2017: Dilema, Studánka v kosteleckých lukách a další
DV 90/2017: Boží mlýny a další
DV 89/2017: Na skok v pekle a další
DV 88/2017: Konec nedostupnosti a další
DV 87/2017: To jsou ty paradoxy a další
DV 86/2016: Je, Spěch a další
DV 85/2016: 70. narozeniny a další
DV 84/2016: Co zbude ze svrženého anděla? a další
DV 83/2016: Slečně Apoleně Šenkýřové a další
DV 82/2016: Koleda, Nevím a další
DV 81/2016: Básně všeho druhu
DV 80/2015: Návrat nežádoucí a další
DV 79/2015: Jubileum a další
DV 78/2015: Jednorázové básně
DV 77/2015: Tajnost nad tajnost
DV 76/2015: Ekumenický záchranný pás a další
DV 75/2015: Venkovan k Jiřímu Ostermanovi a další
DV 74/2014: Má abeceda
DV 73/2014: Tolik, Bez cíle a další
DV 72/2014: Carpe diem a další
DV 71/2014: Elegie ke skopcům a další
DV 70/2014: A bude hůř, páni spisovatelé! a další
DV 69/2014: Úloha masa v dějinách
DV 68/2013: Nucený výsek krásy
DV 67/2013: Apokalypsa podle Joba
DV 66/2013: Jak se tam poznáme?
DV 65/2013: Krejcárek, Ani Ťuk a další
DV 64/2013: Touhy tříletých a další
DV 63/2013: Zmrzlá loď kapitána Flinta a další
DV 62/2012: Úryvky
DV 61/2012: Vzducholoď v parku
DV 60/2012: Apokalypsa podle Joba
DV 59/2012: Co dělat?, Inspirace a další
DV 58/2012: Když, Smrtelná lačnost a další
DV 57/2012: Co mám, Co bych chtěl a další
DV 56/2011: Operace 14. dubna - na sv. Vincence a další
DV 55/2011: Jednou tragédie jednou fraška a další
DV 54/2011: V případě potřeby pokračujte v životopisu na zvláštní papír a další
DV 53/2011: Do vlastních rukou, Zuřivý duben
DV 52/2011: Už bez názvu, Tam na konečné
DV 51/2011: Hle Paříž
DV 50/2010: Bez názvu, Ještě večer...
DV 49/2010: Malý a ještě menší pokrok a další
DV 47/2010: Touha po tropech a další
DV 46/2010: Písecké věže a vísky a další
DV 45/2010: Záznam o milování s andělem
DV 44/2009: Pokolikáté už?, Bejvávalo dobře a další
DV 43/2009: Cesta do středu země a další
DV 42/2009: Hlad je cynický kuchař a další
DV 41/2009: Ještě nejsi na řadě a další
DV 40/2009: Jak nahoře tak i dole a další
DV 39/2009: Zimní spánek, Ledová sfinga
DV 38/2008: ***
DV 37/2008: Mys Dobré naděje, Epištola k Židům
DV 36/2008: Po roce v Kostelci a další
DV 35/2008: 24. dubna 2008
DV 34/2008: Měkký podbřišek Evropy a další
DV 32/2007: Být ještě naposledy kýmsi pochválen a další
DV 31/2007: Bejvávalo dobře, Nároží u Kořízků a další
DV 30/2007: Snít, Krejčího 4
DV 29/2007: Byla noc krásná májová
DV 28/2007: Co se stalo (V čekárně)
DV 27/2007: Díra zeleně, Velký vánoční masturbant
DV 26/2007: Co mi dává jaro
DV 25/2006: (Jak je sladká cestička…), Neurčitá zájmena a další
DV 24/2006: Touha po spravedlivém dozoru, Bezvládí a další
DV 24/2006: Spojité nádoby, Všeho s mírou a další
DV 23/2006: Záhadný recept, Právo veta a další
DV 22/2006: (Doznání Bez mučení…), (Účet přijde každému…) a další
DV 21/2006: (Všem(u) navzdory Proti všem…)
DV 20/2006: Připomenutí, První sníh a další
DV 20/2006: Všemu navzdory, Na prsty ode dna a další
DV 19/2005: Leden, Provazolezci a další
DV 19/2005: Pravidlo mokré čtvrti, Co chci a další
DV 18/2005: Citová výchova, I. Něžné tušení a další
DV 17/2005: Janě, (Už zase vlak a dát si sbohem…) a další
DV 17/2005: Eden zbitej z beden, Hůlka po babičce a další
DV 16/2005: Závada není na vašem přijímači
DV 15/2005: Voyer
DV 14/2005: Malá násobilka
DV 13/2004: Poprava růžového chlapíka, Imaginární návštěva u Alberta Einsteina
DV 13/2004: Popěvky o víně, (Pnem se po sobě…)
DV 12/2004: Maturitní večírek na břehu řeky Otavy
DV 12/2004: Anamnéza, Smrt si ráda vykračuje po schodech a další
DV 11/2004: II. (Slávce)
DV 11/2004: Apokalypsa podle Joba
DV 102/2019: Stromovka
DV 101/2019: Vysoké kleště jara a další
DV 10/2004: Pozdě k ránu, Dům a další
DV 100/2019: +++ a další
DV 9/2004: Časovaná budoucnost, Levitace a další
DV 8/2004: (V noci mě opéká na rožni…), (Obletím polovinu země…) a další
DV 7/2003: Den bez tebe, Cestou z Ischie do Neapole a další
DV 6/2003: Klín klínem, (Postýlko prostři se…) a další
DV 5/2003: Žít, (Tam za řekou…) a další
DV 4/2003: Devatero božích jmen, Když tu nejsi a další
DV 2/2003: Propadlá vstupenka, Pozdě k ránu a další
DV 1/2002: Černé divadlo, Šestnáctiletí svůdníci na jezerní plovárně vpodvečer a další