na další stranu
Karel Sýs
Citová výchova
Imaginární příhoda ze života Jeana Arthura Rimbauda
Jaký je člověk bloud když je mu šestnáct let
a o co větší když je mu dvacet
a ono to ještě nepřejde
Ó zlatá jablíčka prázdnin
Tajná policie pohlaví obklíčila město
Budou prý máčet v limonádě všechny černovlásky
I.
Něžné tušení
Ach vy krásné večery letní. Mládenci pláčou při svíčkách. Panny otvírají pusy při nejbližším vánku... Nad městem uvařila bouřka hrnec dusnoty. Překvapenou rourou nebes sypou se hvězdy jako rozsvícené volské hlavy. Náměstí, kudy jsi chodíval, lesy, řeka a hospody kolem ní. Opět budou zářit přes alkoholický zákaz. Zítra přijede strýček a začne nový život.
Parky plují ve vůni. Na lavičkách svítí milenky, odhánějí drobečky z klína, aby nic nebránilo růži pohlaví. Opilci oděni v starorežných šatečkách uvádějí v pohyb krkací stroje. Ústním harmonikám se chvějí kolínka, milostný zákaz jim nedopustí stát a udržet formu jemné červeně.Lesní rohy tlačí do houští vodorovné včelí koule.
Je horko, cigarety se samy zažehují, cesty jsou plny ležícího mléka. Hmyz se slétá k malým lunám trčících na žerdích jako vilné ukazováčky, luny lnou ke košilím, košile k horkým tělům. Krev bije do všech špiček. Fůry vzrušení pro pět dlaní Herkulových. Vše, co malí hoši nesmějí vidět.
Konstantin leží oddělen od té hustoty jen nehýtkem okenice, šupinkou maminčina dechu. Sní olejový sen, jenž se třese o budoucí drahé bytosti. Nedaleký louskáček hospody posílá své hořké oříšky k uchu Betléma. Strýček a sestřenice právě přijeli, podarovali Konstantina pravítky. Maminka kývá a Konstantin políbí sestřenici, ale ta sebou mrskne tak schválně, že jí polibek mlaskne až někam za ucho a ona zazvoní břitvičkou smíchu o zuby Konstantinova vzteku. Prásknout dveřmi a utéct. Ech vy. Ano, dejte mu tam tu o těch miláčcích, ať je hudba jako dřív. Teď jenom hrotem dolů.
Vedle babička občas prdne, můry nedrží své huby — svíce dohořívá a ony nesou náruče zvuku do příbytků zářících spáčů. Nebe je nesmírné, dole jsou lidé, uprostřed slzy žádosti, nahoře oblouk proseb. A nejvýše, nejvýše jsou paty děvčátek. Má noci, má líhni, má horkosti, moje zaslíbení, moje opatrovnice, moje Múzo, má rozkoši, rozkoši lamp, rozkoši malujících stínítek, chrápajících svící, chytré postele. Škrtičko starostí, sešli mi dnes ji, tu krásnou, černobrvou, s lícemi z růžové síťky.
Proč paní držíte to děvče pod zámkem?
Moje ruce jsou něžné
jako soudečky s hráškem jako mazání
jako mládenci v háji
Ale ona je vášnivá
jako baletky odkojené vínem jako nadržené bárky
jako vdovy v pralese —
Však nemilovat těžké je
jak podplatit moře lžičkou oleje
II.
Proč paní držíte to děvče pod zámkem?
Ach ráno, ráno. Kdo vymaže všechny tvé koleje, kdo nakrmí tvoje ptáky. Nesčíslné kouzlo dopisu, pohledy z prázdnin, milenčina podprsenka v rukou starého mládence. Samé rovné bílé čáry. Svislé polnice. Okna — vězení nočních zeber.
Když mi neporadí strýček, neporadí mi nikdo.
Její matka je baba. Sotva uslyší někoho uprdnout se, hned chce vědět, co měl k obědu. Její otec je hrnec nešťastného sádla. Její sestra je upoutána na lůžko za necudné výkony v mládí. Ale ta holka je tak krásná. Jen vystoupí a sklidí potlesk už za tvářičky. Tajný obrázek. Ale strýček mi poradí. Strýček je bezvadný, pod košilí se mu derou houštinky. Ohromné ploché nohy se laskají s podlahou.
Hoďme to všechno za hlavu. Budeme chodit plavat, do vody se vrátí ráj, několik temp k podivuhodným ostrovům, jenom ne proboha žádné bumbáčky. S vymočenými vlasy půjdeme domů, báječně vyluhovaní, budeme plivat rybičky, nazí pod kalhotami, s rozradostněným přirozením, přitisknout se na čisté husí dívenky, město nám bude svítit vstříc, jeho věž jako měděný osídlený zub a park s operou v chládku. Laskavé pivo v nemravných hospodách.
Ach jak svítí, jak rujné železo. A kaštany se houpou a plápolají. Ale maminka to přece zakázala. (Konstantine, neotvírej nikomu, aby tě jezinky neodvedly na pivo.)
Vejdeme se hned všichni do koutů, jakoby hrozilo ztržení světel. „Tak hochu, co si dáš? Čaj?“ Čaj byl slabý a strýček ho dal podepřít dvěma berličkami rumu a Konstantinovi se udělalo dobře, teplá ruka mu jezdila v útrobách.
Strýček jedl. Když strýček jedl, dmuly se mu tváře jako dudy a zvuk ten byl tak líbezný, že bys dostal hlad, i kdyby ti před nosem kobylky dělaly koblihy. — Kluk by možná potřeboval poučit. Tátu nemá, brzy to na něj může přijít. —
A pivo, zlatavý světobol, medová melancholie.
Strýček si krknul, že by zatloukl hřebík. Žahavky zatknuté v běžících zvířatech, lihový závod.
„Strýčku, ona mne nechce.“
„Jak to, nechce?“
„Přece k ní nemůžu přijít — Slečno, miluji vás, neměla byste dnes večer čas?“
„Podívej, řekneš: Slečno, chcete být šťastná? Ó ano, pane. Slečno, já vás musím líbat. — A pročpak, pane? — Protože já jsem šťasten jen tenkrát, kdy vy jste šťastná, a protože líbaje vás, budu šťasten — budete i vy šťastna. — Ach, pane.“
„Můj bože, ty jsi úžasný, plakal bych ti na ruce. Ale ona je dvacetkrát oblečená.“
„Tedy si dvacetkrát klekneš, dvacetkrát upustíš slovo miláčku, rozepneš dvacet knoflíčků, přistrčíš stolek s dvaceti srdečními kartami. A po dvacáté první jí ho tam šoupneš.“
„Ale jak?“
„Vezmeš její něžné lýtko a položíš do jamky klíčních kostí. Nedívej se dolů, nebo omdlíš milostnou touhou. Jejích slzí si nevšímej, ale prsou, jež budou ukazovati vteřinu vzrušení. Pak se pořádně zapři, jakoby ti na životě záleželo. Se svým vítězstvím skryj se do její neskonalé vděčnosti. Až uvidíš zhoupnout se lampu v jejím oku, zhoupni ji ještě několikrát a uslyšíš bubnování, balvany rozkoše, urvané stromy krve nabodané v povolných žilách. Pak já ti dám zatroubit a dědeček v nebi tě přijme mezi naše muže.“
„Ó bože kořalky, vlož své žhavé železo Konstantinovi do hrdla, aby se nemusel pýřiti do svého půllitru.
|
